O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Březen 2015

VELKÁ fronta na malou placku.

11. března 2015 v 17:17 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
....aneb, proč jsem tu tak dlouho nebyla a proč tu zase, tak trochu, jsem.
Kdybych chtěla být superstručná, mohla bych napsat jedinou větu:"Nebyla jsem tu kvůli Réze a jsem tu díky Juli."

Ale že superstručnost není mojí silnou stránkou, "trošku" to rozvedu.
Ti z vás, co se mohou pochlubit "sloní" pamětí si možná, mlhavě sice, ale přesto, vzpomenou, že naposledy jsem se tu poflakovala v červnu roku dvoutisícího třináctého.
Celá natěšená na léto na chatě, jsem vám tu zanechala její fotečku se vzkazem, že právě tam a ne jinde nyní trávím své šťastné chvíle.

Po roce a půl fotka stále visela na stejném místě, z čehož možná někteří z vás nabyli dojmu, že jsem se nechala lnspirovat panem Vernem a střihla si rovnou dva roky prázdnin. No, kéž by.
Já hlupák spořádaná se pěkně poslušně, předposlední den dvouměsíční pauzy "v ráji", vrátila nohama na zem, do civilizace, domů.
Tedy, domů, přesněji do toho, co z domova zbylo.

Jediné, co mě mělo připravit na to, co mě čeká, bylo dole v chodbě mámino ledabyle zadrmolené:"Jo a nelekni se moc, až přijdeš nahoru."
Defibrilátor, injekce adrenalinu a přistavená "rychlá" by byly bývaly spíš na místě. Ačkoliv, když se mi to tak vrací, adrenalin by byl zbytečný, toho jsem měla na pár dní do zásoby. Pro celý Motol, možná i pro Homolku.

První, ještě na schodech, mě obklopil smrad, při vstupu z předsíně do kuchyně pak milosrdná temnota a nemilosrdná jistota, že bude mnohem hůř, než jsem se v průběhu těch dvou měsíců obávala. Čekala jsem nepořádek, čekala jsem chlívek, čekala jsem bordel, ale má očekávání byla tak skromná, dostala jsem mnohem, mnohem víc, "doma" na mě čekal nefalšovaný vybydlený skvot.
Kromě stěn a několika velkých (a hlavně těžkých) kusů nábytku nebylo nic na svém místě, na oknech byly deky, všechny horizontální plochy, včetně podlahy, byly pokryty směsí špinavého nádobí, špinavého oblečení, neidentifikovatelných součástek z neidentifikovaných strojů a přístrojů a odpadků všeho druhu, od vajglů, přes oschlé, zkažené zbytky jídla, plastové lahve, plechovky a krabice od vína, ke krabičkám od cigaret, léků a sardinek ("no aspoň něco zdravého" zaznamenala zcela nelogicky matka ve mně ) a to vše štědře prosypáno popelem, předpokládám taktéž cigaretovým.

To byla kuchyň, obývák na tom byl podobně, jen v něm byl nastěhovaný sporák ???? a podlaha (koberec) nedávala prostor pochybám o tom, že po dobu mého sladkého nevědomí tento prostor opravdu sloužil k tepelnému i jinému zpracování potravy.
Paradoxně nejlépe na tom byl Rézin pokoj, tam byl binec jako vždy a vzhledem k počtu matrací, uložených ode zdi ke zdi, sloužil jako hromadná ložnice. Koupelna skončila jako záložní sklad špinavého nádobí, plná vana očividně nesloužila původnímu účelu nejméně měsíc, další nádobí bylo vyskládané na pračce, uvnitř kupodivu ne, a ve dvou velkých přepravkách.
Byla jsem notně zmatena celkovým množstvím nádobí, neboť by mě ani ve snu nenapadlo, že vůbec tolika kusy disponuji. Ale vzhledem k pozdějšímu zjištění, že všechny, ale vskutku všechny skříně i šuplíky jsou prázdné (k čemu jí byla třeba špikovací jehla, vykrajovátka na cukroví nebo nůž na ozdobné krájení másla fakt netuším) a že se dcerka ve chvílích nouze poohlédla i v babiččině kuchyni, začaly ty hromady dávat jistý smysl.

Ušetřen nebyl ani pokoj můj a dětí, který posloužil jako odkladiště všeho nepotřebného, ať už nábytku, hraček, nebo podobných hloupostí, jako jsou obrazy, které se svým stylem, či vlastně i pouhou existencí, nehodily k novému image "naší" netopýří jeskyně, kde snad chybělo jen to guano (doufám). Zároveň náš pokoj posloužil i jako zdroj matrací a lůžkovin, což byla asi dvanáctá věc, která mě na tom všem rozzuřila úplně nejvíc.

Tak jsem prošla celý byt, sedla si na schody na půdu a uchýlila se k něčemu, co dělám zcela výjimečně, téměř nikdy, zavolala jsem o pomoc, nikoli psychickou (to dělám v jednom kuse), ale fyzickou, protože s Juli a Máťou za zády a tím, že jsem sice viděla, ale ne úplně čistě, by mi trvalo věčnost tu skládku zrevitalizovat a to nemluvím o případném "nebezpečném odpadu", který bych mohla snadno přehlédnout, což by v přítomnosti dětí bylo riziko, které jsem nemohla ignorovat. Jakž takž jsem dala dohromady náš pokoj, abychom se měli kde vyspat a stejně jsem nemohla usnout, jak mnou lomcoval vztek.

Réza "mimochodem" nebyla doma, odešla ráno, snad měla nějakou předtuchu, že z jejích bytových úprav nebudu úplně nadšená. Tahle předtucha ji držela mimo můj dosah víc než čtrnáct dní, poté se ovšem vrátila zjevně stižená ztrátou paměti, jako by nic. Mně bohužel ztráta paměti nebyla dopřána dodnes.

Ráno dorazila Zuzka a vypadalo to, jako když se chystá likvidovat přírodní katastrofu, savo v láhvi, savo ve spreji, čistič podlah, čistič koupelen, jar, pytle na odpadky, několikery silné gumové rukavice, krabice jednorázových rukavic, hadry na podlahu, prachovky a staršího syna, jakožto nezbytný zdroj chlapské síly, no, vlastně byla vybavená adekvátně situaci.
Zlatá Zuzka, zlatá.
Ještě lepší byl její věcný postoj, zatím co já měla stále tendenci se nad vším znovu a znovu "vytáčet", stále řešit "proč?" a "zlehýnka" se sesypávat u dalších a dalších nečekaných "objevů", ona se ujala organizace, po počátečním "zhrození se", okoukla terén a přidělila úkoly, nejdůležitejší bylo udělat byt bezpečným, pak dostat věci tam, kde mají být a nakonec všechno vydrhnout, vyčistit, umýt, případně dezinfikovat.
Strávili u nás celý den a když odcházeli, byt byl konečně k poznání, nahrubo uklizený, ještě bylo co dělat, ale už jsem mohla pustit děti z pokoje, jediné kam dostaly přísný zákaz chodit, byl Rézin pokoj, kam jsme prozměnu my odložili vše, co nebylo původním vybavením domácnosti, mimo odpadků
(ne)pochopitelně.

Ve skutečnosti trvalo ještě několik dní, než jsem se doma začala zase cítit jako doma, nádobí jsem domývala ještě třetí den, některým hrncům už nebylo pomoci ani po několikadenním odmáčení, byly prostě zničené, pár věcí jsem i postrádala, od oblíbeného hrnečku, přes oblečení, jak moje tak i Julčino, až ke knihám, byla jsem znechucená vědomím, že se několikero cizích rukou prohrabovalo našimi věcmi, ale co mě zasáhlo úplně nejvíc, byl fakt, že když jsem začala hledat počítač, který stejně jako jiné věci nebyl na svém místě, našla jsem po dlouhém hledání, pod hromadou oblečení a dek v Rézině pokoji jen plechovou, úplně vykuchanou bednu, nad kterou jsem i já ,technický antitalent, pochopila, že počítač je po smrti. Monitor, repráky a myš byly pryč úplně, zbyla jen klávesnice.

Zuzčin syn při úklidu třídil námi dodávané různé součástky na ty, které jsou součástí počítače a ostatní, které pocházely z jiných, netuším jakých, taktéž zjevně mrtvých zařízení. Moc toho nezbylo a prý je to k ničemu. První co mě napadlo, bylo, že nemůžu na internet, na blog. Už to bylo dost, ale to nejhorší mi došlo až později. Nejen internet, blog, ale především celá paměť počítače je pryč, všechny fotky, fotky dětí, většina Julčiných a všechny Máťovy, které jsem měla jen a jen v počítači (ano, zálohovat je sympatická rada), které jsou nenahraditelné, protože čas nevrátíte, stovky, vlastně tisíce dalších fotek, které jsem s nadšením a megalomansky fotila a schraňovala od okamžiku, kdy jsem dostala digitální foťák, všechno bylo pryč. Tohle byl okamžik, kdy jsem konečně od vzteku přešla k lítosti a rozbrečela se, nahlas a nadlouho.

Když se po téměř třech týdnech Réza vrátila, a já byla po další době schopná na ní promluvit, řekla, že mi zkusí paměť "sehnat", po týdnu mi přinesla dve destičky, o kterých tvrdí, že to je ONO, ta paměť, moje fotky a ostatní soubory, nevím, nerozumím, ale projistotu je střežím a opatruji a tajně doufám, že se snad jednou stane zázrak, já se do těch destiček nějak dostanu a najdu všechno, co mi dělalo takovou radost.

Pak už to bylo prosté - prostě jsem na nový ani starší, zkrátka žádný počítač neměla peníze, mobil mi s internetem nespolupracuje (není z nejchytřejších), internetové kavárny nejsou nic pro mě (čas, peníze,čas), na nemnohých návštěvách se nakýblovat k počítači považuji za vrcholně nevhodné a tak nezbylo než doufat, že si blogová úklidová četa dá s mazáním neaktivních blogů načas.
"Díkyblogu", dala.

Jak moc jste mi vy i možnost se vypsat chyběli, jsem se už tuším zmínila, abstinenční příznaky byly nejhorší prvního půl roku, pak druhého půl roku a pak ještě třetího půl roku, no a když už jsem si začala bez problémů zvykat, vysvitla náhle nečekaná naděje, která mě mučila déle než měsíc ukrutnou nejistotou.
Totiž, před vánoci se táta zmínil, že:"jsem chtěl Juli pořídit pod stromeček tablet, že už určitě bude "technologii" co nevidět potřebovat do školy (a ono ano) a že vůbec by se nám třeba, občas, mohl ( rozumněj nám holkám a Matesovi) internet i docela hodit..." (no to ti Véna písk, jak říkával můj děda, já po něm brečím už skoro dva roky, dole běží wifina jen tak zbůhdarma a já si nahoře koušu nehty pokaždé, když platím účet O2, o půjčení noťasu jsem si za celou tu dobu netroufla říct (proč, to je nadlouho a ne na blog) - tohle všecho se mi jako vichřice hnalo hlavou).
"Nooó, to asi možná, občas docela jo" držela jsem "poker face" alespoň než se dozvím v čem je případný háček.
"Ale nějak mi to nevyšlo."
Aha, takže planý poplach.
"Tak to trochu odložím, někdy zjara třeba."
Příležitost si člověk nemůže nechat protéct mezi prsty, zvlášť, když se kvůli ní už třikrát půl roku souží. "A co třeba v únoru, k narozeninám, mohli bychom se na něj složit", "poker face" byl v tahu, "aby už stál trochu za to."
"Jo to je dobrej nápad."
Tak takhle prosté to může být, ty jo.
Stejně jsem se další měsíc užírala, co kdyby to zase "nějak nevyšlo".
A vidíte, vidíte a čtete, takže vyšlo.

Ale já pořád jen o sobě, ale Juli jste měli vidět, když ten tablet rozbalila (už dva roky průběžně a důrazně utvrzovaná v tom, že mobil nedostane dřív než v deseti a tablet - to, že je sci fi a vůbec se o tom nehodlám bavit).
Roztrhla papír a pod ním krabice, na krabici tablet - oči přes půl obličeje, zbytek pusa dokořán a ticho....., když začala znovu dýchat, skřípla jen: "To je fakt tablet!??"
Réza zareagovala bleskem a přehnaně starostlivým tónem, jako by ji chtela ušetřit strašlivého zklamání, vyhrkla "Ježiš né, to je jenom puzzle."
Juli zhasla, asi na dvě vteřiny, než jí došlo, že se Réza řechtá jako blázen a pak už se vrhla na krabici a další hodinu pobíhala mezi mnou a dědou a děkovala a děkovala a ......

Babička na to chvíli koukala, pak pronesla, jinými slovy, že mobily, počítače a veškerá technika vůcbec jsou nástroj ďáblův, že lidstvo na to zajde a ať se s tim k ní Juli nepřibližuje, neboť se jí z toho chce zvracet, pak se sebrala a oslavu opustila.
Julinka, už na podobné proslovy (bohužel) zvyklá zpod stromečku, kam jí Ježíšek nadělil pro změnu monster high, zatím co dřív dětem stačilo na hraní polínko, už ani nebrečela, jen lehce posmutněla a zeptala se, proč se na ní babička zlobí. Je těžké vysvětlit dítěti, že lepší už to nebude a že si to nemá brát osobně, zvlášť když to ani vy sami stále neumíte. Naštěstí měla radost z dárku kouzelnou moc a Juli se netrápila dlouho.

No a od té doby se u nás na tu malou, zelenou placku stojí, sedí, běhá, leží stálá fronta.
Juli a Máťa hry, Réza FB , já blog a vůbec lecos, co se mi tu za dva roky nastřádalo, kolikrát už jsem tu "technologii" proklela, když poslouchám:"Já chci tablet. Já chci tablet. Já chci tablet. Já chci tablet.Já chci tablet..........." Máťa prochází už celou věčnost obdobím prosazování svých požadavků pomocí metody zaseknuté desky, prochází jím tak dlouho, že vážně začínám pochybovat o jeho, řekněme bystrosti, neboť tímto způsobem nikdy ničeho nedosáhl a přesto se odmítá ve vývoji argumentace posunout dál.

A nebo poslouchám: "Juli hraje dýýýl!"
"No jóóó, ale ten tablet je můůůůj a ty si hrál, když jsem byla ve škole."
"Nehráááál, bylo to vybitýýýý!!"
"To je tvůj problém!"
"Mamííííí!!"
"Babíííí!!"
(Dialog byl výrazně zkrácen v zájmu mého i vašeho duševního zdraví).

"Já ten tablet hodíííím z okna!!" (neboj broučku zelenej, to já jen aby toho nechali).

Nenechají. Nezbývá než doufat, že prvotní nadšení časem opadne, tablet zevšední, jako dosud vše nové a já přestanu mít provinilý poct pokaždé, když u něj sedím a Juli na mě kouká, v očích námitku, kterou si zatím netroufne říct nahlas: "Ten tablet je přece můj, mami." Nakonec, já jsem tady přece rodič a musím dbát na zdravý vývoj dítěte a ne ho nechat celý den sedět shrbené a bledé nad počítačem, že?
I kdybych nad ním měla sedět já sama.

Smutné výročí

3. března 2015 v 23:20 | adaluter |  TEMNÉ JSOU NOCI
Jak motýl křídla k nebi zdvih
a zítra náhle bylo včera
i vítr v listí nějak ztich
osud mi do náruče dých
teď prázdná zůstane a šerá.


Jak jenom půjdou roky dál,
když ruka nicotu jen svírá
a zmizí někdy v srdci žal,
padne, jak na bojišti král
a nahradí ho znovu víra?


Ta válka možná něco změní
vždyť trvá celkem čtvrtý rok
řešením není zapomnění,
jen srdce láme marné snění,
smíření bude správný krok.


Však bitev stále mnoho čeká,
smíření není snadný cíl,
a moc je toho na člověka,
když samota ho ještě leká
po nocích šeptá "Kéž bys žil".





Co dodat? Dnes jsou to čtyři roky....