O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Únor 2013

Barevná krize

12. února 2013 v 21:44 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....Stojím si tak dneska na zastávce autobusu, jako vždy se zabývám svými samomluvnými myšlemkami a jako častokrát vlastně příliš nevnímám okolí.
Čeho jsem si tedy všimla je nový sněhový polštář, spíš pořádná peřina, protržená kdesi nad mojí hlavou, a už dost okoukané šedočernobílé ladění, které znovu dodává všemu, na co se podívám. No, pořád lepší než jen šedočerné.

A jak tak dumám nad nesmrtelností chrousta, kulatými čtverci a suchou vodou, něco se mi najednou nepozdává, něco je jinak, divně. Snažím se vymotat ze svých vznešených myšlenkových pochodů zpátky k realitě a přítomnému okamžiku a světe div se, už vím, co je jiné. Změna napětí obličejových svalů v okolí úst napovídá, že ač ho nevidím (jak jinak) na mé tváři se skutečně usadil úsměv.
Jak nečekané, kde se vzal, copak ho k nám přivedlo, chvíli jsem byla zmatená, protože jsem nebyla schopná spárovat své zvednuté koutky s žádnou myšlenkou ani událostí posledních chvil.
Že by sněhové šílenství, nebo snad jenom šílenství? Začíná to tak nějak, nepřítomným, nevědomým a nevyvolaným úsměvem na tváři, nebo ne?
Úsměv dávno opadl v předtuše děsivých věcí příštích a já stále marně přehrabovala své mozkové závity a závitky a hledala příčinu.

Kolem prosvištěl taxík.
No a co? Taxíkem jsem nejela spoustu let, tak co je s ním?
Počkat, TAXI, ten nápis mám v hlavě, myšlenky se řítí zpátky proti proudu času, jako oheň po zápalné šňůře - prááásk.
Zase se usmívám, tedy spíš krotím výbuch smíchu na konci té šňůry.
Jak jen člověk občas dokáže být mimo a jeho smysly přesto dál zaznamenávají fakta a dokonce na ně mimovolně reagují, tak mimovolně, že když na to náhodou přijdeme, netušíme která bije.

Asi tak minutu zpátky, kolem zastávky projel taxík, jenže ne tak úplně obyčejný, byl to ten žlutý, čistě umytý, zářivý, sytě žluťoučký taxík, a to v té záplavě šedavě šerých tónů projelo mým vědomím, či spíš nevědomím jako sluneční paprsek a donutilo mě to k úsměvu, aniž bych vůbec vnímala, co se děje.
Možná, kdyby měli Češi v oblibě žlutá, oranžová, červená nebo růžová auta místo černých, bílých a stříbrně metalízových, nebyl by na ulicích úsměv žádnou vzácností.
Zimě zkrátka chybí barvy a mně rozhodně taky.





žlutý taxík vyfocený nemám, ale snad i tahle žlutá dokáže na vaší tváři vyvolat, byť nepatrný, úsměv.

Malá technická.

4. února 2013 v 11:42 | adaluter |  STŘÍPKY, ÚTRŽKY, ÚLOMKY
.....Tedy poznámka, malá technická. Při včerejším vkládání fotek, které jsem se KONEČNĚ na radu několika z vás naučila zeštíhlet z megabajtů na pouhé kilobajty, mě trochu vytočilo, že ač jsem se piplala s jejich rozměry, při náhledu na stránku byly všecny stejně velké, vlastně spíš stejně malé.
Vím z jiných blogů, že fotky můžou být velké velikánské, tak proč sakra ty moje pořád vypadají jako návrhy na poštovní známky.
K čemu pak byla ta bajtová dieta říkám si a začala jsem pátrat na Googlu, jaká velikost fotek se vlastně doporučuje na web a úplnou náhodou jsem se dostala na stránku "Jak na blog" a pak ...... pak se to stalo, jako pronikavě bystré děvče jsem po dvou letech na blogu pojala podezření, že snad ten nudlovitý tvar mé stránky není zákonem daný a že ho snad dokonce já sama můžu povolit ve švech , když je mi, tedy mým fotkám, těsný. Tomu říkám průlom.
Tryskem jsem se vrátila na svůj blog, najela na nastavení, stránku ...a jo, jsou tam nějaký čísla, 760 pixelů. Začalo mi svítat, fotky měly něco přes osm set, stránka jen sedm set šedesát, že byyyy?

760 jsem jedním pohybem smázla z povrchu blogového (nejdřív jsem si to číslo ale radši zapsala, co kdyby) a přitvrdila na celých 900. V náhledu se sice "cosi" změnilo, ale fotky ješte nic moc a tak jsem zariskovala a zaokrouhlila rovnou na 1500. No fotky dobrý, ale kus stránky už byl mimo monitor a tak jsem nakonec zakotvila na 1100 pixelech. Vycentrovala jsem záhlaví a zápatí a začala si zvykat no snad to půjde.

Tak se chci jen zeptat, jestli vám někomu ten nový rozměr taky neutíká z monitoru, neznám nic otravnějšího, než si neustále posunovat stránku zleva do prava, abych mohla dočíst větu, že bych kdyžtak ty švy o pár pixelů zase zabrala.

5. února

Dodatečně, po té, co se Malkiel a Iva ozvali, že jsem jim poněkud "překynula" přes obrazovku, jsem ubrala ještě 100 pixelů, jsem tedy na rovné tisícovce. Pevně doufám, že už jsem všude celá, ale stále vás vyzývám - ozvěte se, jak to vypadá nyní. Díky za spolupráci.

Trocha tepla.

3. února 2013 v 16:32 | adaluter |  FOTOBRANÍ - FOTOHRANÍ
.....Moji zlatí,
stříbrní, bronzoví, ba i vy, z masa a kostí (doufám, že jsem nikoho nevynechala). Za okny je sice krásný den, září slunce a obloha je modrá.... ačkoliv, měla bych si uvědomit, že nesedím s kamarádkou u kafíčka, ani netelefonuju se sousedkou z konce ulice, a že za vašimi okny možná prší, nebo dokonce sněží a slunce svítí shora na silnou šedou vrstvu mraků, které k vám propustí jen kalný zlomek denního světla.
Takže, ať už je za okny cokoliv, podstatné je, že je stále zima, která, netuším proč, je vždycky mnohem delší, než jaro i s létem dohromady.
Zřejmě optický klam, způsobený zimní neměnnou fasádou, v lepším případě bílou, v horším špinavě šedou, případně celou "paletou odstínů" mezi tím - brrr.

.....Každopádně, jako milovník černobílé fotografie, bych vlastně zimu měla mít v lásce a fotit od rána do večera, opak je však pravdou, moje složky nazvané leden, únor ......... zejí prázdnotou a i kdybych období od listopadu do března shrnula do jedné jediné, stejně ji květen, nebo srpen s převahou přeperou.

Nepopírám, že zima má spoustu tváří a mnohé z nich fotogenické a krásné, až se dech tají, ale........ale můj dech se nejprve zatají a při výdechu se mi na monitoru udělá takové to zamžené kolečko, jako když dýchnete na zmrzlé okno a po zádech mi bezděky přejede mráz.
Zkrátka chladná krása, jakou si pamatuju z hororové pohádky o Sněhové královně a ubohém Kájovi, kterou mi máma pouštěla na gramofonu před spaním, na střídačku s Dvojčaty, dalším "poklidným" pohádkovým příběhem (že by na dobrou noc?).
Heppy end na mě tehdy moc velký dojem neudělal, možná proto, že jsem většinou usnula dřív, než Gerda vůbec dorazila v chatrných šatečkách ledovou plání do ledového paláce.

Ještě tak zvládnu obdivovat zaváté a zamrzlé fotky ostatních, ale své vlastní, těch pár namrzlých ubožátek, vytahuju neraději v létě, uprostřed vlny tropických veder, kdy mráz běhající po zádech je příjemnou variantou klimatizace.
A v zimě tedy, logicky, nejraděj koukám na hřejivé barvičky fotek pochytaných v letních parnech, ba i v období přechodů studené fronty, protože, když je kolem zeleno, i dvanáct stupňů se mi jeví jako ráj proti náledí a dešti se sněhem.

.....Myslím, že už jsem dostatečně okecala fakt, proč nectím časové souvislosti a teď už trochu toho léta.


pro ty, kteří snad už samou zimou zapomněli - seznamte se - beruška




ehmm - kytí ??

nostalgie, aspoň pro mě

kráva, kdyby snad ta kvalita někoho nechala na pochybách, byla nějaká tma nebo co

maličko oškubaný (já to nebyla), ale stále krásný motýl



jen západ slunce, i když to trochu vypadá jako lesní požár




právě zíráte babce pod sukni, že se nestydíte.




.....No, za okny už je dávno zataženo, nebo se dokonce i stmívá, tak snad vám těch pár hřejivých foteček přijde vhod.