O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

BEZE SMYSLU, BEZ POINTY

Dumání.

30. ledna 2012 v 21:16 | adaluter

.....Tak tu sedím, s mokrým hadrem na hlavě, jsem sama doma a dumám.
Dumám o stavu svých skříní, lépe řečeno o stavu jejich obsahu, dumám o tom, že Juli se dnes stala oficiálně čekatelkou na základní vzdělání, dumám o tom, že každý den začíná krásným východem slunce, jen ho prostě občas není vidět, dumám o svých šedinách, kterých povážlivě přibývá a já se vždycky hrozila chvíle, až si budu muset vybrat jednu z těch příšerných barev na papírové krabičce a dívat se do zrcadla na cizí ženskou.

.....Snad, že konečně dorazilo něco jako zima, přišlo na mě předjarní dumání.
Moje skříně, no skříň, otevřu ji a začnu rozjímat, o barvách, o sluníčku, o světle a jasu...a pak ji zavřu a sáhnu po osvědčené, návykové šedé, už takřka druhé kůži, nedokážu se vymanit, jsem v ní neviditelná a to mi vyhovuje. Mlha přede mnou, mlha za mnou.

.....S vyhlídkou školní docházky přicházívá velká změna, pevnější řád, neodkladné povinnosti, třídní schůzky, brrr.
Mám za sebou už jednu (tím nemyslím svoji) a to poměrně stresující, tak přemýšlím, co nám to přinese tentokrát.
V duchu žadoním, ať to není znovu porucha soustředění, dyslexie a její kámošky, to už tu bylo a já se zrovna jako trpělivý vychovatel moc neosvědčila.

.....Pro začátek už se nám tu drobné problémky rýsují v podobě logopedie, kam jsme konečně dorazily, nejspíš za pět minut dvanáct.
Teprve tady nám definitivně řekli, že Juli bude nejspíš levačka, dodnes totiž vše dělala pěkně spravedlivě, střídavě oběma rukama, malovala, jedla polévku, čistila si zuby, stříhala, házela míč, mazala chleba. Ať už to byla pastelka, lžíce, nůžky nebo kartáček na zuby, přehazovala vše v pravidelných intervalech z ruky do ruky, jako horký brambor s odůvodněním, že jí ruka bolí.

.....Znalá všech úskalí, která mohou čekat na leváka násilně přeučeného na praváka (a zcela nepochybně i naopak), nechtěla jsem nikterak direktivně zasahovat do její volby, která nicméně nepřicházela. Nu což, nerozhodnost máme v rodině, tedy rozhodně mnou počínaje, ale přesto už jsem začala pociťovat obavy, aby se nakonec neukázalo, že nikoli levá je ta pravá, ale že levé jsou jaksi obě.
Na má pozorování však nebyl zrovna spoleh. Logicky, jako pravák, jsem stále měla pocit, že ta pravá je přecijen maloulinkato šikovnější než levá, navíc fotbal hraje pravou a baseballovou pálku drží jedině jako pravák.

.....Jenže logopedka není žádný amatér a vytáhla fígl s krasohledem. Položila ho na stůl a sladce povídá "podívej se dovnitř" a Julka, netušíc zradu ho pěkně chytla, levou rukou blíž k obličeji a k mému úžasu (rozuměj zděšení) ho přiložila k LEVÉMU oku, "jé mami tam jsou kytičky" ozval se nadšený hlásek. "Tak mi to dej, já ti ukážu ještě něco", lákala ji doktorka, zatřepala krasohledem a celý kousek opakovala s identickým výsledkem a ještě do třetice, totéž. Už jen pro potvrzení, poslala Juli pro obrázek pověšený vysoko na nástěnce a když se pro něj Juli natáhla levou rukou, otočila se na mě: "maminko, máte už doma leváka?" . Stačil jí jeden pohled : "áha, takže......loket...stůl...držení tužky.....psaní z kopce.... oko....ruka.......tak, to bychom měli k lateralitě a teď ta výslovnost".
"L" špatně, "R" a "Ř" neumí, sykavky vysunuté dopředu, dál už jsem nevnímala.
Asi začnem s abecedou nanovo. Juli vyrůstala skoro pět let ve dvojjazyčné rodině, v období, kdy měla upevňovat syčení a sykání byla bezzubá, protože se řezáků zbavila o dva roky dřív, než je v našich končinách (a tabulkách) dobrým mravem, a s tou nosní mandlí...tak tam taky nebude něco v pořádku, zní názor odbornice. Tohle všechno se prý podepsalo na tom, že se budeme s paní logopedkou (naštěstí velmi milou) vídat ještě dlouho. No, jupííí.

.....Východy a západy (stejně mě vždycky napadne záchody) slunce, ještě že to netrvá věčnost, já bych se od té podívané hned tak dobrovolně neodlepila. A té paměti, co to sežere, digitální.







.....Ty šediny, jak můžu šedivou na milovaném svetru, ve vlasech mě překvapuje jedině nemile. Se svojí špinavě plavou barvou plnou nedefinovatelných odstínů, rozhodně nevypadám nikterak interesantně, jak se to někdy daří třeba černovláskám, vypadám, vypadám...prostě blbě vypadám, jak mlynář po šichtě.
Nevím nakolik je to už znát, já je teda vidím a protože se objevily až v posledních dvou letech, připomínají mi, spíš než plynoucí čas, všechny ty těžké chvíle, co mám za sebou.
Abyste si to špatně nevykládali, nejsem z těch, co se začnou hroutit s první vráskou, či první šedinou a atakují kosmetické salóny a kadeřnictví.
Já se naopak nechci smířit s tím, že to kadeřnictví nejspíš budu muset navštívit, nechat si na hlavu naplácat tu příšerně smrdutou věc a ještě přemýšlet nad tím, že já už nebudu já. Nikdy jsem si vlasy nebarvila (a, až na jeden radikální zásah před dvěma lety, téměř ani nestříhala), narozdíl od Rézky, která do svých dvaceti vystřídala nespočet střihů a barev, včetně růžové nebo zelené. Myslím, že už neví jakou barvu vlastně mají její vlasy.
Já bych prozměnu u svojí barvy ráda zůstala, jenže vidím, že dlouho to už přehlížet nepůjde, neboť moji barvu plíživě nahradí odstín, kynologům známý jako pepř a sůl.

.....Konec dumání, jdu vařit.

Tak je po Nich.

26. prosince 2011 v 17:25 | adaluter
.....Já nevím, asi by bylo nejlepší je přejít a nechat už spát, ale nějak mi to nejde.
Přišlo jednorázové vzepětí vánočního "nadšení" druhou adventní neděli, kdy byl spáchán adventní věnec,


.


hromádka vanilkových rohlíčků


.

a..... a tím to zhaslo.
Já jsem zhasla a nahradila nadějné čekání na zítřek vědomím, že už byl, a novým plánem na zdolání Vánoc. Plán P, plán Přežít. Jak vidíte podařilo se, píšu, tudíž žiju a o ztrátách pomlčím.

I když, nepomlčím. Mám tak strašnou chuť konečně někomu říct, pořádně nahlas, jak mizerně jsem se cítila, bez ohledu na to, že všechno vlastně dopadlo dobře, konečně si od srdce zafňukat a nedusit to uvnitř, jako celý ten měsíc, kdy místo radostného očekávání seděla v mé mysli lhostejnost a strach, strach ze smutku, z vypjatých emocí.

U nás jsou svátky každoročně potencionálně výbušná situace, díky nevypočitatelnosti (či spíš vypočitatelnosti) nálad mojí mámy. Za ta léta už je těšení na Vánoce nerozlučně spjato s obavami, co za drama se zase letos strhne a leckdy je právě tahle nervozita i roznětkou případných kolapsů. A ani relativní klid v posledních dvou letech, už nedokáže ten černý mrak katastrofických možností rozehnat.
Letos jsem ale cítila, že nic víc, než to, že i tak to budou mé nejsmutnější Vánoce, prostě neunesu. Jenže doufat v jakési ohledy z máminy strany je přinejmenším pošetilé a tak jsem prožila prosinec na pomezí pocitů strachu, nechuti a současně bojechtivosti, kdyby snad někdo chtěl svými výlevy jedu zničit tesknou křehkost a důstojnost prvních Vánoc bez manžela a táty. Na opravdový smutek nebyl klid a vlastně mi nezbyla ani energie, cítila jsem nepokoj a hlavně neustálé napětí, vyčerpávající a deprimující.
Potřebovala bych být občas sama, jen to jsou chvíle, kdy dokážu brečet a lítost nejen prožít, ale i odžít, než přijde v nové vlně, takhle se nesu stále na zdvihu, bez možnosti úlevy, která přichází společně s tím, jak odcházejí slzy. Ale před Vánoci, víc než jindy, je samota vzácné koření.
Jak jsem už předeslala, všechno dopadlo dobře, začátek večeře "už" v půl desáté a pár máminých jedovatých poznámek se dá považovat za nečekaný úspěch, zvlášť, když byly sem tam vyváženy i nezávazným náznakem uznání. Děti byly nadšené a o to přece šlo, já přežila, i to bylo v plánu, takže na co si vlastně stěžuju? Snad jen, že očekávaná úleva, na kterou jsem se těšila jako na vysvobození , se den poté nedostavila, zůstalo jen prázdno a nepříjemná pachuť.
Jak jsem se netěšila na Vánoce, tak jsem se těšila, až bude po nich a obojí marně, nic se nezměnilo. Zůstanu tedy u vděku, že nebylo hůř, lítosti, že nebylo líp a naděje, že jednou zas bude.
Omluvím se tímto i Vám všem za svoji nehoráznou nespolečenskost a nespolehlivost, co se týká odpovídání na zprávy, e maily, komentáře, za neúčast na společenském dění i na vašich blozích, za své mlčení a budu Vás varovat, že to nejspíš nebylo naposledy a doufat, že Vás to přes to všechno neodradí a zůstanete nadále mými přáteli, či alespoň občasnými návštěvníky.
Rozhodně Vám, i když se zpožděním, popřeju nádherné Vánoce a kdybych měla znovu "nečekaný" záchvat mlčení, tak pro jistotu i šťastný Nový i nový rok, šťastnější než ten letošní.

Přímý přenos z pusta prázdna

6. července 2011 v 3:35 | adaluter
.....Neříkám, že jsem zpátky, ale je to jen takové alibistické neříkání, pro případ, že by pak někdo podával protest, či stížnost na nízký výskyt slov na mém blogu, i přes to, že jsem opět "otevřela" krám.
A tak to povím jinak : "Ano, jsem tady, ale máme prázdninový provoz". A neptejte se hned, co to znamená. Ve školách je to jasné, zvonec - konec, u tramvají, metra a naší dětské doktorky, je to provoz omezený a notně rozvolněný a u hradů, zámků, kempů a hotelů naopak plná sezóna. Tak si vyberte. Sama ještě nevím, jestli jsem spíš tramvaj nebo zámek.

.....Je to hloupé, jeden na chvíli odejde a čím víc přemýšlí o návratu, tím se tento zdá být těžší, nebo složitější. Z jedné strany člověku něco našeptává, že už ani den nelze odkládat to úlevné ponoření se do vln blogových, pak si ale smočí palec, v mém případě spíš ukazováček a brrrr, studí to, není to ono, zatím.
A tak čekám dál, zkouším, osměluji se a mezitím nabývám přesvědčení, že takhle to asi nepůjde, takhle přes mělčinu. Bude to chtít obejít z druhé strany a bez velkého rozmýšlení se vrhnout přímo do hloubky. A tak skáču, nedělám si iluze, že by to napoprvé za něco stálo, ale jak se jednou namočím, už to snad půjde.
Vymyslela jsem si přímo pro tuto příležitost i novou rubriku, aby bylo každému hned jasné s jakým textem bude mít tu čest. Beze smyslu, bez pointy, přímý přenos mozek- prsty- klávesnice, žádná příprava, žádné šlechtění a taky žádná sláva. Ale úleva, to ano, rozhodně pro mě, mám konečně za sebou to několikadenní obcházení kolem horké kaše.

.....Možná to zbytečně komplikuji, určitě, ne možná, ale za prvé, to jsem celá já a za druhé, jsem jaksi vykolejená, rozpolcená a mimo a to nad rámec svých běžných vykolejení a rozpolcení. Těžko, přetěžko, kočíruji své emoce, smích i pláč, nadšení i zoufalství. Když vás přepadne štěstí uprostřed neštěstí, někdy to bývá náročné. Já mám ráda věci, situace i pocity roztříděné, hrách na misku, čočku do ošatky, ideální Popelka.
Ony to tak prý Panny rády mívají, jedna z mála věcí, která na mě sedí. Pořádkumilovná, to rozhodně, jen realizace poněkud pokulhává, což by se pravé Panně nestalo, zdravý životní styl mám v malíčku, bohužel, jen tam, skutek utek a tak dál a dál, bořím mýty o úpravných a úklidu milovných, zdravě žijících, štíhlounkých a co já vím jakých ještě, Panenkách.
Kam jsem se to zase ........ dostala? Jo, roztříděné - ano mám ráda jasno a právě proto je mi zřejmě po většinu života odpíráno. Ale co je moc, je moc. Smích skrze slzy, jak v ruské klasice a slzy skrze smích. A pocit provinění? Ani ne, spíš lítosti, lítosti a smutné, marné touhy.
O čem to tu píšu? Tak to dopadá, když se člověk trochu nahlas zamyslí a necenzuruje. Já vím, těžko mi rozumět, když nenapíšu jasně a stručně oč jde. Ale napíšu, jen ne teď, to bych porušila podmínku rubriky - bez pointy. Ne vážně, to je téma, které musím promyslet, ještě chvilinku si ho hýčkat a tutlat a zažít.
Je krásná noc, po dlouhé době jsem neupadla do "bezvědomí" už těsně po desáté, únavou, přemírou vjemů a emocí (a to jsem normálně čistokrevná sova, noční pták), ani to roztrojování mi nedělalo nejlíp, ale pomalu už zase vystačím s jediným provedením.




Mám ráda noc,
co je jak šitá na míru
z černého papíru
a nebo ze sametu.
Miluju tmu
v peří havranů,
je stvořená jen pro víru
v bílý den.



.....Ta trocha poezie snad nikoho nezabije. Doufám. Nerada přicházím o čtenáře, zvlášť ne vlastní vinou.
Kdybyste mě tak viděli, ty proluky mezi větami, ba i slovy, zírání do prázdna, nebo do tmy, lovení myšlenek holou rukou, jsou kluzké jak úhoři, ne a ne se nechat polapit.
A co už mi taky leze na mozek, je to letadlo do Paříže, které se mi tady vnucuje, že mě vezme na nákupy, když chytím voskový proužek za správný konec- ach jo.
Říká se v nejlepším přestat, ale to jsem asi neměla vůbec začínat, nebo si na konec musím ještě dlouho počkat, neboť něco, co by se, byť vzdáleně, dalo nazvat nejlepším, se zatím nevyskytlo. A tak nezbývá než skončit v nejhorším, to jest v situaci, kdy každá další myšlenka je víc a víc nakažena banalitou, proti níž zatím nebyl nalezen účinný lék.


.....Teď jsem v pokušení všechno smazat, ale to by znamenalo, že podobné "trápení" by se jen odložilo a tím možná i vzrostlo. A tak, i vzhledem k tomu, že varování je umístěno jak v názvu rubriky, tak i v názvu článku a každý může kdykoliv svobodně odejít, použiji tuto..., tento..., tohle...blábolení, jako otužovací a osmělovací akt znovuvstoupení na scénu.
A pevně doufám, že pro osmělení bude stačit a propříště už budu při smyslech a s pointou.
 
 

Reklama