O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Kdybys byla můj manžel aneb jak se rozvést s vlastní dcerou???

8. prosince 2012 v 18:40 | adaluter |  MÁMA NA BATERKY
.....Jsou tak malé, bezbranné, kouzelné, sladké, dojemné, roztomilé, šikovné, úžasné, zvídavé, láskyplné i láskyhodné ty naše děti.
Pár let se nad nimi rozplýváme, usmíváme, dmeme pýchou, sem tam i nějakou tu slzu zatlačíme, dojetím přemoženi, až najednou přichvátá pramáti příroda se svým danajským darem - pytlem, vakem, sakem, či v čem to vláčí, plným hormonů a naše zlatíčka se takřka přes noc promění na věčně nespokojené, nasupené, nespolehlivé, labilní, negativní, drzé, nezodpovědné, depresivně (s vámi) maniakální (s přáteli), uhrovité bytosti bez vlastního příjmu, zato s vlastními, zcela jasnými názory na své potřeby, práva, módu, hudbu, životní styl, psychotropní látky, školní docházku a především na vás.

Jako "moudří" rodiče jste na něco takového ovšem připraveni a víte (po pár letech alespoň doufáte), že kdesi v nedohlednu, pokud vás mezitím nezradí oběhový systém, se se svým dítětem znovu šťastně shledáte jako rovnocení zodpovědní dospělí partneři.

.....Jsem ve fázi čekání, nedohledno za mnou, nedohledno přede mnou, a pomalu ztrácím trpělivost.
Loni už to vypadalo tak slibně, měla jsem dvě děti, předškolačku a dospělou dceru a jako bonus vnoučka, jenže rok se překulil a já mám najednou děti tři - batole, prvňáčka a "znovupuberťačku" se všemi poznávacími znaky, snad krom té uhrovitosti, které jsem uvedla o pár řádek výš a ještě nějakými navíc, ty jsou dány především jejím o něco vyšším věkem a tudíž její naprostou "nezávislostí" a nepochybným právem žít si po svém, padni komu padni, které beze zbytku využívá.

Asi dělám něco špatně, možná dělám špatně všechno, ale momentálně se cítím dost bezradná a taky velmi unavená a taky pořádně naštvaná.

Jak říkám, být to můj manžel, rozvod je na spadnutí, nebo alespoň odluka, sice ne od lože, ale od stolu určitě a taky od ledničky, pračky, televize a mojí peněženky.
Ačkoliv, mohlo by se zdát, že se spravedlivě dělíme, já mám na starosti sporák, pračku a dřez, ona televizi, počítač a ledničku, tu ovšem pouze ve spojitosti s luxováním, přičemž luxování spojené s vysavačem je prozměnu moje výsada. Zkrátka, skoro půl na půl, přesto ve mně hlodá červík podezření, že to není úplně to, co jsem od soužití s dospělou dcerou očekávala.

.....A že mám děti tři? Tak to je už jen důsledek toho všeho, puberťačky mívají zpravidla jiné zájmy než plínky, kašičky a paci pacičky.
Z role mámy se Rézka tak nějak nenápadně posunula do role sice velmi milující, ale ne příliš pečující "sestry".
A můj titul mladá babička se pomalu, ale jistě svým obsahem přetavil do významu postarší "maminka".

Řešení? Neznám.

Situace se mění týden od týdne a já naprosto netuším, kde až to skončí, kam až dojdeme v téhle hře na škatulata hejbejte se. Jako by opravdu Rézka zařadila zpátečku a postupně se vracela proti proudu času až do doby před tím, než jsem se o svém, tehdy potenciálním, vnoučkovi dozvěděla, do doby, kdy v jejím chování neexistovaly hranice a v mých očekáváních už neexistoval optimismus.

Je strašně těžké uvědomit si, že na své dítě nemáte sebemenší vliv, ale současně ho nemůžete odstřihnout a dělat jako by nebylo.

Je ještě těžší zjistit, že ke svému dítěti můžete cítit i úplně jiné city než je láska, city z opačného pólu spektra.
Že si nemůžete pomoct, nepotlačíte je, ale zároveň si je vyčítáte, trápíte se, brečíte po nocích, vztekáte se přes den, ale není ve vaší moci s tím cokoliv udělat.

Perou se ve mně pocity viny se zklamáním, snaha o porozumění s neschopností tolerovat činy, které jsou už daleko přes čáru, touha po klidném soužití s potřebou nebýt už za vola.
Není lehké o tom psát, ale není o nic lehčí s tím být sama.

Je to balvan ležící v cestě mojí sdílnosti. Ta věčně vštěpovaná snaha sníst doma to, co se tam uvařilo mě ničí, protože to znamená se neustále přetvařovat, předstírat, jak je všechno báječné, bezproblémové a všeobecně růžové. A to pak radši neříkám nic, protože je to snažší, než se křivě usmívat a slyšet vlastní slova skřípat falší.

.....Takže dost, takhle to u nás prostě je a já už jsem se natrápila dost na to, abych se ještě užírala tím, že o tom nemám komu říct a že bych se ještě měla stydět, že něco takového musím řešit.
Je mi líto, že to nemůžu probírat s rodiči, ale minimálně někteří to jistě pochopíte, vztahy jsou zkrátka nastaveny v můj neprospěch a ač jim vděčím za mnohé, nemůžu říct, že by mi ten pocit byl moc příjemný. Mnohem raději bych byla jejich "věřitelem" než "dlužníkem", bez jakýchkoliv nároků samozřejmě, jen pro pocit, že nejsem bezvýchodně závislá bez možnosti vracet.

.....Mám ve svém věku vlastně docela štěstí, že je pro mě péče o mimčo jen lehce oprášenou záležitostí, taky bych mohla být ve stavu, kdy jsem poslední exemplář držela v náručí před dvaceti lety, kdy si sotva vzpomenu jak a na co to vlastně funguje a kdy mě každý miminčí problém naprosto vykolejí.

S Juli mám praxi stále ještě v malíčku, jsou tu jen některá nepatrná specifika, jako například pan Pinďa Houdini. Toho jsem u holek fakt řešit nemusela. Ať obleču mrňouskovi na spaní cokoliv od pyžamka, přes body až po kombinézku, pan Piňda ráno kouká z plenky, ať už horem nebo bokem, a postel vypadá jak po zásahu hasičů.
Jako správný eskamotér nevyzradí jak to dělá, kombinézu se zipem na zádech má oblečenou, plenu nasazenou a přesto kropí jak o závod.
Tímto prosím maminky chlapečků o radu, existuje li nějaký tajný postup, který mně, jako matce devčátek, zůstal utajen, sem s ním, než zavařím pračku věčným vyvářením mokrých prostěradel, povlaků, dek i polštářů.

To, že se v naší, jinak nehorázně rozežrané rodině, zčistajasna zjevil jedinec, který po první, a pokud se ještě vůbec vrátí, i po každé další lžičce doslova zdrhá od stolu, to už beru jen jako rozvernou hříčku přírody a neřeším případnou smrtelnou podvýživu, fatální avitaminózu, či totální nedostatek stopových prvků v slepé víře, že každý živý organismus má zakódovaný pud sebezáchovy a dobrovolně hlady nezemře. Co mi taky jiného zbývá, vždycky jsem talíře před dětmi musela spíš hlídat, tak se na svá kolena ve středním věku nebudu učit krmit našeho malého atleta násilím.

Jeden z mála záběrů, kde Máťa a lžička vypadají jako kamarádi


Vlastně jsem nevěděla do které rubriky tenhle článek zařadit, jestli "Máma na baterky", nebo "Fakt babička?", ale ono je to nakonec fuk, stejně teď funguju jako dva v jednom.
To se nám ty ledy mlčení lámou, co? Snad to ještě chvíli vydrží.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Janinka Janinka | Web | 8. prosince 2012 v 20:53 | Reagovat

Když to tak čtu, jsem celkem vděčná za dva kluky, ale... kdo ví, co bude za pár let, s dcerami nemám zkušenosti, takže netuším, jak zařídit, aby jste žily v rovnoprávné domácnosti...

S tím tvým pinďou jsi mi připomněla moje trable s naším pindíkem, chvíli mi trvalo, než jsem, coby prvorodička, přišla na to, že pindík musí při přebalování směřovat dolů a nikoliv nahoru :-D.

2 David Pavel Bachmann David Pavel Bachmann | E-mail | Web | 8. prosince 2012 v 21:17 | Reagovat

Ani nevíš, jak tvoje pocity chápu. Sám se divím tomu, že můžu mít pořád rád svou dceru, pěknou, inteligentní feťačku. Vůbec se nediv tomu, že k vlastnímu dítěti cítiš leccos jiného, než jen lásku. Ale stejně jí máš ráda, že jo? Ta bezmocnost člověka drtí, ale to mateřství a tu touhu milovat svoje dítě, to prostě nepopřeš! Já se jen modlím. Víc dělat nemůžu. Když nám Zuzana ukradla peníze, pochopil jsem, že s drogou prostě bojovat nemůžu. Ale přineslo mi to poznání, že jako já mám bezvýhradně rád svoji dceru, má Bůh bezvýhradně rád mě! Je stejně bezmocný, jako já. Pokud totiž já nepříjmu jeho lásku, nic s tím nenadělá. Dal mi svobodu, stejně tak, jako je svobodná moje dcera. Bůh může jen odpouštět a čekat, až se k němu vrátíme. No, a my můžeme jen čekat, že naše děti dostanou rozum, přestanou nás považovat za kretény a prožijou aspoň relativně normální, slušnej život. Čekat a odpouštět. To je to jediný, co můžeš.

3 punerank punerank | E-mail | Web | 8. prosince 2012 v 22:40 | Reagovat

Jéje, evidentně ti odmražení našich dvou mražáků pomáhá k tomu tání ledů - jen se vypovídej, aspoň to málo, jako vyslechnout ti dát můžeme...
Ach děti - to sladkobolné trápení... A jak kriticky se umíme dívat na ostatní, radit jim, ať jsou tvrdí a nekompromisní, dokud něco podobného nepotká taky nás...
Hele, když už sež sdílnější, nechystáš se "popopsat" Pandorku?:)

4 Kerria Kerria | Web | 8. prosince 2012 v 23:31 | Reagovat

Tak s pindíkem je to jak píše Janinka. Při přebalování si dát pozor aby směřoval přímo dolů. Mělo by to vyřešit většinu problémů, i když občas se i tak nehoda stane.

S Rézkou moc neporadím. Jediné co mě napadá, že bys měla alespoň částečně přestat řešit její problémy.

Víš, když jsem Báře odmítala omluvit její záškoláctví, dívali se tu na mě lidi všelijak. A když potom utekla ze školy... Jenže dneska je někde úplně jinde. Zdá se, že se srovnala a i vztahy mezi námi se pomalu lepší. Zatímco její kamarádky, kterým rodiče furt žehlili průsery, jsou dnes na drogách a soused se bojí vlastního syna, protože na něj už několikrát vytáhl nůž.

Nechat je žít po svém je někdy to nejlepší, co pro své děti můžeme udělat. A pokud nechce respektovat nějaká pravidla společného soužití, tak nevidím jediný důvod jí třeba vařit nebo prát apod.

5 Malkiel Malkiel | Web | 9. prosince 2012 v 3:18 | Reagovat

Ne, že bych si chtěl hrát na nějakého extra chytrého, ale mám pocit, že u vás máte jakousi zvláštní hierarchii. Pokud vím, tak ty jsi babička toho mrňouse a babičky jsou určeny pouze k pomáhání. A ne k tomu, aby zastaly všechnu práci. Hlavní tíha by měla být na matce toho prcka, nikoliv na tobě. Ostatně, ty jako matka Juli máš své mateřské povinnosti.
Já bych řekl, že je na čase odstřihnout pupeční šňůru od Rézy a hodit jí do vody, aby se naučila plavat sama. Věk už na to má a navíc je už sama matkou, tak by se měla konečně naučit vlastní odpovědnosti.
To ona by se teď měla ptát jak zabalit kluka, aby nečůral vedle.

6 Milovnice žiraf Milovnice žiraf | Web | 9. prosince 2012 v 10:52 | Reagovat

Ledy se lámou dobře :-) Také jsem zvědavá, jak jednoho dne přežiji pubertu svých kluků. A rozhodně si nemyslím, že co se doma upeče, mělo by se také sníst, jen ventiluj, ventiluj...
K pindíkům - podle mých zkušeností se s tím nedá dělat nic :-D Mám dva kluky a Erik, ten starší, míval tisíckrát počůranou postýlku, i když měl plenku dobře danou. Nikdy jsem nepochopila, jak to dokázal. Naopak Filip měl postýlku téměř vždycky suchou a bohaté zásoby oblečení na spaní po Erikovi zůstávaly nevyužity.

7 Vendy Vendy | Web | 16. prosince 2012 v 19:44 | Reagovat

Konečně jsem se dostala na tvůj blog - při kliknutí mi totiž neuvěřitelně zamrzal a počítač odmítal fachčit...Takže dnes asi čtvrtý pokus.
K pindíkům - moc ti poradit nemůžu, ale rady už tu padly. Různé. Včetně toho, nechat Rézi, ať plave. Ono by to asi bylo fakt dobře, ale stejně si to musíš rozhodnout tak, jak to cítíš.
Co bych ale nedělala, být tebou - vařit jí, prát jí, uklízet jí, žehlit jí. Jinak, těžká rada. Držím palce, ať máš dost síly...
A co oči?

8 Ježurka Ježurka | Web | 17. prosince 2012 v 17:27 | Reagovat

Tak jsem sem chodila dříve často a nic, pak sem chvíli nejdu a vida, už jsem zmeškala. No, nemáš to v tom životě vůbec jednoduché, ale přidávám se na stranu těch, kteří ti radí, abys nechala dceru, ať si "svoje" úkoly zvládá sama. Já vím, že je to těžké, každé dítě máme rádi, ale takhle zničíš možná sebe a ji taky. Ať se vše v dobré obrátí, držím ti moc palce! :-?

9 annapos annapos | E-mail | Web | 17. prosince 2012 v 22:37 | Reagovat

Obrázek u předchozího článku, také moc poučné, nahlížející do niter našich duší, napovídá něco o rozcestí, jedna cesta je ta pravá, a druhá se jen tak tváří, že je cestou? Dokud si myslíme že my jediní, JSME SCHOPNÍ, cokoliv vyřešit, za jedno, bez pomoci rodiny, za druhé, bez pomoci Boží. Pýcha nás udolává, my jsme přece ti, co to bez pomoci zvládnou, a tíha té samoty, nás dostává tam odkud je těžké se vracet, na začátek. Nemá pravdu ten kdo neurčitými řečmi, nechce se vměšovat. Já vám dám radu přímou a radikální, neodkládejte nic na zítra, řešte vše dnes, teď, hned. Neřešte, jak se stane, že váš vnouček počůrá postel, že nepapá, jak by měl, jestli má vaše dcera ve svém pokoji televizi a pračku, pokud vás přijde navštívit, pohostěte ji jako vzácného hosta, potom se s ní rozlučte a pošlete ji do jejího pokoje, i s jejím dítětem, bude vás to bolet, ale když to neuděláte bude to po čase bolet ještě více. Přeji vám ze srdce, krásné vánoce, výdrž a pevnou vůli, vše se v dobré obrátí a nakonec budete šťastní všichni.

10 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 21. prosince 2012 v 14:53 | Reagovat

Mšli jsme tři syny, do postýlky nikdy nenačůrali, ale jak jsme je rozbalili nebo přebalili, tak se stávalo, že se jim pindík zvedl a čůral nahoru, na všechny strany. Nebylo to často, honem  jsme se naučili přikrýt ho plenou, to byly ještě ty prací, bavlněné. Puberta u kluků proběhla docela v klidu, když remcali, řešila jsem to tím, že jsem jim doporučila uklidit si binec v pokoji. Oni si opravbdu museli uklízet sami. Dokonce si myli i okno, utírali nábytek, luxovali. A to museli ještě pomoci při umývání schodů, mytí nádobí- jeden umýval, druhý utíral. Měla jsem dalšího syna, když bylo staršímu 18, mladšímu 15, takže se krásně zúčastňovali jeho výchovy, dokonce se hádali, kdo ho vykoupe, protože se u toho řehtal a oni s ním. A to jezdili do školy oba. Čím víc povinností, tím méně času na blbosti. Jsou z nich dobří tátové a s bráškou - tedˇ už také ženatým jsou  moc zadobře.
Doporučuji totéž, odstřihni dceru od radovánek, donuť ji -s úsměvem- dítě nakrmit, přebalit, jasně jí sděl, že o práci kolem domácnosti se musíte dělit a když už ji živíš, ať si na sebe a dítě ostatní dělá sama. Nech ledničku skoro prázdnou, klidně dej na potraviny v ní lísteček- určeno na svačinu pro všechny. Ona dobrota se musí dávat po kapkách nebo opravdu  zažiješ, že nebudeš mít pokoj ani chvíli. Mladí- ti 3. u nás bydleli půl roku, je fakt, že nebyli moc doma, ale potraviny si sami nebrali, jen co si koupili a dali do ledničky, prádlo jsem jim sice  v pračce vyprala, ale pak dala a starejte se. Čekali, co jim nabídnu, samozřejmě jsem jim dala i večeři, ale oni zase koupili nějaké potraviny a byly i pro nás. Všude je to jiné, ale určité mantinely je třeba nastavit.

11 uni-sex uni-sex | 23. prosince 2012 v 6:33 | Reagovat

Přišla jsem poděkovat a popřát i Tobě a Tvým nejbližším nádherné Vánoce a do Nového roku hlavně hodně zdravíčka, štěstí a lásky. ☼♥☼
Mám tady u Tebe problém, taky mi stejně jako Vendy zamrzl počítač a nejde mi ani posunovat, nejde mi číst, nejde mi nic. Je to asi nejspíš tím, že vkládáš  fotky v plné velikosti a my, se slabším počítačem máme holt smůlu. :-|

12 Vendy Vendy | Web | 25. prosince 2012 v 13:01 | Reagovat

Ještě k Rézi a odstřihnutí se od ní - polož si otázku - kolik bylo tobě, kdy jsi měla první dítě, a kdo ti pomáhal? Dělalas všechno sama, nebo většinu sama, nebo jsi všechno hodila na někoho jiného?
Počítám, že ses starala sama.
Protože jsi byla dospělá a měla jsi dítě.
Stejně tak Rézi by se měla starat sama o své dítě, protože už je dospělá a je z ní máma.
Něco jiného je, pomoct jí v roli babičky (občas) a něco jiného, vzít celou tíhu jejích povinností na sebe.
A nenechat ji dospět. :-?

13 signoraa signoraa | Web | 4. ledna 2013 v 0:52 | Reagovat

Je to hodně těžké a já ti rozumím, co prožíváš. Měla jsem to, jak se říká, v bleděmodrém, jen s tím rozdílem, že u nás nebyl malý človíček, o kterého bylo nutné se postarat.
Moje první a vytoužené dítě, můj milovaný syn s největší pravděpodobností upadl někdy kolem 16 roku věku na hlavu. Jinak si nedokážu vysvětlit změnu, která u něho tehdy nastala. Do té doby bezproblémový, ochotný kdykoliv pomoci, se změnil. Před tím byl dokonce dáván za vzor mladší dceři, protože ona se vezla, zatímco on aktivně pomáhal.
A pak? Přicházel domů, ledničku dokázal vyžrat jako termit a pak zalezl do svého pokoje. Nechci popisovat vše, bylo by to na dlouhé vypravování. Podobný problém se synem zažívali i sousedé, oba lékaři. Pak jednou u nás pan doktor zvonil a radostně mi oznamoval: "Už se to stalo, náš Ondra dostal rozum." Ondrovi bylo 25 roků! Můj syn je mladší a já s nadějí očekávala jeho 25 narozeniny. Dcera v té době s námi už nebydlela a když jsem si na syna postěžovala manželovi, bylo to házení hrachu na zed'. Mužská solidarita fungovala ne na 100, ale na 1000 procent. Přispívalo k tomu i to, že spolu pracovali na jednom pracovišti. Jak tomu všemu čelit - sama proti dvěma mužským. Očekáváné narozeniny uplynuly a žádná změna. Občas jsem si postěžovala kamarádkám. Jedna mi řekla, že můj syn se řídí větou: "Dokud máma funí, zůstaň chlapče u ní". Znala to, měla doma dva dospělé syny. Moje sestra to vystihla větou - "hajzl s tváří anděla". Dostala jsem se do stádia, kdy jsem pro klid v rodině začala synovi ustupovat. Plnila jsem ledničku, vařila, prala, mlčela a v noci pak brečela. Moje vymodlené dítě, které se narodilo po třech letech manželství. Kde jsem udělala chybu? proč se takhle chová? Ustupovat však lze jen do určité doby, jen potud, dokud člověk nenarazí na pomyslnou zed' za zády. Začala jsem se bránit, postupně, po malých krůčcích. Někdy jsem "zapoměla" koupit jeho 10 rohlíků, jindy jsem nesebrala z koberce v jeho pokoji špinavé prádlo a tudíž ho nevyprala. Občas jsem uvařila něco, o čem vím, že nemá rád.
Pak jsem se ho zeptala, zda se ve svých 28 letech někdy osamostatní. Odpověděl, že ano, ale až mu opatříme byt. "Z čeho?" "Tak si počkám, až umřete." A já byla zpátky tam u té zdi za zády a probrečenými noci. Můj hodný, ale hlavně flegmatický manžel mi nepomohl. Když jsem mu opakovala rozhovor se synem, odvětil, že jsme oba stejní, já i syn (jsme oba lvi). Cítila jsem se sama, připadala jsem si, že bojuju s větrnými mlýny. Znovu ty otázky, kde se stala chyba?
Chvilku mi to trvalo, ale pak jsem se od pomyslné zdi znovu odpoutala. Můj muž si všiml, že začínám znovu zapomínat na nákupy, že v lednici není každý den kus salámu, že stále častěji vařím jídla, které mladý pán nejí. Možná si uvědomil, že mě to už víc než 10 roků ničí, že se syn chová jako gubernátor. Někdy jsem dokonce měla dojem, že se můj muž syna bojí. Naléhala jsem tak dlouho, až si se synem promluvil. Stála jsem v kuchyni, myla nádobí a slyšela, jak synek zlostně řekl svému tátovi: "Co po mě chceš, já tady jenom bydlím!" "Konečně jsi to nazval správně", hlas se mi sice třásl, ale řekla jsem to. Došlo mi, že si manžel uvědomil, že máme syna sobce.
Syn si tehdy možná také uvědomil, že už ho táta nebude stále obhajovat a držet nad ním ochrannou ruku. Během půlroku se osamostatnil, pronajal si byt v Brandýse, našel si tam práci. Když přijel na víkend domů, choval se lépe. Jak šel čas, situace se zlepšovala. Je to už 6 let, co stojí na vlastních nohách. Je ženatý, má osmiměsíčního syna a nebydlí s námi. Je tu sice hlášený, občas si přijde něco udělat v dílně a někdy přijde na návštěvu. Já se usmívám, ale po těch letech jsem pořád "ve střehu".

Říká se, že čas je ten nejlepší lékař.

Přeju proto Tobě, aby čas, ve kterém Rézka dospěje, byl co nejkratší. Zkus někdy péči o Mát'u zanedbat, na něco zapomenout, něco prostě neudělat. Vezmi si mě jako špatný příklad. Synkovi jsem podstrojovala, nakupovala, vařila a ....
A navíc, ve tvém případě tady platí jedna věta: "Babička nemusí, babička může."

14 Julie de Dejvice Julie de Dejvice | Web | 7. ledna 2013 v 1:58 | Reagovat

Moc mě to mrzí. Osobně si nedovedu představit, že bych se takhle chovala k vlastní mamince. Pro mě byla vždycky priorita se co nejvíc starat o sebe sama a  "neparazitovat". Natož hodit na někoho ještě péči o malýho člověka. Jak řiká kde kdo tu, ač je to hnus, prostě ji v tom asi nech plavat. (vzpomínám si na výchovné heslo, podle kterého se řídil můj otec "všechno, co mi kdy moji rodiče dali nebo pro mě zařídili, o to mě připravili")

15 unisex unisex | 17. ledna 2013 v 8:00 | Reagovat

Tak dneska jsem si konečně článek přečetla a musím ti říct, že máš můj hluboký obdiv, že to všechno zvládáš, já bych se nejspíš už hroutila....
Co se týče věčně vykukujícího pindíka z plenek, tak neporadím, ale vím, že se to párkrát u vnuka taky stalo.

Jo, dětičky dokážou být někdy dost sobecké, aniž by si to uvědomovaly a s rodiči jsem na tom byla stejně, jako ty, neexistovalo nic, s čím bych se mohla svěřit, protože by mi řekli že oni to věděli hned a proto mi radili, abych se nevdávala, abych neměla děti atd...atd... :-|
Přeju pokud možno pěkný den. ☼

16 unisex unisex | 17. ledna 2013 v 10:22 | Reagovat

Je to nejspíš tím, že ty si ten přepych hroucení nemůžeš dovolit, když na tobě všechno leží, škoda že nebydlíš blíž, občas bych vypomohla jako záložní babička. Před chvílí jsem telefonicky mluvila s dcerou a jako pokaždé se zeptala na závěr dětí, jestli něco něchtějí říct babičce. Lucka opět rezolutně prohlásila: "Ne, ani za nic! Řekni jí, že skládám puzzle!" :-x  :D

17 adaluter adaluter | E-mail | Web | 20. ledna 2013 v 0:31 | Reagovat

Všem vám moc děkuji, za obsáhlé a laskavé komentáře plné rad i pochopení. Díky.

18 Nessie Nessie | 30. ledna 2013 v 11:34 | Reagovat

Tak koukam, jak se da vtipne popsat souziti s druhou pubertou :-) Tak snad jen popreju pevne nervy a at se to rychle srovna!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama