O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Duben 2013

Čekatelé na neštovice a jiné nedočkavosti.

14. dubna 2013 v 19:38 | adaluter |  TÉMA TÝDNE
.....O nedočkavosti byl vlastně tak trochu už minulý článek.
Nedočkavostí v pravém slova smyslu, tou zapálenou a hořící, u nás vyniká právě Juli, ale i my ostatní jsme občas schopni vzplanout.

.....Tak třeba Rézka, ta to má prosté, ta sotva dorazí domů, už se nemůže dočkat, až si doma "odkroutí", pomyslně povinný počet dní (hodin), než zase bude moct vypadnout.
A vzhledem k (ne)náladě, která panuje, když je doma, je nás nedočkavých víc.

.....Matiásek je klasické batole, nedočkavostí v podstatě žije. Nedočkavě vstává, nedočkavě se vrhá do všeho, co se mu postaví do cesty a já nedočkavě čekám, až konečně usne.
A pak se zas nemůžu dočkat, až mě ráno chytí kolem krku a bude mi povídat, jak venku "ede brma" (jede auto), "ítí šu" (svítí sluníčko) a "pípí ňamy" (ptáčkové zobou) a on má "bo a cáty cáty my" (má bobek a chce mydlinky na koupání). A u toho všeho se neuvěřitelně krásně směje.

.....Pravda, u mě jde většinou o nedočkavosti zcela praktického rázu, tak nějak "nejrozechvělejší" bývám, když se blíží jisté datum, kdy můj bankovní účet na okamžik vstává z mrtvých, i když bohužel ne z červených čísel.
V té samé době bývají velmi nedočkaví i moji poskytovatelé služeb (někteří si se mnou dokonce samou nedočkavostí dopisují), protože už si zvykli, že až tehdy bývají uspokojeny jejich požadavky z předchozích období.
A neméně nedočkavou se jeví i naše lednička, která tou dobou dodává už, více méně, pouze chlazený vzduch, no možná nějakou mrkev nebo zelí.
Na jedno datum, a hlavně na ten srandovní obnos, je těch nedočkavců až dost.
Přesto se stejná situace opakuje měsíc co měsíc a nikdy se nám ještě neomrzela.

.....Letošní veřejnou a všeobecnou nedočkavostí číslo jedna byla zaručeně ta, která provázela odchod zimy a příchod jara. Samozřejmě, že jsem se účastnila i já, účastnila jsem se jako o život.
Letošní jaro vůbec, bylo velmi zdrženlivé a dráždilo hambatě naši představivost dlouho předlouho, až na hranici únosnosti. Ale bylo v tom i něco málo pozitivního.
Především prudce stoupla jeho cena, jako u každého, kdo dělá trošku fóry.
Dalo mnoho příležitostí lidem nesmělým až zakřiknutým, protože počasí bývá často jediné, o čem jsou schopni navázat hovor a letos se to navazovalo takřka samo a téma bylo téměř nevyčerpatelné a stále aktuální.
Příroda se letos opravdu vyspala do růžova a jako taková, by se k nám mohla po zbytek roku chovat velmi přívětivě (soudím tak aspoň z vlastní zkušenosti).
A nám ta trocha nedočkavosti taky prospěla , učit se trpělivosti není nikdy na škodu.

.....Další současnou nedočkavostí, kterou doma sdílíme všichni, je ono čekatelství na neštovice, které jsem už zmínila v názvu.
To je tak. Julinka má kamarádku, se kterou se střídají v návštěvách, v pondělí je vyzvednu ze školy já a jde se k nám, v úterý si prozměnu Julku užívají u nich.

Takže v pondělí byla Janinka u nás, a jelikož je to takový střízlík, nedojídá, nedopíjí, k velké radosti naší Juli, která se nikdy neopomene zeptat, zda je nakousaný toustík a nedopité kafíčko už volné a s chutí vše dorazí (radši ani nezjištuju, jak se ke zbytkům staví u nich).
No a po napsání úkolů si hrajou a blbnou a válejí se po sobě a prskají, jak se smějou, tancujou a špitají si tajemství do oušek, no zkrátka holčičky, jako každé jiné.

Potom si pro Janinku přijede maminka, holky jsou ještě chvíli k neroztržení, protože by si nejradši hrály do rána a nakonec, za vydatného objímání, loučení a mávání, Janinka odjíždí.
A Julka se už nemůže dočkat, až to samé budou zítra provádět u Janinky (a já taky ne).

No a v úterý v jedenáct volá Janinky maminka, že jí právě volali ze školy, aby si přijela pro Janinku, že je celá osypaná a že to budou nejspíš neštovice a tak tedy bohužel nemůže Julinku vyzvednout.
Jak jí tak s pochopením říkám, že je to samozřejmé a že to ani trochu nevadí, letí mi hlavou, jak se Juli cpe Janinčiným okousaným a jistojistě nakažlivým toustíkem a jak jsem i Máťovi brala její hrneček s kafíčkem a jak se k sobě vůbec všichni pěkně měli,...... no, tak dobrá, nakonec u neštovic se říká, že čím dřív si je děti prodělají, tím líp.
I když představa dvou, urputným svěděním postižených, nevrlých, nudících se příšerek mi zas tak lákavá nepřipadá, a to nedejbože, kdyby jim u toho ještě bylo zle, vzpomínám na svoje neštovice a nic moc.
A tak teď nedočkavě čekáme, jestli a kdy a u koho to propukne.



.....A jak to tak ukončit? Bývala jsem plná nedočkavých očekávání, dneska jsem spíš v situaci, kdy platí "žádné zprávy, dobré zprávy a žádné události, dobré události".

Ale kdo ví, třeba bude líp a na to si teda fakt nedočkavě počkám.

Velikonoce, svátky...............čokolády.

3. dubna 2013 v 0:10 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
.....Podezírám Julinku, že to je jeden, ten zásadní, z důvodů, proč se Velikonoc, přesněji velikonoční koledy nemůže dočkat a její chování navlas přesně kopíruje období před Vánocemi a narozeninami.
Nejmíň desetkrát denně: "Mami a kdy už to bude, za kolik dní?"
Osmkrát denně:"Mami a těšíš se taky tak strašně, jako já?"
Předpokládám, že nedostatek mého nadšení, by jistojistě umenšil to její a nastolil řadu nepříjemných otázek, jako: "A proč se netěšíš?"
"Ty nemáš Velikonoce (Vánoce, moje narozeniny) ráda?"
"A proč je nemáš ráda?"
"Ty bys je radši neslavila?"
....?
....?
....?
Proto se snažím těšit se opravdu velmi úporně a převelice, i když to pak občas o samotě musím poněkud neutralizovat proklínáním zmíněných svátků, abych tak nevídanou dávku těšení vůbec přežila.

S blížícím se datem "Události" Julčino třeštění narůstá ještě o fyzické výpady na moji osobu, kdy ve chvílích zcela nečekaných přiskočí, vší silou mě obejme a, zatímco já chytám dech a balanc, zavřeští:"Já už se z toho zblázním, já se toho nedožiju, já se táááák strašně těším!!"( přičemž první dva výkřiky platí bezezbytku i pro mě)
Podobného projevu uchvácenosti já už schopná nejsem, takže zákonitě nastává ostřelování již zmíněnými otázkami.

.....Těšení se na svátky "dárků" je pochopitelné, ale srovnatelná míra vášně pro Velikonoce mi nejdřív nedávala moc smysl.
Já jako dítě prožívala svátky jara buď na chatě a ano, tam to v partě dětí byla docela sranda, šermování pomlázkami, přespolní běhy s kýblem studené vody a nakonec koleda, ze které jsem v nejlepších letech donesla domů až třicet vajíček, malovaných i bílých, jen uvařených natvrdo a dokonce i pár syrových, to podle toho, jak která hospodyňka Velikonoce ctila.

Nebo byly svátky mrazivé, a proto pražské, a to pak největší vzrůšo byla uříznutá hlava čokoládového beránka, o kterou u nás vedlo tichý sveřepý souboj hned několik milovníků piškotového jehněčího.
Koleda se nekonala a vaječné orgie také ne.

Každopádně, ve srovnání se Štědrým dnem, bylo Velikonoční pondělí jen chudou, chudičkou příbuznou (bylo-li vůbec z přízně), a navíc bylo podkreslené ještě jedním nepěkným pocitem a to závistí, sice ne nepřejícnou, ale přece závistí a pro mě nepochopitelnou, do nebe volající nespravedlností.
Představte si, že bydlíte s nejlepší kamarádkou jen přes cestu, koukáte si do oken, blíž už si být ani nemůžete a přesto, k ní velikonoční zajíček rok co rok vláčí plnou, velkou ošatku sladkostí a na vás prdí, taky rok co rok.
Rozhodně jsem mu to nezapomněla, a už jako dospělá jsem milého ušáka odchytila, pošeptala mu pár opravdu ošklivých, výhrůžných vět a od té doby ani jednou nevynechal, takže, co jsem nedostala já, pěkně vracel mým dětem.
Kdybych tušila, jací jsou zajíci srabi, vyřídila bych si to s ním už tenkrát.

Je dost možné, že v mojí akci "jen počkej zajíci", tkví počátek toho, že moje holky obecně, měly Velikonoce raději než já.
A u Juli, jako nezřízené milovnice čokolády a sladkostí vůbec, pak byly Velikonoce slavnostně povýšeny na svátky čokolády od té doby, co jako dvouletá poprvé vyrazila koledovat. Časy se totiž převelice změnily.
Vejce se patrně posunula do kategorie luxusního zboží a jejich výtvarné zpracování do přihrádky historie, folklór a hledání ztraceného času, zatímco čokoláda a čokoládové figurky (včetně napodobenin, pro spodních devět miliónů devětset devadesát tisíc) naopak ovládly velikonoční trh s takovou podmanivostí, že bez nich domů neodejde jediný potencionální čekatel velikonočních koledníků.

Soudím tak podle košíku, se kterým se Juli s Máťou vrátili z koledy, partička různých zajíčků a zajíců, kuřátka, kačenky, ovečky, beránci, samozřejmě vajíčka od kolibříčích až po pštrosí, plná, dutá i plněná lentilkami, dokonce pár autíček, čololádová lízátka, bonbony a tyčinky, to vše proloženo nějakou tou milkou a perníčky.








Bylo toho asi dvě a půl kila za půl hodiny.

A úplně na dně koše se pod tím vším krčila a nejspíš i styděla tři pravá natvrdlá slepičí vajíčka, s nulovým obsahem kakaa a cukru a zjevně jim vůbec nebylo jasné co se děje a jak se do téhle staniolové společnosti dostala.
Rychle jsem je přendala do košíčku k našim cibulovým krasavcům a bylo vidět, že se jim značně ulevilo.





Teď mě čekají dennodenní líté boje s dětmi o příděly prázdných, leč o to lahodnějších kalorií a marné vzpomínky (a chutě) na vynikající vajíčkový salát ze třiceti vajec.
Jó, časy se opravdu mění.

PS: Tak uvažuju, že možná zajdu znovu za tím zajícem, aby k nám už nechodil, jednak (mu) to leze do peněz a dvě a půl kila čokolády je už i tak dost děsivý velikonočná trest (pro maminky, i jen tušící cosi o zdravé výživě a výskytu zubního kazu).


PS PS: A račte si prosím povšimnouti naprosto nenáročné anketky, která však, dostane-li se do správných rukou, svým významem může úplně od základů změnit pojem "velikonoční koleda".

Veselé..........aprílové Velikonoce.

1. dubna 2013 v 17:03 | adaluter |  STŘÍPKY, ÚTRŽKY, ÚLOMKY
.....Malou koláží z letošních aprílových svátků jara vám všem přeji na poslední chvíli (jinak by totiž nebyly fotky na koláž) Veselé.... , ale ono je to tam vlastně napsané.