O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Jen pár slov.

22. května 2012 v 23:38 | adaluter |  TEMNÉ JSOU NOCI
.....Na víc to moc nevidím, už jen proto, že se nechci příliš opakovat (spirála). Na druhou stranu, už jsem tu opravdu dlouho nebyla a trochu mě to trápí, možná i víc, než trochu.
On je to totiž pro mě samotnou ukazatel toho, jak mi je a to mě vůbec netěší, společně s nepsaním zároveň ani nekomentuju, téměř nečtu a vlastně nedělám nic, co se běžně považuje za příjemné trávení času.
Z povinností pak jen vykonávám ty naprosto nezbytné a neodkladné.
Automaticky a bezmyšlenkovitě. Jako bych jela na autopilota, ale ve skutečnosti byla strašně daleko.

.....Umím se dobře přetvařovat, i sama před sebou. Pak taky před doktorem, odtamtud vždycky co nejrychleji vypadnu, odkývu všechna ta jeho: "spíte? nebudíte se nad ránem? můžete číst? cítíte se dobře? dcery v pořádku? vycházíte s financemi?" a podobně formulované otázky, testující můj aktuální stav a potencionální problémy, koukám se, jak si všechna ta "ano" a "dobře" odškrtává v kartě a doufám, že mi maska vydrží, než vstane a vytáhne ze skříně tři krabičky léků na další měsíc.
Jasně, je to nejspíš hloupé, ale takhle to "funguje", s nějakou tou pauzou, už skoro dvacet let.
Nakonec, když je mi nejhůř, stejně to neutajím, ne před ním.
Stejně jako naposledy, v čekárně ještě dobré, soustředěně jsem očekávala svých "pár minut" a trénovala přesvědčivé "ano" i "dobře".
Sedíme tam obvykle dva nebo tři, tišší, kamenní, obrácení sami do sebe, občas se pokradmu okukujíc, přemýšlíme, jak bychom to do těch druhých neřekli, ačkoliv, v té čekárně musí mít depresi i ta ubohá palma, co tam stojí a skomírá ani nevím kolik už let.


.....Tentokrát však bylo všechno jinak, děvče, které tam chvílemi sedělo, chvílemi takřka pobíhalo od okna ke dveřím, hlasitě telefonovalo se svojí maminkou, rozčíleným a hned nato plačtivým hlasem, naprosto vybočovalo z "běžné" klientely, kterou jsem tu vždy potkávala.
Po pěti minutách jsem se zvedla a šla čekat na chodbu, nemohla jsem vydržet v nervozitě, která se přímo vznášela a houstla v čekárně, vyzařujíc z každičkého pohybu i slova té dívky, byla jako reproduktor vytočený na maximum, ani ne tak hlasem, jako emocemi.
Tak drobná, ale energie v ní bylo jak v reaktoru, bohužel, té záporné, alespoň mě naprosto převálcovala. Proti ní jsem si připadala jako mrtvá zaživa.

.....Zároveň, tím, co říkala a jak to říkala, ve mně vzbudila nepříjemný pocit, že takhle nějak si představuju "šílenství", nepříjemný proto, že nerada soudím tak rychle a vůbec nerada soudím, spíš pozoruju, a závěry si nechávám otevřené, téhle myšlenky jsem se však nedokázala zbavit.
Nemluvila úplně z cesty, ale zjevně byla mimo realitu.
"Co já tu vlastně dělám?", ptala jsem se sama sebe, jako bych seděla na chirurgii se zadřenou třískou a právě přiváželi vybouraného motorkáře.
Vlna emocí se pomalu zvedala i ve mně, seděla jsem však dál, jak přikovaná vodopádem slov, která bylo slyšet až sem, nejdřív z čekárny a pak i z ordinace, jak střelba ze samopalu, nemyslím, že by se doktor dostal ke slovu.

