O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

VELKÁ fronta na malou placku.

11. března 2015 v 17:17 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
....aneb, proč jsem tu tak dlouho nebyla a proč tu zase, tak trochu, jsem.
Kdybych chtěla být superstručná, mohla bych napsat jedinou větu:"Nebyla jsem tu kvůli Réze a jsem tu díky Juli."

Ale že superstručnost není mojí silnou stránkou, "trošku" to rozvedu.
Ti z vás, co se mohou pochlubit "sloní" pamětí si možná, mlhavě sice, ale přesto, vzpomenou, že naposledy jsem se tu poflakovala v červnu roku dvoutisícího třináctého.
Celá natěšená na léto na chatě, jsem vám tu zanechala její fotečku se vzkazem, že právě tam a ne jinde nyní trávím své šťastné chvíle.

Po roce a půl fotka stále visela na stejném místě, z čehož možná někteří z vás nabyli dojmu, že jsem se nechala lnspirovat panem Vernem a střihla si rovnou dva roky prázdnin. No, kéž by.
Já hlupák spořádaná se pěkně poslušně, předposlední den dvouměsíční pauzy "v ráji", vrátila nohama na zem, do civilizace, domů.
Tedy, domů, přesněji do toho, co z domova zbylo.

Jediné, co mě mělo připravit na to, co mě čeká, bylo dole v chodbě mámino ledabyle zadrmolené:"Jo a nelekni se moc, až přijdeš nahoru."
Defibrilátor, injekce adrenalinu a přistavená "rychlá" by byly bývaly spíš na místě. Ačkoliv, když se mi to tak vrací, adrenalin by byl zbytečný, toho jsem měla na pár dní do zásoby. Pro celý Motol, možná i pro Homolku.

První, ještě na schodech, mě obklopil smrad, při vstupu z předsíně do kuchyně pak milosrdná temnota a nemilosrdná jistota, že bude mnohem hůř, než jsem se v průběhu těch dvou měsíců obávala. Čekala jsem nepořádek, čekala jsem chlívek, čekala jsem bordel, ale má očekávání byla tak skromná, dostala jsem mnohem, mnohem víc, "doma" na mě čekal nefalšovaný vybydlený skvot.
Kromě stěn a několika velkých (a hlavně těžkých) kusů nábytku nebylo nic na svém místě, na oknech byly deky, všechny horizontální plochy, včetně podlahy, byly pokryty směsí špinavého nádobí, špinavého oblečení, neidentifikovatelných součástek z neidentifikovaných strojů a přístrojů a odpadků všeho druhu, od vajglů, přes oschlé, zkažené zbytky jídla, plastové lahve, plechovky a krabice od vína, ke krabičkám od cigaret, léků a sardinek ("no aspoň něco zdravého" zaznamenala zcela nelogicky matka ve mně ) a to vše štědře prosypáno popelem, předpokládám taktéž cigaretovým.

To byla kuchyň, obývák na tom byl podobně, jen v něm byl nastěhovaný sporák ???? a podlaha (koberec) nedávala prostor pochybám o tom, že po dobu mého sladkého nevědomí tento prostor opravdu sloužil k tepelnému i jinému zpracování potravy.
Paradoxně nejlépe na tom byl Rézin pokoj, tam byl binec jako vždy a vzhledem k počtu matrací, uložených ode zdi ke zdi, sloužil jako hromadná ložnice. Koupelna skončila jako záložní sklad špinavého nádobí, plná vana očividně nesloužila původnímu účelu nejméně měsíc, další nádobí bylo vyskládané na pračce, uvnitř kupodivu ne, a ve dvou velkých přepravkách.
Byla jsem notně zmatena celkovým množstvím nádobí, neboť by mě ani ve snu nenapadlo, že vůbec tolika kusy disponuji. Ale vzhledem k pozdějšímu zjištění, že všechny, ale vskutku všechny skříně i šuplíky jsou prázdné (k čemu jí byla třeba špikovací jehla, vykrajovátka na cukroví nebo nůž na ozdobné krájení másla fakt netuším) a že se dcerka ve chvílích nouze poohlédla i v babiččině kuchyni, začaly ty hromady dávat jistý smysl.

Ušetřen nebyl ani pokoj můj a dětí, který posloužil jako odkladiště všeho nepotřebného, ať už nábytku, hraček, nebo podobných hloupostí, jako jsou obrazy, které se svým stylem, či vlastně i pouhou existencí, nehodily k novému image "naší" netopýří jeskyně, kde snad chybělo jen to guano (doufám). Zároveň náš pokoj posloužil i jako zdroj matrací a lůžkovin, což byla asi dvanáctá věc, která mě na tom všem rozzuřila úplně nejvíc.

Tak jsem prošla celý byt, sedla si na schody na půdu a uchýlila se k něčemu, co dělám zcela výjimečně, téměř nikdy, zavolala jsem o pomoc, nikoli psychickou (to dělám v jednom kuse), ale fyzickou, protože s Juli a Máťou za zády a tím, že jsem sice viděla, ale ne úplně čistě, by mi trvalo věčnost tu skládku zrevitalizovat a to nemluvím o případném "nebezpečném odpadu", který bych mohla snadno přehlédnout, což by v přítomnosti dětí bylo riziko, které jsem nemohla ignorovat. Jakž takž jsem dala dohromady náš pokoj, abychom se měli kde vyspat a stejně jsem nemohla usnout, jak mnou lomcoval vztek.

Réza "mimochodem" nebyla doma, odešla ráno, snad měla nějakou předtuchu, že z jejích bytových úprav nebudu úplně nadšená. Tahle předtucha ji držela mimo můj dosah víc než čtrnáct dní, poté se ovšem vrátila zjevně stižená ztrátou paměti, jako by nic. Mně bohužel ztráta paměti nebyla dopřána dodnes.

Ráno dorazila Zuzka a vypadalo to, jako když se chystá likvidovat přírodní katastrofu, savo v láhvi, savo ve spreji, čistič podlah, čistič koupelen, jar, pytle na odpadky, několikery silné gumové rukavice, krabice jednorázových rukavic, hadry na podlahu, prachovky a staršího syna, jakožto nezbytný zdroj chlapské síly, no, vlastně byla vybavená adekvátně situaci.
Zlatá Zuzka, zlatá.
Ještě lepší byl její věcný postoj, zatím co já měla stále tendenci se nad vším znovu a znovu "vytáčet", stále řešit "proč?" a "zlehýnka" se sesypávat u dalších a dalších nečekaných "objevů", ona se ujala organizace, po počátečním "zhrození se", okoukla terén a přidělila úkoly, nejdůležitejší bylo udělat byt bezpečným, pak dostat věci tam, kde mají být a nakonec všechno vydrhnout, vyčistit, umýt, případně dezinfikovat.
Strávili u nás celý den a když odcházeli, byt byl konečně k poznání, nahrubo uklizený, ještě bylo co dělat, ale už jsem mohla pustit děti z pokoje, jediné kam dostaly přísný zákaz chodit, byl Rézin pokoj, kam jsme prozměnu my odložili vše, co nebylo původním vybavením domácnosti, mimo odpadků
(ne)pochopitelně.

Ve skutečnosti trvalo ještě několik dní, než jsem se doma začala zase cítit jako doma, nádobí jsem domývala ještě třetí den, některým hrncům už nebylo pomoci ani po několikadenním odmáčení, byly prostě zničené, pár věcí jsem i postrádala, od oblíbeného hrnečku, přes oblečení, jak moje tak i Julčino, až ke knihám, byla jsem znechucená vědomím, že se několikero cizích rukou prohrabovalo našimi věcmi, ale co mě zasáhlo úplně nejvíc, byl fakt, že když jsem začala hledat počítač, který stejně jako jiné věci nebyl na svém místě, našla jsem po dlouhém hledání, pod hromadou oblečení a dek v Rézině pokoji jen plechovou, úplně vykuchanou bednu, nad kterou jsem i já ,technický antitalent, pochopila, že počítač je po smrti. Monitor, repráky a myš byly pryč úplně, zbyla jen klávesnice.

Zuzčin syn při úklidu třídil námi dodávané různé součástky na ty, které jsou součástí počítače a ostatní, které pocházely z jiných, netuším jakých, taktéž zjevně mrtvých zařízení. Moc toho nezbylo a prý je to k ničemu. První co mě napadlo, bylo, že nemůžu na internet, na blog. Už to bylo dost, ale to nejhorší mi došlo až později. Nejen internet, blog, ale především celá paměť počítače je pryč, všechny fotky, fotky dětí, většina Julčiných a všechny Máťovy, které jsem měla jen a jen v počítači (ano, zálohovat je sympatická rada), které jsou nenahraditelné, protože čas nevrátíte, stovky, vlastně tisíce dalších fotek, které jsem s nadšením a megalomansky fotila a schraňovala od okamžiku, kdy jsem dostala digitální foťák, všechno bylo pryč. Tohle byl okamžik, kdy jsem konečně od vzteku přešla k lítosti a rozbrečela se, nahlas a nadlouho.

Když se po téměř třech týdnech Réza vrátila, a já byla po další době schopná na ní promluvit, řekla, že mi zkusí paměť "sehnat", po týdnu mi přinesla dve destičky, o kterých tvrdí, že to je ONO, ta paměť, moje fotky a ostatní soubory, nevím, nerozumím, ale projistotu je střežím a opatruji a tajně doufám, že se snad jednou stane zázrak, já se do těch destiček nějak dostanu a najdu všechno, co mi dělalo takovou radost.

Pak už to bylo prosté - prostě jsem na nový ani starší, zkrátka žádný počítač neměla peníze, mobil mi s internetem nespolupracuje (není z nejchytřejších), internetové kavárny nejsou nic pro mě (čas, peníze,čas), na nemnohých návštěvách se nakýblovat k počítači považuji za vrcholně nevhodné a tak nezbylo než doufat, že si blogová úklidová četa dá s mazáním neaktivních blogů načas.
"Díkyblogu", dala.

Jak moc jste mi vy i možnost se vypsat chyběli, jsem se už tuším zmínila, abstinenční příznaky byly nejhorší prvního půl roku, pak druhého půl roku a pak ještě třetího půl roku, no a když už jsem si začala bez problémů zvykat, vysvitla náhle nečekaná naděje, která mě mučila déle než měsíc ukrutnou nejistotou.
Totiž, před vánoci se táta zmínil, že:"jsem chtěl Juli pořídit pod stromeček tablet, že už určitě bude "technologii" co nevidět potřebovat do školy (a ono ano) a že vůbec by se nám třeba, občas, mohl ( rozumněj nám holkám a Matesovi) internet i docela hodit..." (no to ti Véna písk, jak říkával můj děda, já po něm brečím už skoro dva roky, dole běží wifina jen tak zbůhdarma a já si nahoře koušu nehty pokaždé, když platím účet O2, o půjčení noťasu jsem si za celou tu dobu netroufla říct (proč, to je nadlouho a ne na blog) - tohle všecho se mi jako vichřice hnalo hlavou).
"Nooó, to asi možná, občas docela jo" držela jsem "poker face" alespoň než se dozvím v čem je případný háček.
"Ale nějak mi to nevyšlo."
Aha, takže planý poplach.
"Tak to trochu odložím, někdy zjara třeba."
Příležitost si člověk nemůže nechat protéct mezi prsty, zvlášť, když se kvůli ní už třikrát půl roku souží. "A co třeba v únoru, k narozeninám, mohli bychom se na něj složit", "poker face" byl v tahu, "aby už stál trochu za to."
"Jo to je dobrej nápad."
Tak takhle prosté to může být, ty jo.
Stejně jsem se další měsíc užírala, co kdyby to zase "nějak nevyšlo".
A vidíte, vidíte a čtete, takže vyšlo.

Ale já pořád jen o sobě, ale Juli jste měli vidět, když ten tablet rozbalila (už dva roky průběžně a důrazně utvrzovaná v tom, že mobil nedostane dřív než v deseti a tablet - to, že je sci fi a vůbec se o tom nehodlám bavit).
Roztrhla papír a pod ním krabice, na krabici tablet - oči přes půl obličeje, zbytek pusa dokořán a ticho....., když začala znovu dýchat, skřípla jen: "To je fakt tablet!??"
Réza zareagovala bleskem a přehnaně starostlivým tónem, jako by ji chtela ušetřit strašlivého zklamání, vyhrkla "Ježiš né, to je jenom puzzle."
Juli zhasla, asi na dvě vteřiny, než jí došlo, že se Réza řechtá jako blázen a pak už se vrhla na krabici a další hodinu pobíhala mezi mnou a dědou a děkovala a děkovala a ......

Babička na to chvíli koukala, pak pronesla, jinými slovy, že mobily, počítače a veškerá technika vůcbec jsou nástroj ďáblův, že lidstvo na to zajde a ať se s tim k ní Juli nepřibližuje, neboť se jí z toho chce zvracet, pak se sebrala a oslavu opustila.
Julinka, už na podobné proslovy (bohužel) zvyklá zpod stromečku, kam jí Ježíšek nadělil pro změnu monster high, zatím co dřív dětem stačilo na hraní polínko, už ani nebrečela, jen lehce posmutněla a zeptala se, proč se na ní babička zlobí. Je těžké vysvětlit dítěti, že lepší už to nebude a že si to nemá brát osobně, zvlášť když to ani vy sami stále neumíte. Naštěstí měla radost z dárku kouzelnou moc a Juli se netrápila dlouho.

No a od té doby se u nás na tu malou, zelenou placku stojí, sedí, běhá, leží stálá fronta.
Juli a Máťa hry, Réza FB , já blog a vůbec lecos, co se mi tu za dva roky nastřádalo, kolikrát už jsem tu "technologii" proklela, když poslouchám:"Já chci tablet. Já chci tablet. Já chci tablet. Já chci tablet.Já chci tablet..........." Máťa prochází už celou věčnost obdobím prosazování svých požadavků pomocí metody zaseknuté desky, prochází jím tak dlouho, že vážně začínám pochybovat o jeho, řekněme bystrosti, neboť tímto způsobem nikdy ničeho nedosáhl a přesto se odmítá ve vývoji argumentace posunout dál.

A nebo poslouchám: "Juli hraje dýýýl!"
"No jóóó, ale ten tablet je můůůůj a ty si hrál, když jsem byla ve škole."
"Nehráááál, bylo to vybitýýýý!!"
"To je tvůj problém!"
"Mamííííí!!"
"Babíííí!!"
(Dialog byl výrazně zkrácen v zájmu mého i vašeho duševního zdraví).

"Já ten tablet hodíííím z okna!!" (neboj broučku zelenej, to já jen aby toho nechali).

Nenechají. Nezbývá než doufat, že prvotní nadšení časem opadne, tablet zevšední, jako dosud vše nové a já přestanu mít provinilý poct pokaždé, když u něj sedím a Juli na mě kouká, v očích námitku, kterou si zatím netroufne říct nahlas: "Ten tablet je přece můj, mami." Nakonec, já jsem tady přece rodič a musím dbát na zdravý vývoj dítěte a ne ho nechat celý den sedět shrbené a bledé nad počítačem, že?
I kdybych nad ním měla sedět já sama.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 11. března 2015 v 17:32 | Reagovat

Tak jsem si říkala jaký že to mám soužení s odchodem milovanýho pejska, ale vidím jak asi sobecká jsem. Že jsou o mnoho horší trápení a soužení .....

2 Janinka Janinka | E-mail | Web | 11. března 2015 v 18:52 | Reagovat

No, holka, neměla jsi to lehký. Rézku bych nejspíš zabila, nebo v lepším případě z ní duši vymlátila.

Mimochodem, nejspíš tě zklamu, ale nadšení z tabletu nezevšední, ani neopadne :-D.

3 adaluter adaluter | E-mail | Web | 11. března 2015 v 20:17 | Reagovat

[1]: Blázníš Vendy? Víš jak já jsem oplakávala svoji Bantulku? Každý má svá trápení a vždycky by se našel někdo, kdo je na tom ještě hůř, to z nikoho nedělá sobce, že se trápí právě svým údělem, i přes všechnu bídu světa.

[2]: To víš tehdy bych asi moc humorem nehýřila, kdybych měla tu možnost psát to v přímém přenosu, ale časem se ti cítím tak nějak zocelena, omlácena asi už se mi udělaly mozoly na duši a pokud se nepřihodí opravdu katastrofa beru věci tak jak přijdou. (Čímž bych ale nerada něco zakřikla, abych si zas něco na osudu nevykoledovala O_O )

4 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 11. března 2015 v 21:56 | Reagovat

No vida, a já bloud jsem si do teď myslel, že moji synátoři byli problémoví. Po přečtení tohoto článku jsem však nabyl silného pocitu, že bych se jim měl dodatečně omluvit za všechna ne vždy lichotivá slova, která jsem kdy pronesl na jejich adresu. Dokonce i perníková epizoda jednoho ze synků mi z tohoto pohledu připadá jako banální a úsměvná záležitost. V podstatě to byly zlaté a vzorné děti. ;-)

5 adaluter adaluter | E-mail | Web | 11. března 2015 v 22:30 | Reagovat

[4]: Problémy nastávají, když se z perníkové epizody stane perníkový nekonečný seriál. :-(

Tedy, doufám, že si nesrovnával s Juli a Máťou. :-D

6 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 11. března 2015 v 22:55 | Reagovat

[5]: Ona ta epizoda u nás teda trvala několik let. Ale díkybohu se zadařilo. Synátor na vlastní žádost absolvoval půlroční pobytovou terapii v komunitě Sananimu a je pět let čistej. Má rodinu, šlape jako hodinky a na tu svoji perníkovou patálii vzpomíná už jen jako na vzdálenou neblahou etapu svého života. ;-)
P.S. Tak nějak přepokládám, že by tam ten třeskutej bordel Juli a Máťa nebyli ani schopni udělat. ;-)  :D

7 Kerria Kerria | Web | 11. března 2015 v 23:09 | Reagovat

Obávám se, že kdybych někdy ponechala náš domov na pár dní napospas své dceři, dopadl by nejspíš podobně 8-) Naštěstí jsem tak blbej nápad nikdy neměla - bohatě mi stačila zkušenost, kdy si "zapůjčila" naši zahradu na oslavu svých narozenin a to na pouhé jedno odpoledne...

Co mě překvapuje, že po tom všem jsi ochotná Rézce zapůjčit tablet. Já bych byla podstatně tvrdší - zlikvidovala počítač, má smůlu.

Nejsem sice velký znalec přes počítače, ale pokud ty dvě destičky jsou paměť, tak máš nejspíš smůlu. Fotky a soubory byly uložené na disku - ten vypadá nějak takhle: http://vseohw.net/clanky/323_1.jpg a uvnitř jsou disky připomínající CD-čka.
Paměť vypadá nějak takhle: https://i.alza.cz/ImgW.ashx?fd=f10&cd=DE169m (záleží na typu) a slouží především během provozu počítače. Počítač si do ní načítá soubory a programy s nimiž má pracovat, po skončení práce změny ukládá zpět na disk a z paměti to zase vymaže.
Pokud máš to štěstí, že ti vrátila pevný disk, tak ho vem k nějakýmu machrovi na počítače (nebo do servisu) a nech si fotky stáhnout na DVD - nemělo by to stát moc. Za pár let už se k tomu nemusí dát dostat kvůli zastaralé technologii.

8 Čerf Čerf | E-mail | Web | 12. března 2015 v 1:09 | Reagovat

Nevím, jestli bych měl tvoji trpělivost a uměl bych něco takového rozchodit. Neumím si podobnou situaci vůbec představit. Máš mou velkou úctu!

9 Bloud. Well Bloud Bloud. Well Bloud | E-mail | Web | 13. března 2015 v 11:57 | Reagovat

Čím víc času na tabletu strávíte vy, tím líp. Dětem do ruky nepatří. Ale obávám se, že až přijde řada na mě, tak taky podlehnu :)

Klobouk dolů, že jste Rézi po tom všem pozvala na vánoce :)

10 Ježurka Ježurka | Web | 16. března 2015 v 17:34 | Reagovat

Já se před tebou taky hluboce skláním.
Je vidět, že to opravdu nemáš v životě jednoduché a jsi fakt dobrá, že jsi to tak skvěle zvládla. I dál držím palečky a jsem ráda, že to nakonec tak dopadlo. Snad už máš to nejhorší v životě za sebou. Moc bych ti to přála. :-)

11 Verča Verča | E-mail | Web | 16. března 2015 v 20:06 | Reagovat

Ahoj Lucko, jsem moc ráda, že máš přístup k internetu. Když jsem se to před pár dny dozvěděla, málem jsem trhla rekord ve skoku do výšky, (sic šlo o skok mentální, ale i to se cení...:-D).
No, nemáš to s Rézkou jednoduchý, ostatně asi jako každý, kdo bydlí s toxikomanem. Nicméně ty se snažíš to dál zvládat a já ti moc držím palce a přeju, abys měla vždy dostatek síly a aby tě v životě potkávalo co nejvíce radostných chvil.
Díky, že zase píšeš - díky, že opět vím, jak běží Lucinčin život okolo.:-)

12 bretislav bretislav | E-mail | Web | 17. března 2015 v 9:04 | Reagovat

Hodně otřesný úsek ze života. Přeju výdrž nadějí a sílu k jejich naplňování!

13 Van Vendy Van Vendy | Web | 18. března 2015 v 0:03 | Reagovat

Přes všechen šok z bordelu by fotky byly asi věc, kterou bych Rezi neodpustila. Fotky jsou totiž jedinečné a jediné, nedají se nikde koupit, v žádném shopu nenajdeš fotky svých nejbližších.
A protože jsem sama část fotek ztratila (i když jiným způsobem), vím, jaký je to pocit...
Na druhou stranu, máš holky, máš kde být, jste zdraví - a fotky se dají pořídit další. Něco máš možná schovaného v galerii blogu, určitě se to dá vytáhnout, i když zřejmě ne v původním velikosti.
Zlati, tohle si vyžadovalo ne jen pevné nervy, ale přímo velenervy. Najít svůj byt v takovém stavu, to by mě asi porazilo... i když, nakonec se nedá udělat nic jiného, než vzít těch tucet hadrů, sava, jary, vysavač, smeták a lopatku a pytle na odpadky, a jak píšeš, uklízet, uklízet a uklízet.
K tabletu moc gratuluji! Sice to není počítač, ale aspoň nějaká možnost.
Co se týká zevšednění tabletu - obávám se, že na rozdíl od hraček, panenek a knížek tablet své kouzlo neztratí. Je to záhada, ale je to tak.
Ještěže máš ty dvě malý zlatíčka! Velký zlatíčko je spíš na přetáhnutí pánví přes hlavu. Nadsázka.
Jseš dobrá, žes to ustála, taky jsem si říkala, že jsi tu dlouho nebyla a že asi nemáš na blogování čas nebo náladu (a vím, že jsi zmiňovala i problémy s počítačem, ale to mě nenapadlo, že problémy tohoto rázu).
Luci, jestli můžu jen trochu poradit - mimo zálohování jakýchkoliv fotek na cd si zkus dát fotky na internet, na nějaké uložiště. Ale tady je nebezpečí, že i když bys je časem chtěla smazat, že by stejně někde v tom virtuálním prostoru visely.
Zkus si spíš najít nějakou společnost (fototeta, DM, fotolab) a postupně si nech fotky prostě vytisknout. Občas mívají slušné akce. Je to i lepší proto, že i zálohovaná data se můžou ztratit, nebo poškodit. Můžete si vyrobit vlastní albíčko nebo si udělat nějaké scrapbookové, můžeš s tím zaměstnat i děcka, vytvářet zdobné album...
Napsala bych ti, drž se, ale to už víš. Napsala bych ti - bude líp a doufám, že tak bude.
S těmi fotečkami - uvidíš. Ale fakt, zkus si je nechat vytisknout, nemusíš všechny naráz, můžeš si vybrat ty nej... ale skutečná papírová fotka je přece jen jistější.

14 adaluter adaluter | E-mail | Web | 19. března 2015 v 20:13 | Reagovat

[7]: Že to byl blbej nápad, v tom máš rozhodně pravdu, ale nebyl můj. Kdyby to bylo na mně, zůstal by přístupný jen Rézy pokoj, koupelna a záchod, jenže "tohle není můj dům a já nemám právo rozhodovat, kdo tu bude a kde, pokud se mi něco nelíbí, můžu jít já" to je velmi tiché, stručné a slušné shrnutí postoje mojí mámy. Za všechno mluví fakt, že mi chodila zalévat kytky a musela tu proměnu bytu v brloh sledovat krok za krokem, přesto nejen že neudělala nic, ale ani mi nedala celé dva měsíce vědět a to za námi na chatě i několikrát byli.
Co se týká té paměti, radost si mi neudělala, dokonce jsem se chvíli zase cítila stejně mizerně jako tehdy. Ale tak trochu jsem tušila, že mé naděje jsou plané, takže.... vlastně už o nic nejde.

[8]: Tohle asi není o trpělivosti, já se tedy rozhodně jako vzor trpělivosti nevidím ( vlastně úplně naopak), asi je to spíš o tom, že život nám něco předhodí, my to v lepším případě přežijeme a po dvou letech už o tom můžeme i mluvit, aniž bychom se při každém slově zalkli vzteky. :-)

[9]: Taky začínám mít ten pocit, ale odolávat dětem a ještě tlaku doby nebývá snadné :-D
Já jí vlastně nepozvala, ona tu bydlí. :-)

[10]: "Skvěle zvládám" to je opravdu velmi nasazený výraz. On je přece jen blog takový hodně hustý cedník, přes který projde jen ta jemná část celku, to hrubé a nejhrubší zůstane mimo. Za přání děkuji, bylo by to fajn. :-)

[11]:Já si toho rozhodně velmi cením, nejspíš si první člověk, který kvůli mně vůbec někam skočil ať už třeba mentálně. ;-)
S Rézou to jednoduché opravdu není, ale já mám dva pádné důvody, proč se snažit dál a ty dva důvody jsou zároveň i tím největším zdrojem radosti, který mám.
Díky, že tu čteš a že tě zajímá, jak běží můj život okolo. :-)

[12]: Není z nejveselejších, ale má i své slunné stránky. Děkuji za přání, naděje a síla jsou vzácné zboží. :-)

[13]: Však jsem jí to ještě neodpustila, ale co už s tím nadělám. :-(
Naštěstí ty velenervy přinesla Zuzka taky, takže "brnkačka" (myslím, že nebýt jí, skončila jsem ve svěrací kazajce).
Tablet je ve srovnání s "ničím" naprosto geniální, ale počítač to přeci jen není, no co, třeba se jednou dočkám.
Co se týká zlatíček, máš naprostou pravdu, nejen, že "kvůli" nim jdu dál, ale především "díky" nim jdu dál.
Pánev vůbec není nadsázka, sekera by byla nadsázka, myslím. :-D  :-D
Pár fotek jsem na úložišti od picasy měla, jenže jsem s tím teprve začínala a tak to ani za řeč nestojí.
Papírové fotky mám nakonec nejradši, rozhodně ty rodinného zaměření, jenže.... pravda je, že mám dokonce ještě i pár nevyvolaných filmů z dob více než dávných, ovšem když pak sedím nad měsíčním rozpočtem, vždycky se najde něco(najde se mnoho "něců"), co je potřeba víc. :-?

15 Van Vendy Van Vendy | Web | 21. března 2015 v 22:37 | Reagovat

[14]: Jo ty peníze jsou neštěstí. To mi povídej. Ale zkus třeba film po filmu, nemusíš to všechno dávat naráz. A co se týká digitálních fotek, tam můžeš udělat výběr a dát to taky po částech...
Však uvidíš, jak to půjde. :-?  8-)
Ale fakt si myslím, že papírové fotky jsou nejlepší záruka (leda by je někdo roztrhal nebo spálil) - na cédéčku ti totiž opravdu můžou zmizet data. A záloha na pevný disk není vůbec zárukou, jak je vidět.
Ještě je možnost toho internetového úložiště, třeba Rajče.net, nebo i galerie blogu. Tam se ti fotky naopak neztratí nikdy. 8-)

16 Van Vendy Van Vendy | Web | 21. března 2015 v 22:38 | Reagovat

[15]: Teda aspoň doufám, že nikdy...

17 signoraa signoraa | Web | 3. dubna 2015 v 23:55 | Reagovat

Lucko, když jsem to četla, úplně mně mrazilo. Nejen z toho, co Réza udělala z tvého bytu, ale z chování tvé mámy. Jak mohla dopustit, že se z části domu stává brloh? To jí nevadili cizí lidi, kteří bivakovali ve vašem bytě?
Holka zlatá, to aby ses bála opustit byt na delší dobu, aby se situace znovu neopakovala.
A já si stěžovala na svého syna, kvůli němuž jsem skončila koncem listopadu u klinického psychologa. Ten je proti tvé Réze úplně zlatej.
Jestli můžu poradit, ukládej si fotky na webu, docela dobré je Rajce.cz. Můžeš tam mít soubory veřejně přístupné, či tzv. uzamčené, do kterých budeš mít přístup ty sama, nebo i ti, kterým to dovolíš.
Přeji ti hodně sil a současně vyjadřuju obdiv nad tím, žes tohle zvládla.

18 pizlik1 pizlik1 | E-mail | Web | 20. dubna 2015 v 13:26 | Reagovat

Tedy obdivuji Tě. Nevím, co bych dělala. Řádila bych jako tur, že by se zeměkoule otřásala v základech. Určitě bych teď měla obavy opustit byt. :-) Ale zvládla jsi to, velká pochvala ode mě. :-)

19 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 24. dubna 2015 v 6:05 | Reagovat

Som u Teba asi prvy raz, tak len nemo zasnem. Zmozem sa len na prianie, nech sa Ti dobre dari a nech mas vela siily a optimizmu.

20 Verča Verča | E-mail | Web | 10. května 2015 v 21:14 | Reagovat

Stále čekáš ve frontě? Sice jsem v té době ještě nebyla ani v plánu, ale myslím, že ony tolik vzpomínané fronty na banány či na maso, byly o proti tomuto čekání pouhým čajíčkem.
Tak se nauč předbíhat a piš, ať víme jak se máš.:-)

Lehce dotěrná a těžce zvědavá Verča

21 adaluter adaluter | E-mail | Web | 12. května 2015 v 14:30 | Reagovat

[17]: Alenko, máme ze svých článků a zážitků navzájem velmi podobné pocity, když jsem si pročítala tvoje peripetie se synem a snachou, bylo mi z toho těžko a upřímně jsem se obávala, co bude následovat.
Že se děsím pokaždé, když na dobu delší než pár hodin opouštím byt, to si piš.
Vždycky je to binec, bordel, nebo pohroma, ale nikdy už to nebyla taková katastrofa, jako tehdy. Zasáhl nakonec táta a vydal přísný zákaz, aby si sem Réza vodila "návštěvy". Takže už uklízím "jen" po ní. :-D

[18]:Díky, ale obdivu netřeba, "zvládla" jsem to leda přežít, řvala jsem taky, ale ono to nějak neúčinkuje a vlastně nic neúčinkuje, jen ten čas, když to tak nějak pár let poodnese a udělá z toho "veselou historku". :-)

[19]: No, to tedy doufám, že ne naposledy, mám i tu jiná oddělení, ne jen horory. :-D
Za přání nicméně děkuji, bude se hodit. :-)

[20]:Napsáno. Spokojená? Aspoň trošku? :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama