O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO

Óda na jar

11. července 2012 v 5:35 | adaluter
.....Jsem tu jen na skok z mého "minulého století", neboli z naší, chtělo by se říct staro - žitné, leč je to spíš jen staro - vetešnická chaloupka, kde se čas, až na pár výjimek, milosrdně pozastavil.
To, společně s všudypřítomnou přírodou, působí naprosto blahodárně na mé, duševně pněkud pochroumané, já, kteréžto zde vždy nenásilně přepne do módu "klid a mír" a kde životní tempo nelze nazvat jinak, než "maňana".

.....Není to o práci, nebo snad povinnostech, před kterými bych sem utíkala, on jich jeden v invalidním důchodu zase tak moc nemá, je to o úplném přepólování, vnitřní proměně, kterou jinak nelze vyvolat.
Každý z nás má nejspíš někdy pocit, že se v něm ukrývá víc, než jedna osobnost, jedna bytost, takové neškodné, nepatologické rozdvo či roztrojení, které narozdíl od mnohočetné poruchy osobnosti, nevyžaduje žádné náročné léčebné procedury, pouze působí svému nositeli zmatky a hlavyzamotání.
No, a ta moje druhá "já" se dostává ke slovu právě a jen tady ( třetí "já" teď nechám stranou), vlastně, když o tom tak uvažuju, možná to, co nazývám druhou, je vlastně ta prvotní, prazákladní, kterou pak život zahnal trochu do kouta a ona se ke mně vrací jen tady, kde se v dětství utvářela.
Mám jí, holku, moc ráda, kéž by jí bylo možné vzít s sebou, ale ona si vždycky, cestou do Prahy, někde v lesích nenápadně vystoupí. Zůstává jen příjemný pocit , jako po setkání s dobrou přítelkyní a nostalgie, protože vím, že se zase dlouho neuvidíme.

.....Tentokrát jsem ovšem v "euforii", protože za ní (nebo za sebou?) pojedu ještě tenhle týden a snad se zdržím déle.
Uděláme si mejdan, budem klábosit do noci, vzpomínat, co bylo, nasmějeme se a bude nám fajn.
Je to překvapivé, jak málo tu stačí člověku k životu a jak málo ke štěstí.
To už se, naprosto nelogickou smyčkou, snažím vrátit zpět k původnímu tématu.

.....Naše chajda je, na to, že neleží v žádných hlubokých hvozdech, nýbrž "pár" kilometrů od Prahy, místo pokrokem příliš nepoznamenané. Elektřina k nám dorazila, to ano, ale tím to skončilo.
Voda - co spadne z nebe na střechu a steče do sudů - to se počítá, to je koupelna, zásobárna vody pro bazén ( barva modrá, materiál plast, průměr cca metr dvacet, způsob použití - nafouknout a nalít kbelík vody, máte-li), voda na nádobí i na zalévání.
Pitná voda není, pouze ta, co se doveze v láhvích z domova a to je kámen úrazu.
Teď, když nejsme pojízdní a jsme závislí (my tři ženské a náš roční "muž") jen na dědovi, kdy má čas a navíc chuť nás poskládat s miliónem věcí do auta a odvést, či přivést, už nic není jen tak.

.....Jelikož není voda, není ani kanalizace a tak naši zahradu zdobí stylová kadibudka, kde dochází k úzkému kontaktu s živou přírodou, zvláště pak se zástupci hmyzí říše.

Budka, cudně skrytá v habrovém závoji, pootevřenými dveřmi přívětivě zve k posezení. Máte-li pocit, že je nakřivo, máte pravdu, je nakřivo.


A protože já se pavouků (těch u nás volně žijících) nebojím, tak si tu svobodně splétají své sítě a ač vypadá budka zevnitř jako rekvizita do hororu, nechávám je žít, nemám prostě zapotřebí je hystericky vymetat, jakmile vypustí trochu toho svého hedvábíčka.


Brouci se tu schovávají před nepřízní počasí, pod stříškou mají hnízdo vosy, z těch, musím říct, bývám občas nervózní, ale dostat se k nim nelze a zatím se chovají slušněji, než někteří sousedé, tak není co řešit. Zkrátka rčení "Žij a nechej žít" je mi celkem blízké (i když, třeba u komárů, je mi přeci jen poněkud vzdálenější).
Ale to už jsem zase odbočila, já se k té ódě snad ani nedostanu.

.....Spoléhat na zásoby deštové vody je, alespoň u nás, v takzvaném srážkovém stínu, sázka do loterie a proto je životní nutností i dešťovkou šetřit.
A to už se konečně dostávám k tomu nádobí. Mytí nádobí je záležitost na vodu poměrně náročná a umývat ho v polních podmínkách denně, je spolehlivý návod, jak být do týdne na suchu, doslova.
Postupem času se tedy naše zásoba nádobí utěšeně rozrostla na množství, dostačující pro malou táborovou kuchyni, a tím mi umožňuje mýt nádobí, podle aktuálního počtu členů domácnosti, jednou za čtyři dny až týden.

Menší část bílé kuchyňské výbavy, volající po umytí.




Ovšem potom je to akce téměř bojová, vyžadující pečlivou přípravu, rozplánování a nasazení všech sil. Kvalitní pomocníci jsou nezbytní.
Po pravdě (asi vás to nepřekvapí) "nemám rád dny, kdy se myje nádobí", ale lze si to ulehčit a nebo taky dost znepříjemnit.
A něco takového se mi povedlo vlastně už loni, protože při našem posledním podzimním hostování, jsem v panickém záchvatu spořivosti, vyvolaném krutým průvanem v peněžence, minula regál s osvědčeným jarem a sáhla po nejmenovaném prostředku na mytí nádobí (nejmenovaném proto, že mu nemůžu přijít na jméno, ne snad kvůli reklamě), po jednom z těch, které má každý obchodní řetězec zařazen v kategorii "vlastně zadarmo!".

Co vám budu povídat, nebyl k ničemu ani jako bublifuk, na jednu naši "nepatrnou" várku nádobí padla víc než polovina litrové lahve a ani to nepřineslo uspokojivý výsledek. Mytí nádobí ve dřezu, bez tekoucí vody, je zkrátka disciplína kuchyňského víceboje, kterou nezvládne zdaleka každý.

Soupeř zvaný dřez.


Ten den jsem byla velice rozladěna, neřku-li nasrána.
Čím slabší byly účinky (silné slovo - účinek) onoho zeleného slizu na mastné hrnce, tím teplejší musela být voda, ve které byla očistná lázeň prováděna a moje ruce se tedy na konci celé procedury jevily jako téměř hotový ovar.

.....No, čas zhojil rány, vzpomínky vybledly a na jaře, když jsme poprvé vyrazili na delší pobyt, byl už můj souboj s mastnou a vroucí vodou zcela zapomenut. Bohužel. Kdyby mi totiž alespoň prchavá vzpomínečka zbyla, rozhodně bych nezapomněla koupit jiný, tentokráte skutečný prostředek na mytí nádobí.
Svoji osudnou chybu jsem odhalila až nad hromadou špinavých talířů, příborů a hrnců, jak jinak - mastných.
Ten den jsem byla ještě rozladěnější, neřku-li nasranější, než na podzim.
Ve finále byl "úžasně levný" zelinkavý sajrajt spotřebován nadvakrát, což jeho skutečnou cenu vystřelilo kamsi ku hvězdám.

.....Nicméně, moje nepochopitelná lehkomyslnost a o něco pochopitelnější skleróza, málem způsobily, že příští "akce nádobí" málem proběhla jen a pouze za účasti vroucí vody a snad maximálně octa, neboť, ač jsem měla zabaleno a nakoupeno téměř všechno, jar se v zásobách nikde neukrýval.
Na to už se ovšem osud nemohl dívat a při posledním rychlonákupu, jen čerstvé pečivo a fofrem na parkoviště, kde brečí děti horkem a děda nervózně podupává (nebo to bylo obráceně?), mi postavil do cesty muže.
Muže doplňujícího zboží a zároveň telefonujícího, což způsobilo, že stál uprostřed hlavní uličky jako zmražený, zjevně omámen hlasem linoucím se z telefonu, a v ruce držel, věřte si nebo ne, velikou, ba přímo obrovskou láhev jaru, který byl právě v akci, to snad proto, abych znovu nezaváhala. Jenže to už se mně stát nemůže. Jar s vůní zeleného jablka se stal zlatým hřebem mého mini nákupu.

.....Když se pak na chatě blížil ten velký den, kdy nádobí mělo opět nabýt své zářivé čistoty, jako první mě už ze zvyku přepadla nechuť, v zápětí jsem si ale uvědomila, že mám JAR a jako bonus nové houbičky a že se vlastně na tu mastnou výzvu těším.
Husťoučká, pevná a nemizící pěna, kterou opěvují spíš pivaři, nebo milovníci cappuccina, než hospodyňky s rukama ve dřezu, mě uváděla do stavu blaženého zadostiučinění. A jar myl a myl a myl a jestli nezemřel, myje dodnes......... tedy, až umyl všechno nádobí, anž by mé ruce byly opařené, lahev poloprázdná a nálada rozladěná, neřku-li nasraná.

.....Jak říkám, tady je život tak prostý a člověk se znovu učí radovat se z maličkostí.

A j(e)deme dál.......