.....Když se dveře ordinace konečně otevřely, ptala se zrovna s chorobnou (tedy rozhodně pro mě) bezprostředností, zda si doktor myslí, že by jí mohlo pomoct vymítání nebo aspoň nějaké zaříkání, že jí to poradila kamarádka a nebo jestli by bylo lepší věřit v Boha.
"Hlavně musíte brát svoje léky a pravidelně, jestli je zase někde zapomenete, přijdte si hned pro další, nečekejte." odpověděl doktor a zavolal na mě: "pojďte dál".
Už jsem chvíli seděla na židli, když se konečně "utrhnul" a zavřel dveře.

.....S téměř omluvným úsměvem se mě zeptal: "Tak, a jak se cítíte vy?"
"Já......." v hlavě mi stále zněla ta dívka, co jsem tak mohla říct?
"Vlastně dobře, úplně v pořádku" chtěla jsem mu úsměv oplatit a rozbrečela se, nemohla jsem přestat a tak to na mě "prasklo".
Obvyklé otázky ohledně spaní a čtení tentokrát vynechal, zvedl léky a "kdyby se cokoliv dělo, okamžitě přijďte", přešli jsme na obvyklou rutinu.
Jako vždycky, když to "prasklo", ulevilo se mi, na chvíli, že už s tím nejsem sama.
Přesto jsem , snad zatím, bez vůle, bez chuti k čemukoliv a se stálým pocitem marnosti.
Ale nebolí to, tak to ještě jde, bylo i hůř.

Když jsem si sedala k psaní, nevěděla jsem, co napíšu, jen jsem prostě potřebovala konečně "něco" napsat, abych se přesvědčila, že to vůbec dokážu.
Je mi líto, že to ani tentokrát není zrovna k smíchu, ale budu na tom pracovat, aby to příště aspoň nebylo k pláči.
Chce se mi říct, že jsem strašně moc ráda, že jsem vás viděla, ač je to naprostý nesmysl, ale cítím se, jako by to tak bylo.
Mějte se krásně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Malkiel Malkiel | Web | 23. května 2012 v 0:20 | Reagovat

Ach jo, co k tomuto poznamenat? Nic. K tomu není co říci. Snad jen to, aby ten mrak na tvém nebi zase brzo odešel a bylo lépe. Držím ti všechny palce. ;-)

2 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 23. května 2012 v 0:50 | Reagovat

Taky vlastně nevím, co ti k tomu napsat. Píšu hlavně proto, abys věděla, že jsem tady byl. Nemyslím si, že by současná psychiatrie byla nějak zásadně užitečnou vědou. Oni ti dokážou dát prášky a relativně i zmírnit důsledky, ale neumí vyřešit příčinu. V článku je věta: „Nebylo by lepší věřit v Boha?" Já v něj věřím a musím z vlastní zkušenosti říct, že to lepší je! Ona tě víra nezbaví problémů, ale může změnit tvůj náhled na ně, na sebe samu a na svět a jeho smysl. Nejsem žádným fundamentalistickým kazatelem, nehodlám nikomu vůbec nic nutit. Domnívám se ale s téměř stoprocentní jistotou, že ty bys uvěřit strašně moc potřebovala!!! Víra je dar, který dostane úplně každý, kdo o něj stojí! Nezáleží na vzdělání, morálních kvalitách, bohatství, životních zkušenostech, nebo intelektu. Stačí jen chtít uvěřit a o ostatní se Bůh postará. Měj se co možná nejlíp!

3 punerank punerank | E-mail | Web | 23. května 2012 v 1:04 | Reagovat

Ahoj, tvá spřízněná duše hltavě nakukuje a musím dodat, že i můj měsíc je hodně malinký!
Někdy tě jen držím za ruku, jindy se dost pevně chytám!
Já ti nevím- proč mě vstup do psychiatrické ordinace rozveseluje! Vždycky se tam směju a cítím se trochu jako debil. Nikdy nemám co vyprávět, protože si ty 2 3 měsíce nepíšu poznámky a už nikdy bych nic nepodala tak jako když je to aktuální.
Když jsi psala o tom, jak je občas všecko daleko, sevřelo se mi hrdlo! Znám to, když k něčemu ne a ne  a nemůžeš a jiný den tě to prozáří a nechápeš, jak to kdy mohlo být pryč...
Už si nechám tyhle pocitové úvahy, nebudu trýznit ani nudit ostatní čtenáře!
Moc ráda tě vidím, dík, že ses ukázala!!!

4 Malkiel Malkiel | Web | 23. května 2012 v 1:14 | Reagovat

[2]: Musím souhlasit, že víra v Boha opravdu pomáhá. Kdysi jsem se dostal do situace, kdy mě víra v Boha zachránila. Nebýt toho, tak bych tady asi už nebyl.
Musím se přiznat, že víra v Boha mne vlastně zachraňuje a ochraňuje neustále. On ten Malkiel není jen samá sranda, jak by to mohlo podle blogu vypadat. Občas si prožívá i své vlastní osobní peklo.

5 m. m. | Web | 23. května 2012 v 1:43 | Reagovat

Hm, mně to připadá jako že bys potřebovala úplně jiný druh léčby než mluvit s někým, komu ve skutečnosti neříkáš, co ti leží na srdci, a kdo se po tom nepídí a neumí to z tebe dostat. Pokud si jen odškrtává tvoje "dobře" a dává ti léky, pak to není doktor, jakého potřebuješ. Když už člověk chodí k lékaři, měl by mít pocit, že mu to opravdu pomáhá a že to někam vede, že se to posouvá. Když už o řešíš touhle cestou, doporučuju zkusit změnit lékaře. Jinak budeš pořád zaseklá na "dobře" a na práškách.

6 Janinka Janinka | Web | 23. května 2012 v 8:03 | Reagovat

Co na tohle napsat? Hlavně, že jsi se ozvala, byť takhle smutně, a že žiješ. Jednou bude určitě dobře, uvidíš, jen tomu věřit.

7 Čerf Čerf | Web | 23. května 2012 v 8:09 | Reagovat

Je dobré, když más pocit, žes nás ráda viděla; můžeš mi věřit, že je to oboustranné. Články přece nemusí sálat humorem a dobrou náladou, aby měly svůj smysl. V prášcích to samozřejmě není, i když umějí pomoct. Nemám v kapse jednoduchou a účinnou medicínu, ale důležité je, myslím, mít možnost o všech těch obtížně vysvětlitelných a přenositelných emocí někomu říct, uchu, které doopravdy poslouchá. I proto jsou tyhle články dobré, tak nekoukej na to, jestli jsou právě smutné nebo veselé a piš. Neboj, dokážeš to kdykoli, to se nezapomíná :-).

8 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 23. května 2012 v 11:39 | Reagovat

Adaluter, přeju příjemnější zítřky ;)

9 Jezurka Jezurka | Web | 23. května 2012 v 17:21 | Reagovat

Jsem ráda, že ses ozvala, ať už je to jak chce. Tušila jsem "nějakou zradu", když jsem se sem chodila koukat a pořád nic. Musí to být hrozné, nedokáži si ti vůbec představit. Ale s někým popovídat by sis měla, s někým, komu věříš a kdo tě vyslechne. Možná by ti pomohla i ta víra. Věřit v něco nebo někoho - to určitě neuškodí. Já se také začala modlit.

10 Kerria Kerria | Web | 23. května 2012 v 21:23 | Reagovat

Lucinko, drž se!

11 Verča Verča | E-mail | 24. května 2012 v 17:28 | Reagovat

No, neodsuzuju léky, vlastně se snažím neodsuzovat nic a nikoho. Jo, někdy to moc nejde, protože odsuzování je hluboce zakořeněnej lidskej zvyk, ale beru to a snažím se být taky tím pozorovatelem. Ale k čemu jsem se chtěla dostat: neodsuzuju léky - můžou být dobrou a nezbytnou berličkou. Ovšem otázkou je, jestli to tak jde napořád a hlavně by podle mě měly být v kombinaci s něčím. Tím myslím třeba s pořádným upřímným objetím bez odsuzování. Máš někoho, kdo je ochotný a schopný (ne každý na to má sílu) ti naslouchat? Jestli ano, tak ho doporučuju navštívit. Dusit to všechno v sobě není pro organizmus dobrý a hlavně: je to dočasný "řešení".
Držím palce. Jsi skvělá vtipná pisatelka a já ti přeju, ať máš ten humor především v sobě a a ť kráčíš životem převážně s úsměvem. A kdybys třeba měla chuť se vypsat jinam než na blog, můj mail ti rád poslouží ( a neboj, nic nevykecá - ostatně nemá přece pusu, že.:-D)
Je fakt, že se skoro neznáme, ale kdo vlastně koho pořádně zná? Kolikkrát spolu žijou dva lidi, myslí si, jak se dobře znaj a pak se stane něco, že oba čučí s kým to vlastně bydlí.:-D

12 signoraa signoraa | Web | 25. května 2012 v 12:38 | Reagovat

Lucko, jsem ráda, že jsi se ozvala. I když jsou tvá slova smutná, je pozitivní, že jsi se s námi o ně podělila. Jsme tu s tebou a všichni držíme palce, aby bylo líp.

13 Vendy Vendy | Web | 27. května 2012 v 14:54 | Reagovat

Luci, konečně ses zase objevila. Ty jseš jak ta hvězda, co vychází, chvilku se ukrývá za mraky, pak nakoukne, pak se zase schová, pak se chvilku promenáduje po obloze a třepotá se tichým smíchem, pak se zase zamračí a skočí za nejbližší mrak...
Je hrozné, motat se v těchto náladách pořád dokola, ale myslím, že krůček po krůčku to budeš zvládat. Aspoň trochu do jakési spokojenosti, člověk se nemusí v jednom kuse smát na plné kolo, ale aspoň chvílemi by se měl cítit dobře, spokojeně, smířeně, vyrovnaně, a jakože je všechno jak má být, aspoň na chvíli...
Víra v Boha? Proč ne? Je to dar. A může tě nasměrovat na nějaké klidné místečko v mysli a myšlení, může ti třeba pomoct.
Prášky jsou dobré, když jsou třeba. Ale zkus i bylinky. Meduňkový čaj. Skořici na kašičku. Skořice je vůbec výborná.
Upeč si buchtu. Vymysli do ní ingredience, improvizuj. Jseš šikovná holka! Nebo si najdi nějaký náročný recept třeba v Apetitu (nebo někde na netu) a zkus vyrobit takový náročný oběd. Takový, ke kterému se musíš chystat dopředu. Naplánovat to, nakoupit, připravit a pak vlítnout na samotnou akci a zírat, jak moc dobře se akce vyvedla... to dovede potěšit! (já teď píšu pod vlivem toho, že jsem upekla dvě buchty, u jedné jsem se inspirovala u Ježurky, jen jsem ji obohatila datlemi, ořechy a čokoládou a nazvala ji Tropickými řezy ;-)  :-) A do druhé jsem dala jahody a švestky, protože musím vyplenit mražák, který mi zbytečně žere proud a já pak platím jak divá. Předtím to bylo dobrý, to jsme byly s mamkou, ale teď to táhnu sama za sebe a musím myslet holt ekonomicky... Navíc když mi brácha včera do telefonu vypočet, co ta mrcha zežere a na kolik se díky tomu přeplatím.
Ale to jsem odbočila, omlouvám se...
Ještě mě zaujaly ty emoce. Protože bohužel musím říct, že emoce jsou občas téměř hmatatelné. A ty negativní mají extra sílu...
Ale nenech se! Ty jsi Lucynka s hvězdama a takových je zatrackaně málo!
Přijď sem znovu, nebo nakoukni k nám, na naše blogy, já třeba jsem vždycky moc ráda, když se objevíš a napíšeš nějaký pěkný komentář. A že píšeš pěkné komentáře! ;-)  :-)
Hezký den a hluboký nádech! :-)

14 annapos annapos | E-mail | Web | 31. května 2012 v 19:20 | Reagovat

Znám to, velice dobře to znám, moje dlouholetá sousedka a přítel o víkendech, kdy sem, do sousední chalupy přijížděli s manželem a její první cesta vedla vždy k nám, s omluvou, že k nám pokaždé vpadá, hned jak přijedou, ale že pach naší rodiny je léčivý a ona ho používá, jako antidepresiva, jsem nechala vší práce a věnovala se jí, potřebovala mě jako vrbu, aby se jí ulevilo, doma ji všichni milovali, posloužili, pomohli, ale neposlouchali ji, někdy stačí pohovořit s Bohem, někdy potřebujeme lidi. Léta trpěla depresemi, měsíce trávila i v zařízeních psychiatrie, podle jejích vyprávění, mě to připadalo, jako mateřská školka, kde vám organizují život od ranní hygieny, po večerní přikrytí a pohádky na dobrou noc, nic nepomáhalo. Dnes je celkem zdravá a jen výjimečně má krátkodobou recidivu. A to mě utvrdilo v tom, že hodně záleží na lékaři, jak je dobrý. Našla doktora, psychologa, který přesně trefil antidepresiva která sedla na její tip nemoci a pomohlo to. Je zřejmě potřebné vyzkoušet různá antidepresiva a také třeba změnit doktora. Moc a ze srdce vám přeji, aby to u vás také tak dobře dopadlo, a aby vám pomohl i náš pán Bůh.

15 Vendy Vendy | Web | 21. června 2012 v 23:58 | Reagovat

Lucinkoooo, kde jsi?
Jak se ti daří?
Co pořád děláš?
Jak snášíš ty vedra?
Čvachtáš se ve vodě? Nebo jsi raději zašitá ve stínu?
Hezký den... 8-)

16 Nessie Nessie | 25. června 2012 v 13:30 | Reagovat

Moc si nedokážu představit, v čem se to vlastně plácáš. Ale chci Ti říct, že i ostatní mívají podobné stavy, někdy jsou dny, týdny, kdy mám chuť létat, jsem jako v extázi, a jako odpověď na tenhle vypjatý stav se pak dostaví naprostá únava, nechuť cokoliv dělat a řekla bych až skoro sklon k depresi. Naštěstí to rychle pomine, ale někdy mi do toho pláče je taky.  Ale to je život, nemůžeme být pořád usměvaví a veselí, protože jednoho dne už pak není z čeho brát!
Držím palce, aby Tě to brzo přešlo a napsala jsi nám zase nějaký ten postřeh ze života :)

17 Milovnice žiraf Milovnice žiraf | Web | 26. června 2012 v 13:54 | Reagovat

Co dodat? Doufám, že čas rány zahojí... přeji hodně síly.

18 Vendy Vendy | Web | 9. července 2012 v 9:41 | Reagovat

Zlatí, objevila jsem tvůj komentář a jsem moc moc ráda, že ses znovu dostala na blog, na bloček... :-D
Doufám, že slunečnice a včelka Mája (ona to nemusí být zrovna včelak Mája, to je prostě jen čmeláčisko jakési) ti udělají trochu radosti a zapůsobí slunečně a mile.
Hezký bezstarostný den.
P.S. a jestli se ti líbí i ta super váha, tak si ji taky vezmi! Ta nikomu nezkazí náladu... ;-)  :-)

19 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 9. července 2012 v 23:39 | Reagovat

[5]:Musím souhlasit, jen se optat, poznamenat si  odpovědi a dát léky, mi nepřipadá zrovna pomáhající. Cokoliv, co pomůže od tísnivých myšlenek je dobré. Zkoušela jsi to už u jiného doktora? Změna opravdu někdy neškodí, ten další  je i nucen více se zajímat, koho má léčit. Přeji zlepšení co nejdříve. Také činnost je někdy velmi prospěšná psychice, tak piš ,,choď tímto způsobem mezi lidi". Dělám to tak a hodně mi to psychicky dává, věř!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama