O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

O kom o čem - o dobrých lidech a jak jim to vrátit.

23. června 2015 v 1:17 | adaluter |  NA KAŽDÝ PÁD
Nová rubrika - postřehy o kom o čem, názory na koho co, zamyšlení nad kým čím, vzkaz komu čemu,
zkrátka - "Na každý pád "




V posledních letech a v posledním roce obzvlášť, zažívám podivný paradox: "čím je hůř, tím je líp".
Zní to nelogicky, ale vysvětlení je zcela prosté, čím horší momenty a časy jsme zažívali, tím víc dobrých lidí se kolem nás objevilo a tím víc pomocných rukou nám bylo podáno.
Od neobyčejně lidských lékařů, milých a ochotných úřednic (ano existují a ne jen v pohádkách), přes vlídné a povzbuzující kamarády, až po neuvěřitelně štědré a nezištné přátele.

Díky nim vám například teď neťukám tužtičkou písmenka do zelené Placky, ale datluju čtyřmi prsty do klávesnice darovaného "noťásku", díky jiným může jet Juli na letní tábor, protože mě v podstatě postavili před hotovou věc - Juli pojede s jejich dcerou a oni jí část pobytu uhradí a ještě celou záležitost postavili tak, že to vlastně dělám já pro ně, protože nechtějí dceru posílat na tábor bez kamarádky.
Nakonec jsem byla schopná pobyt zaplatit sama, ale jen díky tomu, že mě v termínu, kdy bylo potřeba celou částku uhradit, založili a já jim to mohla splatit později.

A dnes mi Juli přinesla lísteček od paní hospodářky, na kterém se píše, že maminka její spolužačky převedla přeplatek obědů za obě svoje dcery na Julinčin "účet" na příští rok, což znamená, že Juli má zaplacené obědy víc, než na půl roku dopředu.
A protože u nás dnes odpoledne byly na návštěvě, měla jsem možnost jí několikrát poděkovat a to ve značných
(spíš příšerných) rozpacích, protože přes všechny své zkušenosti s dobrými lidmi, stále nejsem zvyklá pomoc otevřeně přijímat, a už vůbec ne finanční.
Řekla mi jen: "Nemáš za co, vždyť ty peníze už jsem stejně zaplatila a nepočítala s nimi".
Jak prosté, jak neobyčejné.

Kdysi dávno jsem si myslela, že jsem a zůstanu tím, kdo dává, rád (a pyšně) dává.
Dnes si pokorně přiznávám, že jestli je pravda, že žijeme více životů a každý nás má něco naučit, pak já se mám naučit přijímat.
A kupodivu to vůbec není lehké. Často se ptám, jestli si to zasloužím, trápí mě pochybnosti, stud, výčitky svědomí, touha vrátit nějak "nevratné" a dusivá vděčnost, kterou, zdá se mi, nikdy nedokážu dostatečně vyjádřit.
Ale život se na moje pocity neohlíží a hned mi do cesty "šoupne" dalšího anděla v lidské podobě. A tak si řeknu: "já si to možná nezasloužím, ale děti, ty ano a o ně tady jde především, tak spolkni svoji nabubřelou pýchu a jen tiše doufej, že to všechno budeš moct jednou někomu, komukoliv, vrátit."

Mám tu čest vám říct, že dobrých lidí je dost a najdou si vás, když je potřebujete.

A z celého srdce chci těm dobrým lidem poděkovat, nejen těm "mým", ale všem.

DĚKUJI
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 23. června 2015 v 7:20 | Reagovat

Přijímání není vůbec jednoduchá úloha, nejsi vůbec sama, kdo má potíž, jak se s ní vyrovnat. Je skvělé, že takoví lidé žijou, protože každý takový jejich čin u lidí, kteří cítí vděčnost, zažehne novou štafetu dobrých skutků.

2 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 23. června 2015 v 10:21 | Reagovat

Jo, o tvých problémech s přijímáním něco osobně vím. ;-)  :-D
Jen bych ti chtěl znovu připomenout, že když ti někdo něco dá, tak to automaticky neznamená, že mu to někdy budeš muset oplatit. Obdarovávání bližního není žádný výměnný obchod.
Já osobně když dám třeba houmlesákovi dvacku na krabicák, tak tedy rozhodně neočekávám, že mi to někdy bude muset nějak oplácet.:-D
Už jsem ti to psal tehdy a jak je vidět, tak tuto utkvělou představu v sobě stále ještě nosíš.
Byť se to v této poněkud surově materialistické době zdá trochu neuvěřitelné, tak stále existují i lidé, kterým jako odměna za dar prostě stačí jen ten pocit, že někomu potřebnému pomohli, že někomu mohli udělat radost a nic jiného za to neočekávají. ;-)

3 adaluter adaluter | E-mail | Web | 24. června 2015 v 13:39 | Reagovat

[1]: Musím souhlasit, je skvělé, že jsem takové lidi poznala, protože pohled na život je v jejich světle mnohem růžovější.

[2]: Malkieli, já mám v celé "problematice" obdarovávání naprosto jasno a mám stejný názor jako ty - v pozici dárce.
Jakmile se ale ocitnu na druhé straně, najednou nic není tak jasné. Dělám sice pokroky, ale život, tak nějak, stupňuje nároky. :-D
Jednak se prodlužuje doba (roky), kdy jsme já a děti stále jednostranně obdarováváni, či zváni, jednak stále roste hodnota těch darů i okruh darujících, takže to, že jsem se s něčím naučila vyrovnat před rokem, je mi dnes k ničemu, protože současnost je už zase úplně jinde.

Nikdy jsi ty sám nebyl v situaci, kdy jsi byl obdarován tak, že jsi měl pocit, že vděčnost nestačí? A dlouhodobě?

U mě je tenhle stav chronický a i když vím, že se ode mne nečeká "přímá návratnost", ráda bych prostě jednou měla možnost "poslat to dál". :-)

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. června 2015 v 15:32 | Reagovat

[3]: I blog má, myslím, v tomhle "posílání dál", svou roli :-).

5 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 24. června 2015 v 23:33 | Reagovat

[3]: Přemýšlel jsem dlouho, jestli reagovat na článek. Ale kdyby ne na něj, tak na komentář musím!

Pocit, že vděčnost nestačí? Ten mám pořád. Vůbec mi ale nebrání v tom, abych mohl dál přijímat i dávat.
V článku píšeš větu, která tě vystihuje dokonale a vlastně pojmenovává tvůj problém. „Já si to možná nezasloužím, ale děti......" O co si myslíš, že jsou děti lepší než ty?
Máš problém s přijetím sebe samé. Můžu ti tu napsat, že jen tvá existence už je obohacením pro mě a asi nejen pro mě, ale budeš tomu vůbec ochotná věřit?
A co je vlastně určujícím faktorem pro to, kolik, kdo a kdy si čeho zaslouží?
Já věřím tomu, že hodnotu člověka určuje fakt, že Ježíš byl ochotný zemřít, abys ty mohla žít. Totéž udělal pro mě, přestože já si to fakt nezasloužím! Nezasloužím si žít, natož pak dobře a šťastně žít. Přesto tak žiju! Ty taky můžeš. Jsi jedinečná, jsi neopakovatelná a jestli teď nemáš peníze, pak máš spoustu talentu, kterým nějak přispěješ k tomu, aby svět byl o něco hezčí. Já jsem rád, že žiješ, že máš na čem psát a že dostáváš nějakou pomoc. Nebojím se, že ji nevrátíš. Jen s tím sebepřijetím je třeba něco dělat. Bývá to někdy v rodinách problém, který se předává s generace na generaci. Máme v rodině něco podobného. Dobrá zpráva je, že Bůh to docela rád změní!

6 Janinka Janinka | E-mail | Web | 27. června 2015 v 7:37 | Reagovat

Jsem ráda, že jsi byla obdarovaná a už píšeš bez tužtičky :-).
Obdarovávám a pomáhám velmi ráda bez nároku na cokoliv a dělá mi to velikou radost, musím ale zapracovat na tom, jaké je to ocitnout se na druhém břehu, v pozici obdarovaného. Mám s přijímáním stále velký problém. Zřejmě za to může tchýně, která velmi ráda obdarovává a pomáhá, ale desítky let poté o tom stále hovoří a zdůrazňuje svou šlechetnost, jak bez nároku na cokoliv pomohla :-!. Jenže já když pomůžu, tak o tom nemluvím, stačí mi ten pocit, ale co když jiní, kteří obdarovávají, jsou právě jako ta tchýně? Nechci být objektem hovorů o tom, jak se mi pomohlo, ještě za x let!

7 adaluter adaluter | E-mail | Web | 27. června 2015 v 20:02 | Reagovat

[5]: Děkuji Davide za komentář, ráda tě vidím. Máš pravdu, že s přijetím sebe sama, nebo se sebevědomím, bojuji celý  pubertální a dospělý život, ale myslím, že je to otázka povahy v kombinaci s výchovou a že jediné, co s tím můžu dělat, je právě bojovat s tím. A neustálá závislost na okolí nikomu na sebevědomí nejspíš nepřidá, takže je to boj na doživotí.
Nejde ani tak o to, že bych si myslela, že děti jsou lepší, ale já už hezké dětství měla a oni na něj mají právo taky a já jsem v současnosti jediná, kdo je za jejich dětství zodpovědný. Netušíš, kolikrát denně slyší různá NE, od omluvných až po rezolutní a vážně nemají nijak přehnané požadavky (tedy většinou, koně a lokomotivu nepočítám), nechci to zbytečně rozebírat, ale tak nějak to bylo míněno, že pro to, abych jim aspoň občas mohla říct ano, přijmu něco, co bych jen pro sebe bez problémů odmítla.
Pokud je moje existence na blogu pro tebe obohacením, mám opravdu velkou radost a nejspíš ti i uvěřím :-), protože i já mám podobný pocit díky existenci přátel, které jsem tu našla a mezi které vás oba i s Markétou počítám.

[6]: Já jsem taky ráda, ta klávesnice je úžasná věc. :-D
Díky, že jsi mě v tom nenechala samotnou, se svými pocity z přijímání už jsem si tu připadala jak "sám voják v poli".
A s tou tchýní jsi nejspíš uhodila hřebíček na hlavičku, u nás to probíhá podobně, naši fakticky pomáhají, ale máma potom léta vyčítá (nebo citově vydírá). Ať už tu pomoc, nebo to, že se za to nechovám přesně podle jejích rad, nebo představ. A jelikož nemám jinou možnost, než jejich pomoc (bydlení v jejich domku) přijmout, je tu hořká pachuť a dusno na denním pořádku. :-!
O to víc pak oceňuji opravdu nezištnou pomoc z řad přátel. :-)

8 Van Vendy Van Vendy | Web | 28. června 2015 v 20:06 | Reagovat

Milá Adaluter, taky se mi stalo, že jsem dostala takový dar (od jedné blogerky)a přestože mi vědomí v první chvíli velelo říci ne a dar vrátit, skutečná nouze mě přiměla dar přijmout a dokázala jedno - už nikdy nemůžu s přesvědčením říct, že lidi jsou hajzli. Protože ona dokázala, že jsou lidi, kteří mají srdce a možnosti, nebo spíš, mají možnosti a srdce neokoralo. To, co udělali pro tebe i tvé děti, je krásné. A třeba pomoc s tím starším, ale funkčním noťasem, je taky k nezaplacení.
Přijímat je někdy těžší než dávat, protože nutí k pocitu být zavázaný. Ale oni to nedělají proto, abys měla pocit, že jsi zavázaná, oni to dělají proto, že ti chtějí pomoct.
Což mě přimělo k zamyšlení, jestli voni ti andělé opravdu neexistují. Jen jsou maskovaní za obyčejné lidi. :-)

9 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 30. června 2015 v 16:39 | Reagovat

Člověk se musí naučit najít rovnováhu v dávání a přijímání. Mně to taky dlouho trvalo a i občas s tím někdy bojuji, že si opravdu zasloužím a že nemusím jen pořád rozdávat a obětovat se pro druhé. Vztahy jsou potom krásnější :)

10 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 2. července 2015 v 21:03 | Reagovat

To se tak dobře čte :)

11 Ježurka Ježurka | Web | 3. července 2015 v 16:37 | Reagovat

Při čtení tohoto tvého krásného příspěvku mám stále ještě slzy v očích a husí kůži. Je to krásné, ale je to i lidské. Já taky ráda spíš rozdávám, než dostávám, ale to je koloběh života a určitě si to zasloužíš. Kdo může, dá, to je přece spravedlivé. Jsem ráda, že máš kolem sebe takové "anděly". :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama