O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO

Uzívaná

24. listopadu 2015 v 22:17 | adaluter
Tedy, co se toho běhu týká, spíš se tak nějak, po slimáčím způsobu, sune kolem a já jsem nejen z něj, ale ze všeho taková celá tumpachová.


Teď si musím odskočit na zahradu vynést popel, pohrabat trochu listí a zahrát si "fotbal", ale až se vrátím, snad ještě s tím svým, dočasným doufám, tumpachovým postižením budu schopná navázat na, už tak chabou, myšLenku.




Tahle fotka je sice úplně z jiného podzimu, ale jako by byla dnešní - sychravá, syrová, studená a šedá (čert ví, proč jsem to vlastně fotila).
Podobnou náladu jsem si přinesla ze zahrady domů a k tomu omrzlé prstíky u nohou, chtělo by to už něco jiného než kroksíky.
Uvařila jsem nám horké kakao a snažím se přijít na to, co jsem vlastně měla na jazyku. Nebo na srdci?

Asi bych na to úplně nepřišla, ani kdyby mě z vany neustále nevolal Máťa, že chce víc autíček, že chce víc vody, že chce víc pěny, že chce čůrat a že si ho mám vyfotit s "fousama", protože takovou fotku (krom těch asi dvouset) ještě nemám, tahle je totiž legrační, že je mu zima, že chce ještě bagr, že chce zase čůrat......... a ani kdyby mě z pokoje neustále nevolala Juli, jestli jí udělám ten koktejl z banánů a jogobely, jestli se nemůže vykoupat až zítra, co bude k večeři, jestli půjdem na zahájení adventu do školy a jestli jí namažu na housku tu pomazánku z vlašáků, kterou jsem včera udělala.

Kdo ví, možná jsem chtěla psát právě o tom, že mi neustále hlavou duní nejmíň jeden dětský hlásek, většinou dva a přeruší téměř každou moji myšlenku, že se moje dvě roztomilé děti chovají tak, že se většinu dne cítím jako domptér, zbytek pak jako neschopný (pra)rodič.

Možná jsem chtěla zauvažovat nad tím, jak zvláštní je, že zbavíte li se dlouholeté, stále přítomné, naléhavé a "ne(vy)řešitelné" starosti, po prvotní euforii se nečekaně dostaví útlum a vy jako byste náhle nevěděli čím naplnit den, nad čím si každou minutou lámat hlavu a není vám líp, ale vlastně hůř. Doufám, vlastně věřím, že tenhle vakuostav je dočasný, ale přece.... nejsme my to zvláštní bytosti?

Snad jsem si chtěla postěžovat, že mi schází řád, což ovšem padá na moji hlavu, protože jsem člověk naprosto "neřádný" a řád mi musí být vnucen vyšší mocí. Je to jako s rybím tukem, vím, že by mi dělal dobře, ale....

Dokud jsem "musela" vodit Juli každé ráno do školy a každé odpoledne ze školy, den už se pak sám nějak srovnal a všechno mělo svůj čas a místo. Teď je Juli "velká", do školy chodí se spolužačkou, ze školy sama a já mám na všechno "dost" času, což je kámen úrazu a příčina toho, že v zásadě stíhám míň, než dřív a mám věčně vztek, že jsem neschopná.
Navíc, ač vlastně nejsem fakticky unavená, stále usínám, v zásadě, jakmile si sednu, do deseti minut začnu zívat a do dvaceti se mi začnou zavírat oči, v křesle nebo u stolu, všechno jedno.

Ne že by o něco velkého šlo, ale začínám si připadat neužitečná a mám pocit, že se mi do života vkrádá "zahálka". Jak nesnáším brzké ranní vstávání v zimním čase a vyrážení ven do mrazu a do tmy, tak vím, že by mi taková povinnost nakonec prospěla, jenže donuťte se, když nemusíte.

S prací, tou oficiální, jakože zaměstnáním, je to na nic, a to hned ze dvou důvodů, jednak Mates stále nechodí do školky, a hlavně - "můžu pracovat jen když vidím a naprosto neodhadnu, kdy neuvidím, ani jak dlouho", je vážně dost nejasná definice pracovního úvazku a úplný tahák pro zaměstnavatele.


Je mi jasné, že na mé stesky lze říct jen "tyhle starosti bych chtěl mít", ale to už člověk musí risknout, chce li si postěžovat a doufat, že se mezi těmi, co mají hned jasno najde třeba někdo, kdo se občas cítí podobně.
Říkám si, snad je to jen to nešťastné období mezi babím létem a adventem a předvánoční přípravy a nálada udělají tomuhle fňukání rázný konec.


A až nám klapne ta školka, začnu nanovo, to víte to ranní vstávání do tmy, to je mor.


A taky si říkám" "proč tedy častěji nepíšeš, když máš pocit, že nevíš co bys", jenže se mi zdá, jako bych neměla vlastně co (podstatného, nového, zajímavého) říct a to je pak vždycky lepší mlčet.




A třeba dát fotku. Jen tak.

Nebo dvě.



Kolik blogů máš, tolikrát jsi člověkem?

31. května 2015 v 1:39 | adaluter
Přemýšlím o tomhle blogovém rozštěpení osobnosti už delší čas. Nejspíš od té doby, kdy jsem byla donucena založit si třetí blog.


Ten druhý žádné pochybnosti o mém případném štěpení nevyvolal, bylo to jen hraní, chuť zusit to jinak, pohrát si s obrázky a nastavením, protože nemám ráda změny a tak je ten první, "pravý" blog prozatím neměnný a nedotknutelný.

Druhý blog nicméně obsahuje tu část mé osobnosti, která zarputile setrvává mimo realitu. Jelikož se však snění s technicým záznamem příliš nemusí, snílkovské prostředí druhého blogu je velmi málo zabydlené, ba téměř pusté.


Když mi ale došlo, že se neodvratně schyluje k opětovnému použití tlačítka "Založit nový blog", nezbylo, než si připustit, že stojím na rozcestí a že každá půjdu jinou cestou.

Nejsem si úplně jistá, jak na vás působím jako Adaluter (nebo Lucynka), ale mám pocit, že jsem si dala jakési pomyslné mantinely, které je mi zatěžko překročit.
Všechno je to pravda, to jistě, ale ne dočista celá, tam, kde už nemám sílu, nebo schopnost skutečnost zlehčovat nebo přeláknout zlehýnka růžovou barvou, tam, kde se Adaluter mění v rozlobenou a zlou "Já", přesně tam pro mě končí možnost sdílení. Tedy aspoň tady u mě, pod hvězdami.
Mám nekolik důvodů, jednak není tenhle blog tajný, za dobu, co tu jsem, vyplulo pár indicií, které mě mohou "dostihnout", ale hlavně já jako Adaluter nechci mít nic společného se mnou jako TOU DRUHOU. Lehce scizofrenní, ne?
TA DRUHÁ ovšem operuje tím, že má taky svá práva a potřeby a že rozhodně požaduje stejné možnosti sebevyjádření. Má pravdu, nakonec mačkáme se tady s tou JEJÍ zlobou a frustrací obě a když trochu upustí páru, uleví se i mně.

