O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Óda na jar

11. července 2012 v 5:35 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....Jsem tu jen na skok z mého "minulého století", neboli z naší, chtělo by se říct staro - žitné, leč je to spíš jen staro - vetešnická chaloupka, kde se čas, až na pár výjimek, milosrdně pozastavil.
To, společně s všudypřítomnou přírodou, působí naprosto blahodárně na mé, duševně pněkud pochroumané, já, kteréžto zde vždy nenásilně přepne do módu "klid a mír" a kde životní tempo nelze nazvat jinak, než "maňana".

.....Není to o práci, nebo snad povinnostech, před kterými bych sem utíkala, on jich jeden v invalidním důchodu zase tak moc nemá, je to o úplném přepólování, vnitřní proměně, kterou jinak nelze vyvolat.
Každý z nás má nejspíš někdy pocit, že se v něm ukrývá víc, než jedna osobnost, jedna bytost, takové neškodné, nepatologické rozdvo či roztrojení, které narozdíl od mnohočetné poruchy osobnosti, nevyžaduje žádné náročné léčebné procedury, pouze působí svému nositeli zmatky a hlavyzamotání.
No, a ta moje druhá "já" se dostává ke slovu právě a jen tady ( třetí "já" teď nechám stranou), vlastně, když o tom tak uvažuju, možná to, co nazývám druhou, je vlastně ta prvotní, prazákladní, kterou pak život zahnal trochu do kouta a ona se ke mně vrací jen tady, kde se v dětství utvářela.
Mám jí, holku, moc ráda, kéž by jí bylo možné vzít s sebou, ale ona si vždycky, cestou do Prahy, někde v lesích nenápadně vystoupí. Zůstává jen příjemný pocit , jako po setkání s dobrou přítelkyní a nostalgie, protože vím, že se zase dlouho neuvidíme.

.....Tentokrát jsem ovšem v "euforii", protože za ní (nebo za sebou?) pojedu ještě tenhle týden a snad se zdržím déle.
Uděláme si mejdan, budem klábosit do noci, vzpomínat, co bylo, nasmějeme se a bude nám fajn.
Je to překvapivé, jak málo tu stačí člověku k životu a jak málo ke štěstí.
To už se, naprosto nelogickou smyčkou, snažím vrátit zpět k původnímu tématu.

.....Naše chajda je, na to, že neleží v žádných hlubokých hvozdech, nýbrž "pár" kilometrů od Prahy, místo pokrokem příliš nepoznamenané. Elektřina k nám dorazila, to ano, ale tím to skončilo.
Voda - co spadne z nebe na střechu a steče do sudů - to se počítá, to je koupelna, zásobárna vody pro bazén ( barva modrá, materiál plast, průměr cca metr dvacet, způsob použití - nafouknout a nalít kbelík vody, máte-li), voda na nádobí i na zalévání.
Pitná voda není, pouze ta, co se doveze v láhvích z domova a to je kámen úrazu.
Teď, když nejsme pojízdní a jsme závislí (my tři ženské a náš roční "muž") jen na dědovi, kdy má čas a navíc chuť nás poskládat s miliónem věcí do auta a odvést, či přivést, už nic není jen tak.

.....Jelikož není voda, není ani kanalizace a tak naši zahradu zdobí stylová kadibudka, kde dochází k úzkému kontaktu s živou přírodou, zvláště pak se zástupci hmyzí říše.

Budka, cudně skrytá v habrovém závoji, pootevřenými dveřmi přívětivě zve k posezení. Máte-li pocit, že je nakřivo, máte pravdu, je nakřivo.


A protože já se pavouků (těch u nás volně žijících) nebojím, tak si tu svobodně splétají své sítě a ač vypadá budka zevnitř jako rekvizita do hororu, nechávám je žít, nemám prostě zapotřebí je hystericky vymetat, jakmile vypustí trochu toho svého hedvábíčka.


Brouci se tu schovávají před nepřízní počasí, pod stříškou mají hnízdo vosy, z těch, musím říct, bývám občas nervózní, ale dostat se k nim nelze a zatím se chovají slušněji, než někteří sousedé, tak není co řešit. Zkrátka rčení "Žij a nechej žít" je mi celkem blízké (i když, třeba u komárů, je mi přeci jen poněkud vzdálenější).
Ale to už jsem zase odbočila, já se k té ódě snad ani nedostanu.

.....Spoléhat na zásoby deštové vody je, alespoň u nás, v takzvaném srážkovém stínu, sázka do loterie a proto je životní nutností i dešťovkou šetřit.
A to už se konečně dostávám k tomu nádobí. Mytí nádobí je záležitost na vodu poměrně náročná a umývat ho v polních podmínkách denně, je spolehlivý návod, jak být do týdne na suchu, doslova.
Postupem času se tedy naše zásoba nádobí utěšeně rozrostla na množství, dostačující pro malou táborovou kuchyni, a tím mi umožňuje mýt nádobí, podle aktuálního počtu členů domácnosti, jednou za čtyři dny až týden.

Menší část bílé kuchyňské výbavy, volající po umytí.




Ovšem potom je to akce téměř bojová, vyžadující pečlivou přípravu, rozplánování a nasazení všech sil. Kvalitní pomocníci jsou nezbytní.
Po pravdě (asi vás to nepřekvapí) "nemám rád dny, kdy se myje nádobí", ale lze si to ulehčit a nebo taky dost znepříjemnit.
A něco takového se mi povedlo vlastně už loni, protože při našem posledním podzimním hostování, jsem v panickém záchvatu spořivosti, vyvolaném krutým průvanem v peněžence, minula regál s osvědčeným jarem a sáhla po nejmenovaném prostředku na mytí nádobí (nejmenovaném proto, že mu nemůžu přijít na jméno, ne snad kvůli reklamě), po jednom z těch, které má každý obchodní řetězec zařazen v kategorii "vlastně zadarmo!".

Co vám budu povídat, nebyl k ničemu ani jako bublifuk, na jednu naši "nepatrnou" várku nádobí padla víc než polovina litrové lahve a ani to nepřineslo uspokojivý výsledek. Mytí nádobí ve dřezu, bez tekoucí vody, je zkrátka disciplína kuchyňského víceboje, kterou nezvládne zdaleka každý.

Soupeř zvaný dřez.


Ten den jsem byla velice rozladěna, neřku-li nasrána.
Čím slabší byly účinky (silné slovo - účinek) onoho zeleného slizu na mastné hrnce, tím teplejší musela být voda, ve které byla očistná lázeň prováděna a moje ruce se tedy na konci celé procedury jevily jako téměř hotový ovar.

.....No, čas zhojil rány, vzpomínky vybledly a na jaře, když jsme poprvé vyrazili na delší pobyt, byl už můj souboj s mastnou a vroucí vodou zcela zapomenut. Bohužel. Kdyby mi totiž alespoň prchavá vzpomínečka zbyla, rozhodně bych nezapomněla koupit jiný, tentokráte skutečný prostředek na mytí nádobí.
Svoji osudnou chybu jsem odhalila až nad hromadou špinavých talířů, příborů a hrnců, jak jinak - mastných.
Ten den jsem byla ještě rozladěnější, neřku-li nasranější, než na podzim.
Ve finále byl "úžasně levný" zelinkavý sajrajt spotřebován nadvakrát, což jeho skutečnou cenu vystřelilo kamsi ku hvězdám.

.....Nicméně, moje nepochopitelná lehkomyslnost a o něco pochopitelnější skleróza, málem způsobily, že příští "akce nádobí" málem proběhla jen a pouze za účasti vroucí vody a snad maximálně octa, neboť, ač jsem měla zabaleno a nakoupeno téměř všechno, jar se v zásobách nikde neukrýval.
Na to už se ovšem osud nemohl dívat a při posledním rychlonákupu, jen čerstvé pečivo a fofrem na parkoviště, kde brečí děti horkem a děda nervózně podupává (nebo to bylo obráceně?), mi postavil do cesty muže.
Muže doplňujícího zboží a zároveň telefonujícího, což způsobilo, že stál uprostřed hlavní uličky jako zmražený, zjevně omámen hlasem linoucím se z telefonu, a v ruce držel, věřte si nebo ne, velikou, ba přímo obrovskou láhev jaru, který byl právě v akci, to snad proto, abych znovu nezaváhala. Jenže to už se mně stát nemůže. Jar s vůní zeleného jablka se stal zlatým hřebem mého mini nákupu.

.....Když se pak na chatě blížil ten velký den, kdy nádobí mělo opět nabýt své zářivé čistoty, jako první mě už ze zvyku přepadla nechuť, v zápětí jsem si ale uvědomila, že mám JAR a jako bonus nové houbičky a že se vlastně na tu mastnou výzvu těším.
Husťoučká, pevná a nemizící pěna, kterou opěvují spíš pivaři, nebo milovníci cappuccina, než hospodyňky s rukama ve dřezu, mě uváděla do stavu blaženého zadostiučinění. A jar myl a myl a myl a jestli nezemřel, myje dodnes......... tedy, až umyl všechno nádobí, anž by mé ruce byly opařené, lahev poloprázdná a nálada rozladěná, neřku-li nasraná.

.....Jak říkám, tady je život tak prostý a člověk se znovu učí radovat se z maličkostí.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | Web | 11. července 2012 v 8:06 | Reagovat

Důležité maličkosti! To, co píšeš, se mi moc líbí: Povídání se svým "prvním já", minulé století, civilizace kousek a přesto světelné roky daleko; no, snad jen ti pavouci v kadibudce (slavná šikmá kadibudka v Pise) by mě právě nenaplňovali blažeností :-). No a i když nemám tak striktní omezení, pokud jde o množství vody, jar u mě nechybí; několikrát jsem mu byl nevěrný a vždycky jsem se pokorně a s omluvou vrátil. A sada umytého nádobí vypadá moc malebně. Co člověk potřebuje k životu víc?

2 Janinka Janinka | Web | 11. července 2012 v 15:16 | Reagovat

Zase jsem se na tvůj účet skvěle pobavila :-D a díky ti za to!
Kadibudku máte nádhernou, i když je křivá, je pravda, že ani mně u babičky na zahradě pavouci v kadiboudě nevadili. Ale doma lítají z okna nekompromisně, tenhle rok je to vyloženě katastrofa, jednoho vyhodím a pět nových se objeví, každý den ometám pavučiny a vyhazuju ty nohatý johany :D.
S mytím nádobí mám podobnou zkušenost, v záchvatu spořivosti jsem pohrdla Jarem a zakoupila prostředek na mytí nádobí podobný tomu tvému, nasíracímu :-D. Udělala jsem to naposledy v životě, to bylo o nervy i když mi voda tekla z kohoutku...

3 Kerria Kerria | Web | 11. července 2012 v 19:42 | Reagovat

Jó, jar je legenda. Když kdysi v 90. letech chtěl Procter&Gamble Jar přejmenovat na "Fairy Ultra" tak v Čechách nepochodil. Společnost se po krátkém experimentu vrátila k původnímu názvu, protože lidé o nějaký Fairy neměli moc zájem (klesl prodej). Fairy Ultra (nebo nějak podobně) zůstal pro zahraniční trhy, u nás je to dál Jar. ;-)

Mimochodem, zřejmě je to nejoblíbenější prostředek na nádobí vůbec. Za měsíc provozu naší prodejny budu objednávat už třetí várku, zatímco jiné prostředky máme stále ještě na skladě z první navážky.

4 Jezurka Jezurka | Web | 13. července 2012 v 18:13 | Reagovat

Takhle na fotkách to u vás vypadá jako v pohádce, ale já vím, že realita je jiná věc. Ale já bych se u vás asi ani nevyčurala, protože s pavouky nejsem zrovna kamarádka. Nechám je žít, ale ať si žijí jinde než já. :-)

5 Iva Iva | 13. července 2012 v 21:46 | Reagovat

To je tak pěkný, jak ty píšeš :-)Chajdy a chalupy, kde se zastavil čas je moje gusto a vím, co dá úsilí tam umýt nádobí, nebo něco vyprat. Když to pak po té dřině stojí pěkně čisté voňavé vyrovnané v poličce, nebo prádlo na šňůře,  to je pak ta pravá nefalšovaná ženská radost. Mám ráda černobílé fotky, mají atmosféru. Kadibouda vypadá romanticky a největší dobrodružství je jít posedět v noci a bez baterky, takový zadek v pavučině... :-D!

6 edithhola edithhola | E-mail | Web | 13. července 2012 v 22:08 | Reagovat

Proti Tobě jsem měšťák:-(

7 adaluter adaluter | Web | 14. července 2012 v 0:09 | Reagovat

[1]: Děkuji.:-)
Však mě ti pavouci taky nenaplňují zrovna blažeností, ale jsem schopná i ochotná je tolerovat.
Jo a nemohla by ta naše budka zůstat raděj tady, už takhle je to v noci docela dobrodružství, ale až do Itálie? To bych asi nedoběhla, i když chápu, že by tu jejich, už poněkud okoukanou věž výrazně oživila, navíc je plně funkční, takže výdělek by na sebe taky nenechal dlouho čekat. :-D

[2]: Jen se klidně bav, Janinko, já si to sčítám a pak si to u tebe zase vyberu. :-P
Jo, jo poučení z vlastních chyb je stejně nenahraditelné.

[3]: No vidíš, na to si matně vzpomínám, ale tehdy mi to možná bylo sobecky fuk, měla jsem trochu jiné priority, než dneska. :-D
A to, že je nejoblíbenější, tomu bych věřila, aspoň u mě rozhodně, už na věčné časy a nikdy jinak. :D

[4]: No, on je to spíš film pro pamětníky, než pohádka, s tím dobrým i s tím horším. :-)

[5]: Děkuji za poklonu, moc mě těší.
Pravda je, že člověk v sobě nachází schopnosti a vlastnosti, které by v civilizaci ani nevyšly najevo.
Černobílé jsou taky moje favoritky, nostalgické a tajemné.