18. března 2012 v 20:43 | adaluter
.....Komu tohle nic neříká:

Zase těsně vedle

nejspíš si nečetl zde, komu ano, j(e)deme dál, neboť hromádky jsou za námi (no, před námi taky, ale už se jim vyhneme), leč moje cesta domů zdaleka nekončí.

.....Předpolí Hvězdy, jak jsem se už zmínila, slouží mimo jiné i k legálnímu, úřadem povolenému venčení psů bez vodítka.
Slouží i jednomu cvičiteli psů, k výkonu jeho ......, jeho čeho, pracovní činnosti, zaměstnání, já nevím, jen ho tam prostě často vídám, kterak koná.

.....Už jsem tu psala, že psy mám od svých dvanácti let a stejnou dobu mě zajímá i jejich výcvik, dnes spíš výchova, pravda, v těch dvanácti jsem to brala strašlivě vážně, moje dalmatinka tehdy uměla kromě zadržení, které nebylo na kom trénovat, snad všechno, co jsem vyčetla z kynologických knížek určených služebním psům.
Dneska už to neřeším, stačí mi když pes prostě poslouchá. Na druhé straně, nikdy jsem neměla psa takzvaně problémového a za tu dobu si troufnu tvrdit, že je to proto, že jsem z něj prostě problémového psa nenechala vyrůst.

.....Nevím, jestli znáte "znalce psí duše" Cesara Millana, já jsem na něj narazila asi před půldruhým rokem na televizním kanálu National geographic a od té doby sleduju jeho pořady pravidelně. Má můj velký respekt a jeho schopnost pracovat se psy tiše, lehce závistivě obdivuju a snažím se okoukat, co se dá.
Napravuje psy traumatizované, poznamenané špatnou životní zkušeností, ale i psy vysloveně rozmazlené, nevychované, člověkem nedotčené.
Jeho lidští klienti, mě občas "šokují" tím, kam svoje drahoušky nechají zajít a nedokážu pochopit, jak se vůbec někomu něco takového může stát.

.....Ale zpátky, tenhle cvičitel tedy není žádný Cesar, což zas tolik nepřekvapí, ale ač jeho metodu přehnaného pokřikování, pořvávání a důrazných donucovacích prostředků nemusím, zřejmě má výsledky, neboť má stále i klienty.
Dnes jsem při focení postávala kousek od jeho "smečky" a celkem i chtěně (i když ani jnak bych neměla na vybranou) jsem vyslechla útržek rozhovoru s novým klientem.

.....Byl to majitel bernského salašnického psa, dospělého, žádné štěňátko.
Hovor se nesl asi v tomto duchu:

"Když už k té rvačce dojde, musíte se snažit ho něčím zaujmout, vytrhnout, ale nevrhat se mezi ně"

"Já ale......šum.........šum šum", majitel zjevně nedisponuje stejným hlasovým fondem jako cvičitel.

"Ten pes tahá, nepřijde na zavolání, neumí základní povely, stůj, neumí být ani na vodítku v klidu, říkám stůj, to je prostě na dlouho", hlasitě informuje cvičitel majitele o stavu schopností jeho miláčka a současně, držíc miláčka, který se rozhodl odejít, na vodítku, řve na něj.

"Víte, jenže já ....šum...šum..šum, popobíhá majitel za cvičitelem, který trošku povlává za "berným".

"Ale tohle je pes, co se musí naučit úplně všechno, to je na deset, patnác cvičení, když se pokusím to hodně zhustit"

"Šum.....šum...šum....šumšum", naléhá stále nechápající majitel.

"To je absurdní, to se za hodinu nedá zvládnout, možná i těch patnáct by bylo málo", ztrácí trpělivost a ovládání cvičitel, stále lehce ve vleku psa.

"Ale kdybyste ho naučil ASPOŇ ZASTAVIT" pozvedne konečně, v naprostém zoufalství, hlas majitel.

"Ani to se v žádném případě nedá zvládnout za tu jed.........šum...šum", mizí (dovolila bych si tipnout, nas.aný) cvičitel za zdí obory, odvlečen psem, který měl být za hodinu převychován.

Škoda, že nevím jak to dopadlo, i když určité tušení mám, jestli pes nezastavil sám, běží za ním dodnes.
Jak se vám ale doma najednou ocitne dospělý, padesátikilový pes, kterého neumíte ani zastavit, to je mi naprostou záhadou.


.....Jak se tu tak ještě stále ometám, slyším hasičskou sirénu. Z Petřin směrem k Motolu jedou dvě hasičská auta, jedou rychle, jak se na hasiče sluší a patří, a blíží se ke křižovatce Vypich, kdo zná, ví, kdo nezná: dva až tři proudy, fakt dost aut, tramvaje, po ránu a odpoledne zácpy.

.....Předesílám, že nemám řidičák a moje naivní představa je, že blíží li se ke křižovatce hasiči, či sanitka se zapnutou sirénou, auta stojící v cestě uhýbají kam se dá a auta křižující cestu, na křižovatce stojí i na zelenou, aby uvolnily průjezd v kolmém směru.

.....Nevím tedy přesně, co na to předpisy, ale hasiči sirénili, a troubili, a že to má grády, to se přeslechnout nedá. Auta před nimi se snažila uhýbat do stran, ale v trojproudé stojící zácpě to není jednoduché, zrychlovala tedy alespoň na zelenou do křižovatky, hasiči tedy postupovali i když pomalu.
Pak blik, cvak, přehodily se semafory a auta ve směru Břevnov - Bílá hora se prostě tupě rozjela a konec, hasiči stáli těsně před křižovatkou, před nimi jen dva osobáky, sirény řvaly, klaksony řvaly, vsadim se, že i hasiči řvali a do toho všeho, zřejmě ke stejnému případu, dojížděla hasiče sanitka, jak jinak, řvoucí.
Ta se nakonec, i když v protisměru, přeci jen promáčkla až do křižovatky, kde konečně zastavila křižující auta a umožnila tak i uvolnění hasičů, kteří za ní projeli a mohli konečně pokračovat.

.....Těžko říct, jestli jeli k ohni, nebo dopravní nehodě, ale až se někdo bude rozčilovat, že hasiči přijeli jen zamést popel, nebo vystříhat z auta mrtvé, ke kterým se doktor včas nedostal, budu už tušit, proč to tak je.






.....A ještě jednou k "bordelu", aby v tom nebyli jen psi a pejskaři, i někteří ostatní z nás (jak to jen napsat, já to nedělám, vy taky ne, ale někdo to očividně dělat musí), dokážou vytvořit docela velký svinčík, kdekoli, kdykoli, ale na jaře se to všechno tak nějak vyvalí, sleze případný sníh, milosrdné kopřivy a křoví ještě nenahodily maskování, takže vše je syrově nahé a pravda je vidět v plném světle.

Žijeme na skládce.







Jen zírám, že si dá někdo tu práci, prodrat se se svým pytlem hnoje pět metrů do hustého roští, ale hodit to do kontejneru, stojícího nejspíš hned u jeho domu, je nepřekonatelný problém.






Tady musela být někomu asi hodně velká zima, popravdě se divím, že tam někde neležel taky. Ve skutečnosti tam byly ještě další čtyři, ale všechny se do záběru nevešly.





Takřka romantické zátiší, no ne?



.....Musím říct, že tak před pětadvaceti, třiceti lety, jsem tyhle zimní "dárečky" v okolí našeho bydliště odklízela, jak jich postupně přibývalo, zužoval se okruh mého působení, až jsem nakonec skončila před a za domem. Je jich na mě moc.

.....Bydlíme v místě bezprostředně obklopeném ze všech stran ne příliš udržovanou zelení, ani park, ani les, spíš křoví střídané roštím, kouskem trávy a různými zákoutími, která jsou jako stvořená k tomu, aby řidiči, projíždějící jednou ze tří silnic v jejichž trojúhelníku leží naše osamělá ulice, přibrzdili a zbavili se jakéhokoliv odpadu.
Od pneumatik přes staré matrace, kusy nábytku, staré oblečení nebo záchodovou mísu, po plastové pytle plné odpadků.
Proč to v době, plné odpadkových košů, popelnic, velkoobjemových kontejnerů, tříděného odpadu a sběrných dvorů, dělají, to mi hlava nebere, ale je to rok od roku horší.

.....Překvapivé ovšem je, že ta odklízecí úchylka je nejspíš dědičná, včera, když jsme šli s Juli přes trávník před Hvězdou, kde se stále ještě od Silvestra povalují papírové roury od rachejtlí, poprosila mě Juli o tašku, aby je mohla sbírat a potom vyhodit do koše.




.....Ale dost bylo fujek, jaro je přece tak krááááásné. Zatím je to ještě nemluvně, ale i tak už má svůj skromný půvab.




Zapomeňte na zimní zahrady, odstavte je taky někde a vyražte do těch jarních.





Pupence se pupí o sto šest








některé i o sto sedm





A ještě jiné, už mají to nejtěžší za sebou, teď se jen budou vyhřívat na sluníčku a růst.






A svůj kousek jara už mám i za oknem








Tak, to byla jedna cesta ze školky, jsem doma, tak to napíšu a tady to máte.

Počítání hromádek

15. března 2012 v 17:14 | adaluter
.....by mohlo být zábavnou kratochvílí, při ranní cestě ze školky. Ovečky by sice byly o něco poetičtější, ale člověk musí pracovat s tím co má, a nejen oveček je v Praze o hodně, ale o hodně míň, než hromádek, vlastně mě nenapadá moc věcí, kterých by tu bylo výrazně víc, než hromádek.
Chodím domů pěšky, je to procházka asi tak na půl hodinky, když nepospíchám, a nebo i na dýl, když se vysloveně courám a koukám okolo, do zahrad, do nebe, na Hvězdu, a rovnám si myšlenky a teď , když už mám čím, i fotím.

.....Fotím všechno, co mě zaujme, kromě lidí, to si netroufám, ale jinak si "troufnu" na lecos.
Přesto mám cosi, jako pevnou hranici "vkusu" a hromádky, z nichž většina by toto označení mohla považovat za nactiutrhání, neboť svojí velikostí, si zdrobnělinu v pojmenování rozhodně nezaslouží, jsem vám nenafotila.

Za prvé, byly hnusné, za druhé, kolem sem tam přešel člověk a být přistižena, kterak tvořím makro exkrementu, by pro jedince mého ražení bylo trauma nejmíň na týden a navíc jsem si pořád ještě nekoupila takovou tu kartu, co se na ní dá namačkat spousta fotek a můj aparátek mi do vnitřní paměti nepustí víc, jak 33 snímků po třech mega, takže by mi na ty hromádky paměť stejně nestačila.

.....Jak jsem tak opatrně kráčela podél té úrody, nedalo mi se nezamyslet nad tím, že čím větší pes, tím menší se zdá být ochota jeho člověka, odstranit po něm to, co je skvělým výsledkem psích granulových výživářů, kteří se snaží seč mohou, aby trus vašeho miláčka naběhl do pytlíčku takřka sám.
A taky čím to je, že tolik psů má v dnešní době "problém s udržením trusu". Ulice, kterou chodím, není dlouhá, asi šest dvojdomků v zahrádkách, zato je jediná, jež vede rovnou od sídliště k předpolí Hvězdy, které je přímo určeno na venčení psů.
Většina z nich zřejmě "nedoběhne".
A ke stojanu na pytlíky "trusníčky" je to táááák daleko, vlastní igeliťáček v kapse nosí spíš majitelky pudlíků a jorkšíráčků, ono taky na "tohle", by byla potřeba spíš igelitka, a tak se ti drsňáci s dogami, vlčáky, vlkodavy, vlkodlaky a jinou obří havětí stanou na malý okamžik strašně zamyšlenými, zaneprázdněnými telefonováním, případně předstírají ztrátu brýlí o síle deseti a více dioptrií, zkrátka se na to vyse...., hromadu přehlédnou jak sedlák lány a domů jdou pro jistotu jinudy.

.....Hromádky tedy nebudou, ledaže byste vysloveně v komentářích projevili zájem a na vlastní nebezpečí si vyžádali zveřejnění, pak bych se tedy obětovala.
Mám pro vás ale fotku úzce související.
Jo, a to "ono", leželo opodál, páníček(ka), to asi v listí nedohledali, tak k čemu pak pytlík, že jo?
Snad ještě dotisknout nápis "Použité (i nepoužité) odhazujte do koše."
Ale co, lidi dneska stejně nečtou, to je samej internet a televize a ........nic, to už je na jiné téma.




Pro neznalé, celý nápis zní: "Děkujeme, že po svém pejskovi uklízíte."
No, já se tímto připojuji, také vám děkuji a .....a vůbec.

.....Jen dodatek, abych se vyhnula několikerému omlouvání v komentářích:
mám psa až tři, od svých dvanácti
nevoní mi to, a vadí mi, že je to teplý, ale sbírám
miluju velká plemena
nemám nic proti pejskařům
vím, že zrovna VY sbíráte taky
vím, že i velcí psi mají čistotné majitele a naopak malí někdy ne
je mi jasné, že neodcházíte z domu bez igeliťáčku, protože zdaleka ne všude jsou stojánky s "trusníčky"
pokud přesto někoho zabolelo kuří oko, nechť se klidně ozve, uvidíme, co se s tím dá dělat.

Takhle jednou na očním.

15. února 2012 v 19:15 | adaluter
.....V sobotu, kde se vzala tu se vzala hloupá rýma, zrovna když mám jít v úterý po šesti týdnech na oční, kde jsem měla být už před třemi, jak pan profesor požadoval a mínil, jenže sestra měnila, neboť v jeho rozvrhu nalezla volné místo až za týdnů šest.
Mám hlavu jako střep, dutiny celé rozdrážděné, ale co je nejhorší, naprosto ucpaný nos. Jindy bych si vzala růžovou tabletku, kapesníky a čekala až to přejde, jenže u očního, kdy nevíte jak dlouho budete muset sedět bez hnutí, s čelem přimáčknutým na opěrku štěrbinové lampy, na dlaň daleko od čela doktora sedícího z druhé strany, tam je jaksi střídavě ucpaný a střídavě kapající nos dost velký problém.
Naštěstí, rýma je v úterý ráno už na ústupu, nos je ucpaný jen chvílemi, venku vlastně dýchám docela volně, horší je to jen když dorazím do tepla.

.....Nevadí. Napadá mě, že všechny ty reklamy na ucpaný a pak "svobodný" nos se dočkají zadostiučinění, protože díky nim se teď stavím v lékárně a některý z těch zázračných sprejů si koupím, můj nosík bude mít tah jako tovární komín a já se nebudu dusit a nevkusně popotahovat, až se profesor bude dlouze kochat mým pozadím, očním samozřejmě.

.....Stalo se, sprej zakoupen, cena lidová cca 100 Kč, lékárnicí sugestivně znázorněno, jak svěže se budu cítit, až mi přidaný kafr a mentol protáááááhnou všechny dutiny, vzpomněla jsem na Rudolfa Hrušínského, kterak v Postřižinách s řevem rozráží dveře po užití éterického olejíčku z rukou kouzelné Magdy Vašáryové, a začala se doopravdy těšit.
Vím, že mnozí lidé nečtou příbalové letáky, ať už pro nezájem, nebo ze strachu, že už by potom nesebrali odvahu lék užít, ale já mám pro strach uděláno.
Já je čtu, mě to zajímá, co všechno může taková pilulka, mastička či sprejíček dokázat a většinou jsem opravdu ohromena, a co teprve, když zjistíte, co zvládne v kombinaci s tím, co už jste pozřeli, to je vám variací a nedozírných možností. Od ucpaného nosu až po srdeční zástavu.

.....Takže, když jsem se tedy celá natěšená, že po pouhých pěti minutách bude můj nos zprovozněn na celých 8 - 10! hodin, dobrala k odstavci "Lék v žádném případě neužívejte jestliže:", byla jsem trochu sprostá, trochu nahlas sprostá. Stálo tam "...jestliže trpíte glaukomem s úzkým úhlem", líp už to napsat nemohli, to je přesně to, čím mé oči aktuálně trpí, mimo jiné. Tak zkrátka sprejíček odložím pro Rézku, i když ani při kojení by se neměl užívat a Julča je na něj zas moc malá, no, ona doroste. Teď nezbývá, než doufat, že se rýmička zalekne bílých plášťů a nevytáhne z nosu ani paty.

.....Poté, co mi sestry měří oční tlak na přístroji, který vám "plive" vzduch do očí jak vzteklá kobra (nemrkat!), ukážou mi zase jednou rozmazaný flek (mohli by ty obrázky občas vyměnit, po třech letech je to trošku okoukané) a přístroj tak dlouho zaostřuje až vidíte: no néé, flek je vlastně domek v poli modrých slunečnic, jak překvapivé. A pak už sedím na chodbě a čekám, psala bych, ale propiska zůstala nejspíš doma, možná na na poště, prostě není.

.....Zapomenutá propiska mě dlouho netrápí, jdu na řadu nečekaně rychle. Profesor sedí u stolu a s lékařkou jsou zabraní do rozhovoru nad počítačovým záznamem.
"Snad" medička se mě ujímá. Trochu nejistou rukou kápne sytě žlutou kapku pod oko, napodruhé se trefí, a ještě do druhého. Kouskem buničiny mi otírá oči: "ještě jste trošku žlutá, tak se pak....".
"Jo, díky, já si to potom utřu", usmívám se na ní, aby nebyla nervózní.
Já nervózní jsem, tlak v levém oku nejen že neklesl, ale od minule ještě povyrostl a co víc, v pravém už začal stoupat také.
Tuším, co to znamená, už při poslední návštěvě bylo rozhodnuto, že pokud tlak ani tentokrát neklesne, je zapotřebí další zákrok.
Profesor s lékařkou se snaží dopočítat operací, které mám zapsané v papírové kartě a všechno stručně a přehledně převádějí do počítače, aby byli příště rychle v obraze. Moje původní lékařka se s počítačem zrovna nekamarádila a psala všechno hezky propiskou na starý dobrý papír. Nejen tím mi byla blízká.

.....Položím si bradu, opřu čelo a "snad" medička pomalu přisunuje k mému oku něco jako maličkatý trychtýřek, otočený nálevkou k oku.
"Teď nemrkejte!" V duchu přemýšlím, zda je mrknutí oka, do kterého vám "cosi" strkají, reflex potlačitelný vůlí, pokud ano, jsem na tom s vůlí prachbídně (což ovšem není žádná novinka). Zatím všichni oční lékaři, se kterými jsem měla co dočinění, očekávali, že pacient nemrkne ani v případě, že mu minižiletkou vyndávají z oka stehy, nebo aplikují "maliličkou" injekcičku na urychlení vstřebávání otoku po operaci. Někteří se dokonce odvolávali na statečnost.
Moje oči jsou lecos, ale statečné po třech letech řezání, píchání a šťourání už tedy nejsou. Prostě mrkám a komplikuji.
Tlak byl přesto ručně naměřen a byl totožný s tím vysokým, který už předběžně měřily sestry přístrojem.
A druhé "očko", nemrkat, jak jinak.
"A vy jste měla operované jen to levé oko?", zaburácí místností profesorův hlas.
"Nhue, obhuje dvuje", snažím se odpovídat, s trychtýřkem přimáčknutým tentokrát na pravé rohovce, a nehnout ani svalem, natož přitisknutou bradou.
"Nehýbat", varuje mě "snad" medička a dokončuje měření.
"V pořádku", tím myslí, že se můžu pohnout, ne, že tlak je v pořádku, "čtyřicet a dvacet šest" hlásí konečný verdikt.
"Obě oči jednou operované!?" vyštěkne profesor.
Neřeším na koho to bylo a odpovídám:
"Jedno dvakrát, jedno třikrát", nedokážu si rychle vybavit, které bylo které.
Lékařka horečně listuje dokumentací sem tam, profesor je netrpělivý. Když už mu párvteřinové čekání připadá dlouhé, obrátí se ke mně "to vám ale všechno nedělali u nás?", ptá se s nadějí v hlase.
"Ano dělali", jsem u něj popáté a potřetí už odpovídám na tuhle otázku, nicméně chápu, že pacientů je mnoho a očí dvakrát tolik.
Lékařka konečně našla i datum poslední operace a skládají dílky mého chorobopisu do chronologické linky. Vitrektomie pravé oko, levé oko vitrektomie a aplikace silikonového oleje, pravé oko silikon dovnitř, levé oko silikon ven, pravé oko silikon ven, injekce avastinu levé, pravé,levé...... Vše bylo zaneseno do virtuální paměti, předpokládám tedy, že příště, pokud zrovna nevypadne proud, budou mé oči a jejich diagnóza poslušně po ruce.

.....Lékařka ještě doťukává poslední záznamy do klávesnice a profesor už mi zblízka zírá do očí, tedy nejprve do jednoho pak i do druhého.
"Na mě, dolů, doleva, doprava, nahoru, na mě" znějí strohé příkazy a já už jako správně vycvičený pacient nepřivírám oko před oslňujícím světlem, kterým propátrává snad nejen hlubiny mého oka, ale i duše, ta ho ovšem, narozdíl od patologických úkazů v mých "oknech" do duše, pramálo zajímá.
"No pojdte se podívat, jak je tam krásně vidět ta rubeóza", zaznělo z jeho úst takřka radostně, byla to radost učitele, který může žákovi ukázat obzvlášť zajímavý úkaz.
Já už bohužel vím, že rubeóza není ani květina ani třeba souhvězdí, jak by se snad mohlo zdát podle názvu, ale zcela prozaický shluk cév v místech, kde rozhodně nemají co dělat.
"Ano je tam rubeóza, mezi dvanáctou a čtvrtou" vytyčila lékařka výskyt rubeózy zřejmě po vzoru pilotů stíhaček.
"Co ještě vidíte v tom levém oku?", jal se zkoušet pan profesor.
Skoro jsem se přihlásila: "sím, sím, kapky emulgovanýho silikonovýho oleje", vidím je pokaždé, když se podívám na zem, vyjedou do zorného pole jako tlustý černý kroužek a když narovnám hlavu zmizí. Občas, když hodně zatřepu hlavou, kousky se oddělí a před očima pak plavou malé černé tečky, které postupně sedají "ke dnu".
"Kapky emulgovaného silikonového oleje", odvětila po chvíli pozorná žákyně.
"Správně, správně." pochválil ji profesor, kráčíc s rukama založenýma za zády z jednoho konce ordinace na druhý.
"Takže jak budeme postupovat teď, abychom snížili nitrooční tlak?", ukončil pozorování a posadil se zpátky ke stolu. Oddychla jsem si, všechno proběhlo tak rychle, že mě rýma nestihla dostat do potupné situace, rozkapávání pro další pozorování se dnes nekoná, tak už snad jen vyslechnout ortel.
"Provedeme laserovou fotokoagulaci řasnatého tělíska", navazuje na otázku lékařka, profesor přikyvuje a s pohledem na mě pokračuje: "to nám sníží množství nitrooční tekutiny a tím i tlak".
"Paní doktorka vás objedná na zákrok", obrací se zpátky k chorobopisům a během okamžiku už je jinde.
"Jste z Prahy?"
"Ano."
"A můžete už zítra, já vás tam ještě vmáčknu?"
Začínám blekotat cosi o rýmičce a připadám si jak žáček, co se vymlouvá v tělocviku."
Lékařka však rýmu bere smrtelně vážně: "tak to rozhodně nejde, to musíme odložit až budete v pořádku", podává mi kartičku s telefonem: "zavolejte až to půjde a objednáte se".

"A jaký druh zákroku to je?", snažím se ještě zjistit, jestli mě čeká jen umrtvení kapkami, i když na sále, jako u injekcí Avastinu, kterému vždy znovu a znovu nevěřím, protože, chápete, jsou to "jen" kapky, nebo umrtvení očního nervu a analgosedace, které, no prostě to už vážně nemusím.
"Místní umrtvení", ozve se nečekaně profesor, "ale pan doktor si vás možná ještě "podpíchne", to se uvidí".
Takže vím zase .... Kam si mě podpíchne, pod oko(brrr), jen do žíly, nebo oboje? Už se neptám.
"Sestra vám upřesní, co si máte vzít sebou" dodá ještě lékařka a už se pozvedává ze židle, aby mi taktně naznačila, že audience je u konce. Zrak mi sjede na profesora, ale ten už je zabraný do dalšího případu, nechci ho rušit a tak podám lékařce ruku, loučím se a otáčím se k odchodu. V tu chvíli se vztyčí profesor a jeho ruka se chvíli marně nabízí do prostoru, nakonec zareaguji, ale odcházím stejně s puncem nevychovance.
Na toaletě si částečně odstraním žluté kruhy pod očima a spustí se mi rýma, taky žlutá.
Tak to bychom zase jednou měli.




PS:Tenhle článek jsem začala psát v hlubokém rozladění, hlavně z toho, že po krátkém období relativního klidu přichází zase další zhoršování mých lapálií s očima. Když jsem ale dopsala, skoro jsem se usmívala, tedy ono to bylo v průběhu dvou dní, ale i tak jsem za tu proměnu vděčná, tohle na psaní miluju.

Přijde někdy zítra?

9. prosince 2011 v 2:35 | adaluter
.....Můj systém hodnocení důležitosti úkolů a činností trpí dlouhodobou inverzí. Co má být nahoře je dole a naopak. Co by mělo být na programu dne, udělané nejpozději včera, se krčí až na konci předlouhé řady naprosto nedůležitých prkotin, které vítězoslavně vládnou na čele žebříčku.

.....Jsem plna odhodlání přesazovat kytky, třídit oblečení ve skříních, přerovnávat šuplíky plné zbytečností, prát jednu pračku za druhou, ač není kam věšet, hledat na vymrzlé půdě, mezi hromadami léta schraňovaných "pokladů", objekty vhodné a hodné odvozu do velkokapacitního kontejneru, který nám byl v čase předvánočním velkoryse nadělen, sledovat soustředěně a vytrvale Survivor a vůbec zaměstnat se čímkoliv, co nemá přímou souvislost s jistými, blížícími se svátky.

.....Naopak činnosti, které se povětšinou v tomto čase v domácnostech takřka povinně vyskytují, mě nechávají ledově až mrtvolně chladnou. Alespoň zdánlivě a navenek, uvnitř svádím každodenní a celodenní boj se svým zlozvykem "co můžeš udělat dnes, ti ani zítra neuteče".
Jediné, co mě trochu smiřuje s mojí neschopností je fakt, že to už tady bylo. Nemívám to pokaždé, ale občas se prostě staně, že Vánoce, o nichž je tu řeč, prostě přijdou v nesprávný čas, naprosto nesynchronně s mojí vánoční náladou.

.....Jsou roky, kdy si "vánočním" už od začátku listopadu, peču jako divá, dárky jsou ve svých skrýších tak dlouho, že je v den D nemohu najít, pokud už rovnou na některé nezapomenu, vypálím několik balení čajových svíček, spotřebuju do aromalampy tolik hřebíčku, jako dobře zavedená indická restaurace, koledy slýchám i ve snech, zkrátka, vyhlížím svátky s nadšením a v plné zbroji.

A pak jsou roky jako tento, dárky nakupuju až pod tlakem, nejlépe den před tím "Štědrým", koledu jen zaslechnu a otvírá se mi, s odpuštěním, kudla v kapse, sousloví "předvánoční úklid" se pod hrozbou krutých trestů ocitne na indexu zakázaných výrazů, nevinná otázka "kdy začneš péct?", mě rozpálí tak, že být troubou, sežehnu všechny ty sladkosti na uhel, a každá připomínka svátků klidu a míru se vsakuje do mé mysli jako sůl do otevřené rány.

.....Že přeháním? No, trochu snad. Ale pravdou je, že začínám fungovat až na poslední chvíli a bez velkého nadšení. Vánoční kouzlo si ke mně probíjí cestu velmi těžko, ignoruji kalendář a na všechny otázky "kdy už?", ať vlastní, či od dotěrných příbuzných, odpovídám "zítra, nejspíš zítra".
Zkrátka, zítřek mám perfektně naplánovaný do nejmenších detailů, s čím začnu, co přesně udělám, které cukroví bude tím prvním, jak roztluču v hmoždíři hřebíček, přidám trošku skořice a pomerančové kůry, zapálím pod aromalampou svíčku, nadechnu se a duch vánoc bude naráz tady a už mě neopustí, nádhera, prostě nádhera. Zítra. Hned zítra.

.....Maličko mě znervózňuje, že na zítřek čekám už od konce listopadu a stále nic. Sem tam mě ovane cosi prchavého, jako vůně purpury, neuchopitelného, jako dejá vu s odleskem šťastnějších let, nadějeplného, jako sama podstata Vánoc, ale pomíjivého tak, že než se stihnu vyladit na stejnou vlnu, je po všem. Bez nadšení, nebo aspoň těšení, se sváteční přípravy stávají nepohodlnou povinností a přítěží bez hlubšího smyslu. A tak raději čekám na zítřek, až mi vůně vanilkových rohlíčků bude připadat natolik lákavá a vábící, že mi nebude zatěžko rozlouskat ořechy, ponořit ruce do těsta a horké rohlíčky pak vyválet v cukru, to všechno s blaženým pocitem, že všechno je tak, jak má být. Snad přijde zítřek co nejdřív. Snad dorazí dřív, než Vánoce.

Den třetí

5. září 2011 v 2:16 | adaluter


.....Den třetí, den kdy přijel bagr.

.....Jsem konzervativní. Ale to už asi tušíte. Změny mého okolí a prostředí, se mně hluboce dotýkají a většinou je nevítám, ani když jsou, takzvaně, k lepšímu, například polní cesta versus asfalt.
Ještěže na takových povahách jako jsem já, nezávisí vývoj lidstva.
Úplně se vidím, kdesi v době kamenné. Ta neandrtálka, zuby nehty se držící výstupku u vchodu do jeskyně a zuřivě se bránící přestěhování se do luxusní "vilky" z dřevěných kůlů, propletených větví, oplácaných blátem a se slámovou střechou; kde se nesráží vlhkost na stěnách, neruší ozvěnou sílící chrápání neandrmanžela, neandrtchána, neandrtchyně, neandršvagrů a neandršvagrových a všech ostatních neandrpříbuzných, kde všechno není všech, ale jen moje a jeho a ostatní mají též svoje vlastní "vilky", v nich vlastní lůžka z větví, vlastní ohniště, slepice, hrnce, děti, kůže, ovce nebo kozy, nebo co já vím, co si to ochočili jako první; tak to jsem prosím já. Bráním se odejít z místa, které znám, které je mi drahé, ač k němu musím šplhat po kluzkých balvanech jako obtloustlý kamzík, ale ze kterého je vidět do kraje a na východ i západ slunce a vrcholky stromů jsou jako koberec, rozprostřený široko daleko.
Jsem konzervativní. Moji předci byli nejspíš rodem zpátečníků a majitelů konzerváren.

.....Nevím, kde se to ve mně bere, ta nechuť k "úpravám" krajiny, bourání starého a budování nového, jako by mi někdo překopával mé vlastní vzpomínky, moji minulost.
Jde samozřejmě hlavně o místa mně drahá a blízká, můj domov a moji chatičku, tu především.
Podle daných pravidel, bych spíš měla říkat chaloupku, neboť se jedná o domeček zděný, nikoliv dřevěný. Navíc je chaloupka slovíčko útulné a roztomilé. Pochopitelně, že sama chaloupka i přilehlá zahrada spadají, co se změn týká, zcela do mé kompetence a proto zde již dlouhá léta k žádným zásadním změnám nedochází, toleruji pouze rostlinstvo, které přirozeně bují, roste a mohutní, přičemž některé druhy jsou mnou samozřejmě potlačovány, spíš s menším, než větším úspěchem, jiným je nadržováno.
Krajina kolem a vesnice, ke které jsme přituleni, bohužel mému vlivu nepodléhá a tak jsou změny téměř na denním pořádku. Jsem čím dál haklivější na každý poražený strom, nový plot v místech, kde jsme si hrávali, zbouranou chalupu a postavené podnikatelské baroko, nicméně tyhle proměny doby máme za zády a když nechci, vidět je nemusím.


.....Dnes však dorazil bagr. "Obecní" cesta, která však bohužel ve skutečnosti obecní není, je totiž poskládaná z mnoha dílků skládačky, z nichž každý je v soukromém vlastnictví někoho jiného, se musí posunout zhruba o deset metrů dál, než je, aby uvolnila kus pozemku jeho majiteli. Dobrá, to ještě není až taková tragedie, trocha asfaltu, místo kamínků a trávy. Má to jiný háček. Jsme první (nebo poslední, jak se to vezme) pozemek ve vísce, na kopci a od naší zahrady se otvírá překrásný výhled do krajiny. Výhled, který je často komentován turisty a cyklisty, kteří vycházejíc (vyjíždějíc) z vesničky, zůstávají okouzleně stát, překvapeni náhlou proměnou okolí, neboť z Berouna až sem se pohybovali pouze lesem. Hlášky typu "podívej na tu krásu", "jé, to je nádhera", "páni, pojďte se podívat" slýcháme na dvorku běžně. Aktuální proslov, z posledního pobytu je poněkud jadrnějšího ražení "kurva, tomu říkám výhled", i on však procítěně reaguje na emoce, které člověk při pohledu na tu půvabnou krajinu musí pocítit.

.....Cesta, která se právě v místech, kde se krajina poprvé odhalí, rozdvojuje, aby oběhla kolem dokola ves a znovu se na stejném místě spojila, bude tedy zčásti posunuta. A aby obec (ke které přináležíme, avšak jejíž základna leží o pět kilometrů dál) dokázala, že i my, ač Popelka, co se rozpočtu týká, patříme pod její ochranná křídla, vyhradila kousek ze svých převzácných obecních pozemků, aby nám přinesla zažehnutou pochodeň civilizace, něco, co pozvedne úroveň naší vísky do nadoblačných výšin, něco, co nadobro zničí překrásnou podívanou, která tu byla pro každého.
Budeme mít parkoviště. No, parkoviště, řekněme parkovišťátko, tak deset míst, nic okázalého, spíš tak nějak přírodně pojaté, asfaltový obdélník uprostřed luk a polí, ale zato ten výhled! Které z mnoha větších a luxusnějších parkovišť, se může pyšnit rozhledem po chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko, s panoramatem Hudlické skály?
Obrázek bohužel není úplně přesný, fotil ho děda cestou do lesa a tak je focen z jiného úhlu, poněkud posunutý, ale snad alespoň naznačí o čem mluvím.







.....Přidám ještě jeden a příště vyfotím doufám (když mám teď tak hezky vymetenou mobilní paměť) i ten pravý, správný pohled, snad ještě bez asfaltových jizev. I když, ten bagr se docela činil, na to, že byla neděle.






.....Dost pokažená neděle, bagr krom rámusu hodně prášil, okolo kroužil jak podrážděná vosa náklaďák se štěrkem, kdybych se posadila s kávou pod ořech, připadala bych si jak stavbyvedoucí na pauze. Vyklidili jsme tedy pole a vrátili se až v podvečer, kdy vše ustalo. Přes týden už se neukázali, pak jsme odjeli a tak ani netuším jak ta civilizační nákaza pokročila. No, aspoň se příště máme na co "těšit".

Den druhý.

1. září 2011 v 1:36 | adaluter
.....Den otravných hub, otravných rajčat a otravných paprik.

.....Když jeden den prožijete velkou vášeň, nezřídka přichází druhý den rozčarování. Nejinak tomu bylo i u mne. Úroda hub, ze které jsem včera byla tak unešená, se dnes proměnila v obtížnou hromadu polotovaru, vyžadujícího okamžité zpracování, neboť vlastně už včera bylo pozdě. Znáte houby, stačí, aby měly jediného nájemníka, a přes noc, jako by tušil, že času je málo a pánev se blíží, nejde, jako obvykle, spát, ale kutá chodbičky jako stachanovský úderník, jen aby to ráno vypadalo, že houba je osídlena přinejmenším několika pokoleními a jakožto prožraná unikla kuchařčině zájmu a byla použita jako osivo.
I jinak jsou houby surovinou náchylnou k rychlé zkáze a vědomí, že každá hodina navíc, může proměnit i jedlou houbu v jedůvku, mě dohnala k velkozpracovatelskému vypětí.

.....Poslední kousek zpracován, kuchyň naplňuje vůně, při které už v hlavě naskakuje jeden houbový recept za druhým a jazýček hodnotí, co by tak asi bylo to pravé ořecho.., eh vlastně houbové. V tu chvíli jsem vyrušena Rézkou, "mami ty rajčata se asi kazí", chvíli se vymotávám z houbové vůně, než mi dojde, co se po mně chce. Jdu zkouknout naše rajské zásoby a bohužel, Rézka se nemýlí, je potřeba zakročit. Moje velké oči, které nakupujíc na deset dní, nevzaly jaksi v potaz omezenou trpělivost některých potravin se skladováním mimo velkokapacitní chlaďák, teď zírají na další hromadu surovin, která s chutí slupne čas, který měl být stráven na lavičce pod ořechem s knížkou v ruce. Chjo. A že když už rajčata, tak i papriky, to snad ani nemusím zmiňovat, no aspoň budu mít uvařeno dopředu, vzdychnu rezignovaně a začínám fňukat nad cibulí. Tak, to bychom měli houbové řízky, maso na liškách, kulajdu, velký hrnec leča a plněné papriky.
Až mě na to všechno přešla chuť a zatoužila jsem po chlebu a hrnku bílé kávy, jakou mi vždycky tady na chatě vaříval děda. Až po letech mi došlo, že jsem vlastně díky němu závislá na zrnkové kávě už od dětství. Když bylo venku sychravo, uvařil nám oběma buclatý hrnďoul bílého kafe, ukrojil chleba a při lítých bojích sváděných při prší, žolících, nebo pexesu, jsme si oba krájeli chleba do kafe a lebedili si v teple. Chtěla bych někdy zas cítit podobnou pohodu a bezpečí, jako tehdy.




Naše kuchyňka, kde se doopravdy zastavil čas, nová je snad jen varná konvice. Pořád říkám, že nic neměním, protože nemám peníze, což je sice pravda, ale ve skutečnosti, je to jen výmluva pro ty, u kterých mám pocit, že by nepochopili můj sentimentální vztah k tomu všemu, který se může zdát směšný, nebo absurdní, ale já tady těmi dveřmi procházím zpátky do dětství a nemíním se jich jen tak vzdát, byť působím už téměř podivínsky.

.....Nakonec došlo i na tu kávičku pod ořechem, místo knihy, jsme s Rézkou rozehrály scrabble, Juli střídala rodiny spolu s ostatními dětmi, u nás byla největší atrakcí plátěná houpačka, natažená mezi stromy jako houpací síť, která pravidelně shodí každého, kdo se na ní usadí poprvé. Adrenalin tomu všemu dodávalo i to, že občas praskl provaz , který odmítl přibrat do party už pátého zájemce a to se pak klubko dětí s jekotem a smíchem válelo po zemi a dožadovalo se - dalšího pádu.
Mimísek i přes všechen ten rachot klidně vyspával v kočárku, venkovský vzduch zkrátka dělá svoje, slunce svítilo, vosy poletovaly kolem, cvrčky cvrčeti slyšeti bylo, zkrátka idylka jak z červené knihovny. Sama sobě závidím, když to teď píšu.

.....Jo a k večeři chtěla Juli špagety s rajskou omáčkou a Rézka kuřecí polívku s obláčky, no nezabili byste je?
No, já si dala chleba a bílou kávu.

Den první

27. srpna 2011 v 18:27 | adaluter
.....Aneb den pomstychtivých žárovek a lovu, téměř beze zbraní.

.....Nikdy nemáte všechno. Můžete zabalit půl domácnosti a zbytek dokoupit, ale najde se něco, co prostě nedomyslíte.
Naše chajda je vážně maličká, předsíňka, kuchyňka a pokoj. Víc nic. Máme tu celkem pět žárovek, jedna je venku, na zápraží, po jedné v předsíni a v kuchyni a dvě v pokoji a to uprostřed, v takzvaném "centrálním svítidle", druhou mám nad postelí. Kupodivu žádnou nemáme v krabičce ve skříni se zásobami a ani v jedné z mnoha tašek, se kterými jsme "prijéchali".

První se rozloučila žárovka nad postelí a to už první noc, když Juli musela na záchod. Jak jsem byla rozespalá, ani se mi "nerozsvítilo". To až ráno, když se se znechuceným prsknutím odporoučela stovka z "centrálu", mi varovně bliklo, že tyhle kouzelné ohřívací baňky, by nám možná mohly večer citelně scházet.
No, v předsíňce se zkrátka spokojíme jen se světlem dopadajícím z kuchyně a žárovečku opatrně přesadíme do pokoje, říkala jsem si. Ještě než se večer přiblížil (v naší kuchyni si totiž musíte přisvítit i ve dne, pokud nechcete při krájení přijít o prsty), kuchyňská žárovka se zalekla dvojité šichty a vstoupila do stávky, ze které není návratu.

.....Tak fajn, dobrá, naše zdejší elektřina je dost nevypočitatelná, v nárazech kolísá, žárovky byly strááášně unavené čekáním až konečně přijedeme a když se dočkaly samým nadšením zkrátka popraskaly; a vůbec, elektřina je mlůno, jak jsem se dočetla v jedné prastaré, o to však poučnější knize a jako od mlůna od ní, i zařízení jí poháněných, musíme očekávat cokoli.
Od mlůna jsem tedy čekala cokoliv, co jsem ale nečekala, byla zrada na vlastní straně hřiště, když jsem totiž hodlala žárovinku předsíňovou povýšit na "centrálně svítidlovo-pokojovou", tak nějak se mi smekla, či co a už se válela u mých nohou. Tentokrát to nebylo zrovinka štěstí, co nám střepy přinesly, spíš vyhlídky na dobu temna.

Možná si mnozí říkáte "no co, vždyť je to přece romanika, letní večery při svíčkách a při měsíčku". Ano, když člověk zhasne, zapálí svíčku a kochá se voňavým teplým večerem, je to nádherné, nevšední a kouzelné, jenže, co si budeme nalhávat, součástí toho kouzla je i možnost znovu rozsvítit. Ono totiž přebalovat prcka, pokaděného až za ušima, za mihotavého svitu čajové svíčky, má s romantikou pramálo společného.

Už minule jsem si říkala, že nesmím!! zapomenout na žárovky, ale totéž jsem si říkala o zhruba třech desítkách jiných věcí a tahle mezi nimi jaksi zapadla. Když se nad tím zamyslím, žárovky jsou má slabá stránka i doma (na záchodě už týden), ale v Praze je těch možností přeci jen víc. Bohužel oddělení elektra leží mimo mé obvyklé nákupní trasy, tak se mi chudinky ani nemůžou připomenout poblikáváním ze svých zkušebních závitů.

Je tu i možnost požádat o výpomoc sousedy, ale nevypadá to maličko neskromně, když zaklepete a poptáte se, zda jim náhodou nepřebývají čtyři žárovky? Navíc možnosti sousedské výpomoci si nechávám až na chvíle opravdových krizí, jako je transport do nemocnice, pomoc při hašení požáru, či nákup rohlíků.
I když, svým způsobem jsem přeci jen požádala o pomoc a to kamarádku Zuzku (chalupa naproti), ta je ovšem daleko spíš mou sestrou, než sousedkou, která nám slíbila po mamince poslat své žárovkové zásoby. No, nejspíš je na tom podobně jako já, protože mamka přivezla dvě čtyřicítky, víc toho doma neměli, ale lepší šero nežli tma, no ne?

.....Ale, aby den nebyl jen o nudných žárovkách, vypravila jsem se, už téměř s abstinenčními příznaky, do lesa na houby. Prvním luxusem bylo, že sama, neboť Juli byla plně zaneprázdněna svými kamarády. Jít sama, znamená brouzdat se lesem několik hodin v božském tichu, přerušovaném jen zpěvem ptáků, šuměním větru v listoví a praskáním větviček pod nohama, ideálně pouze mýma, narazit na jiného lesního tuláka, mě vždycky docela rozhodí, neboť se nacházím ve zcela zvláštním, liduprostém rozpoložení.
Je sice pravda, že po těch několika operacích očí, už můj zrak není co býval, musím dát očím tak půl hodinky čas, aby se v lese rozkoukaly a začaly být schopné zaostřovat v pohybující se trávě, ale stále ještě neodcházím z lesa s prázdnou, za což jsem nesmírně vděčná.

..... Houbaření je pro mě alternativou lovu, vzrušující, návykové a narozdíl od lovu skutečného, bez etických problémů, neboť téměř beze zbraní, nepočítám-li kudličku zvanou rybička, známou jistě většině zasloužilých houbařů. Jsem z toho druhu "lovců", kteří loví přednostně pro napětí a adrenalin, pak až pro potřeby hladového žaludku. jsem i z těch, kteří nemají nikdy dost, pokud "rostou" jsem schopná zůstat v lese do setmění, naplnit koš, svléknout a naplnit košili, bedly sbírat jako květiny do kytice, nebo je skládat na sebe jako talíře do skříně a provléknout proutkem a nakonec naplnit i tričko, jehož okraj držím střídavě rukou s pugétem bedel a střídavě zuby, to když nikdo není v dohledu.

Když se pak vracím domů, lituji, že nejsem muž, který by ten úlovek mohl přihrát manželce, ať s ním udělá, co je třeba. Nejraději bych v tu chvíli všechno někomu darovala, jsem jako lovec, který vychladne po žhavém lovu a mrtvá kořist už ho nezajímá. Byly doby, kdy jsem dokonce houby nejedla v žádné formě, ale už tehdy jsem byla nadšený houbař. Je to už dávno, dnes mám houby ráda, i když tu nejznámější pochoutku z nich, smaženici, nejím stále, ale mám pocit, že na vině jsou spíš vejce, než houby.

.....Valná většina houbařů ocení nejvíc hřiby všech druhů, křemeňáky a kozáky, někteří dokonce nic jiného nesbírají. Nebudu tvrdit, že mně nad těmi krasavci srdce nezaplesá, naopak pohled na ně si dlouze vychutnám, přesto však dávám přednost bedlám, růžovkám, holubinkám, májovkám, žampiónům a když je štěstí unavené, nadchne mě i obří pýchavka, nebo kotrč.
Je však jedna houbička, u které mě vznešené pudy lovce opouštějí a nastupují pudy z nejnižších, pudy majetnické, hamižné, pudy žravé. Probouzí ve mně kuchařku, hospodyňku a Pavlovův reflex.

.....A probudila ve mně i škodolibou zákeřnost, i rozhodla jsem se prověřit vaše houbařské (či věštecké) schopnosti, místo abych vám její jméno naservírovala na stříbrném podnose. Ještě snad malou nápovědu, i když zdatní houbaři ji možná odtajní rovnou, prostou vylučovací metodou.
Tak se tedy ptám: "Kterou že houbičku to má adaluter ze všech houbiček nejraději"?, když platí že:

1) Nenese jméno člena rodiny.
2) Má bělavý výtrusný prach.
3) Nelze ji zaměnit za jedovatý druh.
4) Po dešti příliš neklouže.
5) Nejtěžší je najít první.
6) Její požívání nezpůsobuje změny vědomí, její nalezení však ano (aspoň u adaluter)
7) Klobouk má v mládí podvinutý, ve stáří ve středu prohloubený.
8) Můžeme ji sbírat i na dovolené v Africe, Japonsku nebo Peru.
9) Je z hub, které se hledají i na kolenou a očima stejně jako rukama.
10) Zlé jazyky tvrdí, že se dá používat i opakovaně.
11) V lese ji lze potkat dvakrát.

.....To už by snad mohlo stačit, hyn sa ukažte, kerak ste na tem.



.....Na závěr přidám ještě jeden houbový obrázek, sice předloňský, zato je houba z vlastní líhně, k ní snad nápovědy netřeba a kdyby přece najdete ji v mých starších článcích. A všimněte si data na snímku - 17 květen, nebýt toho, že vyrostl na zahradě, jít ho hledat do lesa tak brzo, by mě ani nenapadlo..


Den nultý

24. srpna 2011 v 21:53 | adaluter
.....Aneb, den odjezdu, šílení a vypjatých nervů.

.....Rozhodla jsem se už před odjezdem, že se s vámi podělím o těch pár dní strávených tam, kde to mám nejraději. I zabalila jsem sešity, hned několik, propisky, taktéž v nezanedbatelném množství, nepřímo úměrném tomu, jak jsem si byla svým předsevzetím jista. V sešitě (jednom) se nakonec choulí poznámky typu "den tolikátý, aneb" abych alespoň nezapomněla, co se dělo a dva, tři náčrty textu.
Mým problémem je neschopnost být stručná, neumím to, pořád přidávám další a další slova, odbočuji, bloudím a vracím se úplně jinou cestou, ani navigace od autorizovaného výrobce v mém případě není nic platná. Než napsat jen pár slov, to raděj nic. Tyhle zkrácené verze myšlenek mi jdou jen v komentářích a i tam mám někdy problém "to" utnout. Jenže nebýt stručná má jednu velikou nevýhodu, zabírá to dost času, víc času, než se mi dostávalo, protože aby jeden kvalitně obrostl mechem v tak poměrně krátké době, musí se tomu poctivě věnovat. Navíc věčné otáčení stránek plašilo ptáky, kteří si vyhlíželi možné nemovitosti na příští rok, protože letos už se do výstavby žádný z nich nežene. A pointa? No, vlastně, nejspíš ta, že co jsem nezvládla v lůně přírody, teď doháním tady nad klávesnicí, lovíc horko těžko chutě, vůně a vzpomínky v krásně vyvětrané paměti.

.....Odjezdy vždycky strašně prožívám. Hlavně na nic nezapomenout (sklon zůstat doma mívají především léky s nutností denního užívání, či život zachraňující, jako živočišné uhlí, nebo sirup na teploty, nabíječka na mobil, který je bez ní zcela bezcenný, ač jinak též potencionálně život zachraňující, klíče od chaty a podobné "zbytečnosti"), balit systematicky a s řádným předstihem, jak na výpravu za sedm moří, spáchat týdenní nákup naprosto všeho (odjíždíme do míst, kde nakoupit znamená jít hodinku přes les a pak autobusem do Berouna) a to vše pod tlakem výčitek, že máme všeho moc, zdržujeme, otravujeme a......a vůbec.


.....Za léta manželství jsem se zklidnila, pochopila, že manžel klid a pohodu opravdu nepředstírá, že je mu vážně fuk, jestli vyjedeme o tři hodiny později, že čekání na parkovíšti před obchoďákem prospí a pak nás prostě s úsměvem odveze na místo určení, vyloží tašky a nefrflá, nemrmlá, netváří se, nevzdychá, nenadává, zkrátka nic. "Maňanismus" a jižanská vláčnost budiž pochváleny. Ale trvalo mi, než jsem dospěla k poznání, že se nemusím strhnout, vypustit duši a ještě se neustále omlouvat.
A teď jsem zase tam, kde kdysi. Zprvu ochotný, nicméně netrpělivý, popudlivý a nekomunikující táta, vnáší do našich odjezdů tolik adrenalinu, že, ač koním pod kapotou jeho auta na zuby nehledím, vzpamatovávám se z jeho "daru" ještě druhý den. Upřimný vděk se mísí s pocitem, že už nikdy víc, leč touha dostat se tam, kam mě srdce táhne je silnější a tak nedokážu příští nabídku "nechcete hodit na chatu?", proceděnou mezi zuby, odmítnout. A tak to protrpíme zas a znova, balím už den předem, aby tašky stály u domovních dveří nejméně dvě hodiny před odjezdem, na nákup odcházím sama a jsem pouze vyzvednuta cestou k cíli, aby se časové ztráty a třecí plochy snížily na minimum.
I tak, když jsme tu, tedy na chatě, tašky jsou vyloženy a za tátou se zakouří z výfuku, sesypu se na lavičku pod ořech a mít, dala bych si panáka. Chvíli sbírám síly a pak nastává fáze dvě - vybalit. Dokud není vše na svém místě nejsem schopná uzavřít kapitolu "příjezd" a otevřít kapitolu "pobyt" a vydechnout. Ale pak, pak přijde ta sladká odměna, kávička, jako vzpruha a můžu konečně vyrazit na obhlídku džungle, v kterou se stihla proměnit moje zahrada.
Jak jsme se ji zjara snažily zdomestikovat, kosily, sekaly, hrabaly a dělaly hory z "vytěžené" trávy, jsem se už zmiňovala, teď jen dodám, jako by se nebylo stalo, to téma už tu ostatně bylo - déjá - vu.
Pod osikou jsem zklamaná i nadšená zároveň, jen tři z dvanácti křemeňáků, jsou ještě poživatelní, ale zase z DVANÁCTI ! Naše houbová rodinka se navíc rozrostla o nový druh, loňské hojné "setí" se vyplatilo, máme kozáčky.
Jinak toho, krom přebujelé vegetace, moc k vidění není, ani letničky letos nedostaly šanci, nebylo kdy a těch pár semínek, co jsem stihla svěřit zemi, vesměs zaschlo. Jen řeřichy to jak zázrakem přežily a vykvetly nám v truhlíku na uvítanou. Ale nic nemůže zkazit můj pocit blaženosti, vědomí deseti dnů tady, mě zklidňuje a dává mi falešný pocit, že se jedná o věčnost. Ach, kéž by.

.....A prosím pozor........... virbl ..............nastává vskutku historická chvíle, konečně se podařilo dostat fotky z mého mobilu do počítače a já jsem stylem pokus - omyl, jednu z nich propašovala na blog a mohu vám tedy nastínit, neboť umělecká i technická kvalita této fotografie je hodna tak akorát toho stínění, jak v matných obrysech a nádherně nostalgické barvě, vypadá domeček, o kterém zde hodlám básnit.

.....Pokud budu úspěšná i nadále, budu se vám "chlubit" častěji a častěji, i když ty fotky mobilní jsou trošku --bilní.

schovka

8. července 2011 v 15:43 | adaluter
.....Je to pár dní, co mi tak nějak neočekávaně (no, blbě jsem počítala) došly léky, kterými mě zásobuje můj milý, kouzelný dědeček psychiatr. Podle všech platných zákonů došly v pátek večer, v pondělí si vzal pan doktor, jako každý normální člověk (je hezké vědět, že vás léčí někdo normální) dovolenou a tak jsem k němu byla s přízrakem deprese v zádech nucena naklusat včera ráno.

.....Cestou k autobusu jsem si všimla, že kolem mě cosi poletuje, párkrát jem uhnula hlavou, několikrát opatrně mávla rukou, poučena, že prudké pohyby mohou určité druhy hmyzu pořádně rozpálit a jelikož jsem pospíchala, nechala jsem ten neidentifikovatelný létající předmět být, snad v domění, že se zachová stejně.

Teprve, když jsem dorazila na zastávku a přestala pospíchat, protože čekání a pospíchání se jaksi navzájem vylučují, zjistila jsem, že onen obtížný hmyz, vlastně není hmyz, ale Múzinka, nyní již také notně rozpálená mojí nevšímavostí. Sešit i propiska byly naštěstí na svém místě v kabelce a tak jsem je hned vytáhla, abych té ulítané chudince trošku snížila adrenalin. Posadila se mi udýchaně na rameno a donutila mě psát i v autobuse, což může mít u člověka postiženého kinetózou (a to já tedy jsem), nepříjemné až velmi nepříjemné důsledky.
Já naštěstí zůstala jen u těch nepříjemných, ale i tak byl tenhle článek vykoupen vykulenýma očima, když jsem se v pauzách, kdy se naštěstí musela nadechnout, snažila koukat ven, abych pozastavila bouřící se žaludek, slabostí a motáním při přechodu z jedné zastávky na druhou, pocitem, že kolem není vzduch, ale vákuum, které jak známo trpí katastrofálním nedostatkem kyslíku. Psala jsem i obtočená kolem madla v tramvaji, abych zjistila, že blbě mi není jen v motorových dopravních prostředcích, ale i v do té doby zcela bezproblémových vozech elektrických drah.

Luxus psychiatrovy čekárny mi bohužel nebyl poskytnut nadlouho, neboť pan doktor se s pacienty nepáral a zbavoval se jich v průměru do tří minut. Vzhledem k tomu, že přede mnou byli jen tři, můžete si snadno spočítat, že jsem, co by dup, zase seděla v tramvaji. Múzinka však byla neoblomná, povzbuzena třítýdení exotickou dovolenou, se jevila jako posedlá touhou po extrémních pracovních výkonech a odmítala posečkat, byť jen pár zastávek. Nakonec jsem byla donucena říct dost, lépe řečeno, můj žaludek hlásil možný brzký výskyt velmi nepříjemných důsledků a tak jsme nakonec, Múza, žaludek i já, skončili na lavičce v parku, dokud se ta poletuška, jak se lidově říká, nevykecala.

.....Ve spojitosti s nedávnými úpravami, které jsme doma prováděli, jsem si zase jednou hrála na schovávanou. Hra na schovku, kdo by jí neznal. A vsadím se, že znáte i její domácí verzi : "Jak bezpečně uložit cokoli, co je třeba spolehlivě najít ve chvíli, kdy je to potřeba."
Cha chá, tuhle hru hraju sama se sebou už léta a musím říct, že..., že...., že se mé výsledky, mé skóre nijak nezlepšuje, spíš naopak.

Copak, když jde třeba o řasenku, krémy, čokoládu......vidím otazníky ve vašich očích? Jo, jo, vidím. Jasně, takže vy jste doma neměli pubertální slečnu, která řasenku, co vám běžně vydrží celý rok, strčí do kabelky, když vyráží do víru velkoměsta, tam jí půjčí čtyřem kamarádkám a pátá si jí omylem odnese domů. A pak má ještě tu drzost přijít a "mamí, kam si dala tu řasenku, takhle nikam nemůžu?"
Krém na obličej, tak trošku proti vráskám, tak trošku, protože moc to zatím nepotřebuju a tak trošku, protože na hodně moc nemám penízky, v tomto případě nutno říct naštěstí, neboť mé dospívající mládě si vyleze po vykoupání z vany, sáhne po "nějakém" krému a když si chci svou zlehýnka vadnoucí pleť osvěžit troškou toho elixíru mládí, najdu už jen prázdný kelímek. Hřát mě může jen vědomí, že mé poupě, nejspíš ještě nějaký čas nebudou trápit zákeřné vrásky na zadku.
Čokoláda, chraň bůh ne pro mě, ale "kokino" pro dvou-tříleté děcko, které ho dostane jednou týdně a tudíž tyčinky plné mléka drží až vydrží. Nikoliv ovšem ve skříni na potraviny. K smrti vysílená sestra musí přeci okamžitě doplnit energii a zásobu vápníku, neboť její pubertální tělo je ve vývinu a pubertální mysli je fuk, že sežrala dvouleté sestřičce kokinka na týden, během dvou minut

A tak to jde dál a dál. Krémy mezi ponožkami, voňavka a dežo-dorán ve špajzu, řasenka pod polštářem, kokina za španělsko-českým slovníkem v knihovně. Jenže kdo si to má sakra všechno pamatovat?
Můj zatím poslední krém, byl nalezen po třičtvrtě roce, asi osm měsíců poté, co jsem se s ním vnitřně rozloučila v domění, že padl coby obět na oltář hladkého pozadí mé dcery, na naprosto "logickém" a "bezpečném" místě - v balíku nedopoužívaných plenek, které zůstaly viset v šatně na věšáku.
"Kóókííínóóó" řve jako o život mimčo s natlučeným kolenem a já lítám, sháním a u toho horečně přemýšlím, jestli puberťačka našla a sežrala, nebo jen mně zase odumřelo pár paměťových buněk, jako na potvoru zrovna ty, kde byl uložený poslední úkryt kokina.

.....To bychom měli za sebou prkotiny, pak jsou ještě věci důležité, předůležité, jako rodné listy, oddací list s nezbytnými překlady, pasy, očkovací průkazy, maturitní vysvědčení a jiné lahůdky, které jeden potřebuje sice jen občas , o to víc má ale času zapomenout, kam je tak spolehlivě ukryl. Dlouho jsem byla systematicky nesystematická a odolávala poučení se z vlastních chyb a stále znovu hledala to nej, nej místo, kde budou v bezpečí a přesto po ruce. Marně.
Když ale k mým a Rézčiným dokumentům začaly ještě přibývat manželovy, řekla jsem si dost, popřu v sobě náturu hledače pokladů a budu striktně úřední. Zakoupila jsem oku barevně lahodící šanon a stala se malou domácí úřednicí.

Pravda, ještě je co vychytávat, myslím, že mi sem tam uniká důležitost, či spíš nedůležitost některých dokumentů a schraňuji lecos. Nedávno jsem při hledání pracovních záznamů, našla informační letáček z porodnice, týkající se techniky kojení. No, Juli už skoro tři roky pije hranaté mléko od kolegyň kraviček, tak snad je na čase listinu vyřadit. I zakoupila jsem ještě jeden šanon a dokumenty, s prošlou dobou aktuálnosti, nostalgicky přeřadila.
Neplacené a tím i propadlé pojistky, záruční listy na přístroje, kterým už nepomůže ani svěcená voda, posudky z pedagogicko-psychologické poradny, kde mi každé dva roky překvapivě sdělují, že Rézka je stále dyslektik, stále dysgrafik a stále pomalá a nesoustředěná. Doklady o zaplacení všeho možného, od stáří dvou let a víc (tehdy to ještě nebývaly upomínky, tak se kochám prvotisky složenek), i již výše zmíněný návod na výživu novorozeného savce. To všechno se hambatě povaluje v průhledných košilkách nového šanonu a dokládá, že i zarytý zmatkář může dojít nápravy.

.....Smutnou pochvalou pro mě bylo, když úřednice na správě sociálního zabezpečení, kde jsem žádala o vdovský a sirotčí důchod, obdivně pronesla, že už dlouho neviděla, aby měl někdo takový pořádek v pracovních dokladech manžela. Pro mě to byla přirozená nezbytnost, když je váš partner cizinec (a, sorry, chlap k tomu), pak zcela automaticky veškerá úřední, oficiální a písemná jednání, vyřizování a doklady, padají na vaši hlavu a nikdo se neptá, jestli umíte vyplnit složenku, nebo daňové přiznání, důležité je jen to, že umíte česky.

.....Jasně, i u nás doma mají některé věci své pevné místo, kliky u dveří, ústřední topení, většina velkých kusů nábytku, ale třeba i toaletní papír, ten zásadně míváme na záchodě, mýdlo na umyvadle, knihy v ...., no to nebyl dobrý příklad, knihy kam se podíváš. Pár dalších věcí by se ještě našlo, ale jinak jsme poměrně neortodoxní a chováme se trošku jako veverky na podzim. Stejně, jako každý oříšek může být hned na několika různých místech, u nás tatáž věc, může být prakticky kdekoli, v prostoru uvnitř obvodových zdí. Má sice své hlavní stanoviště, kde se vyskytuje převážnou dobu, či v převážném množství, ale pak je tu spousta výjimek a provozních opatření a výluk a vůbec, kdo hledá, najde, otázkou zůstává jen kdy.

Co se týká dokladů a dokumentů, tam jsem se opravdu zlepšila, v ostatních oblastech jsou mé výsledky nepoměrně slabší, zvlášť co se týká takzvaného sezóního zboží. Vánoční výzdoba a formičky na cukroví například, Rézčina souprava na zdobení kraslic, odšťavňovač, nafukovací rukávky, sluneční brýle, deštníky, louskáček na ořechy a spousta jiných.

Někdy mi ale dají zabrat i věci takřka denní potřeby, u nás třeba sirup proti kašli, má své místo na ledničce, ale s jarem a příležitostí odjet na chatu se stěhuje do cestovní tašky, aby náhodou nezůstal v Praze když se všichni ostatní ozdravují na čerstvém vzduchu. Problém ovšem nastává, když se s námi odmítne vrátit a zapomene mi to oznámit, já tu pak ve dvě v noci, když mě probudí známé chrchlavo drásavé zvuky, rozespalá prohrabávám tři nevybalené tašky, abych pak rezignovaně otevřela rezervní balení a ráno našla igelitku s léky vedle igelitky se špinavým prádlem v koupelně, kam jsem jí naprosto bezmyšlenkovitě donesla, jen proto, že obě byly stejné. No dobrá, tak se teda vrátil , ale stejně nic neřekl.

Tak i moje problémy často vznikají, dělám věci bezmyšlenkovitě, automaticky a .....blbě.
Pak nezbývá, než :"Deset, dvacet.........devadesát, sto, před pikolou za pikolou .......úúúž důůů".
 
 

Reklama