A tak jsem jí pomohla založit blog, mám s tím už trochu zušeností, a ona si tam občas zajde, vykecá se a je pak nepatrně snesitelnější, nepatrně.

Ale to mě přivádí k otázce: "Jsem to já, jen já, kdo se takto "štěpí", nebo s tím bojuje i někdo z vás?"
Nečekám, že se každý rovnou odkope v komentářích, i když by potěšil, ale anonymní anketa by snad nemusela vylekat ani podobného tajnůstkáře, jaký se vyloupl ze mě.

A kdyby snad někdo z mých věrných zahořel zvědavostí poznat TU DRUHOU, i když není moc o co stát, zmiňte tuto skutečnost v komentářích, já jí váš zájem přetlumočím.

Co můžeš udělat dnes, mělo být hotové už včera...

11. května 2015 v 15:44 | adaluter
...protože jinak se k tomu už nedostaneš.
Aneb pár problémů technických, pár zdravotních, něco osobních a lenora navrch.

Technické souvisí s tou zelenou placatou vrrrr... věcí, která je často obsazená, často vrtošivá a ještě ke všemu dala úplně jiný význam pojmu "psát tužkou".
Kdysi dávno, ještě než jsem si potykala s klávesnicí, jsem se zmiňovala o tom, že naprosto nejmilejší a nejpřirozenější je pro mě psát rukou, tužkou, perem, propiskou, na papír a že tak píšu i vše na blog, nejdřív papírová předloha, potom přepsat na klávesnici. Časem jsem byla schopná psát i rovnou načisto, ale sešit a tužka byly stále po ruce, třeba na básničky, ty mají poměrně vysokou spotřebu papíru.
Pak přišla do naší rodiny placka a já zase píšu výhradně tužkou, jen je "vzhůru nohama". Klávesnice placky (zdá se, že jsem ji nejspíš pokřtila, možná bych měla tedy psát spíš Placky),
je prostorově nekompatibilní s mými prsty, na něčem tak titěrněm bych zvládla psát leda v případě, že bych měla za sebou dvacet let úspěšné praxe jako mikrochirurg, pokud si to, ovšem, příliš neidealizuji.
Takže ... jsem zpátky ve fázi "datel" a je vážně deprimující na roztažených křídlech fantazie zakopávat o každé písmenko. Ťukání do kláves gumovou čepičkou propisky je tak, tak... otravné, pomalé, ubíjející, že je zapotřebí opravdového nadšení, abych napsala víc, než "ahoj žiju".

A jak už to tak bývá, dostaví li se nadšení, zapracuje zákon schválnosti a dostaví se i překážka prahnoucí ho prověřit. S tím souvisí i druhý technický problém, který s Plackou mám a to nastavování některých detailů v administrativě blogu, možná si vzpomenete, že jsem měla ikonku, která vás informovala o tom, že mé oči jsou dočasně mimo provoz a odpadaly tím otázky (marné ovšem), kde se zase poflakuju, zda žiju, nebo jestli Placka nakonec opravdu nevylétla oknem.
Jééénže, když jsem jí při poslední "mlžné" epizodě chtěla zavčasu použít, zjistila jsem, že tak prostý pokyn jako: "tažením přetáhneme" je na tabletu poněkud neproveditelný neboť tažením pouze táhneme, táhneme, ale přetáhnout nemůžeme. Nepomohli ani dědek, babka, vnouček, vnučka, pejsek, kočka, nejspíš by pomohla myška, ale tu naše Placka nevlastní, tak třeba někdo z vás, technicky svéprávných, co?!

Tak, to jsem problémy zdravotní spláchla s technickými a ušetřila pár ťukanců, přejděme tedy k těm osobním, to bude taky rychlé, neboť jsou osobní a stále stejné, rozdíl je jen v tom, že jsem se dostala do fáze, kdy jsem je musela začít řešit oficiálně, což přineslo další příval problémů, stresu a zejména negativních emocí, nicméně snad se to pomalu chýlí ke, ke ... no konce to mít nebude, ale aspoň klidnější vody, bych rozhodně přivítala. Takže ještě budu chvíli mlžit, než vyváznem z peřejí toho nejhoršího.

No a nakonec ta lenora, já se jako velmi hloubavý velmi introvert přiznávám, že z pohledu nezávislého pozorovatele se moje občasná, úplná fyzická nečinnost může zdát jako nezvratný důkaz lenosti, ale ne každá aktivita je přece na první, druhý, či jakýkoliv další pohled zjevná.
Přesto však, působím li dojmem, že zrovna nic nedělám, ačkoliv bych dělat mohla (třeba i psát blog), dalo by se to, za určitých okolností, považovat za takovou malou, nevýznamnou epizodku lenosti. Víc ze mě nedostanete.
Krásné jaro, málo bouřek, ať už venku nebo doma.

VELKÁ fronta na malou placku.

11. března 2015 v 17:17 | adaluter
....aneb, proč jsem tu tak dlouho nebyla a proč tu zase, tak trochu, jsem.
Kdybych chtěla být superstručná, mohla bych napsat jedinou větu:"Nebyla jsem tu kvůli Réze a jsem tu díky Juli."

Ale že superstručnost není mojí silnou stránkou, "trošku" to rozvedu.
Ti z vás, co se mohou pochlubit "sloní" pamětí si možná, mlhavě sice, ale přesto, vzpomenou, že naposledy jsem se tu poflakovala v červnu roku dvoutisícího třináctého.
Celá natěšená na léto na chatě, jsem vám tu zanechala její fotečku se vzkazem, že právě tam a ne jinde nyní trávím své šťastné chvíle.

Po roce a půl fotka stále visela na stejném místě, z čehož možná někteří z vás nabyli dojmu, že jsem se nechala lnspirovat panem Vernem a střihla si rovnou dva roky prázdnin. No, kéž by.
Já hlupák spořádaná se pěkně poslušně, předposlední den dvouměsíční pauzy "v ráji", vrátila nohama na zem, do civilizace, domů.
Tedy, domů, přesněji do toho, co z domova zbylo.

Jediné, co mě mělo připravit na to, co mě čeká, bylo dole v chodbě mámino ledabyle zadrmolené:"Jo a nelekni se moc, až přijdeš nahoru."
Defibrilátor, injekce adrenalinu a přistavená "rychlá" by byly bývaly spíš na místě. Ačkoliv, když se mi to tak vrací, adrenalin by byl zbytečný, toho jsem měla na pár dní do zásoby. Pro celý Motol, možná i pro Homolku.

První, ještě na schodech, mě obklopil smrad, při vstupu z předsíně do kuchyně pak milosrdná temnota a nemilosrdná jistota, že bude mnohem hůř, než jsem se v průběhu těch dvou měsíců obávala. Čekala jsem nepořádek, čekala jsem chlívek, čekala jsem bordel, ale má očekávání byla tak skromná, dostala jsem mnohem, mnohem víc, "doma" na mě čekal nefalšovaný vybydlený skvot.
Kromě stěn a několika velkých (a hlavně těžkých) kusů nábytku nebylo nic na svém místě, na oknech byly deky, všechny horizontální plochy, včetně podlahy, byly pokryty směsí špinavého nádobí, špinavého oblečení, neidentifikovatelných součástek z neidentifikovaných strojů a přístrojů a odpadků všeho druhu, od vajglů, přes oschlé, zkažené zbytky jídla, plastové lahve, plechovky a krabice od vína, ke krabičkám od cigaret, léků a sardinek ("no aspoň něco zdravého" zaznamenala zcela nelogicky matka ve mně ) a to vše štědře prosypáno popelem, předpokládám taktéž cigaretovým.

To byla kuchyň, obývák na tom byl podobně, jen v něm byl nastěhovaný sporák ???? a podlaha (koberec) nedávala prostor pochybám o tom, že po dobu mého sladkého nevědomí tento prostor opravdu sloužil k tepelnému i jinému zpracování potravy.
Paradoxně nejlépe na tom byl Rézin pokoj, tam byl binec jako vždy a vzhledem k počtu matrací, uložených ode zdi ke zdi, sloužil jako hromadná ložnice. Koupelna skončila jako záložní sklad špinavého nádobí, plná vana očividně nesloužila původnímu účelu nejméně měsíc, další nádobí bylo vyskládané na pračce, uvnitř kupodivu ne, a ve dvou velkých přepravkách.
Byla jsem notně zmatena celkovým množstvím nádobí, neboť by mě ani ve snu nenapadlo, že vůbec tolika kusy disponuji. Ale vzhledem k pozdějšímu zjištění, že všechny, ale vskutku všechny skříně i šuplíky jsou prázdné (k čemu jí byla třeba špikovací jehla, vykrajovátka na cukroví nebo nůž na ozdobné krájení másla fakt netuším) a že se dcerka ve chvílích nouze poohlédla i v babiččině kuchyni, začaly ty hromady dávat jistý smysl.

Ušetřen nebyl ani pokoj můj a dětí, který posloužil jako odkladiště všeho nepotřebného, ať už nábytku, hraček, nebo podobných hloupostí, jako jsou obrazy, které se svým stylem, či vlastně i pouhou existencí, nehodily k novému image "naší" netopýří jeskyně, kde snad chybělo jen to guano (doufám). Zároveň náš pokoj posloužil i jako zdroj matrací a lůžkovin, což byla asi dvanáctá věc, která mě na tom všem rozzuřila úplně nejvíc.

Tak jsem prošla celý byt, sedla si na schody na půdu a uchýlila se k něčemu, co dělám zcela výjimečně, téměř nikdy, zavolala jsem o pomoc, nikoli psychickou (to dělám v jednom kuse), ale fyzickou, protože s Juli a Máťou za zády a tím, že jsem sice viděla, ale ne úplně čistě, by mi trvalo věčnost tu skládku zrevitalizovat a to nemluvím o případném "nebezpečném odpadu", který bych mohla snadno přehlédnout, což by v přítomnosti dětí bylo riziko, které jsem nemohla ignorovat. Jakž takž jsem dala dohromady náš pokoj, abychom se měli kde vyspat a stejně jsem nemohla usnout, jak mnou lomcoval vztek.

Réza "mimochodem" nebyla doma, odešla ráno, snad měla nějakou předtuchu, že z jejích bytových úprav nebudu úplně nadšená. Tahle předtucha ji držela mimo můj dosah víc než čtrnáct dní, poté se ovšem vrátila zjevně stižená ztrátou paměti, jako by nic. Mně bohužel ztráta paměti nebyla dopřána dodnes.

Ráno dorazila Zuzka a vypadalo to, jako když se chystá likvidovat přírodní katastrofu, savo v láhvi, savo ve spreji, čistič podlah, čistič koupelen, jar, pytle na odpadky, několikery silné gumové rukavice, krabice jednorázových rukavic, hadry na podlahu, prachovky a staršího syna, jakožto nezbytný zdroj chlapské síly, no, vlastně byla vybavená adekvátně situaci.
Zlatá Zuzka, zlatá.
Ještě lepší byl její věcný postoj, zatím co já měla stále tendenci se nad vším znovu a znovu "vytáčet", stále řešit "proč?" a "zlehýnka" se sesypávat u dalších a dalších nečekaných "objevů", ona se ujala organizace, po počátečním "zhrození se", okoukla terén a přidělila úkoly, nejdůležitejší bylo udělat byt bezpečným, pak dostat věci tam, kde mají být a nakonec všechno vydrhnout, vyčistit, umýt, případně dezinfikovat.
Strávili u nás celý den a když odcházeli, byt byl konečně k poznání, nahrubo uklizený, ještě bylo co dělat, ale už jsem mohla pustit děti z pokoje, jediné kam dostaly přísný zákaz chodit, byl Rézin pokoj, kam jsme prozměnu my odložili vše, co nebylo původním vybavením domácnosti, mimo odpadků
(ne)pochopitelně.

Ve skutečnosti trvalo ještě několik dní, než jsem se doma začala zase cítit jako doma, nádobí jsem domývala ještě třetí den, některým hrncům už nebylo pomoci ani po několikadenním odmáčení, byly prostě zničené, pár věcí jsem i postrádala, od oblíbeného hrnečku, přes oblečení, jak moje tak i Julčino, až ke knihám, byla jsem znechucená vědomím, že se několikero cizích rukou prohrabovalo našimi věcmi, ale co mě zasáhlo úplně nejvíc, byl fakt, že když jsem začala hledat počítač, který stejně jako jiné věci nebyl na svém místě, našla jsem po dlouhém hledání, pod hromadou oblečení a dek v Rézině pokoji jen plechovou, úplně vykuchanou bednu, nad kterou jsem i já ,technický antitalent, pochopila, že počítač je po smrti. Monitor, repráky a myš byly pryč úplně, zbyla jen klávesnice.

Zuzčin syn při úklidu třídil námi dodávané různé součástky na ty, které jsou součástí počítače a ostatní, které pocházely z jiných, netuším jakých, taktéž zjevně mrtvých zařízení. Moc toho nezbylo a prý je to k ničemu. První co mě napadlo, bylo, že nemůžu na internet, na blog. Už to bylo dost, ale to nejhorší mi došlo až později. Nejen internet, blog, ale především celá paměť počítače je pryč, všechny fotky, fotky dětí, většina Julčiných a všechny Máťovy, které jsem měla jen a jen v počítači (ano, zálohovat je sympatická rada), které jsou nenahraditelné, protože čas nevrátíte, stovky, vlastně tisíce dalších fotek, které jsem s nadšením a megalomansky fotila a schraňovala od okamžiku, kdy jsem dostala digitální foťák, všechno bylo pryč. Tohle byl okamžik, kdy jsem konečně od vzteku přešla k lítosti a rozbrečela se, nahlas a nadlouho.

Když se po téměř třech týdnech Réza vrátila, a já byla po další době schopná na ní promluvit, řekla, že mi zkusí paměť "sehnat", po týdnu mi přinesla dve destičky, o kterých tvrdí, že to je ONO, ta paměť, moje fotky a ostatní soubory, nevím, nerozumím, ale projistotu je střežím a opatruji a tajně doufám, že se snad jednou stane zázrak, já se do těch destiček nějak dostanu a najdu všechno, co mi dělalo takovou radost.

Pak už to bylo prosté - prostě jsem na nový ani starší, zkrátka žádný počítač neměla peníze, mobil mi s internetem nespolupracuje (není z nejchytřejších), internetové kavárny nejsou nic pro mě (čas, peníze,čas), na nemnohých návštěvách se nakýblovat k počítači považuji za vrcholně nevhodné a tak nezbylo než doufat, že si blogová úklidová četa dá s mazáním neaktivních blogů načas.
"Díkyblogu", dala.

Jak moc jste mi vy i možnost se vypsat chyběli, jsem se už tuším zmínila, abstinenční příznaky byly nejhorší prvního půl roku, pak druhého půl roku a pak ještě třetího půl roku, no a když už jsem si začala bez problémů zvykat, vysvitla náhle nečekaná naděje, která mě mučila déle než měsíc ukrutnou nejistotou.
Totiž, před vánoci se táta zmínil, že:"jsem chtěl Juli pořídit pod stromeček tablet, že už určitě bude "technologii" co nevidět potřebovat do školy (a ono ano) a že vůbec by se nám třeba, občas, mohl ( rozumněj nám holkám a Matesovi) internet i docela hodit..." (no to ti Véna písk, jak říkával můj děda, já po něm brečím už skoro dva roky, dole běží wifina jen tak zbůhdarma a já si nahoře koušu nehty pokaždé, když platím účet O2, o půjčení noťasu jsem si za celou tu dobu netroufla říct (proč, to je nadlouho a ne na blog) - tohle všecho se mi jako vichřice hnalo hlavou).
"Nooó, to asi možná, občas docela jo" držela jsem "poker face" alespoň než se dozvím v čem je případný háček.
"Ale nějak mi to nevyšlo."
Aha, takže planý poplach.
"Tak to trochu odložím, někdy zjara třeba."
Příležitost si člověk nemůže nechat protéct mezi prsty, zvlášť, když se kvůli ní už třikrát půl roku souží. "A co třeba v únoru, k narozeninám, mohli bychom se na něj složit", "poker face" byl v tahu, "aby už stál trochu za to."
"Jo to je dobrej nápad."
Tak takhle prosté to může být, ty jo.
Stejně jsem se další měsíc užírala, co kdyby to zase "nějak nevyšlo".
A vidíte, vidíte a čtete, takže vyšlo.

Ale já pořád jen o sobě, ale Juli jste měli vidět, když ten tablet rozbalila (už dva roky průběžně a důrazně utvrzovaná v tom, že mobil nedostane dřív než v deseti a tablet - to, že je sci fi a vůbec se o tom nehodlám bavit).
Roztrhla papír a pod ním krabice, na krabici tablet - oči přes půl obličeje, zbytek pusa dokořán a ticho....., když začala znovu dýchat, skřípla jen: "To je fakt tablet!??"
Réza zareagovala bleskem a přehnaně starostlivým tónem, jako by ji chtela ušetřit strašlivého zklamání, vyhrkla "Ježiš né, to je jenom puzzle."
Juli zhasla, asi na dvě vteřiny, než jí došlo, že se Réza řechtá jako blázen a pak už se vrhla na krabici a další hodinu pobíhala mezi mnou a dědou a děkovala a děkovala a ......

Babička na to chvíli koukala, pak pronesla, jinými slovy, že mobily, počítače a veškerá technika vůcbec jsou nástroj ďáblův, že lidstvo na to zajde a ať se s tim k ní Juli nepřibližuje, neboť se jí z toho chce zvracet, pak se sebrala a oslavu opustila.
Julinka, už na podobné proslovy (bohužel) zvyklá zpod stromečku, kam jí Ježíšek nadělil pro změnu monster high, zatím co dřív dětem stačilo na hraní polínko, už ani nebrečela, jen lehce posmutněla a zeptala se, proč se na ní babička zlobí. Je těžké vysvětlit dítěti, že lepší už to nebude a že si to nemá brát osobně, zvlášť když to ani vy sami stále neumíte. Naštěstí měla radost z dárku kouzelnou moc a Juli se netrápila dlouho.

No a od té doby se u nás na tu malou, zelenou placku stojí, sedí, běhá, leží stálá fronta.
Juli a Máťa hry, Réza FB , já blog a vůbec lecos, co se mi tu za dva roky nastřádalo, kolikrát už jsem tu "technologii" proklela, když poslouchám:"Já chci tablet. Já chci tablet. Já chci tablet. Já chci tablet.Já chci tablet..........." Máťa prochází už celou věčnost obdobím prosazování svých požadavků pomocí metody zaseknuté desky, prochází jím tak dlouho, že vážně začínám pochybovat o jeho, řekněme bystrosti, neboť tímto způsobem nikdy ničeho nedosáhl a přesto se odmítá ve vývoji argumentace posunout dál.

A nebo poslouchám: "Juli hraje dýýýl!"
"No jóóó, ale ten tablet je můůůůj a ty si hrál, když jsem byla ve škole."
"Nehráááál, bylo to vybitýýýý!!"
"To je tvůj problém!"
"Mamííííí!!"
"Babíííí!!"
(Dialog byl výrazně zkrácen v zájmu mého i vašeho duševního zdraví).

"Já ten tablet hodíííím z okna!!" (neboj broučku zelenej, to já jen aby toho nechali).

Nenechají. Nezbývá než doufat, že prvotní nadšení časem opadne, tablet zevšední, jako dosud vše nové a já přestanu mít provinilý poct pokaždé, když u něj sedím a Juli na mě kouká, v očích námitku, kterou si zatím netroufne říct nahlas: "Ten tablet je přece můj, mami." Nakonec, já jsem tady přece rodič a musím dbát na zdravý vývoj dítěte a ne ho nechat celý den sedět shrbené a bledé nad počítačem, že?
I kdybych nad ním měla sedět já sama.

Devatenáct

24. února 2015 v 1:44 | adaluter
Devatenáct měsíců "běžel život okolo" bez vás.
Stýskalo se mi. Stýskalo se mi. STÝSKALO SE MI!!!

Ale teď,když jsem KONEČNĚ zase tady, mi najednou došla slova. Napsala jsem tři verze článku (poté, co jsem svůj nový přístup k internetu týden jenom obcházela jak hladový lev), dalších pár zavrhla, ještě než jsem vzala tužku do ruky a pak jsem s tím sekla a šla.

Měla jsem na sebe šílený vztek, kolikrát za tu dobu jsem si ze srdce přála moct sednout ke klávesnici a "vyrazit mezi lidi, pokecat s přáteli" a teď.....vzduchoprázdno.
Bylo mi v podstatě jasné, že hlavní je prostě začít a pak už se to poddá, ale s žádným z těch začátků jsem to nedokázala dotáhnout.
A pak jsem si všimla tématu týdne (to, a pouze to, je mimochodem důvod proč můj první příspěvek témeř po dvou letech vyznívá poněkud... nenadějně) a....... a napsala básničku, která se paradoxně ani ve výpisu témat týdne neobjevila, asi jsem byla pryč moc dlouho a systém má zakázáno bavit se s cizinci.

Každopádně, první krok byl za mnou a teď už stačí jen pár dnů (týdnů) na aklimatizaci a nikdo (ani systém) si nevzpomene, kolik mám zameškaných (a neomluvených) hodin.

Šmankote já jsem unavenáááá... ( já říkám, že to bude chtít aklimatizaci) zbytek si povíme příště.

PS: Jsem nevýslovně šťastná, že jsem zase tady, s vámi. Fakt se mi stýskalo. Netušíte jak.

Nechval dne před večerem.

11. června 2013 v 17:44 | adaluter
.....Tak odkud začít?
To je asi celkem jedno, hlavně ale rychle.
No, to zrovna není moje silná stránka, rychlost.
Tak v rámci možností, stále ještě nepatrně omezených, se pokusím přibrzdit "život okolo běžící" , za kterým se tápavě plouhám a vyšetřit pár okamžiků na něco, co mi aspoň dělá radost, což se bohužel o většině činností (či spíš nečinností), událostí a vůbec o celém zlomku vesmíru, který mě právě obklopuje, říct nedá.

.....Vlastně to celé je o hře na "slepou bábu" a parafrázi na známé přísloví "co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek", v mém případě "co můžeš udělat ve tři čtvrtě na devět, neodkládej na devátou."
Už jednou jsem chtěla novou ikonku uklidit do skladu a něco vám napsat, zabrouzdat si po vašich hájemstvích, "okouknout", co je kde nového a novějšího, jenže člověk míní .....

Opona se zatáhla ještě dřív, než se úplně zvedla. A protože se to v poslední době stalo téměř pravidlem, dostávám se do situace, kdy, když svět vystoupí alespoň částečně z mlhy, vrhám se překotně a naprosto nesystematicky do všech činností a restů, které se tu vrší, kupí a hromadí.
Přebíhám od jednoho k druhému neschopná posoudit, co je vlastně důležitější a co už nesnese případný další odklad.
No, nakonec ho musí snést tak jako tak všechno, protože stejně jako se mlha pomalilinku a dlouze rozptyluje, tak rychle a bez otálení se zase na vše položí.
Je to otázka právě tak té čtvrt až půl hodiny od chvíle, kdy další cévka v oku praskne, do chvíle, kdy si nejsem schopná spočítat prsty na ruce.

Minule jsem to tedy nestihla, tentokrát vám v nejhorším pošlu aspoň těhle pár vět.

.....Než jsem je napsala, odběhla jsem postupně vyčistit koberec, zašít Julče kalhoty, vytrhat z truhlíků žabinec, který jsem celou dobu považovala za nadprůměrně prospívající afrikány, které jsem vysela asi před měsícem, vystříkat mravence, kteří se doposud beztrestně poflakovali po chodbě, aniž bych o nich měla tušení (mohlo mi to dojít, když Máťa, kdykoliv vyšel z kuchyně, sedl na bobek a fascinvaně zíral na podlahu), probrala Julčino oblečení, neb roste (a maličko taky kyne), jako z vody a najednou má skoro prázdnou skříň a nafotit si kosatce, orlíčky a minikarafiátky, i když už jen doma ve váze, na chatu jsem si foťák vzít zapomněla, nebo spíš jsem si odvykla ho s sebou nosit všeobecně.

Doufám, že dojde i na to, abych si fotky prohlídla, promazala, neb pálím od boku jak zavilý kovboj, ořezala, zmenšila a nahrála do galerie na blog, odkud se s nimi (vidím to tak na listopad) teprve můžu pochlubit, je-li čím se chlubit ovšem.
Produktivita mého psaní tedy byla dost mizerná a když se rozhlédnu kolem sebe, ani s pracovní výkonností to není slavné, ale zatím mám pořád šanci.

.....Jaro, lze-li období od března do června letos jarem vůbec nazvat, mi v podstatě uteklo, aniž bych ho příliš zaznamenala, natož abych si ho užila a na vině jsou pupínky, oči, hnusné počasí a znovu pupínky, oči a stále hnusné počasí.
Je tedy zřejmé, že moji čekatelé na neštovice se dočkali a musím říct, že v Julinčině případě to byly neštovice neukázněné, nedomestikovatelné a velice zuřivé.
Už týden před prvním pupínkem jí bylo zle, bolela jí hlava, paty a vše mezi tím, zvracela a měla horečky, které šly srazit vždycky jen na pár hodin a pak teploměr opět šplhal na tropických čtyřicet.
Když už jsem ani nevěřila, že jde opravdu o neštovice a podezírala chřipku, mor a choleru, objevilo se (rozumějte- nahmatala jsem) konečně pár prvních pupínků, naprosto titěrných a neškodně se tvářících a ulevilo se mi, že to nejhorší snad máme za sebou a vyrážka, že bude jen mírná a tekutým pudrem lehce zvládnutelná.
Druhý den se nově přibývající pupínky už zdaleka netvářily titěrně a přátelsky a třetí den dílo zkázy dokoncily obrovské pupence křížené s obrovskými puchýři rozlezlé po celém těle, hlavně ale na obličeji a v ústech a bohužel i na jiných obzvláště citlivých partiích. A horečky trvaly.
Juli bolestí nemohla spát, takže jsme noci trávily koupelemi v hypermanganu a patláním genciánové violeti, která jediná jí trochu ulevila, kam se dalo a pitím litrů kávy a kakaa. Brčkem. Tedy jen to kakao brčkem.
Musím říct, že dva dny nevyspalé dítě, brečící bolestí a únavou při každém pohybu ve mně vzbuzovalo vražedný vztek na mě samou, když jsem si původně "přála" aby si neštovice radši odbyla teď než později, jak jsem mohla být tak blbá, říkala jsem si.
A pak jsem se zase uklidňovala tím, že když je takhle příšerně snáší jako malá, že by to ve vyšším věku mohlo být ještě mnohem horší, ale moc to nefungovalo.

Vděčná jsem byla naopak za to, že Máťa pochopil, že potřebuju maximum sil pro jeho tetu a nechal si svoje pupínky "na potom", když už Juli jen nabírala sílu, a pomalu se zotavovala, aby mohla znovu do školy.

Nutno říct, že Máťa se s nimi nepáral, jeden den zvýšená teplota, pupínků tak akorát, žádné komplikace, jen v plenkách jsme mazali už osvědčenou genciánkou a jeho neštovice proběhly v jakémsi zrychleném řízení - do deseti dnů ani památky.
To Julče praskl poslední puchýř až čtrnáct dní po prvním osypání a dolíčky po strupech jí na spoustě míst zůstaly, její neštovice trvaly téměř pět týdnů.

Celé jarní období mi zpestřovaly moje náladové oči, vlastně jedno, pravé.
Levé vidí stabilně, leč blbě, no, možná by znělo optimističtěji říct "blbě, leč stabilně", a to jak kvůli dioptriím, tak kvůli šedému zákalu, je to takové moje "provozní" oko.
Sice nečte, nic nenajde, lidi nerozená, na televizi nevidí a krásou se nepokochá, ale dá se s ním odbýt to nejdůležitější pro udržitelnost chodu domácnosti a rodiny vůbec, ač je to někdy o strach a požitek z vidění musím oželet.
Oproti tomu očko pravé, jak ho něžně nazývá moje lékařka, když se vyčistí vidí zatím stále "jako rys", bohužel jako křišťálová studánka se chovalo naposledy někdy loni v listopadu, od té doby je většinu času průzračné asi jako bahenní vřídlo.
Tak se taky stalo, že mi Julinčiny neštovice připravily ještě jeden šok a to když ke mně přišla, ani ne týden po té, co se osypala, ráno k posteli a probudila mě (oko se v té době už trochu čistilo a ráno, než se člověk pohne, a krev v oku se znovu rozvíří, už docela dobře vidí) a já jí vlastně poprvé viděla se všemi těmi strupy a puchýři, které chudinka po obličeji měla, do té doby jsem o nich samozřejmě věděla, ale viděla jsem jí tak rozmazaně, že mi ji mozek předkládal v podstatě "neposkvrněnou". A v tu chvíli jsem pochopila, proč všichni říkali, že to má v tom obličeji "vopravdu vošklivý".

Mohla bych nejspíš psát dál, jenže musím využít čas i k jiným účelům.
A i když doufám, že ho budu mít dost, po zkušenostech z poslední doby musím být stále připravená vrátit ikonku na blog.
Asi bych jí měla nějak pojmenovat, ještě to promyslím, abych nepsala pořád jen "tu ikonku".
Pevně věřím, že zítra se konečně dostanu i k vám. Mám restík jen asi 350 článků, to dohoním raz dva.

Velikonoce, svátky...............čokolády.

3. dubna 2013 v 0:10 | adaluter
.....Podezírám Julinku, že to je jeden, ten zásadní, z důvodů, proč se Velikonoc, přesněji velikonoční koledy nemůže dočkat a její chování navlas přesně kopíruje období před Vánocemi a narozeninami.
Nejmíň desetkrát denně: "Mami a kdy už to bude, za kolik dní?"
Osmkrát denně:"Mami a těšíš se taky tak strašně, jako já?"
Předpokládám, že nedostatek mého nadšení, by jistojistě umenšil to její a nastolil řadu nepříjemných otázek, jako: "A proč se netěšíš?"
"Ty nemáš Velikonoce (Vánoce, moje narozeniny) ráda?"
"A proč je nemáš ráda?"
"Ty bys je radši neslavila?"
....?
....?
....?
Proto se snažím těšit se opravdu velmi úporně a převelice, i když to pak občas o samotě musím poněkud neutralizovat proklínáním zmíněných svátků, abych tak nevídanou dávku těšení vůbec přežila.

S blížícím se datem "Události" Julčino třeštění narůstá ještě o fyzické výpady na moji osobu, kdy ve chvílích zcela nečekaných přiskočí, vší silou mě obejme a, zatímco já chytám dech a balanc, zavřeští:"Já už se z toho zblázním, já se toho nedožiju, já se táááák strašně těším!!"( přičemž první dva výkřiky platí bezezbytku i pro mě)
Podobného projevu uchvácenosti já už schopná nejsem, takže zákonitě nastává ostřelování již zmíněnými otázkami.

.....Těšení se na svátky "dárků" je pochopitelné, ale srovnatelná míra vášně pro Velikonoce mi nejdřív nedávala moc smysl.
Já jako dítě prožívala svátky jara buď na chatě a ano, tam to v partě dětí byla docela sranda, šermování pomlázkami, přespolní běhy s kýblem studené vody a nakonec koleda, ze které jsem v nejlepších letech donesla domů až třicet vajíček, malovaných i bílých, jen uvařených natvrdo a dokonce i pár syrových, to podle toho, jak která hospodyňka Velikonoce ctila.

Nebo byly svátky mrazivé, a proto pražské, a to pak největší vzrůšo byla uříznutá hlava čokoládového beránka, o kterou u nás vedlo tichý sveřepý souboj hned několik milovníků piškotového jehněčího.
Koleda se nekonala a vaječné orgie také ne.

Každopádně, ve srovnání se Štědrým dnem, bylo Velikonoční pondělí jen chudou, chudičkou příbuznou (bylo-li vůbec z přízně), a navíc bylo podkreslené ještě jedním nepěkným pocitem a to závistí, sice ne nepřejícnou, ale přece závistí a pro mě nepochopitelnou, do nebe volající nespravedlností.
Představte si, že bydlíte s nejlepší kamarádkou jen přes cestu, koukáte si do oken, blíž už si být ani nemůžete a přesto, k ní velikonoční zajíček rok co rok vláčí plnou, velkou ošatku sladkostí a na vás prdí, taky rok co rok.
Rozhodně jsem mu to nezapomněla, a už jako dospělá jsem milého ušáka odchytila, pošeptala mu pár opravdu ošklivých, výhrůžných vět a od té doby ani jednou nevynechal, takže, co jsem nedostala já, pěkně vracel mým dětem.
Kdybych tušila, jací jsou zajíci srabi, vyřídila bych si to s ním už tenkrát.

Je dost možné, že v mojí akci "jen počkej zajíci", tkví počátek toho, že moje holky obecně, měly Velikonoce raději než já.
A u Juli, jako nezřízené milovnice čokolády a sladkostí vůbec, pak byly Velikonoce slavnostně povýšeny na svátky čokolády od té doby, co jako dvouletá poprvé vyrazila koledovat. Časy se totiž převelice změnily.
Vejce se patrně posunula do kategorie luxusního zboží a jejich výtvarné zpracování do přihrádky historie, folklór a hledání ztraceného času, zatímco čokoláda a čokoládové figurky (včetně napodobenin, pro spodních devět miliónů devětset devadesát tisíc) naopak ovládly velikonoční trh s takovou podmanivostí, že bez nich domů neodejde jediný potencionální čekatel velikonočních koledníků.

Soudím tak podle košíku, se kterým se Juli s Máťou vrátili z koledy, partička různých zajíčků a zajíců, kuřátka, kačenky, ovečky, beránci, samozřejmě vajíčka od kolibříčích až po pštrosí, plná, dutá i plněná lentilkami, dokonce pár autíček, čololádová lízátka, bonbony a tyčinky, to vše proloženo nějakou tou milkou a perníčky.








Bylo toho asi dvě a půl kila za půl hodiny.

A úplně na dně koše se pod tím vším krčila a nejspíš i styděla tři pravá natvrdlá slepičí vajíčka, s nulovým obsahem kakaa a cukru a zjevně jim vůbec nebylo jasné co se děje a jak se do téhle staniolové společnosti dostala.
Rychle jsem je přendala do košíčku k našim cibulovým krasavcům a bylo vidět, že se jim značně ulevilo.





Teď mě čekají dennodenní líté boje s dětmi o příděly prázdných, leč o to lahodnějších kalorií a marné vzpomínky (a chutě) na vynikající vajíčkový salát ze třiceti vajec.
Jó, časy se opravdu mění.

PS: Tak uvažuju, že možná zajdu znovu za tím zajícem, aby k nám už nechodil, jednak (mu) to leze do peněz a dvě a půl kila čokolády je už i tak dost děsivý velikonočná trest (pro maminky, i jen tušící cosi o zdravé výživě a výskytu zubního kazu).


PS PS: A račte si prosím povšimnouti naprosto nenáročné anketky, která však, dostane-li se do správných rukou, svým významem může úplně od základů změnit pojem "velikonoční koleda".

O kom, o čem?

17. března 2013 v 17:59 | adaluter
.....To je pořád dokola, většinou leží otázka tak: "o kom, o čem vůbec psát?" a pak najednou přichvátá moment, ale vážně jen moment, kdy se to otočí a já se ptám:"o kom, o čem psát dřív?".
A velice často, téměř vždy, než se rozhoupu a rozhodnu, je po všem, tedy přinejmenším po chuti a motivaci vůbec něco psát.
A tak, když ten momement znovu dneska nastal, chytla jsem příležitost za pačesy a řekla si: teď nebo nikdy, žádné rozhodování, bude to: "co na srdci, to na monitoru", jak to zrovna hlavou plyne, taková mozaika, kaleidoskop, pel-mel, zkrátka, v podstatě pravdivý obraz toho, jak to v mé mysli většinu času skutečně vypadá.
Slovo "bordel", by to taky vystihlo docela dobře, možná nejlíp, ale kde by pak zůstala poetika, že?

.....První kamínek: Chudáci kytky, aneb krutá já.

Mám jich doma dost, mám je ráda kolem sebe, ale nejsem žádný znalec, odborník ani specialista na určité druhy.
Moje květiny vydrží téměř všechno, tedy i mojí péči, jsou postupně aklimatizovány, až se přizpůsobí, no, a nebo ne a ty potom záhy odcházejí.
Naučit zelené domestikované mazlíčky (občas spíš rozmazlence) pravidlům přírody, totiž, že voda je vzácná tekutina a "deště" zřídkakdy přicházejí pravidelně ve chvíli, kdy jeden dostane žízeň, není nic lehkého a je to práce pro silné nervy. Ne každý má tu vnitřní disciplinu a sílu pohybovat se stále na hraně při posunování hranic přežití.
Většina mých svěřenců už nehne zelenou brvou a příjímají moji macešskou péči s kamenným výrazem v zelených korunách, pravda jsou to druhy, které dají nedostatek životodárné tekutiny najevo až shozením časti listů, nikoli postupným chřadnutím.
A právě té menšině, která se o vodu hlásí smutně povislým pohledem, nastaly drsné časy boje o holý život.
Běžně takový kruťas zase nejsem, abych je nechala o vodu žebrat pravidelně, ale moje současné zrakové možnosti mě ustavily do role "slepé báby", kdy "co oči nevidí, to srdce nebolí" a moje srdce je v tomto ohledu (a mnoha jiných, hlavně údržbově úklidových) naprosto v pohodě a bez bolesti.
Jasně, dodržuju jisté, ne zcela pravidelné termíny závlahy, ale znáte to, venku přituhne, doma se přitopí a pouštní podmínky jsou na jižním parapetu co by dup.
Jenže mně paní doktorka, netuším proč, povolila brýle pouze na čtení a to se ještě tvářila, jako že doufá, že jediné, co čtu, je výroční zpráva Klubu analfabetů.
Na dálku i zblízka je pro mě tedy svět, viděný v současnosti pouze levým okem, rozpustile rozplizlý, bezpečně neostrý a zlehýnka pokřivený a pod půlmetrová písmena nečitelný.
A tak ty nejméně otužilé z mých kytiček postoupily do dalšího kola ruské rulety, do kola, kde už se střílí ostrými.
Zatím měly štěstí a jejich míra přežití je stále vyšší, než když v létě odjedu na chatu a moje máma zahrne moji domácí zeleň péčí, kterou si podle ní zaslouží a pravidelnou vydatnou zálivkou přivodí těm nejodolnějším (proti suchu ovšem) smrt utonutím.


Jedna z těch, o které mám vážně strach.


.....Druhý kamínek: V ohrožení života.

Musím si trochu postěžovat. NĚKTEŘÍ ŘIDIČI JSOU FAKT ŠÍLENÍ. KRETÉNI.
A já to, ve chvílích, kdy je blbě vidím a tím pádem najednou ani nejsem schopná odhadnout, jakou rychlostí se blíží, nesu obzvlášť těžko a vztekle.
V posledních týdnech mě navíc několikrát potkala na vlas stejná situace, takže si začínám myslet, že se buď mezi řidiči šíří nový nebezpečný virus napadající mozek nebo nová, stejně nebezpečná hra na drsňáky.
Jedná se o přechody přes dvouproudé silnice, případně jednoproudé s nulovým provozem v protisměru.
Řidič jedoucí v pruhu bližším chodníku přibrzdí, případně i bliká, na znamení, že dává přednost chodci a ve chvíli, kdy se i já cítím bezpečně a vkročím do silnice, se v druhém pruhu (nebo v protisměru) prořítí debil se řvoucím motorem, rychlostí nepoznamenanou omezením, naopak, pedálem plynu sešlápnutým k podlaze.
Když jdu sama, zuřím, nadávám, ale ještě to vydýchám, většinou ale tlačím kočár a za ruku držím Juli a to se pak ve mně zdvíhají vlny děsu a zároveň vražedné zášti. Byla bych v té chvíli rozhodně schopná fyzického násilí.
Loni jsem dvakrát viděla sražení chodce na vlastní oči a naše dva obávané přechody nespočtukrát pomalované policajty "sprejery".
Nedovedu si představit v jakém věku se odhodlám pustit Juli přes tyhle přechody samotnou.
Jsem naštvaná a cítím se bezmocná.


.....Třetí kamínek: Mimčo, nebo batole?

Pořád mám tendenci našeho mrňouska považovat za miminko, je to benjamínek, holky jsou velké, převeliké, tak to není zas tak těžké.
O to víc mě pak překvapí všechno, co zvládá. A to, čemu všemu úplně nenápadně rozumí.
Minulý týden u babičky zjistil, k čemu slouží klika, mají je níž než my a tak to mohl důkladně prozkoumat. Doma už pak stačilo si stoupnout na špičky, pořádně se natáhnout a nám nastalo peklo.
Buď dítě věčně v trapu a také v ohrožení, neboť dosáhne i na dveře vedoucí na schody, prudké betonové schody, a nebo neustálé klepání, ťukání a bušení, aby se každý dostal tam, kam potřebuje a kde je zrovna zamčeno, zataraseno, nebo zarýglováno a to je pořád. Nicméně dokud fascinace klikami a vlastní mocí nad dveřmi Máťu nepřejde, zůstáváme zabednění.
Na kluka je mrňous docela ukecaný, slovní zásoba je sice o dost větší, než zásoba ovládaných písmenek a slabik, takže bo jsou boty, bobo bonbon, bubu znamená obléknout , ale i napít, ka je kaše, kafe i kalhoty, my - mydlinky, neboli mýdlo, ovšem taky myš a morče. ale my si rozumíme.
Je tomu asi čtrnáct dní, co z něj vypadla první věta o víc než dvou slovech. Venku bylo zrovna to zdánlivé jaro, a jak se oteplilo, probudilo to i jednu bláznivou můru, která se třepotala za oknem a snažila se přitulit k naší lampě.
Máťa zbožňuje ptáčky a jelikož za pipi považoval i mola, který vyletěl z pytlíku s moukou, není divu, že z něj vypadlo "Pipi ťůů, půů", což vloženo do překladače Googlu, vyběhne přeloženo zhruba jako "Ptáčku pojď se potulit, prosíííím."


Miminko v něm už můžu vidět asi jen já, bez brýlí.




Moje oblíbená černobílá




Mozaika dnes zůstane nedokončena, neboť mi Juli dýchá za krk a dožaduje se svých nedělních her a jelikož splnila všechny své povinnosti, je teď řada na mně dostát svému slibu.
Takže padám a snad brzy nashledanou.

Barevná krize

12. února 2013 v 21:44 | adaluter
.....Stojím si tak dneska na zastávce autobusu, jako vždy se zabývám svými samomluvnými myšlemkami a jako častokrát vlastně příliš nevnímám okolí.
Čeho jsem si tedy všimla je nový sněhový polštář, spíš pořádná peřina, protržená kdesi nad mojí hlavou, a už dost okoukané šedočernobílé ladění, které znovu dodává všemu, na co se podívám. No, pořád lepší než jen šedočerné.

A jak tak dumám nad nesmrtelností chrousta, kulatými čtverci a suchou vodou, něco se mi najednou nepozdává, něco je jinak, divně. Snažím se vymotat ze svých vznešených myšlenkových pochodů zpátky k realitě a přítomnému okamžiku a světe div se, už vím, co je jiné. Změna napětí obličejových svalů v okolí úst napovídá, že ač ho nevidím (jak jinak) na mé tváři se skutečně usadil úsměv.
Jak nečekané, kde se vzal, copak ho k nám přivedlo, chvíli jsem byla zmatená, protože jsem nebyla schopná spárovat své zvednuté koutky s žádnou myšlenkou ani událostí posledních chvil.
Že by sněhové šílenství, nebo snad jenom šílenství? Začíná to tak nějak, nepřítomným, nevědomým a nevyvolaným úsměvem na tváři, nebo ne?
Úsměv dávno opadl v předtuše děsivých věcí příštích a já stále marně přehrabovala své mozkové závity a závitky a hledala příčinu.

Kolem prosvištěl taxík.
No a co? Taxíkem jsem nejela spoustu let, tak co je s ním?
Počkat, TAXI, ten nápis mám v hlavě, myšlenky se řítí zpátky proti proudu času, jako oheň po zápalné šňůře - prááásk.
Zase se usmívám, tedy spíš krotím výbuch smíchu na konci té šňůry.
Jak jen člověk občas dokáže být mimo a jeho smysly přesto dál zaznamenávají fakta a dokonce na ně mimovolně reagují, tak mimovolně, že když na to náhodou přijdeme, netušíme která bije.

Asi tak minutu zpátky, kolem zastávky projel taxík, jenže ne tak úplně obyčejný, byl to ten žlutý, čistě umytý, zářivý, sytě žluťoučký taxík, a to v té záplavě šedavě šerých tónů projelo mým vědomím, či spíš nevědomím jako sluneční paprsek a donutilo mě to k úsměvu, aniž bych vůbec vnímala, co se děje.
Možná, kdyby měli Češi v oblibě žlutá, oranžová, červená nebo růžová auta místo černých, bílých a stříbrně metalízových, nebyl by na ulicích úsměv žádnou vzácností.
Zimě zkrátka chybí barvy a mně rozhodně taky.





žlutý taxík vyfocený nemám, ale snad i tahle žlutá dokáže na vaší tváři vyvolat, byť nepatrný, úsměv.

Šťastně veselé a vesele šťastné svátky.

24. prosince 2012 v 13:18 | adaluter
.....K čemu mnoho řečí, těžko vám popřeju něco, co už vám nepopřál někdo jiný. Tak si prostě užijte Vánoce ke své spokojenosti, svým vlastním způsobem a nebojte se radost nejen rozdávat, ale i přijímat.





 
 

Reklama