[6]: Ale no tak Edith, musíš to vidět v souvislostech, já v tom v podstatě vyrůstala a navíc s dědou, s chlapem, žádný zjemnělosti se nekonaly, všechno pěkně po spartánsku, co bylo to bylo, co nebylo, bez toho jsme se obešli.
Navíc on když viděl myš, žábu, hada, nebo toho pavouka, tak místo aby začal pištět, nebo mě okřikovat ať na to proboha nesahám, zavolal mě, ať to jdu pořádně prozkoumat, to je pak snadný si to jen odnést do života. :-)

8 punerank punerank | E-mail | Web | 14. července 2012 v 18:03 | Reagovat

Tak tu opožděně vítám tvoje mnohočetné "já" nebo ty, chtěla bych umět takhle psát!
Už jen chybělo, abys tomu telefonujícímu vzala jar z ruky a poděkovala, že ti ho podal:)))
Dobře, že jsou taková místa a někdy i dny, kdy člověk pookřeje a nabije se!

9 adaluter adaluter | Web | 14. července 2012 v 21:39 | Reagovat

[8]: No ahóój, já už si myslela že se mnou nemluvíš. :-D  :-D  :-D
No, ale vážně, nevítáš mě na dlouho, zítra zase mizím dobíjet. :-)

10 signoraa signoraa | Web | 14. července 2012 v 23:08 | Reagovat

Souhlasím s tebou, že bez Jaru to fakt nejde. Já jsem v nějakém stavu vypnutého mozku, koupila místo Jaru nějaký jiný prostředek a došla k poznání, že ho spotřebuji jednou tolik. Jméno jsem vzteky zapoměla.
Fotky z tvé chaloupky mě vrátily do časů, kdy jsme jezdívali na chalupu do Strádonic a tam nebyla ani ta elektrika. Zato pod kopcem, kus od ní, byla veřejná pumpa, kam jsme chodívali pro vodu.
Kredenc s vystaveným nádobím je malebná. :-D
Držím palce, aby tvé chaloupkové já, s tebou někdy přijelo i do Prahy a nezůstávalo jen tam bez vody, i když už s Jarem. :-D

11 Verča Verča | E-mail | 15. července 2012 v 0:30 | Reagovat

To jsem se zas příjemně pobavila. Upřímně - tak úžasnou reklamu na jar jsem ještě neviděla... a vůbec mi nevadilo, že byla tak dlouhá, ba přímo naopak.:-)
Tak se raduj z maličkostí i veličkostí a já si jdu přečíst ten druhej novej článek.

12 adaluter adaluter | Web | 15. července 2012 v 0:47 | Reagovat

[10]: No, vypadá to, že jar získává další bodíky. :-D
Pumpy pod kopcem jsou ty nejlepší.
Kredenci to vyřídím, bude polichocena. :-)

[11]: Upřímně - děkuji, mozná bych mohla zkusit zapracovat na scénáři a nabídnout to jako celovečerní reklamu, do které budou o přestávce vkládány kousky filmu. :-D  :-D

13 Vendy Vendy | Web | 15. července 2012 v 16:32 | Reagovat

Jů, to je krása, měla jsem chuť zvolat, když jsem viděla tu poslední fotku s pěkně srovnaným a vyskládaným nádobíčkem, všemi těmi hrnečky a miskami a talířky, vše v nostalgicky černobílé.
A i když černobílou zrovna nemusím, tak tentokrát chci pochválit všechny fotky, jsou nádherné. A ta pavoučí, i když pavouky nesnáším, tak ta pavoučí fotka je opravdu krásná a všechny mají atmosféru...
Tvé líčení pobytu na chaloupce mě místy pobavilo, popravdě, pavouky na záchodě bych nesnesla, ale to už jsem psala v jiném článku, že hmyzí havěť v baráku ne-e... Jsi velmi tolerantní bytůstka.
Mytí v lavoře znám, ještě donedávna (asi 7-8 let dozadu) jsme umývali jenom v lavoře, protože klasický odpad v kuchyňské lince nebyl zapojen. Kupodivu to šlo.
A s tím zasraným umývacím prostředkem... nedivím se, že jsi byla naštvaná, teď mám podobný problém s jedním ekologickým, skřípu zubama a říkám si, jak to vypotřebuju, koupím jar.
Opravdu, zlatej Jar! :-?
Krásné fotky, senza čtení.
A přeji ti příjemný pobyt se všemi tvými já i ostatními... ;-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama