O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

Červen 2015

O kom o čem - o dobrých lidech a jak jim to vrátit.

23. června 2015 v 1:17 | adaluter |  NA KAŽDÝ PÁD
Nová rubrika - postřehy o kom o čem, názory na koho co, zamyšlení nad kým čím, vzkaz komu čemu,
zkrátka - "Na každý pád "




V posledních letech a v posledním roce obzvlášť, zažívám podivný paradox: "čím je hůř, tím je líp".
Zní to nelogicky, ale vysvětlení je zcela prosté, čím horší momenty a časy jsme zažívali, tím víc dobrých lidí se kolem nás objevilo a tím víc pomocných rukou nám bylo podáno.
Od neobyčejně lidských lékařů, milých a ochotných úřednic (ano existují a ne jen v pohádkách), přes vlídné a povzbuzující kamarády, až po neuvěřitelně štědré a nezištné přátele.

Díky nim vám například teď neťukám tužtičkou písmenka do zelené Placky, ale datluju čtyřmi prsty do klávesnice darovaného "noťásku", díky jiným může jet Juli na letní tábor, protože mě v podstatě postavili před hotovou věc - Juli pojede s jejich dcerou a oni jí část pobytu uhradí a ještě celou záležitost postavili tak, že to vlastně dělám já pro ně, protože nechtějí dceru posílat na tábor bez kamarádky.
Nakonec jsem byla schopná pobyt zaplatit sama, ale jen díky tomu, že mě v termínu, kdy bylo potřeba celou částku uhradit, založili a já jim to mohla splatit později.

A dnes mi Juli přinesla lísteček od paní hospodářky, na kterém se píše, že maminka její spolužačky převedla přeplatek obědů za obě svoje dcery na Julinčin "účet" na příští rok, což znamená, že Juli má zaplacené obědy víc, než na půl roku dopředu.
A protože u nás dnes odpoledne byly na návštěvě, měla jsem možnost jí několikrát poděkovat a to ve značných
(spíš příšerných) rozpacích, protože přes všechny své zkušenosti s dobrými lidmi, stále nejsem zvyklá pomoc otevřeně přijímat, a už vůbec ne finanční.
Řekla mi jen: "Nemáš za co, vždyť ty peníze už jsem stejně zaplatila a nepočítala s nimi".
Jak prosté, jak neobyčejné.

Kdysi dávno jsem si myslela, že jsem a zůstanu tím, kdo dává, rád (a pyšně) dává.
Dnes si pokorně přiznávám, že jestli je pravda, že žijeme více životů a každý nás má něco naučit, pak já se mám naučit přijímat.
A kupodivu to vůbec není lehké. Často se ptám, jestli si to zasloužím, trápí mě pochybnosti, stud, výčitky svědomí, touha vrátit nějak "nevratné" a dusivá vděčnost, kterou, zdá se mi, nikdy nedokážu dostatečně vyjádřit.
Ale život se na moje pocity neohlíží a hned mi do cesty "šoupne" dalšího anděla v lidské podobě. A tak si řeknu: "já si to možná nezasloužím, ale děti, ty ano a o ně tady jde především, tak spolkni svoji nabubřelou pýchu a jen tiše doufej, že to všechno budeš moct jednou někomu, komukoliv, vrátit."

Mám tu čest vám říct, že dobrých lidí je dost a najdou si vás, když je potřebujete.

A z celého srdce chci těm dobrým lidem poděkovat, nejen těm "mým", ale všem.

DĚKUJI