O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Květen 2015

Kolik blogů máš, tolikrát jsi člověkem?

31. května 2015 v 1:39 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
Přemýšlím o tomhle blogovém rozštěpení osobnosti už delší čas. Nejspíš od té doby, kdy jsem byla donucena založit si třetí blog.


Ten druhý žádné pochybnosti o mém případném štěpení nevyvolal, bylo to jen hraní, chuť zusit to jinak, pohrát si s obrázky a nastavením, protože nemám ráda změny a tak je ten první, "pravý" blog prozatím neměnný a nedotknutelný.

Druhý blog nicméně obsahuje tu část mé osobnosti, která zarputile setrvává mimo realitu. Jelikož se však snění s technicým záznamem příliš nemusí, snílkovské prostředí druhého blogu je velmi málo zabydlené, ba téměř pusté.


Když mi ale došlo, že se neodvratně schyluje k opětovnému použití tlačítka "Založit nový blog", nezbylo, než si připustit, že stojím na rozcestí a že každá půjdu jinou cestou.

Nejsem si úplně jistá, jak na vás působím jako Adaluter (nebo Lucynka), ale mám pocit, že jsem si dala jakési pomyslné mantinely, které je mi zatěžko překročit.
Všechno je to pravda, to jistě, ale ne dočista celá, tam, kde už nemám sílu, nebo schopnost skutečnost zlehčovat nebo přeláknout zlehýnka růžovou barvou, tam, kde se Adaluter mění v rozlobenou a zlou "Já", přesně tam pro mě končí možnost sdílení. Tedy aspoň tady u mě, pod hvězdami.
Mám nekolik důvodů, jednak není tenhle blog tajný, za dobu, co tu jsem, vyplulo pár indicií, které mě mohou "dostihnout", ale hlavně já jako Adaluter nechci mít nic společného se mnou jako TOU DRUHOU. Lehce scizofrenní, ne?
TA DRUHÁ ovšem operuje tím, že má taky svá práva a potřeby a že rozhodně požaduje stejné možnosti sebevyjádření. Má pravdu, nakonec mačkáme se tady s tou JEJÍ zlobou a frustrací obě a když trochu upustí páru, uleví se i mně.

A tak jsem jí pomohla založit blog, mám s tím už trochu zušeností, a ona si tam občas zajde, vykecá se a je pak nepatrně snesitelnější, nepatrně.

Ale to mě přivádí k otázce: "Jsem to já, jen já, kdo se takto "štěpí", nebo s tím bojuje i někdo z vás?"
Nečekám, že se každý rovnou odkope v komentářích, i když by potěšil, ale anonymní anketa by snad nemusela vylekat ani podobného tajnůstkáře, jaký se vyloupl ze mě.

A kdyby snad někdo z mých věrných zahořel zvědavostí poznat TU DRUHOU, i když není moc o co stát, zmiňte tuto skutečnost v komentářích, já jí váš zájem přetlumočím.


Co můžeš udělat dnes, mělo být hotové už včera...

11. května 2015 v 15:44 | adaluter |  BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO
...protože jinak se k tomu už nedostaneš.
Aneb pár problémů technických, pár zdravotních, něco osobních a lenora navrch.

Technické souvisí s tou zelenou placatou vrrrr... věcí, která je často obsazená, často vrtošivá a ještě ke všemu dala úplně jiný význam pojmu "psát tužkou".
Kdysi dávno, ještě než jsem si potykala s klávesnicí, jsem se zmiňovala o tom, že naprosto nejmilejší a nejpřirozenější je pro mě psát rukou, tužkou, perem, propiskou, na papír a že tak píšu i vše na blog, nejdřív papírová předloha, potom přepsat na klávesnici. Časem jsem byla schopná psát i rovnou načisto, ale sešit a tužka byly stále po ruce, třeba na básničky, ty mají poměrně vysokou spotřebu papíru.
Pak přišla do naší rodiny placka a já zase píšu výhradně tužkou, jen je "vzhůru nohama". Klávesnice placky (zdá se, že jsem ji nejspíš pokřtila, možná bych měla tedy psát spíš Placky),
je prostorově nekompatibilní s mými prsty, na něčem tak titěrněm bych zvládla psát leda v případě, že bych měla za sebou dvacet let úspěšné praxe jako mikrochirurg, pokud si to, ovšem, příliš neidealizuji.
Takže ... jsem zpátky ve fázi "datel" a je vážně deprimující na roztažených křídlech fantazie zakopávat o každé písmenko. Ťukání do kláves gumovou čepičkou propisky je tak, tak... otravné, pomalé, ubíjející, že je zapotřebí opravdového nadšení, abych napsala víc, než "ahoj žiju".

A jak už to tak bývá, dostaví li se nadšení, zapracuje zákon schválnosti a dostaví se i překážka prahnoucí ho prověřit. S tím souvisí i druhý technický problém, který s Plackou mám a to nastavování některých detailů v administrativě blogu, možná si vzpomenete, že jsem měla ikonku, která vás informovala o tom, že mé oči jsou dočasně mimo provoz a odpadaly tím otázky (marné ovšem), kde se zase poflakuju, zda žiju, nebo jestli Placka nakonec opravdu nevylétla oknem.
Jééénže, když jsem jí při poslední "mlžné" epizodě chtěla zavčasu použít, zjistila jsem, že tak prostý pokyn jako: "tažením přetáhneme" je na tabletu poněkud neproveditelný neboť tažením pouze táhneme, táhneme, ale přetáhnout nemůžeme. Nepomohli ani dědek, babka, vnouček, vnučka, pejsek, kočka, nejspíš by pomohla myška, ale tu naše Placka nevlastní, tak třeba někdo z vás, technicky svéprávných, co?!

Tak, to jsem problémy zdravotní spláchla s technickými a ušetřila pár ťukanců, přejděme tedy k těm osobním, to bude taky rychlé, neboť jsou osobní a stále stejné, rozdíl je jen v tom, že jsem se dostala do fáze, kdy jsem je musela začít řešit oficiálně, což přineslo další příval problémů, stresu a zejména negativních emocí, nicméně snad se to pomalu chýlí ke, ke ... no konce to mít nebude, ale aspoň klidnější vody, bych rozhodně přivítala. Takže ještě budu chvíli mlžit, než vyváznem z peřejí toho nejhoršího.

No a nakonec ta lenora, já se jako velmi hloubavý velmi introvert přiznávám, že z pohledu nezávislého pozorovatele se moje občasná, úplná fyzická nečinnost může zdát jako nezvratný důkaz lenosti, ale ne každá aktivita je přece na první, druhý, či jakýkoliv další pohled zjevná.
Přesto však, působím li dojmem, že zrovna nic nedělám, ačkoliv bych dělat mohla (třeba i psát blog), dalo by se to, za určitých okolností, považovat za takovou malou, nevýznamnou epizodku lenosti. Víc ze mě nedostanete.
Krásné jaro, málo bouřek, ať už venku nebo doma.