O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

báSNĚNÍ

ROZHOVOR S ANDĚLEM

3. června 2011 v 0:01 | adaluter
Viděla jsem na špičce kostela,
viděla jsem tančit anděla,
udělá otočku na kříži
zširoka kolem se rozhlíží,
ze strachu nic si nedělá.

Zašeptám "Drahý anděli,
my dva, se už někde viděli,
jen netuším, kde to mohlo být
už neopouštím často byt,
kostely míjím, včetně nedělí."

Smutně se na mě zadíval
"Už nevzpomínáš, jak jsem hrál
na tichou flétnu teskný kus,
když koně táhli černý vůz
já vedle tebe v stínu stál."

"Ach, na ten stín si vzpomínám,
dodnes ho v sobě kousek mám,
zakrývá jasnou slunce zář
už nedopadá na mou tvář,
však proč to všechno, se tě ptám?"

"Já málo tomu rozumím,
anděli řekni, co teď s tím,
proč míjí kolem prostor, čas
a život můj je prost všech krás
s kým odjel ten vůz, pověz s kým?"

"Já od té doby neznám cit,
mé srdce, jak když nechce žít,
však paměť moje obraz skrývá,
tváře, co bývala snad živá
netušíš, kdo to mohl být?"

Anděl se snesl z kostela
"Ty bys to ráda věděla?"
"Já tehdy, když jsem v stínu stál
tvé vzpomínky jsem sebou vzal,
vždyť ty jsi tolik brečela!"

"Já doufal, že ti ulevím,
když z minulosti zbude dým,
když zapomeneš jeho hlas,
tvé srdce bude volné zas,
byla to chyba, teď to vím."

"Ne, prosím, ne, už přestaň s tím,
nechci to vědět, nevěřím!"
Jen bolestně se zahleděl
mlčel a přesto pověděl
"Ten černý vůz, ten odjel s ním."


A ještě kousek smutku

24. května 2011 v 10:00 | adaluter
Ještě jedna malá, přednastavená básnička, bez rýmů, psaná pocitem, teskným ránem a propiskou. Jak jinak.





Kterýkoliv den
se může člověk probudit
a zjistí,
že venku
i uvnitř
prší.

Potůčky stékají
ke kraji
silnice
a v místech,
kde praskl obrubník
mizí.

Zaplavuje mě smutek
z nicoty,
jen tak,
přichází snad
ze zlého snu,
z probuzení.

Chybí tu teplo,
pohlazení
a ranní čaj,
láska
tu
schází !

sin alma

14. dubna 2011 v 2:24 | adaluter
a dlouhé bylo ticho
mezi námi
čas jitřil, ne hojil,
naše rány

ty k jihu, já k severu
jsme mířili
snad jenom jiskry v srdci
ještě toužily

bez chuti žít dny míjely,
i tvé, i mé,
když po větru jsi poslal naději
yo volveré

pak přišel den, kdy přivinout
jsem směla
jen popel naší lásky, jen popel
tvého těla

a od těch chvil jen tápu
kudy dál
tvou duši hledám všude,
mou sis vzal


PROBUZENÍ

6. dubna 2011 v 3:16 | adaluter
Nejsi.
.Telefon zazvoní,
ta zpráva ochromí.
....Ale nevěřím

Nejsi.
V slzách se utápím,
....pak pouště prach a dým.
....Ale nevěřím

Nejsi
.....Dny plynou bez hlesu,
..vím, že to unesu.
....Ale nevěřím.

Nejsi.
.....Beznaděj po špičkách
....vkrádá se a s ní strach
...Ale nevěřím.

Nejsi.
.A luna přibývá,
.......zář mrtvě děsivá.
..Ale nevěřím.

Já ale nevěřím.
......A v ranním svítání,
......vkrádá se poznání.
....Už nejsi
......Nejsi

Pláč

1. dubna 2011 v 8:00 | adaluter
Našel se pláč
"hej, není váš?"
teče tu bez ustání,
kapou tu slaná přání.

Našel se pláč,
copak je zač?
Za koho prolévaný
jsou tyhle vody slaný?

Našel se pláč,
hojivý fáč,
co léčí kruté rány,
však termín nemá daný.

Našel se pláč,
tak sakra plač!
Ať z očí bolest stéká,
jak dušezpytná řeka.

Našel se pláč,
tak s a k r a.....

NENÁVRATNÁ

14. ledna 2011 v 8:15 | adaluter
.....No, co napsat, ty úvody k básničkám, mi moc nejdou. Píšu je pod vlivem pocitů, zavalena lavinou emocí a procitám, až když je "po všem".
Já sice samozřejmě tuším, co tak asi chtěl básník říci, ale návody k nim přidávat nebudu. Každý má struny poetična naladěné jinak, něco na nich zarezonuje, něco zaskřípe a žádné rozbory už na tom nic nezmění.






Není už dne k odpočinku,
k zastavení,
k navrácení
do klidných vod
a mezi trávy,
jejichž stébla ševelí
píseň podzimu,
melancholický popěvek
zašlých okamžiků,
kroků do minula
a vůně dávno darovaných květin.

Lampiónky, svíčky blikotavé
bludičky osudu
vábící dál a dál
a dál
bludištěm bažin
po uzoučkých stezkách náhod
vedou, lákají, slibují
vyhrožují, matou
a není už dne k odpočinku,
k zastavení,
k navrácení.

Jedna pro uni-sex

12. ledna 2011 v 14:53 | adaluter
.....Tak především, chci moc poděkovat za nesmírně milý a laskavý komentář od tebe, ještě teď se červenám, neboť zcela upřímně, jediná chvála, kterou za poslední roky slýchám, zní asi takhle :"Dík za večeři, bylo to dobrý."

.....A teď k tomu štěstí a optimismu, já sama jsem si tohle téma pro sebe řešila už před "dávnými" patnácti lety, kdy jsem zjistila, že počet mých neveršovaných veršovánek, nepřímou úměrou souvisí právě s pocity štěstí.
Tehdy mě to zaujalo natolik, že jsem se tu myšlenku pokusila z(ne)veršovat. a nyní ti ji tedy věnuji (ač není o co stát), jako vysvětlení toho, proč, až budu moci konečně zase dýchat, nebo se dokonce smát, tady asi moc básniček nenajdeš.




V básních často pláču
a málo se směju,
snad je to tím,
že píšu sama,
když dno je na dosah
a půlnoc kvete.


To smutek,
jak pavouk
vylézá z koutů duše,
motá mě do svých sítí
a já se směju,
když slunce svítí.

To, ale
neumím zas psát.

Vzpomínková

2. ledna 2011 v 22:21 | adaluter
.....Když už jsme u toho ročního hodnocení a účtování, mám tu ještě jedno, neuvěřitelných osmnáct let staré.
Shodou okolností, ani tehdy ke mně nebyl život obrácen svou nejlaskavější tváří. Mé první dceři byl necelý rok a byly jsme samy.
Stále jsem se vzpamatovávala ze vztahu, který (dnes už můžu říct jen naštěstí) skončil ještě před dceřinným narozením a vzal mi nadlouho...., no vzal mi toho hodně a zůstal strach a samota.

.....Třeba se k tomu ještě někdy vrátím, je to sice období, na které opravdu nerada vzpomínám, ale které ze mě částečně udělalo toho člověka, lépe řečeno tu ženu, kterou jsem a spousta věcí, které se mi dějí v současnosti má kořeny právě v té neradostné době.
Ale konec, tady předkládám účtenku:





Rok bez jediného rýmu,
rok za nepřítomnosti verše,
rok šílení, hrůz, děsů, bolesti
a radosti,
rok dosud nezažitý,
cizí rok,
rok samoty ve dvou,
rok ticha, než promluvíš,
rok touhy po odpuštění,
po lásce,
po někom, kdo přijde
a utrhne konečně
poslední list z kalendáře.


Marné volání

2. ledna 2011 v 13:42 | adaluter
.....Realita na mě v poslední době doléhá silou, které se těžko vzdoruje. O tom, co mi osud naservíroval, psát nemůžu, alespoň prozatím, je to příliš bolavé, příliš živé, příliš děsivé, je to prostě příliš.
Bohužel, to nejhorší mě teprve čeká, sklizeň ještě nezačala.

.....Někdy mám strašnou touhu, nebo spíš potřebu, to vykřičet do celého světa, ale pak sedím nad klávesnící a ...a prostě to nedokážu.
Mám jednoho, jediného člověka, který ví o všem, ale je daleko a jak už to dnes bývá, ani ona (má nejlepší přítelkyně) nežije v pohádce, takže se snažím nezatěžovat ji nad únosnou míru, protože kdyby i ona přišla o duševní zdraví, tak už nevím.

.....Pak už zbývá jen tužka, papír a básničky, co neříkají nic a vlastně všechno. Dokud nedokážu naplno říct, co všechno se v mém životě obrátilo naruby, je tohle jediná možnost jak, jak .... prostě jak se nezbláznit.





Opuštěná telefoní budka,
déšť na ohmataném skle,
na tabulce návod k použití
a pár nejnutnějších čísel.

Kulatý ciferník, místo ručiček
strčíš prstíček,
sluchátko jak oběšenec
v černém rubáši,
si s tebou možná popovídá
o životě.
Jen jestli máš korunku?

Ospalé tu tů, tu tů,
jak volání nočního ptáka
před svítáním,
naruší ticho, jako když prstem
přejedeš po sametu.

Sundal si nebožtíka z háčku,
vytáčíš číslo,
voláš sám sobě
a na druhém konci telefon
dlouho, marně vyzvání.

kROK do neznáma

31. prosince 2010 v 22:01 | adaluter
Rok, co odchází
vzal mi úsměv.

Rok, co odchází
vzal mi víru.

Rok, co odchází
vzal mi pět let života,
říkají mé nové vrásky.

Rok, co odchází
teď dodýchává.

A v temnotách přede mnou,
se poprvé nadechne
ten nový.

A už teď jde z něj strach.



Já vím, já vím, zní to ... depresivně?
Poraženecky?
Beznadějně?
Nemám z toho radost, ale teď je to moje realita.
Přesto přeju všem, sebe nevyjímaje, ten nejlepší možný rok 2011.
 
 

Reklama