O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Červenec 2012

Vana plná mravenců.

13. července 2012 v 21:52 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
--------Stalo se z neděle na pondělí (aby v tom ještě někdo neměl zmatek :-))---------

....."Dobré pondělní ráno, Praho", říkám v jedenáct dopoledne, když konečně otevřu oči.
Vrátili jsme se se včera večer z chaty, tašky vybaleny, špinavé prádlo roztříděno, špinavé děti očištěny, hladové nakrmeny, unavené uloženy, počítač zapnut, káva vroucí a vonící, ááách to je úleva.

.....Zbývá splnit si jen jeden sen, sen o horké vaně, jen tak kliknu sem, kliknu tam a hned půjdu na to. Tak si tak klikám a najednou je půl třetí v noci. No, nic hrozného, to se dá ještě stihnout, přeci jen, po týdnu přírodního života, jakkoliv osvěžujícího duševně, je vana lákadlem i nutností.
Vana plná vody až po okraj, vody tekoucí, teplé, průzračné, žádné komáří larvy, žádná březová semínka, co nejdou za nic vyčesat z vlasů.
Sprcha pod širým nebem, kterou jsem si užívala v současných hojných nočních průtržích a bouřkách, byla sice úžasná, elektrizující, prudká, ledově povzbuzující, ale i troškuku děsivá a tak jí prozměnu ráda vyměním za decentní soukromí luxusní vany (tedy luxusní ve srovnání s okapem).

.....Už jsem se viděla s knížkou v teplé vodě a nevylezu dokud se nerozpustím, spadne ze mě únava i špína, bude mi lehko, milo na těle i na duši.
Čert vem, že je hluboká noc, spát se mi po kafi stejně nechce a aspoň mě nikdo nebude rušit, ono stejně stokrát "mamí !?!" za dveřmi, během jedné hodiny ve vaně, člověka zrovna nezrelaxuje.
Tak ujednáno, jde se na to, knížku, studenou vodu s citrónem, rádio a šupky do koupelny.

.....Ovšem člověk míní, hlas přírody mění, v koupelně se právě dnes v noci rozhodli pořádat své svatební lety mravenci. Jsou všude, zem se černá pobíhajícími tvorečky, vzduchem vlají lehoulinká mravenčí křidélka a sem tam buchne o zeď opravdu obří, vypasená budoucí mravenčí královna. Moje nohy okamžitě zabraly jako součást svého území, naštěstí nelezli výš než ke kotníkům, polétavci do mě naráželi, zmateni mou náhlou přítomností v místech, kde byl ještě před chvílí volný letový prostor, a omráčeni padali k zemi.
Vyhlásila jsem ústup.


Tahle partička si dala rande u pasty na zuby


.....V kuchyni jsem si sedla, abych si ujasnila situaci.
Tihle mravenci s námi bydlí už léta, vlastně netuším kde, celý rok o nich nevíme, o mravenečka člověk nezakopne, ale pak, zkraje léta, příroda náhle hvízdne na prsty, že je nejvyšší čas a oni se naráz vyhrnou z jakési mezery mezi zdí a podlahou jako černý proud bez konce a počnou se vášnivě rojiti v naší koupelně.
To pak trvá různě dlouho, několik dnů, ale i dva týdny, přes den vyspávají, sem tam si to některý šněruje bezcílně po dlaždicích, ale v noci, v noci to je mejdan roku.
Černé chuchvalce mravenčích těl se svíjejí na nejrůznějších místech, kde se právě ukryla některá ze sličných mravenčích princezen, a usilují o to, učinit z ní královnu.
Její vůně musí být neobyčejně lákavá, takže jsou ochotni nechat se ušlapa,t aniž většina z nich svoji vyvoněnou vyvolenou vůbec spatří.
Dělnice mezitím běhají, jak utržené ze řetezu a mapují koupelnu křížem kráž, užívají si života na čerstvém vzduchu, než se zase budou muset vrátit ke své práci, zpátky do temných útrob domu, kamsi mezi přízemí a první patro, kde nejspíš chuděry tráví zbytek roku.
Co jim ovšem musím přiznat je, že se nikdy ani v nejmenším nepokusili použít proti nám, jakožto vetřelcům v jejich teritoriu, ani náznak násilí, což dost ovlivnilo mé rozhodování.

.....Hodnotila jsem své možnosti.
Biolit došel už loni při podobné příležitosti, navíc, koupel v koupelně provoněné biolitem bylo to po slední o čem jsem snila.
Mravenci do rána své obsazené pozice neopustí a já, i kdybych oželela vanu, aspoň sprchu si musím dát tak jako tak.
Zkrátka a dobře, kašlu na mravence, žádné náhradní plány, já si prostě dneska v noci napustím vanu, budu si číst, popíjet citronádu a poslouchat rádio i kdyby se všichni čerti...., vlastně mravenci ženili.

.....Když už jsem se rozhodla, nečekala jsem na nic, rychle jsem vběhla do koupelny, nastavila vodu a nechala napouštět vanu a znovu zdrhla do kuchyně. Když bylo vody dost, vytáhla jsem všechny mravence, kteří se mezi tím rozhodli dát si koupel se mnou, a oklepávajíc dělnice průzkumnice z kotníků, zapadla jsem do vody.
Odháněla jsem myšlenky na to, jak mi z okrajů vany mravenci lezou po vlasech na hlavu, což samozřejmě dělali, zarputile hleděla do knihy a opravdu ze všech sil jsem si to velmi intenzivně užívala.
Když jsem měla společné koupele užito do zásoby, založila jsem knížku na čtvrté stránce, kam jsem tuším stihla dočíst, spláchla ze sebe bleskově pozůstatky utopenců a hrdě, leč spěšně odkráčela středem z okupovaného území.


Kdo najde princeznu, vyhrává


.....Uléhala jsem s dobrým pocitem, že jsem se nenechala nepříznivými okolnostmi odradit od uskutečnění snu, který jsem snila posledních pár dní a pak taky s pocitem, že po mně pořád něco leze.
Zlatý komáří larvy.

Óda na jar

11. července 2012 v 5:35 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....Jsem tu jen na skok z mého "minulého století", neboli z naší, chtělo by se říct staro - žitné, leč je to spíš jen staro - vetešnická chaloupka, kde se čas, až na pár výjimek, milosrdně pozastavil.
To, společně s všudypřítomnou přírodou, působí naprosto blahodárně na mé, duševně pněkud pochroumané, já, kteréžto zde vždy nenásilně přepne do módu "klid a mír" a kde životní tempo nelze nazvat jinak, než "maňana".

.....Není to o práci, nebo snad povinnostech, před kterými bych sem utíkala, on jich jeden v invalidním důchodu zase tak moc nemá, je to o úplném přepólování, vnitřní proměně, kterou jinak nelze vyvolat.
Každý z nás má nejspíš někdy pocit, že se v něm ukrývá víc, než jedna osobnost, jedna bytost, takové neškodné, nepatologické rozdvo či roztrojení, které narozdíl od mnohočetné poruchy osobnosti, nevyžaduje žádné náročné léčebné procedury, pouze působí svému nositeli zmatky a hlavyzamotání.
No, a ta moje druhá "já" se dostává ke slovu právě a jen tady ( třetí "já" teď nechám stranou), vlastně, když o tom tak uvažuju, možná to, co nazývám druhou, je vlastně ta prvotní, prazákladní, kterou pak život zahnal trochu do kouta a ona se ke mně vrací jen tady, kde se v dětství utvářela.
Mám jí, holku, moc ráda, kéž by jí bylo možné vzít s sebou, ale ona si vždycky, cestou do Prahy, někde v lesích nenápadně vystoupí. Zůstává jen příjemný pocit , jako po setkání s dobrou přítelkyní a nostalgie, protože vím, že se zase dlouho neuvidíme.

.....Tentokrát jsem ovšem v "euforii", protože za ní (nebo za sebou?) pojedu ještě tenhle týden a snad se zdržím déle.
Uděláme si mejdan, budem klábosit do noci, vzpomínat, co bylo, nasmějeme se a bude nám fajn.
Je to překvapivé, jak málo tu stačí člověku k životu a jak málo ke štěstí.
To už se, naprosto nelogickou smyčkou, snažím vrátit zpět k původnímu tématu.

.....Naše chajda je, na to, že neleží v žádných hlubokých hvozdech, nýbrž "pár" kilometrů od Prahy, místo pokrokem příliš nepoznamenané. Elektřina k nám dorazila, to ano, ale tím to skončilo.
Voda - co spadne z nebe na střechu a steče do sudů - to se počítá, to je koupelna, zásobárna vody pro bazén ( barva modrá, materiál plast, průměr cca metr dvacet, způsob použití - nafouknout a nalít kbelík vody, máte-li), voda na nádobí i na zalévání.
Pitná voda není, pouze ta, co se doveze v láhvích z domova a to je kámen úrazu.
Teď, když nejsme pojízdní a jsme závislí (my tři ženské a náš roční "muž") jen na dědovi, kdy má čas a navíc chuť nás poskládat s miliónem věcí do auta a odvést, či přivést, už nic není jen tak.

.....Jelikož není voda, není ani kanalizace a tak naši zahradu zdobí stylová kadibudka, kde dochází k úzkému kontaktu s živou přírodou, zvláště pak se zástupci hmyzí říše.

Budka, cudně skrytá v habrovém závoji, pootevřenými dveřmi přívětivě zve k posezení. Máte-li pocit, že je nakřivo, máte pravdu, je nakřivo.


A protože já se pavouků (těch u nás volně žijících) nebojím, tak si tu svobodně splétají své sítě a ač vypadá budka zevnitř jako rekvizita do hororu, nechávám je žít, nemám prostě zapotřebí je hystericky vymetat, jakmile vypustí trochu toho svého hedvábíčka.


Brouci se tu schovávají před nepřízní počasí, pod stříškou mají hnízdo vosy, z těch, musím říct, bývám občas nervózní, ale dostat se k nim nelze a zatím se chovají slušněji, než někteří sousedé, tak není co řešit. Zkrátka rčení "Žij a nechej žít" je mi celkem blízké (i když, třeba u komárů, je mi přeci jen poněkud vzdálenější).
Ale to už jsem zase odbočila, já se k té ódě snad ani nedostanu.

.....Spoléhat na zásoby deštové vody je, alespoň u nás, v takzvaném srážkovém stínu, sázka do loterie a proto je životní nutností i dešťovkou šetřit.
A to už se konečně dostávám k tomu nádobí. Mytí nádobí je záležitost na vodu poměrně náročná a umývat ho v polních podmínkách denně, je spolehlivý návod, jak být do týdne na suchu, doslova.
Postupem času se tedy naše zásoba nádobí utěšeně rozrostla na množství, dostačující pro malou táborovou kuchyni, a tím mi umožňuje mýt nádobí, podle aktuálního počtu členů domácnosti, jednou za čtyři dny až týden.

Menší část bílé kuchyňské výbavy, volající po umytí.




Ovšem potom je to akce téměř bojová, vyžadující pečlivou přípravu, rozplánování a nasazení všech sil. Kvalitní pomocníci jsou nezbytní.
Po pravdě (asi vás to nepřekvapí) "nemám rád dny, kdy se myje nádobí", ale lze si to ulehčit a nebo taky dost znepříjemnit.
A něco takového se mi povedlo vlastně už loni, protože při našem posledním podzimním hostování, jsem v panickém záchvatu spořivosti, vyvolaném krutým průvanem v peněžence, minula regál s osvědčeným jarem a sáhla po nejmenovaném prostředku na mytí nádobí (nejmenovaném proto, že mu nemůžu přijít na jméno, ne snad kvůli reklamě), po jednom z těch, které má každý obchodní řetězec zařazen v kategorii "vlastně zadarmo!".

Co vám budu povídat, nebyl k ničemu ani jako bublifuk, na jednu naši "nepatrnou" várku nádobí padla víc než polovina litrové lahve a ani to nepřineslo uspokojivý výsledek. Mytí nádobí ve dřezu, bez tekoucí vody, je zkrátka disciplína kuchyňského víceboje, kterou nezvládne zdaleka každý.

Soupeř zvaný dřez.


Ten den jsem byla velice rozladěna, neřku-li nasrána.
Čím slabší byly účinky (silné slovo - účinek) onoho zeleného slizu na mastné hrnce, tím teplejší musela být voda, ve které byla očistná lázeň prováděna a moje ruce se tedy na konci celé procedury jevily jako téměř hotový ovar.

.....No, čas zhojil rány, vzpomínky vybledly a na jaře, když jsme poprvé vyrazili na delší pobyt, byl už můj souboj s mastnou a vroucí vodou zcela zapomenut. Bohužel. Kdyby mi totiž alespoň prchavá vzpomínečka zbyla, rozhodně bych nezapomněla koupit jiný, tentokráte skutečný prostředek na mytí nádobí.
Svoji osudnou chybu jsem odhalila až nad hromadou špinavých talířů, příborů a hrnců, jak jinak - mastných.
Ten den jsem byla ještě rozladěnější, neřku-li nasranější, než na podzim.
Ve finále byl "úžasně levný" zelinkavý sajrajt spotřebován nadvakrát, což jeho skutečnou cenu vystřelilo kamsi ku hvězdám.

.....Nicméně, moje nepochopitelná lehkomyslnost a o něco pochopitelnější skleróza, málem způsobily, že příští "akce nádobí" málem proběhla jen a pouze za účasti vroucí vody a snad maximálně octa, neboť, ač jsem měla zabaleno a nakoupeno téměř všechno, jar se v zásobách nikde neukrýval.
Na to už se ovšem osud nemohl dívat a při posledním rychlonákupu, jen čerstvé pečivo a fofrem na parkoviště, kde brečí děti horkem a děda nervózně podupává (nebo to bylo obráceně?), mi postavil do cesty muže.
Muže doplňujícího zboží a zároveň telefonujícího, což způsobilo, že stál uprostřed hlavní uličky jako zmražený, zjevně omámen hlasem linoucím se z telefonu, a v ruce držel, věřte si nebo ne, velikou, ba přímo obrovskou láhev jaru, který byl právě v akci, to snad proto, abych znovu nezaváhala. Jenže to už se mně stát nemůže. Jar s vůní zeleného jablka se stal zlatým hřebem mého mini nákupu.

.....Když se pak na chatě blížil ten velký den, kdy nádobí mělo opět nabýt své zářivé čistoty, jako první mě už ze zvyku přepadla nechuť, v zápětí jsem si ale uvědomila, že mám JAR a jako bonus nové houbičky a že se vlastně na tu mastnou výzvu těším.
Husťoučká, pevná a nemizící pěna, kterou opěvují spíš pivaři, nebo milovníci cappuccina, než hospodyňky s rukama ve dřezu, mě uváděla do stavu blaženého zadostiučinění. A jar myl a myl a myl a jestli nezemřel, myje dodnes......... tedy, až umyl všechno nádobí, anž by mé ruce byly opařené, lahev poloprázdná a nálada rozladěná, neřku-li nasraná.

.....Jak říkám, tady je život tak prostý a člověk se znovu učí radovat se z maličkostí.