O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

BĚŽÍ ŽIVOT OKOLO

Myslíte na budoucnost?

6. června 2011 v 16:49 | adaluter
.....Jste zodpovědní, myslíte na budoucnost, nejen svoji, ale i svých blízkých, drahých poloviček, dětí, případně vnoučat? Co jim po vás zbude, co jim zanecháte, kdyby náhodou.... Však víte, neštěstí nechodí po horách.

.....Byly doby, kdy jako zaměstnankyně pošty, jsem mimo třídění, zapisování, vláčení do pater a doručování obyčejné i doporučené pošty, následné účtování, nejen rekomand, ale i důchodů a roznášení, všemi tolik oblíbených, reklamních letáků, měla za úkol ještě nabízet a hlavně zakládat lidem nové účty, kontokorenty, Liščí stavební spoření, důchodové připojištění a v neposlední řadě pojištění životní. Zprvu byla tato aktivita definována, tak nějak, jako dobrovolně povinná, což znamená, že za "produkt", který se vám povedlo založit, jste získali jakousi odměnu. Hysterie na trhu pojišťovnictví stoupala a povinnost se stala jaksi nedobrovolnou, tady už nebyla motivací odměna, nýbrž postih, při neplnění zadaných kvót. I stalo se, co se stát muselo, rodiny zaměstnanců pošt se staly terčem útoků svých, zde zaměstnaných, matek, manželek, babiček, snach, tchýní, či dcer (v mužském provedení, i když v menší míře, taktéž) a do půl roku nebylo jediného člena rozvětvených rodin, který by neměl účet u poštovní spořitelny, či si u něj alespoň nezvýšil kontokorent, což se dalo udělat i několikrát za sebou (a pokaždé za plný počet bodů), nespořil s Liškou na novou noru, nezaložil svému novorozeněti (ta byla v příbuzenstvu obzvlášť ceněna) dětské pojištění, nebo vlastní účet i s kreditní kartou, důchodově se nepřipojistil, nebo si nezaložil ono, o zodpovědném přístupu k životu vypovídající, životko, neboli životní pojištění. A pokud se takový člen našel, nezasloužil si tento, nazývat se příbuzným. Pravda, spousta rodin se pod tímto tlakem nadobro rozhádala, ale, vem to čert, výsledky přesto byly.

.....První na řadě jsme však samozřejmě stály my samy. Účet u PS, byl povinností hned při nástupu, ale časem bylo nutno přitvrdit a tak jsem po jednom obzvlášť pěkném a poučném školení (jak oni to s vámi vždycky skouleli) usoudila, že životní pojištění, je důkazem mé zralosti a finanční gramotnosti a navíc jsem měla splněn měsíční plán, no neberte to. Nakonec, co to je sto korun měsíčně (tři sta odváděl zaměstnavatel) a za to vyhlídka na pěkně kulatých sto tisíc, v lepším případě v šedesáti pro mě, nebo, když všechno nepůjde tak úplně podle plánu, kdykoli před tím, pro dceru. A to si představte, že po třech letech, už jsem měla povolenou i sebevraždu, no není to terno? Bodíky byly započteny a dál už vše běželo jako na drátkách, bez mého přičinění, všechno měla na triku mzdová účetní.
První zádrhelík nastal, když jsem po roce otěhotněla a musela se odebrat na rizikovou nemocenskou, od té chvíle byla celá částka, čtyřista korun, plně v mé zodpovědnosti, ale proboha, co to je čtyři stovky, to snad má každý. A tak jsem zodpovědně plnila závazky vůči své (či dceřině) světlé budoucnosti, dalších pět let. Nemůžu říct, že poslední rok, by moje platby chodily zrovinka ukázkově v termínu, ale na druhé straně byli nesmírně benevolentní a laskaví a tak se nenápadně z měsíčních splátek staly čtvrtletní "doplatky". Cílová částka během pěti let útěšně narostla na celých sto třicet sedm tisíc, úměrně k tomu samozřejmě nepatrně (na pětset dvacet) narostla i "měsíční" splátka.

.....S tím, jak se můj finanční Titanik ubíral pomalu, ale jistě ke dnu, dostávala před světlou budoucností přednost budoucnost alespoň nějaká, čtvrtletní doplatky smutně stály na konci dlouhatánské řady různých akutnějších poptávek a definitivně se smiřovaly s tím, že na ně řada už nejspíš nepřijde, nestane li se zázrak. Nestal. A tak, zcela zákonitě, zazvonil jednoho jarního dne telefon a v něm mi pracovnice pojištovny přednesla eufemický návrh na aktualizaci mé pojistky. Dohodly jsme se hned na druhý den, neboť odkládat řešení nebyl důvod. Tady alespoň nešlo o dluh jako takový, třeba za služby, dlužila jsem vlastně jen své budoucnosti a tak jsem předpokládala, že kromě toho, že v šedesáti nebude důvod jásat a Rézka nebude mít z čeho zaplatit můj případný pohřeb, žádné akutní nebezpečí nehrozí.

.....Tady bych ráda, podotýkám pouze pro ilustraci, nikoli jako škemrání o soucit, nastínila svoji ( spíš naši situaci), jak jsem již řekla, složenky a faktury u nás musí počítat s dlouhou čekací dobou, splatné jsou přednostně ty, které přišly v obálkách, ve kterých se zároveň vyskytují slova jako, přerušení dodávky, předání závazků partnerské firmě, nebo dokonce, ani se mi to nechce psát, jak mě to slovo děsí, dokonce exekutor. Ostatní musí trpělivě vyčkávat, nebo si sehnat podobnou urychlující doložku.
Další životní náklady se nesou v podobném duchu, nastalo období ujasňování si priorit v duchu otázek, je důležitější (případně výhodnější, nebo přípustné) chléb nebo rohlíky, můžu říkat máslo margarínu, který stojí devět devadesát, je opravdu nutné mít sprchový gel a šampón, nebo litřík šampónu za šestnáct korun zastane obě funkce (a nakonec se v něm dá i prát), je nezbytné koupit mléko tento týden, nebo můžu počkat, jestli nebude ten příští v akci, mohou vejce plně nahradit maso, když jsou po Velikonocích za 2.50 deset kusů (a to vážně) , je kopřiva zelenina, je důležitější jíst, nebo brát předepsané léky? Ano, i podobné otázky jsem si v posledním půl roce kladla a není mi to nikterak příjemné přiznávat to.
To, že jsem nemusela řešit tu nejzákladnější, tedy kde bydlet, bylo možné jen díky tomu, že bydlíme u rodičů v domku, tudíž odpadá nájem. Nicméně veškeré náklady na provoz, se samozřejmě dělí (tedy ještě donedávna dělily) rovným dílem, nyní mi tedy narůstá dluh i tady doma a i když snad "přerušení služeb" nehrozí, je to dluh, který mě trápí nejvíc. Upomínky a připomínky, jsou totiž doručovány osobně a občas ne zrovna zdvořilým způsobem, který dodržují i ty nejnaléhavější z těch úředních, které již téměř odhalují i totožnost exekutora, který by nás případně poctil svojí návštěvou. Navíc cítím i to, že v mém věku, bych spíš já měla začít přebírat zodpovědnost za své rodiče, nikoli naopak a nesu to dost špatně i bez jejich poznámek. Třičtvrtě roku, jen s částečným invalidním důchodem, dvěma dětmi a frontou faktur a závazků, které se v pořadí neustále předbíhají, je (a snad budu moci brzo říct byla) zatěžkávací zkouška. No, chvílemi i docela peklo.

.....V této situaci a za těchto okolností, jsem tedy nakráčela do pojišťovny a očekávala věci příští. Byly na mě dvě, jedna slečna, která se mě zdvořile zeptala, zda mi nebude vadit přítomnost její školitelky, od pohledu zkušené harcovnice v oboru pojištění všeho druhu. Jelikož jsem proti jejímu dozoru neměla v zásadě námitek, přistoupila slečna Zdvořilá k jádru pudla. Byla mi sdělena, pro mě nikoli překvapivá zpráva, že moje supervýhodná a jasu plná pojistka zesnula tiše a v pokoji prvního května, na naprostý nedostatek finančních prostředků. Ani mě nenechaly zaslzet a hned mi radostně oznámily (obě najednou, jen s menším časovým posunem), že můžeme okamžitě a střelhbitě uzavřít pojistku novou a těch pár peněz, které přeci jen během šesti let na místo určení dorazily, použít jako základní vklad.

.....Trošku (ale jen nepatrně) jsem je zklamala popisem situace, ve které se právě nacházím a kterou jsem nastínila i vám ( vdova, dvě děti, invalidní důchod s nejistými zdravotními vyhlídkami do budoucna jako jediný příjem, žádná práce, dluhy, dluhy a zase dluhy). Stačil jen okamžik a paní Zkušená tyto informace prohnala svým "kompjůtrem", ukrytým za zamyšleným čelem a hned se jala vlastním příkladem zaškolovat svoji učenku "Tak a tady vidíte, co všechno může život přinést, tím spíš, byste měla myslet na budoucnost svých dětí, co kdyby se něco...." Nedopověděla, ale bylo to jasné, co kdybych z nich udělala úplné sirotky, to bych si vzala na zodpovědnost, nechat po sobě jen dluhy? Vyjádřila jsem pochopení pro její oprávněné obavy o mé zdraví a život, nicméně musela jsem trvat na svém, ujištěním, že v mém rozpočtu se nenajde ani jediná koruna, která by na oltář budoucnosti mohla být obětována. Ve chvíli, kdy byl slyšet jen hukot spojů jejího mozku, jsem se stihla zeptat slečny Zdvořilé, zda tedy to, že jsem posílala, sice směšný, přesto však vyčíslitelný příspěvek na, nyní už zmařenou, vyhlídku na bohatství, má pro mě v tuto chvíli nějaký, nejlépe finanční, důsledek. Slečna Zdvořilá, byla zatím víc zdvořilou, než pojišťovačkou a tak na mě vychrlila, že samozřejmě ano a že to tu pro mě už předem vyčíslila, za což byla stižena krutě ledovým pohledem paní Zkušené. Pronesené však už nebylo možno vzít zpět a tak mi, ač nerada, prozradila sumu, kterou bych měla dostat vyplacenou.

.... Zastihla mě nepřipravenou, částka devatenáct tisíc, mi opravdu vyrazila dech, neboť zhruba o devatenáct tisíc převyšovala má očekávání (na tom pěkném a poučném školení si dali záležet, aby nám podali pouze ty informace, které vedly k přesvědčení, že pojistka vydá finanční obnos pouze ve dvou případech, při oslavě šedesátin, nebo po vaší smrti (tedy mojí) a že tudíž její rušení, kdykoliv v jejím průběhu, nemá absolutně žádný význam ) a moje netrénovaná tvář to bezelstně prozradila. Pro někoho, kdo má čtrnáct dní před "výplatou" v peněžence třista padesát osm korun a tři šupiny z vánočního kapra, to byl ekvivalent všech zaplacených složenek, ekvivalent vyrovnání (jen té části, narostlé za posledního půl roku, ale přesto) jisté obrovské pohledávky, kterou tu kdosi zanechal a která s námi pobude ještě tak sedm let, ekvivalent nákupu, normálního, kdy koupit rohlíky i chleba v jeden den, není hříšné utrácení, ekvivalent nesmírné úlevy, od věčných strachů, kdy zas dorazí výhrůžná obálka, ekvivalent... "by jsme to mohli udělat tak", probralo mě ze snění. "Promiňte, ještě jednou", požádala jsem paní Zkušenou, aby zopakovala svoji geniální myšlenku. "Říkám, že je vidět, že jste s těmi penězi nepočítala, (no to měla sakra pravdu), tak to bychom tedy mohli uzavřít tu novou pojistku, peníze z té staré použít na vklad za první rok a ještě by vám zbylo i něco v hotovosti" lákala hlasem strychninověmedovým. "Já, ale netuším, co bude za rok, jestli na tom nebudu stejně jako teď, nebo ještě hůř ", odrazila jsem smeč. Zatím co, velice nerada, vydala pokyn slečně Zdvořilé, ať to tedy hodí na papír, že i přes varování zarputile odmítám bezstarostnou budoucnost, stále uvažovala kudy na mě, "A co vaše dcera, nechtěla by pojistku převzít ona"? Pobaveně jsem se usmála při představě Rézky, která zatím ve svém nespokojeně spokojeném životě nevydělala ani korunu, kterak přebírá životní pojistku, v jejíž vyplacení ve svůj prospěch původně "doufala", tedy obrazně (doufám já). I tato varianta byla zamítnuta, nespokojený obličej paní Zkušené, mi měl vyjádřit, jak nezodpovědně si zahrávám z osudem svým i svých dětí a s osudem vůbec, neboť je známo, že maximum všech neštěstí přichází, dle jistých pojišťováckých zákonů schválnosti, právě po zrušení pojistek.

.... Během úkonů, které vyžadoval šiml úřední, zkoumala pátravě moji původní smlouvu a pak se s novou nadějí v hlase zeptala "Vy jste pracovala na poště"? "A uzavírala jste pojistné smlouvy?" "A hledáte práci, neměla byste zájem pracovat u nás?" Nebudu vypisovat klady a pozitiva, která na mě vychrlila, neboť nechci působit dojmem, že jsem s nimi uzavřela smlouvu o vyhledávání nových pojišťovacích agentů přímo na blogu. Ale byly tam, jenže, jenže já jsem člověk, co čte mezi řádky, i když tam nic není, jsem člověk, který pozná zakousnutého buldoka, který by udělal cokoliv, jen aby nemusel pustit, jsem chorobně nedůvěřivá a z pošty poučená o přechodech mezi dobrovolnou povinností a nedobrovolnou kudlou na krku. A protože jsem zároveň nesmělá, řekla jsem cosi jako "když já nevím, jestli bych na to měla..." no, žaludek jsem chtěla říct, ale jelikož jsem přinejmenším stejně zdvořilá, jako slečna Zdvořilá, řekla jsem "sílu, přesvědčovat lidi, aby si" ( málem jsem zase uklouzla a řekla, zakládali něco, co nechtějí) "aby si v dnešní době, uvědomili všechna rizika" no fuj, to bylo o fous, už neřeknu ani slovo. Nicméně dala jsem jí telefon, to jsem už vzdala, převzala poučnou brožurku, jaká "pro změnu" světlá budoucnost, by mě čekala v jejich týmu a pomalu se sbírala k odchodu. Už na půli cestě ke dveřím, na mě buld... ehm, paní Zkušená zavolala, "vidím, že u nás máte jen tu životní pojistku (no, už ani tu ne, mnula jsem si, úplně nezodpovědně, v duchu ruce), nechtěla byste si pojistit třeba domácnost?" "Ne, děku"- ji, už přiskříply dveře, takže musím uznat, že můj odchod, by se mohl jevit poněkud nezdvořilým.

.... Nepatrně zděšena svým nehorázným přístupem k budoucnosti, zato plně uspokojena svým zodpovědným přístupem k současnosti, která přece, chtě nechtě, musí budoucnosti předcházet, aby tato vůbec mohla přijít, jsem odplouvala ulicí na obláčku fantazíí, co všechno se dá pořídit a vyřídit za tu nechutně horentní sumu, která mi má, v průběhu příštího měsíce, přistát v poštovní schránce. Během cesty domů se mi rozum trošku vrátil, stejně jako schopnost základních počtů, takže obláček odplul sám a já to došla pěšky, ale náladu mi to zkazit nemohlo.
Je mi jasné, že mi ty peníze usnadní současnou krizovou situaci, do doby, než sociální správa usoudí, zda máme, či nemáme nárok na vdovský a sirotčí důchod a zbaví mě těch horších, ze špatných, pocitů dluhů, které mám, víc nic.
Jen jsem tak začala zvažovat, jak vlastně přesně silný je můj žaludek a uvažuji o tom doposud, i když vlastně přesně vím, jsem z těch, kteří by si v pojišťovnictví nevydělali ani na slanou vodu.
Jenže, neměla bych já trochu zodpovědněji myslet na svoji budoucnost? V případě, že bych se zavázala, uvázala, nebo v mém případě spíš odvázala a šla do toho, měla bych totiž nárok na třicetiprocentní slevu na vlastní pojištění. A budoucnost by byla zachráněna.

Zkušební otázka: nechtěli byste někdo životní pojištění? Nebo aspoň tu domácnost. No nic, já tušila, že vás nepřesvědčím.

Horalka ve velkoměstě II

1. června 2011 v 13:37 | adaluter
.....Dostávám se k druhé části našeho honu na psa (to koukáš na ten fofr Punerank, co?), počátky všeho naleznete přímo tady. Tentokrát už bude v hlavní roli opravdu pes, vlastně psice, neboli fenka Ginny. Ta udělala, při té dlouhatánské cestě z hor do civilizace, jedno zásadní rozhodnutí, za těch téměř sedm hodin na Rézčině klíně, si nejspíš poprvé v životě zvolila lidského páníčka, do té doby, byla zjevně součástí pouze psí, nikoli lidské smečky. Z jejího chování za celou tu dobu, co jí máme, usuzuji, že považuje Rézku za hrdinného prince, který ji přijel vysvobodit z divočiny a vězení kotcové samoty, aby jí ukázal bezbřehou lásku, světla velkoměsta a měkkou postel. Vzhlíží k ní, vítá jí ze všech nejvíc, chodí za ní jako ocásek, smutní, když není doma a vděčně spí u jejích nohou, ale... pozor .. poslouchá mě. Ne že by Rézku neposlechla vůbec, ale má s ní spíš lidský vztah, se mnou se zase stává psem. Já jsem prostě velitel. A Juli? To je druhé štěně v rodině, parťák, občas zákeřná, otravná, jak už to děti umí, ale přesto nedotknutelná a milovaná. Jsme její nová smečka, ve které má své nezastupitelné místo.

.....I přes její pohodovou povahu, nutno říct, že nějaké raritky si ta naše horalka sebou přivezla a první týdny nám docela zamotala hlavu. "Závady" se objevovaly postupně s tím, jak se seznamovala s novým domovem. První se projevila ještě tu noc, co jsme dorazili domů, jen jsme jí pro smrtelnou únavu (naši) neodhalili hned. Rézka jí vynesla do patra, postavila na chodbu, otevřeli jsme dveře do kuchyně, všichni se nahrnuli dovnitř, Ginny udělala krok a na prahu ztuhla. Nehnula se, jen koukala, nereagovala na volání, tak jí Rézka vzala a odnesla na matraci, kterou měla uchystanou v kuchyni. Ginny se oklepala, chvíli seděla, rozhlížela se a dál jsem si jí ani nevšímala (bylo půl čtvrté ráno), uložila jsem napůl spící Juli do postele, manžel ji hned následoval, já zívala jak o život, ještě jsem Ginny podrbala za uchem, popřála dobrou noc a padla za vlast. Rézka se odpotácela v mrákotách k sobě do pokoje a nastalo ticho. Říkala jsem si, jak bude čubinka kňučet, možná i výt, jak určitě nezamhouří oko, ale bylo ticho, do kterého jsem se propadla a vypadla z něj v půl desáté dopoledne.
Všichni spali, ale já se nemohla dočkat, až s podívám na našeho pejska. Ležela na matraci, když mě uviděla vstala, vrtěla ocasem, ale nepřiběhla. Zavolala jsem na ní a usoudila, že bude chvíli trvat, než "Pocem" nahradíme novým jménem. Rodina se postupně scházela, Ginny vítala ocáskem, ale neudělala krok z pelíšku. Rézku to přestalo bavit, prostě jí čapla a postavila doprostřed kuchyně. Ginny zkameněla, nehnula se, v tváři zoufalý výraz, dokonalá psí socha. Když jsme se ani po pěti minutách nedočkali pohybu, Rézka jí vrátila do pelíšku. Zlatíčku se očividně ulevilo. Ještě chvilinku nám trvalo, než jsme pochopili, že nejde o náhodu, že hodlá tenhle kus přehrávat stále znovu, i bez aplausu. Kdykoliv se naším přičiněním (protože sama by to nikdy nedopustila) ocitla mimo pelíšek, převtělila se v chlupatý kámen až do chvíle, kdy byla opět "odstraněna". Řešení záhady přišlo jako osvícení ve chvíli, kdy ji Rézka odnesla až do obýváku a pes se, věřte nebo ne, sám hýbal. Rozuzlení? V obýváku je koberec. Došlo mi, že nejspíš nikdy nevstoupila do domu, interiér našeho teriéra zjevně udivoval a konkrétně lakované parkety v kuchyni, ji vyděsily k smrti.
Trvalo jí celý týden, než byla, sice váhavě, ale bez pomoci, schpona opustit svoji matraci a mohla se konečně svobodně pohybovat po bytě.
Překonat schody, jí trvalo o další dva týdny déle. Hrůza nahoru, ještě horší dolů. Zkamenělina psa, kdekoli na schodech, kam jste ji postavili. Jediné čím vynikala, byla trpělivost, ze zoufalství jsem si řekla, že jí nechám dole, že přece musí nakonec pochopit. Pochopila jsem já, když jsem v jedenáct večer rezignovala a došla si pro ní.

.....Další problém se vyvrbil až v pondělí, kdy se všechno trošku zklidnilo a my, s Ginny a Juli, doma osaměly. Zjistila jsem, že neslyší. Neragovala na jméno, což mě neudivilo, bylo nové, ona ale nereagovala na nic, Cilko, prcku, pocem, uhni, ona prostě ani neotočila hlavu, nezvedla ucho, nepodívala se mým směrem, vůbec žádná reakce. Odpoledne už jsem usoudila, že nám prostě zatajili, že je hluchá. Zrovna jsem se zabývala řešením problému, co s hluchým psem, když Juli hrající si u linky, vytáhla a nechala spadnout na zem tři hrnce. A hle, nebyla jsem sama, kdo málem dostal infarkt z leknutí. Naše čubinka vylítla ze spaní, rovnou na všechny čtyři a klepala se jako osika. No hurá, hluchá není. I tahle záhada mi záhy došla. Ten pes vůbec netušil, že lidská řeč slouží ke komunikaci a může být určena i jemu. Naučila se ji vnímat jako šum lesa, zpěv ptáků, něco, co sice slyšíte, ale nepřikládáte tomu žádnou důležitost. Když jsem se tehdy domnívala, že její jméno je v lepším případě prcek, v horším pocem, značně jsem situaci podcenila, ona neměla jméno, ona neměla ani zdání, že lidé se psy hovoří.

.... Nemohu se nezmínit o dalším nepatrném zádrheli, který jsem po pravdě vůbec nečekala, vlastně právě naopak, jako jedinou výhodu toho, že náš nový přírůstek není rozkošňoučké mrňavé štěňátko, ale půlroční dorostenec, jsem viděla v tom, že nebudu mít problém s věčnými loužičkami. Svým způsobem jsem měla i pravdu, loužičky, se těm potopám opravdu říkat nedalo. To já, tady byla za tu naivní, která si myslela, že pes vychovávaný v kotci bude vědět, že potřeby se vykonávají venku. Opak byl pravdou, pes vychovávaný v kotci byl srozuměn s tím, že potřeba (přesněji, obě potřeby) se vykonává kdekoli, s výjimkou pelíšku. Přenastavit půl roku zajeté zvyklosti, byl běh na opravdu velmi dlouhou trať, ve spojení s tím, že první tři týdny dobrovolně nevstoupila na schody, které jediné vedou z patra na dvůr a i později vyžadovala mohutné povzbuzování, to byl opravdu oříšek.

.....Jako správná venkovanka, měla od začátku takový respekt z aut, že to byl vlastně prachobyčejný strach. Když si odmyslím, že neznala obojek a hlavně vodítko a jejich funkci, trvalo dost dlouho, než jsme jí přiměly projít po chodníku v blízkosti silnice, aniž by se zmítajíc nepokoušela o bezhlavý útěk. To bylo ve městě docela o strach a tak naše hrdinka nosila obojek i postroj a dvě vodítka, protože vyvléknout se uměla z obojího a bylo potřeba proces mizení zpomalit.
Na procházkách, samozřejmě z dosahu silnic (i když přiznám se, žádná silnice mi v těch začátcích nepřišla dost daleko), jsme se také obávaly, že vytržena ze svého domova, může náhle, po vzoru Lassie, pojmout touhu se do něj vrátit a další cestu do Krkonoš, by náš "řidič" po předchozích zkušenostech zřejmě bojkotoval, v lepším případě odložil na jaro.

.....To úplně první puštění z vodítka, se množstvím adrenalinu, vyplaveného do našeho krevního řečiště, rovnalo momentu nad propastí, před skokem na laně, buď a nebo. Rézka málem brečela, přesvědčená, že jí vidíme naposledy, já však trvala na tom, že jednou to udělat musíme a to, že mám stejné obavy jako ona, jsem hrdinně tajila. Ginny byla u nás už čtrnáct dní, pochopila, že jeden ze zvuků, které vydáváme, je určen speciálně pro ní, zjistila, že v kapse se vždycky najde nějaká dobrůtka, když k nám (zatím jen na zahradě) přijde, Hvězdu jsme měli na vodítku prochozenou křížem krážem, takže měla představu kde jsme, zkrátka, nebylo co odkládat.
Kousek od hlavní cesty, mezi stromy, abych jí zabránila v přílišném rozhledu a tím i v rozletu, jsem s těžkým srdcem odepla vodítko. Stála. Udělaly jsme pár kroků, aby pochopila, že už s námi není propojena, že jsme jí odstřihly pupeční šnůru. Začmuchala v listí, poodešla, zvedla hlavu, zavětřila a .... byla v trapu. Rézka dostala lehounký hysterický záchvat, já nejdřív ztuhla, ale pak jsem rychle vyšla na cestu a viděla Ginny v dálce, jak usilovně vítá nějaký pár starších lidí. Ještě než jsem se rozhodla, zda křičet, nebo si pro ni dojít, dovítala a rozběhla se zpátky. Cestou obtančila ještě jednoho běžce, který zjevně neměl pro její nadšení pochopení a pak už se s naprostou samozřejmostí vrátila k nám. Rézka jí rozklepanou rukou připnula na vodítko a kníkala něco jako, že už jí nikdy nepustí, že za ty nervy jí to nestojí. Já byla s první lekcí celkem spokojená, ale srdce mi ještě bušilo a tak jsme šly raději domů. Naší pozicí, jsme si přeci jen ještě nebyly docela jisté a bylo tu reálné nebezpečí, že do parku přijde s námi a z něj odejde s někým jiným, kdo se jí zrovna zalíbí.
Jen pomalu jsme získávaly důvěru v to, že až si všechny ty báječné lidi očuchá, vrátí se nakonec k nám, protože právě my, jsme přeci jen ta rodina, kterou adoptovala. Bylo úžasné si uvědomovat, že už nás odlišuje, že nás má ráda a že nás vlastní.

.....Je pravda, že těch pár prvních dnů a týdnů, jsem byla často v rozpacích, co jsme si to vlastně pořídili. Když si uvědomíte, že na úplném začátku, všechny její zvláštnůstky působily jako jeden celek, nemůžete se mi divit, že jsem občas tajně uvažovala o tom, zda i pes může být mentálně retardovaný a proč se to proboha stalo právě nám.
Jak se pomaličku přizpůsobovala, zjistila jsem, že její charakter a mentální zdraví musí být naopak výjimečné, protože navzdory tomu, že o něčem, jako je socializace si v horách mohla nechat jen zdát, nestal se z ní ani agresivní a nesnášenlivý , ani ustrašený a neurotický pes, ale naprosto dokonalý člen rodiny.
Je u nás už čtvrtým rokem a stal se z ní skvělý, vychovaný, milý, věrný, něžný a milující společník, další adept na titul "srdeční záležitost". Pravda je, že ne tak docela dostála té části, pověsti svého plemene, která se týká dravého temperamentu (naštěstí), ani nenaplnila bezezbytku význam svého jména (a ještě že tak), ale nemohla by být ani o chlup lepší, než je. Snad jen o ty chlupy, co jsou věčně na koberci.

Horalka ve velkoměstě I

31. května 2011 v 19:04 | adaluter
..... Máme doma písečnou bouři. Tedy, máme doma Ginny. Máme doma irského teriéra, vlastně teriérku. Jméno Ginny, jak jsem se dočetla, nyní už neznámo kde, je zároveň výraz používaný pro písečnou bouři a ten, kdo má představu o tom, jak irský teriér vypadá a jakou má povahu, jistě pochopí, že mi připadalo perfektní. Pro ty, co si hned nevzpomenou: pískově až zrzavě zbarvený irský dynamit, nabitý temperamentem, srdnatě odvážný, někdy pravda trošičku víc bojovný a rvavý (prý, až jednou uvidíte malé rezaté štěně, jak útočí na lokomotivu, můžete si být jisti, že je to irský teriér) , avšak oddaný své rodině a hlavně dětem. Co nás dostalo, byla poznámka, že ač se jedná o psa aktivního, v případě potřeby, je schopen proležet bez újmy týdny u pánovy postele (zřejmě v případě, že si páneček pořídí komplikovanou frakturu dolní okončetiny) a proměnit se na pokojového gaučáka. Ideál.

.....Bylo to asi čtyři roky poté, co mě opustila moje láska Bantu, fenka rhodézského ridgebacka. Byla to opravdová srdeční záležitost, která navíc skončila poměrně dramaticky, když ve svých osmi letech dostala leukémii a ani po intenzivní léčbě, pobytu v psí nemocnici a několika transfúzích krve, se ji nepovedlo zachránit. Nebyla sice můj první pes, ale tentokrát jsem si nedokázala představit, že by měl na její místo přijít jiný. Doma stále byli další dva, vlastně dvě, které patřily mámě, ale svého vlastního jsem zatím odmítala.

.....Pak se narodila Juli, utekl nějaký čas a nenápadně se začala vkrádat potřeba a touha mít zase doma nějakého chlupáče, aby Juli měla s kým řádit a vůbec, aby byla rodina úplná . Jednou jsem něco v tom smyslu prohodila nahlas a lavina se už nedala zastavit (ne, že bych se nějak snažila). Rézka se okamžitě ujala iniciativy a mě chytlo to nadšení a najednou to vypadalo, že včera bylo pozdě. Prošly jsme atlas psů od začátku do konce a od konce na začátek a zvažovaly, vybíraly, posuzovaly. Moji tajnou touhu, po novém ridgebackovi , jsem potlačila hned v zárodku, z čistě praktických důvodů, velký pes = velké náklady. To jsme si nemohli dovolit. Nakonec to jednoznačně vyhrál irský teriér. Moc se nám líbil, velikostí vyhovoval, povaha se zdála být pro rodinu s dítětem jako stvořená, bylo rozhodnuto, hurá, jen najít inzerát, ať už ho máme doma. No jistě, mělo to nepatrný háček, ten rok, bylo to v lednu, byly všechny vrhy zadané, ale několik ochotných chovatelů nás hned chtělo zařadit do pořadníku na příští rok. Jenže příští rok, to je jako nikdy.
I přišel na řadu plán B - útulky. Projely jsme na internetu nabídku těch, co byly v dostupném okolí. Dva adepti na domácího mazlíčka nám byli uzmuti takřka pod nosem, třetí, ač na fotografii vypadal jako drobné štěně, při osobním setkání už bylo vidět, že doroste někam mezi dobrmana a dogu, takže zase nic.

.....A uprostřed tohoto honu na psa, narazila Rézka na inzerát, nabízející štěně irčáka, už odrostlejší, nabídka byla z krkonošské myslivny. Volala jsem, přesvědčena, že pozdě a navíc s obavami, že i kdyby ne, tak myslivec těžko svěří svého chovance rodince bydlící v Praze. Myslivec překvapil, Praha ho nevyděsila a když jsem se zeptala, jak to vidí ve vztahu k dětem, jestli by to nemohl být problém, ukázalo se, že ona fenečka, zřejmě zůstala na ocet právě pro svoji, na irčáka přílišnou, mírnost a proto zbyla jako jediná ze třinácti štěňat, majitelům na krku, ještě půl roku po narození. Drsní myslivci z drsného kraje, si zřejmě žádali drsné psy. Zkrátka to, proč jí žádný myslivec nechtěl, byla pro nás výhoda, ne li výhra. Slovo dalo slovo a fenečka byla naše, tedy aspoň po telefonu.

.....Byl začátek února, sobota před polednem a my se ("blázni") rozhodli, že není na co čekat, že si pro ni dojedeme hned. To, co v poklidu zrálo čtyři roky, náhle nesneslo odklad ani o pár hodin, které nás dělily od nedělního rána, které by jistě bylo moudřejší večera. Než jsme se zmobilizovali, než já zjistila kudy kam, protože hájovna se nacházela přímo na hranicích s Polskem v nejvýchodnější části Krkonoš, bylo půl třetí odpoledne. Když se tak dívám zpátky musela být naše mysl, tedy moje a Rézčina, naprosto zatemněna představou nového hafana, protože jinak bychom něco tak šíleného nemohly podniknout.
Tady musím upřesnit, proč ten ypsilon, řidič, tedy manžel, jak už jsem kdysi podotkla, pocházel z poněkud jiného klimatického pásma a pojem zimní Krkonoše, v něm neprobouzel naprosto žádné asociace a ač každý "normální" český řidič, by nás poslal v lepším případě k šípku, on řekl jen "Bueno, vamos" a bylo. V Praze bylo sucho, žádný sníh, jak dlouho myslíte, že trvá průměrné pražské skoroblondýně se zatemněným mozkem, než jí dojde, že v Krkonoších, to na začátku února, možná bude vypadat nepatrně jinak, než v hlavním městě? Hádáte správně, dost dlouho na to, aby ještě mělo smysl se vracet. V únoru se také poměrně brzy stmívá, věděli jste to? Já to určitě taky tušila, ale že bych si dala dohromady tmu a hledání neznámé cesty, nejen v horách, no nedala.
Jako mámu, mě mělo prozměnu napadnout, že je možná rozdíl mezi necelou hodinkou, kterou trvá cesta na chatu a neznámým počtem hodin, který trvá cesta do Krkonoš a ..jejda taky zpátky. Toto nepatrné nedopatření, mělo za následek vydatné zvracení Julinky, tehdy akorát dvouleté, někde v podhůří Krkonoš. Vydatné i z toho důvodu, že jsem se jí dlouhou a otravnou cestu snažila zpříjemnit troškou dobrůtek. Zřejmě ta troška v průběhu hodin přesáhla trošku formát trošky. Zastavili jsme, venku se snažila Rézka lapat po čerstvém vzduchu, aby se potupně nepřidala k sestře a já si začala lámat hlavu, co Juli obléknu, protože něco, jako náhradní oblečení, jsem sebou, už ani nevím proč, nevzala. Nakonec byla polooblečena, polozabalena v našem oblečení a k naší velké úlevě, po vyčištění svých útrob, tvrdě usnula. Alespoň zhruba jsem se snažila odstranit následky nehody, aby i Rézka mohla pokračovat v další cestě, a nebyla nucena hledat si ve zdejší vísce nocleh. Nakonec jsme si vyměnily místa, já si sedla vedle kontaminované sestry a Rézka se svým chatrným orientačním smyslem (a neznalostí jazyka španělského) zaujala místo navigátora. Ne, že by manžel nerozuměl česky, přesto však v rozhodujících chvílích, kdy bylo nutno se okamžitě rozhodnout, zda vpravo nebo vlevo a pod tlakem času a tmy, byla by pro něj navigace v mateřštině jednodušší. Obzvlášť nespočetné kruhové křižovatky s několika výjezdy, byly zkouškou nervů, které nám tak nějak samovolně vytékaly všem.

..... Hromady sněhu všude kolem, místy i na silnici, nám neklamně dávaly najevo, že cíl se blíží. Co vám budu povídat, míjeli jsme osvětlené sjezdovky, zřejmě již na polské straně, silnice byla sjízdná jen tak tak (po pravdě, já ani netuším, jestli jsme neměli čirou náhodou letní pneumatiky) a po stranách byly napůl nahrnuté, napůl naváté závěje, vyšší dvou metrů. Finišovali jsme, stačilo "jen" najít hájenku, což se ukázalo být jako další bonbonek v pořadí. Zavoláme a je to, ne? Jenže, mobilní signál chvíli byl, dlouho nebyl, pak na momentík znovu naskočil, aby na mě zamával, jak toreador rudým praporkem na býka a zhasnul. Další plán? Najít hospodu, tam vždycky vědí všechno. Věděli, věděli hned několik různých směrů, a cest, kterými se zaručeně dostaneme na místo. A všude, všude, všude zima byla veliká, všude sníh, všude mráz....... všude tma jako v..., no jako v Krkonoších v noci. Nakonec se operátor slitoval, dal nám pár minut času, během kterých jsme byli schopni hajnému vylíčit, kde jsme a on nám, jak se dostaneme k nim. Hájovna stála, jak jinak, asi sto metrů v prudkém (a když říkám prudkém, představte si opravdu prudký, na hranici sjízdosti) kopci, nad úzkou silnicí, na které jsme nemohli zůstat stát, protože by tím pádem byla neprůjezdná. Museli jsme nahoru něčím mezi zledovatělou sjezdovkou a korytem zamrzlého potoka, to vše v kombinaci se smrtícím (no, prosím, nezapomínejte odkud jsme vyjeli) stoupáním. Já a Rézka jsme vystoupily, abychom auto podpíraly, případně popotlačovaly a ve mně byla opravdu malá dušička, když jsem se při tom dívala na Juli, klidně spící v sedačce a zvažovala, jestli jí nemám vyprostit z auta, dokud ještě není vrakem. Silnice pod námi totiž také nebyla na rovině, jen protínala svah, který pod ní pokračoval až do opravdového potoka. Radost z toho, že jsme stoupání vůbec přežili, okamžitě zmrazil pohled dolů a osvícení, že jinudy není cesty zpět.

.....Před tímto sebevražedným počinem, jsme se však měli ještě rozhodnout, zda k němu přibereme i našeho nového domácího mazlíčka. Původně to měla být cesta informační a okukovací a v případě spokojenosti teprve nákupní. Po absolvování sedmihodinové (no ano čtete správně) strastiplné cesty, bych zřejmě odvezla i třínohého bernardýna. Jen šílenec na druhou (protože šílenci už jsme prokazatelně byli), by pohlédl na nabízeného psa a lehkým konverzačním tónem pronesl "No představoval jsem si ho malinko jinak, já si to ještě rozmyslím a poohlédnu se i jinde" a vydal se na zpáteční cestu.

.....Náš budoucí poklad, byl přiveden z kotce, kde byl ubytován spolu s bratrem, kterého si hajný nechal pro sebe, mámou, dalšími několika, snad příbuznými a jedním velšíkem. Hajný nám ji vedl jen tak, bez vodítka, šla tak nějak jako ovce na porážku, stále ji oslovoval pocem a dělej, zeptala jsem se tedy na jméno. Po chvíli váhavého ticha pronesl "Nóóó, v průkazu má Cilka". Byla to jinými slovy sdělená informace, že kromě sem tam "prcku", když už se jí někdo náhodou věnoval, byla oslovována hlavně "pocem", případně "uhni". Těžko říct, na které z těchto jmen reagovala víc. Tím nechci nikterak snižovat péči majitele, ona prostě jen byla součástí velké psí smečky, určena na prodej, šla tam, kam psi, dělala to, co psi a nebyl důvod ji cvičit, nebo se jí věnovat individuálně.
Vzhledem k tomu, že byl únor a ona byla umístěná v kotci, měla hustou srst, dlouhou tak, že irského teriéra, by v ní v té tmě, osvícené pouze žárovkou nad vchodem (to snad musela být čtyřicítka, nebo je tma v Krkonoších nějak hutnější než jinde), vytušil snad jen poradce chovu. A také, jak to říct, příšerně smrděla. Ale Rézka se k ní vrhla a zjevně neměla ani zdání o mých myšlenkových pochodech, týkajících se třínohých bernardýnů, protože se mě úpěnlivým hlasem snažila přesvědčit " Mami, ale je nádherná, že jo"? Těžko říct, ta žárovka způsobila, že fenečka byla víc cítit, než vidět. Co se dalo odhadnout bylo, že je opravdu mírná, nechala se bez jakékoliv odezvy hladit třemi cizími lidmi a ošlapávat batoletem a jen pokojně stála a vsadila bych se, že navzdory té tmě jsem zahlédla záblesk dobráckých očí. Fenku jsme samozřejmě brali, jen jsem se ještě snažila, jako zodpovědný nový majitel zjistit, co má ráda, co je zvyklá jíst, jestli má nějaké zvláštnosti, což podle mě bylo důležité, zvlášť proto, že už jí bylo půl roku. Mám pocit, že hajný takové otázky slyšel poprvé a nebyl na ně psychicky připraven a tak jen stále opakoval, že očkovaná je podle plánu. No budiž, aspoň nějaká informace, bylo vidět, že majitel nás považuje za podivíny z velkoměsta (v tom byl ostatně blízko pravdě) a tak jsem se raději vyptávat přestala, aby si prodej nakonec nerozmyslel on.

..... Nyní tedy, měla nastat nejrizikovější a srdcervoucí část celé operace. Odtrhnout psa od jeho rodiny, nacpat ho, kňučícího a zmítajícího se do auta, kterým nikdy nejel a odvézt ho do sedm hodin (v lepším případě) vzdáleného, nového domova. Měla jsem v pohotovosti i košík, kdyby se mu naše přízeň přestávala líbit, zvažovala jsem, zda ho mám dát dozadu, kde je sice spousta místa, ale nebyl by pod kontrolou. Vyřešila to Rézka, sedla si dopředu, hajný vzal psa do náruče, spolu s hajnou mu řekli "tak čau prcku" položil ho Rézce na klín, zabouchl dveře, pes po něm koukl, položil si hlavu na Rézčinu paži a v téhle poloze a v naprostém klidu, prospal celou cestu do Prahy.
Musím se přiznat, že jsem pojala podezření, že ho hajný nadopoval na cestu prášky na uklidnění. Dnes se zpětně za to pomyšlení omlouvám, neboť to se jen poprvé ukázala naprosto pohodová povaha naší "písečné bouře".

Vyhnány z ráje

25. května 2011 v 15:06 | adaluter
.....Jsem zpět. Tedy, jsme zpět. Všichni členové výpravy, trpí různým stupněm deprese z návratu do civilizace. Nejhůř to nese jednoznačně naše hafinka, leží stočená ve smutném klubíčku, ignoruje jídlo a celou noc navíc dobrovolně! prospala na pelíšku na chodbě, místo pod postelí paničky. Juli se domů docela těšila, o to víc, jí to pak asi zasáhlo, když jsme opravdu dorazily, přitulila se ke mně a plačtivým hláskem mi sdělila, že chce zpátky, protože na chatě je líp. Já i Rézka jsme měly jasno už před odjezdem, měsíc, nebo dva, navíc, by rozhodně nevadil. Já to řeším pokorným návratem do spárů internetu, ona spánkem.

.....Já i Rézka máme spálená ramena a ruce od několikadenního úsilí opižlat trávu vzrostlou do pasu, místy až k ramenům, do podoby udržovaného trávníku. Ha, ha a ještě jedno ha, protože po čtyřdenním zápase kosou, sekačkou a hráběmi, příroda stále vyhrává. A to jen tak stála, beze zbraně a tiše se chichotala. Necelých 1000 metrů čtverečních zdivočelé zahrady, o které říkám, že je přírodní (z nouze ctnost), se mi rozhodlo ukázat, jak moc přírodní dokáže být, když proti ní stojím sama a navíc v tomto roce poprvé, až na konci května. První a zásadní úkol po příjezdu, byl proklestit cestu ke kadibudce, která je z jiných, než praktických důvodů umístěna na úplném konci zahrady. Zvlášť v noci, nebo za deště, případně v noci za deště, je těch padesát metrů tam a padesát zpátky, obvzlášť přírodních. Dalším úkolem bylo zprovoznit alespoň dvorek, aby se nám děti nepoztrácely v trávě. Posekáním dvorku a vyproštěním pískoviště z lůna přírody, byly naše ambice pro první den vyčerpány, stejně jako my. Zbytek času, byl věnován už jen smělým plánům na příští tři dny.

.....Ráno jsem si přivstala, abych zachytila trávu ještě rozespalou a nepřipravenou na tuhý odpor. Byla plná rosy, svěží a kosa jen svištěla, což v mém provedení znamená, že tráva celkem povolně, asi z osmdesáti procent, padala k zemi, rychlostí asi tak dvou metrů čtverečních za minutu krychlovou. Slunce běželo po obloze obdivuhodným tempem a stejně rychle se vypařovala i rosa, můj jediný spolubojovník, tráva se oklepala, zvláčněla a když se z osmdesáti procent stalo padesát, usoudila jsem, že boj kosou pro dnešek skončil, že je třeba nasadit větší kalibr, v podobě sekačky. A tráva, byť o několik hlav kratší, měla ze mě stále velkou bžundu. Pohrabala jsem sťaté hlavy a Rézka zaútočila slibovaným kalibrem. Vzzz z z žuuum a ticho, nadzvednout sekačku a muuuž z z zzzzv popojet vzzz z z žuu uu m a ticho a takhle celé odpoledne. Sekačka (původně se sběrným košem) se zahltila s každým soustem a její zažívací obtíže se projevovaly náhlým ztichnutím, usilovným tlačením a pak explozí zelené polostrávené drtě vyvržené s velkým řevem na Rézčiny nohy. Rychlost sekání nezměřitelná, Rézčina trpělivost, k mému údivu, taktéž.
Pokud si někdo náhodou vzpomněl, že jsme sebou měly i Juli a přitom o ní není řeč, vězte že ta se doma ukázala párkrát za den, když hlad dostoupil nesnesitelnosti a u žádného z kamarádů se náhodou nepodával ani oběd ani svačina, pak je tedy přivedla na svačinu k nám. Chvíli se i zdrželi, ale okupovali pouze dvorek s přilehlým pískovištěm a kopečkem, ze kterého se dá sjíždět na motorce, staré tatře, kačeně, autě s volantem, a dřevěném vozíku, to vše samozřejmě za huronského křiku a smíchu, který ani sekačka se svou věčnou škytavkou, nebyla s to přehlušit. Pak, jako když střelí do holubů, byli najednou pryč a oblažovali svojí přítomností zase jiné chudáky rodiče.

.....Večer, už notně znavené, jsme s Rézkou usoudily, že zítra je nutné si přivstat, aby útok kosou mohl trvat déle a naopak útok slunečních paprsků na naše ramena a poněkud bolavé hlavy, byl omezen na dobu dopolední a pozdně odpolední. Jak jsme řekly, tak jsme i učinily, "přivstaly" jsme si o celé dvě hodiny později. Co naplat, první, co bylo třeba udělat, bylo nalézt a vykolíkovat záhon s jahodami v zadní půlce zahrady, aby nepadl v rozpoutané válce. Naštěstí jsem zhruba tušila, kde ho hledat a i jeho vzhled se poněkud, svým vzrostle plevelovitým složením, lišil od běžného trávníku. Záhonek byl tedy ohraničen a zachráněn před nájezdem sekačky, i když udělat z něj trávník, by bylo bývalo mnohem snažší, než udělat z něj znovu záhon jahod, chvíle pokušení tu byla, přiznávám.
Naše nadšení, už nebylo zdaleka tak skálopevné, jako první dva dny, i okolnosti jako by nám už nepřály, slunce žhnulo tak, že bylo opravdu nutné na několik hodin přes poledne práci přerušit, navíc, Juli osaměla, děti se v neděli vrátily domů a ona už měla jen jediný zdroj zábavy - nás. To samo o sobě práci poměrně zkomplikovalo, neboť se vším chtěla samozřejmě pomáhat, nejraději s kosou nebo sekačkou, hrábě už jí zdaleka nepřipadaly tak akční, o uklízení hraček, ani nemluvím. Nakonec jsme přes poledne skončily ve stínu, u obrázkového člověče nezlob se a strhla se bitva krutější než ta zahradní. Rézka se vrátila do dětských let a Juli se snažila švindlovat při každé příležitosti. Já jsem si za prohru nařídila vrhnout se na jahodový "záhon" a byl to trest značně nepřiměřený. Na každou sazeničku jahodníku připadlo dalších asi dvacet, slušně (či až neslušně) vyvinutých, kvalitně zakořeněných a bujně rozrostlých jedinců pýru, jetele, pryskyřníku (ten jsem si musela dokonce vygooglovat) obzvláště bohatě zastoupeného, vlaštovičníku, kopřiv a jiných, které mi za googlování ani nestojí. Musím podotknout, že na vině je i to, že minulý rok, se v důsledku mých problémů s očima a několika operacím, ani zahradě ani záhonu nedostalo zasloužené péče. Jenže plevel nemá pochopení, o slitování nemluvě. Nicméně, ani já ho neměla, chovala jsem se jak zuřiví vojáci plenící vesnice až do základů a občas se mi podařilo zplenit i ubohou jahůdku.
Večer jsme si za odměnu vyrazily na procházku do lesa a s hrůzou zjistily, že zdaleka ne jen ořechy, ale i duby, smrky a občas i buky doplatily na nečekaný návrat mrazů, i když na ořechy je zdaleka nejsmutnější podívaná, stromy zdálky vypadají mrtvé, holé, jen se zbytky, mrazem zničených, zčernalých a seschle visících, zárodků nových listů. Naštěstí při pohledu zblízka je vidět jak stromy bojují a s velkým úsilím se snaží zničené naděje nahradit novými, byť slabšími výhonky, samozřejmě už bez jehněd. Vlašské ořechy, stejně jako třešně, meruňky, některé odrůdy jablek, víno a jiné ovoce, budou letos nedostatkovým zbožím, alespoň ty tuzemské.

.....V úterý jsme si opět "popřivstaly", ale co, už jsem byla smířená s tím, že přírodní zahrada, zůstane nejméně z jedné třetiny nedotčena a to z té, kde máme "les". Je tu pár smrků, borovice, milovaná osika, už několik let symbiotizující s křemeňákem osikovým, loni byla první sklizeň už v květnu, modřín, podobně se družící s klouzky, dub, který zatím opatruje jen stádečko babek, na hříbky zřejmě teprve trénuje, habr, v jeho blízkosti se vyskytuje ryzec pravý, ale stejně daleko to má i k výše uvedené borovici, takže rodič je neznámý, břízka a pod ní nějaké holubinky, kaštan, pod ním jen ty kaštany. Ještě máme spousty žampiónů po celé zahradě, nádherných, bohužel zápašných, jarní májovky, skvělé do bílé polévky a já se několik let snažím přesvědčit bedly, zatím neúspěšně, ale já se jednou dočkám. No, zpátky k sekání, les se samozřejmě seká jen kosou a to jen brzy na jaře, aby byly houby v trávě k nalezení, letos budeme zkrátka muset víc hledat. Když si vzpomenu, jak se dědovi všichni vysmívali, když všechny odřezky z hub a houby, které byly červivé, nosil do našeho lesíka a zahrabával pod stromy, ráda bych ty posměváčky viděla teď, když si jdu pro křemeňáky do omáčky na zahradu (musím ještě podotknout, že nejbližší les, je až asi čtyřista metrů od zahrady, tudíž přirozený přenos hub vylučuji). Těší mě, že děda se svého úspěchu dožil i že to nebyla náhoda, ale jev, který trvá už nejmíň patnáct let, u některých hub i mnohem déle, zvlášť klouzky jsou vděčným přítelem modřínů.

.....Abych to shrnula, při čtyři dny trvajícím, lítém boji, padly dvě třetiny trávníku, z toho část pouze kosou, celý šik nepřátel opevněných na jahodovém záhoně, jeden příšerně obrovský jalovec, rozpadající se vlastní vahou a povětrnostními vlivy na prvočinitele, nutno podotknout, že z boje s ním, máme nejvíc šrámů a bodných ran, protože jeho ostrým jehlám (jehličky, by byl název nevýstižný a svým způsobem i urážlivý) se snad vyrovná pouze ježek, či vybavení transfúzní stanice. Nebyl však zabit, pouze důrazně zkrocen, zhruba o pět metrů. Padla i náruč orlíčků a kopretin, rostoucích v trávníku, ale byla jim udělena dočasná milost ve vázách. Padla ovšem i panenská bělost našich ramen a paží, výstřihu vpředu i vzadu a samozřejmě obličeje, rány se hojí pomalu a barva vařeného raka taktéž nepůsobí příliš esteticky. Jediná Juli, díky své genetické výbavě, vypadá jako čokoláda. Padaly jsme my, každý večer dřív a dřív, ráno vstávaly o to později, objevily znovu svaly, které ležely zapomenuty ladem, ale přesto, naprosto jediné, čeho jsme litovaly je, že jsme to všechno udělaly proto, abychom teď musely odjet a nemohly si výsledky naší práce vychutnat a užít. S tím, že absolutně netuším, kdy se znovu dostaneme do našeho ráje, může to dopadnout i tak, že nás naše "přírodní" zahrada přivítá ve stejném stavu jako tuto sobotu. Nezbývá než doufat, že jarní příděl té největší síly už byl vyčerpán a nyní rostlinstvo poněkud zkrotne a zmoudří.

.....Byl to překrásný prodloužený víkend a proto neváhám a první, co dělám je, že se s vámi o něj podělím. Abyste tu nenacházeli jen smutek a beznaděj. Mám to jako na houpačce a sestersky se s vámi dělím o to i o to. A všechno jsem to já, když se dívám zpátky, je to k neuvěření, jak velké rozdíly v náladách a emocích mívám, i během hodin, natož dní. Tak to se mnou prosím vydržte.

Zadrhnuté zádrhele.

18. května 2011 v 12:13 | adaluter
.....Mé skromňoučké múzy bydlí v parku, bydlí v čekárně na očním, mé múzy přebývají i v "mekáči", kde s Juli občas čekáváme na naši tetu Zuzku, která vinou pracovního "vy" nebo spíš přetížení, doráží na všechny schůzky s nejmíň půlhodinovým zpožděním.
A úplně nejvíc, mě obletují venku, při chůzi, je to asi pozůstatek z dob, kdy jsem se jako malá a pak mladá, "toulávala" po lesích. Odešla jsem třeba v osm ráno a domů dorazila večer. Později, abych nepůsobila podivínsky, jsem sebou začala nosit košík na houby a zjistila, že je to pro mě ta absolutně nejlepší relaxační metoda. Celé hodiny jsem si povídala sama se sebou, někdy jen v duchu, jindy polohlasně a společně s houbami, hledala smysl života, jak píšu už v profilu, jen dodám, že co se týká hub, bývala jsem podstatně úspěšnější, smaženici ze smyslu života jsme nikdy neměli, ještě tak na polévku by možná bylo.
A to mi zůstalo, jakmile se dám do pohybu a moje chůze chytne určitý rytmus, myšlenky se rozjedou na plno a od křidýlek těch maličkých poletušek se mi dělá průvan kolem uší. Tady se narodí, ale i zahyne nejvíc nápadů, protože zapisovat v chůzi, je nad mé schopnosti a pamětovou kartu jako příslušenství k mozku, bohužel ještě neprodávají.

.....Takže tady všude a samozřejmě občas i jinde, trávím čas s těmi holčinkami, co mi sedávají na rameni a našeptávají. U nás doma se zdržují minimálně, když už, tak v noci, za nepřítomnosti ostatních členů domácnosti. A počítač s klávesnicí je, řekla bych, přímo odpuzuje. Opravdu, málo co, jde z hlavy rovnou do kláves. Ten propiskový mezistupeň, který mám zažitý třicet let, se nemíní vzdát své exkluzivity. Vše co má mít hlavu, patu, vtip, nebo pointu, se musí nejprve protlačit skrz propisku.

.....Potřebovala bych se zdokonalit v psaní na klávesnici. Sice je můj pokrok (pochválím se sama) obdivuhodný, protože od počátečního, listopadového hledání písmenek, které někdy zabralo čas i kolem půl minuty na kus, jsem dospěla k poměrně "vysoké" frekvenci úderů a znalosti umístění jednotlivých znaků, vychytala jsem otazník, vykřičník, velká, malá písmena, fintu na napsání zavináče -- vidím vás, vy se mi smějete, to od vás není pěkné. Já nikdy s počítačem (a nutno podotknout, ani s psacím strojem) nepracovala, žádný kurs neabsolvovala, doma ho obcházela obloukem a na gymnáziu, před pětadvaceti lety, jsme měli jeden, na který jsme se mohli, pro jistotu, jen s úctou dívat a to jsem ještě ten den, kdy na naši třídu přišla řada, chyběla, takže dodnes nevím, jak vlastně vypadal.

.....Jsem zkrátka samouk a i když toho moc neumím, je to jen moje práce, co všechno bych teprve zvládla, kdyby se mi dostalo příslušného "vzdělání". Teď bych chtěla psát více prsty, než jen dvěma, ale nějak to nejde. Buď můžu psát "rychle" a "automaticky", nebo zapojit jednu, nebo i dvě dvojice dalších prstů a nastává zmatek, spojení mezi mými prsty a mozkem se uzluje, ucpává a přerušuje a slovo "nenaolejuje-li", se stává záležitostí minut, ne vteřin. Nakonec můj přetížený mozek přehodí výhybku a mé prsty, krom ukazováčků se samovolně stáhnou, jako podvozek letadla po startu, ustoupí do pozadí a rytmus psaní se obnoví a z monitoru na mě zírá "to Julie, naolejuji to sám" a já ani nevím, kde se to tam vzalo. Tak nevím, mám se snažit, mám to vzdát ? Psaní všemi deseti je pro mě sci-fi, ale aspoň čtyři, nebo šest, to by byla paráda. Hned bych se cítila líp, kdyby kolem procházející Rézka, pokažé s úsměškem neprohodila: "Ty furt ještě datluješ těma dvěma" ?

.....A jak by mi pomohlo, že by mé prsty, ne oči, věděly, kde je které písmenko, protože přepisování propiskových "skvostů" je časově náročnější, než psaní z hlavy. Člověk fixuje pohledem text, nadechne se, jako by se chtěl potopit a pak se zuřivě vrhne na klávesnici, než se mu zapamatované vykouří z hlavy. Napíše půl věty a je v koncích, jak s pamětí, tak s dechem a začíná hledání příslušné partie v čmaropisu. Ano v čmaropisu, protože téměř vždy píšu na kolenou a můj "vypsaný" rukopis je všechno, jen ne čitelný. Z tohoto titulu bych mohla být i lékařem, protože jak známo, nečitelný rukopis, je jedním ze základních předpokladů tohoto váženého povolání, stejně jako jedním ze základních předpokladů lékárnického vzdělání, je talent k luštění hieroglyfů. Bohužel, byla bych lepší lékař než lékárník a to i přes to, že vlastně luštím své vlastní šifry.

.....Tak tedy, hledám příslušnou pasáž v čmaropisu, než ji ovšem najdu, zapomenu, čím jsem v přepisu skončila, stočím tudíž zrak k monitoru, vtisknu si do paměti poslední slovo a vracím se zpět k předloze, kde ovšem opětovně bloudím. Konečně naleznu totožné slovo, zafixuji si další část "vysoce umělecky cenného díla", nádech a vše se opakuje. S pohledem upřeným na klávesnici, vypotím další souvětí a když s pocitem triumfu, jak se mi lepší paměť, zvednu hlavu, abych zkontrolovala svůj počin na čisto, zjistím, že jsem zapomněla vypnout Caps Lock a všechno je v ..., no těsně pod kostrčí. A to vše se, podle délky jednotlivých "vysoce umělecky cenných děl", opakuje až několik hodin. Jsem masochista, asi. Ale ten pocit zadostiučinění, když po trojí (a i tak nedostatečné) kontrole textu konečně mačkám "ihned zveřejnit", je k nezaplacení. Jediný, ještě lepší moment pak je "Máte dva (tři, deset) nové komentáře", to jsem jak děcko na Vánoce. Blogování mi zalezlo pod kůži a nemíním se vzdát, i kdybych měla mít přezdívku "datel" i v občance.

.....Dovolím si otázku, jak jste na tom vy ? Vážně všichni píšete z hlavy rovnou do virtuality, nebo máte ještě někdo slabost pro propisku, pero, tužku nebo křídu a břidlicovou tabulku, případně dlátko a kámen ? Nebo jsem tu jediná z minulého století, ba tisíciletí.

.....A ještě PS: nevím proč, nepátrám po tom, ale mám dnes dobrou náladu, víte takovou tu s úsměvem na tváři, je to tak krásný pocit, úplně jsem zapomněla. Asi nevydrží dlouho, ale věřím, že se bude vracet. Tak se mějte krásně, mám vás ráda.

PROSTĚ "POHODA"

12. května 2011 v 14:49 | adaluter
.....Už několikrát jsem se zmiňovala, že ráda a hodně píšu na kontrolách u své oční lékařky, kde mám vždy několik hodin jen pro sebe a můžu se nerušeně uzavřít do světa písmen a zároveň pozabíjet vlekoucí se čas. Ale dnes sedím, ne moc trpělivě a čekám, co taky jiného v čekárně dělat. Netrpělivost ovšem nesouvisí s liknavostí lékařky, ale něčím naprosto jiným. Já dnes dorazila vzorně, přesně na minutu, ale můzy meškají. Jestli ovšem není nadnesené nazývat ty záchvěvy psavosti můzami. Každopádně jsem tentokrát bezradná, hlavou mi sice probíhají témata, ale já je jedno po druhém zavrhuji jako: moc smutné, ufňukané, depresivní, o ničem, moc osobní a nic kloudného nepřichází. Zkrátka jsem v propadu a něco pozitivního aby člověk pohledal. A tak pátrám v paměti a vytáhnu, ale jo, to by šlo, vztek je dobrý, nic pozitivního, ale lepší se rozzuřit než rozbrečet, na očním ty slzy dělají problémy, vyplavují kapky. Zuřivost už taky bude spíš krotká a domestikovaná, protože ona událost už je pár měsíců za mnou a já stihla vychladnout.

.....V prosinci loňského roku jsem poměrně intenzivně hledala práci. To je oříšek samo o sobě, já navíc jako držitelka invalidního důchodu, jsem byla už předem napůl ze hry. Navíc ani moje osobní situace nehrála tak úplně za mě, lékařka mi důrazně doporučila zatím nepracovat, protože stav mých očí, je prozatím nedořešen a stále nevyzpytatelný, což ovšem mou finanční situaci nijak zvlášť nevylepšuje. Soustavná péče o Juli, která sice chodí do školky, ale je velice často nemocná, také není tím pravým lákadlem pro případného zaměstnavatele. A asi největší problém jsem já sama, nějak se nedokážu postavit před personalistu a říct:" Můj zdravotní stav je bezvadný, nemocnost nehrozí a dítě bude hlídat babička, dědeček, sestra, chůva, v nejhorším ho šoupnu do Klokánku". Vím, že je to lež jako věž, protože z minuty na minutu, kdykoliv, můžu přestat dočasně vidět, babička, dědeček ani sestra hlídat nebudou, na chůvu nemám a do Klokánku jí nedám. Ano dělám si to sama, já vím.

.....Po dlouhém zvažování jsem usoudila, že nejschůdnější (aspoň, co se týká starosti o Juli, protože oči neovlivním) by bylo pracovat v noci, kdy Juli spí a pro její příbuzné by snad nemusel být takový problém jí ohlídat. A hle, těsně před Vánoci jsem našla skvělý inzerát, byl to noční úklid Technické knihovny v Dejvicích (tudíž poměrně blízko), práce vyhrazena speciálně pro zdravotně znevýhodněné (v tomto případě tedy zvýhodněné) osoby, úvazek zkrácený, počet volných míst 17 !!!,a plat od 13000 !!!!!. Páni, po spoustě marných pokusů, kdy jsem už ztrácela naději, to byla naprostá bomba, dokonalý dárek k Vánocům. Samozřejmě jsem okamžitě volala, musela jsem být jedna z prvních, zjistila, že práci zprostředkovává agentura, která se specializuje na uplatnění zdravotně postižených na trhu práce, což zvýšilo moji důvěru. Nástup měl být od třetího ledna, paní slíbila, že se ozve ještě před koncem roku, aby mi dala termín na konkurz.

.....První nepatrný zádrhel byl, že se neozvala, tudíž jsem hned po Novém roce volala znovu já. Paní ochotně zkontrolovala, zda si mě minule zaznamenala a pak mě ujistila, že jakmile bude mít datum konkurzu, ihned mě zkontaktuje. Volala jsem v půlce ledna, pak znovu na konci a pokaždé slyšela totéž, bohužel firma nám stále nedodala datum výběrového řízení. Moje nervozita rostla každým dnem, sice jsem i dál procházela nabídky, ale nestály za moc a bála jsem se pustit tak skvělou, byť jen možnost. Rady ať nastoupím kamkoli a pak dám po pár dnech výpověď, když mi vyjde tohle, byly k ničemu, za prvé stejně nebylo kam nastoupit a za druhé tohle přesně patří do vzorce chování , které nezvládám. Jediné, co mi nesebralo zbytky naděje, bylo to, že inzerát byl průběžně aktualizován, tak jsem doufala, že čekají na plný počet zájemců.

.....V polovině února, mi ona paní konečně zavolala to dlouho očekávané datum. V den konkurzu, jsem dorazila na uvedenou adresu v centru Prahy, dozvěděla se že zájemců je dvacet pět a jsou rozděleni do skupin po pěti, já patřila do té první. Dostavil se zástupce zprostředkovatelské firmy a také případná budoucí šéfová, ze zadavatelské firmy, knihovny. Nás bylo, jak už jsem řekla pět, dvě ženy, tři muži. Celé sezení trvalo déle než hodinu, pan Prostředník si nás vyfotil ?!, vyplnil s námi dotazník, pohovořil a všem nám potom rozvlekle a ne příliš konkrétně osvětloval personální vztahy. Po několika dotazech vyšlo najevo, že budeme vlastně zaměstnanci oné agentury, která nás pak bude propůjčovat jednotlivým organizacím na práci. Tady jsem poprvé zbystřila a zeptala se, zda je možné, že nás po určité době mohou přesunout někam jinam a na denní směny. Velice neochotně, dlouhými oklikami přiznal, že v zásadě ano, ale dodal, že vždy záleží na dohodě. Dohod a domluv mezi lidmi, ochoty, vycházení vstříc a podobných obratů, byl jeho projev plný. Mohl působit jako lidumil, nebo poněkud slizký manipulátor... Vzhledem k výrazu, který u toho měl, jsem se obávala druhé varianty.

.....Pak dostala slovo "paní šéfka". Zevrubně popsala povinnosti, které nás čekají a jen tak mimochodem se zmínila, že se tedy jedná o jedenáctihodinové směny, od osmi večer do sedmi do rána. Po této nenápadné informaci vybouchla a s velkým křikem se rozloučila druhá ženská zájemkyně o místo. Před odchodem jim však ještě od plic řekla, co si o nich myslí, když u práce pro zdravotně postižené označí jedenácti hodinovou směnu, jako zkrácený úvazek, nutno říct, že měla v něčem pravdu. Po prásknutí dveřmi nastalo ticho, doplněné jen souhlasnými kývavými pohyby hlavou, nás, kteří jsme vytrvali. Prostředník chytil dech a argumentoval tím, že nevěděl, že inzerát je takto formulován, ale že pokud má někdo "vážně zájem" (řečeno hlasem, který toho někoho rovnou vyřazoval z konkurzu) o zkrácený úvazek, můžou se samozřejmě "dohodnout" a pracoval by jen čtyři dny v týdnu. No páni, jen čtyři, no ano zkrácené to bylo, normální pracovní doba zahrnovala dnů šest. Nutně tedy padla další, nejpodstatnější otázka, co za to. Uhýbání, okecávání a vykrucování, už muselo být podezřelé všem, snad krom jednoho z mužů, který byl očividně v poměrně hluboké depresi, což mimochodem uvedl i při vyplňování dotazníku. První otázku na plat, která padla brzy po začátku celého dýchánku, zahrál Prostředník do autu, na konci nám došlo proč, nejspíš byl placen pouze za dokončený konkurz. Nakonec musel s barvou ven, neboť už nebylo kam uhnout. Bylo to celých padesát korun na hodinu a to včetně příplatku za práci v noci. V tu chvíli mě zamrzelo, že má skorobudoucí skorokolegyně, neprojevila více trpělivost a nepočkala s odchodem až do této slavnostní cvíle. To ticho ve kterém jsme totiž náhle osaměli, já a muž s depresí, bylo skličující. Nějaká ta "prdel" sice zůstala viset ve vzduchu, ale chvíle si zasloužila víc. Když si prach sedl, byli jsme my, poslední zoufalci, opatrně zpoza stolu ujištěni, že se nám příští týden ozvou.

.....Vyšla jsem na chodbu a zkoumavým zrakem přelítla, těch asi patnáct dalších uchazečů, převážně mužů a tipovala, který z nich jim z toho udělá kůlničku na dříví, když my jsme se nepochlapili. Tipla jsem někoho z poslední skupiny, protože po třech hodinách čekání, čekání a čekání, budou určitě v mnohem lepším rozpoložení, než my, kteří jsme si to odbyli takřka bez příprav.

.....Poté, co jsem dorazila domů, jsem si trochu započítala a zjistila, že těch slibovaných třináct tisíc hrubého, by dostal ten, kdo by pracoval jedenáct hodin nočně, šest dní v týdnu. No řekněte, není to pro zdravotně postiženého terno? A to jsem ještě zapoměla uvést jiný nepatrný detail, který vyplul na povrch až v závěru celé té parodie a to, že ve skutečnosti hledali pouze čtyři nové zaměstnance, nikoli sedmnáct. Sedmnáct jich bylo v knihovně zaměstnáno celkem. Kupodivu i tato informace, stejně jako slibovaný plat, zůstaly Prostředníkovi utajeny a on nemohl věřit vlastním uším, že "něco" takového, bylo v inzerátu uvedeno.

.....Nemusím snad ani říkat, že nevím jak onomu zkroušenému chlapíkovi, ale mně se příští týden nikdo neozval. Nejspíš jsem nějak nesplňovala přísná kriteria na tuto otročinu, nebo se nelíbila fotka, kterou Prostředník pořídil mobilem, kdo ví. V koutku duše mě hřála myšlenka, že se možná neměl kdo ozvat, neboť jak známo, se zadrátovanou čelistí se velice špatně hovoří. Nicméně moje důvěra, byla zadupána v prach, když jsem zjistila, že agentura, hrdě hlásající, že pomáhá zdravotně postiženým, z nich vlastně dělá novodobé otroky. A to nemluvím o sebedůvěře, když jsem ani na takovouhle práci, nebyla shledána vyhovující.

Jak snadné je manipulovat s lidmi a jak nesnadné je nenaletět.

Procházka v parku v (téměř) přímém přenosu

4. dubna 2011 v 0:53 | adaluter
.....Tak, jak jsem už nadnesla v komentáři u Edith, slíbila jsem Juli, že vyrazíme ven na brusle, nebo na kolo. Nakonec vyhrálo kolo. A teď tu sedím na lavičce a snažím se vydýchat své zděšení. Zřejmě na mě v mém věku dopadl zvláštní druh sociální fóbie. Zima a špatné počasí, mají jednu výhodu, prázdné parky. Zvláštní, lidé na chodnících ve městě, ba ani v tramvajích nebo obchodních centrech, mi nevadí, maximálně mě lehce rozčílí, když dav zhoustne natolik, že řečeno dopravní hantýrkou, průchodnost klesne na stupeň čtyři až pět.

.....Když jsme dnes dorazily do nám blízkého parku Ladronka, kde je, už celopražsky, známá inlajnová dráha, mé tušení, že tam bude živo, se ukázalo být značně podhodnocené. První, co zvolala Juli, poté, co jsme vkročily do třešňovky, bylo hlasité "Jé, piknik" "Ale houby", ujelo mi, v hrůzné představě, že při jejím společenském založení, se posadí na první deku a požádá o sendvič. Naskytl se nám totiž pohled, který já osobně, znám jen z filmů o New Yorku, kde při krásném počasí polovina města okupuje Central Park. Lidí bylo po trávnících rozesetých víc, než sedmikrásek a to už je co říct. Polovina z nich (ta pánská) do pasu obnažená, nejsem pohoršena, proboha, jenže první dojem byl, že jsem vstoupila někam, kam jsem neměla, nejspíš do cizí zahrady. Ti, co neleželi na trávě, korzovali po přeplněných cestičkách, kam se hrabe Václavák. Prostě řízený, promyšlený útok na jarní zeleň. Všichni do parku! Jak já miluju tichou a prázdnou přírodu, kolem mé zlaté chatičky, lesy, pole, louky, no pravda, vede tam turistická značka, cyklistická trasa, ale jinak...

.....Já vím, co jsem čekala, neděle, konečně jaro, co jaro, rovnou léto, krásný park v Praze. Čekala jsem to, jen jsem nečekala, že to na mě zapůsobí tak, že téměř poběžím tou uličkou, mezi šťastnými rodinkami, rozloženými po obou stranách a budu hledat skrytý koutek, kde budu neviděna, nevnímána. Pravda je, že pohled na rodinné štěstí, mě teď trochu vyvádí z míry, což mi došlo právě dnes a právě tady, na místě s nejvyšším výskytem šťastných rodin v Praze na metr čtvereční. Míjejíc lavičku, kde tatínek, mimochodem zřejmě původem z Afriky, držel v náručí čerstvoučké miminko, vedle se chichotalo druhé mrně a rozpustile houpalo nohama a maminka, Češka, se je všechny snažila zvěčnit pomocí fotoaparátu, jsem to málem neustála a téměř dala zpátečku a utekla domů, do svých známých, bezpečných, okoukaných a uzavřených čtyř stěn. Naštěstí Juli byla už na kole daleko vepředu a tak jsem jen přidala do kroku. Teď tu sedím a začínám si trochu zvykat, i když, i o lavičku to byl trochu boj. Ti co na ní seděli, ji právě opouštěli a jelikož byla v té chvíli jediná volná široko daleko, nebyla jsem sama, kdo o ní projevil zájem, ale byla jsem nejblíž. Tak mě minuly dva protáhlé obličeje, o přisednutí zájem neměly, ale tím líp, vytáhla jsem svůj papírový blog(k) a hned zčerstva, než mé dojmy vyprchají a vášně zchladnou, jsem se musela podělit o to, jak nenávidím první teplé jarní víkendy v parku.

.....Když se teď tak rozhlížím, docela mě překvapuje, jak malou "ochrannou" zónu, mají homo picnicus, stačí jim tak, pouhopouhých deset metrů od dalších homo picniců a už si vesele užívají svého "soukromí". Naštěstí mnou urvaná lavička, mi umožňuje výhled do dáli, přes celou Prahu, někam směrem k Jižnímu Městu, ležícímu na horizontu a většina lidskomravenčího hemžení je za mnou. Jen marně přemýšlím, jaký že to požitek, mají všichni ti bruslaři z toho, že tu v souvislých dvoj až trojstupech krouží stále dokola, jak můra kolem lampy, i když to kolo je docela veliké, poté, co ho loni zas o nějaký ten kilometr prodloužili. Mně ta "davovitost" prostě děsí, jsem protivný samotářský introvert, který nesnáší masové akce, hromadné akce a organizovanost vůbec a mám v tomto ohledu i omezené chápání těch, kterým to nevadí, nebo to dokonce vyhledávají.

.....Tak, vybalit deku, sundat kanady (brr), sundat ponožky (ještě, že nesedím po větru), odflusnout do trávy, hned vedle deky (no comment), svalit se na deku, jeden na ježka, druhý rudý číro, trocha povadlý, slečna, tak nějak běžná, se opaluje, hoši, hlubokými, znělými hlasy, které mi nezbývá než poslouchat, řeší důležité věci plné píp, píp, píp. Nic z toho mi nevadí, fakt, jen tak nějak nemusím být u toho. Ale jako jo, hustý tetování, "ochranná" zóna klesla někam k pěti metrům, takže dost dobře i vidím, nejen slyším. Moje je o dost větší (mluvím o zóně, ne o tetování), takže odejdu dřív, než se změní vítr a otestuje i můj čich. Většina z vás mi teď nejspíš řekne "tak co tam lezeš, ty protivo nesnášenlivá, když ti to tak vadí"? A mně nezbývá, než souhlasit s vámi, do pr...., proč já sem vlastně lezu? No, kvůli štěstí své ratolesti přece, znáte to, čerstvý vzduch, slunce, pohyb, jízda na kole, stovka kamarádů na hřišti pro padesát dětí, co by jeden neudělal a nepřekousnul. A jak tu tak sedím (už o kousek dál), přímo přede mnou se zastaví a zapózuje mamča s kočárkem, tentokrát fotí táta. Ach né. Jenže v tu samou chvíli, prošel kolem páreček s černým kokrem a z něžné pusinky mojí Julinky, vylétlo "sakra, von mi sebral klacek" (no, doma máme i hračky, vážně). Slečna, která nás mezitím minula, milému čoklíkovi klacek vytáhla z huby a vrátila ho s úsměvem Juli. Ta ovšem celou záležitost dorazila tím, že prohlásila víc než nahlas "no fůůj, ten je ale voslintanej!" Smutek byl pro tentokrát zažehnán.

.....Nakonec jsem tam vydržela celé čtyři hodiny, nutno říct, že většinu času, jsem se sebestředně soustředila na psaní, protože Juli si na hřišti, kam jsme nakonec dorazily, vystačila sama, tedy s tou další stovkou dětí. Tolik můj čerstvý zážitek o setkávání s jarem a... už aby pršelo.

ZRÁDNÉ PŘEDJAŘÍ

23. února 2011 v 16:08 | adaluter
.....V poslední době, mám jisté pochybnosti o Darwinově teorii, či spíše o jedné její části, či spíše o části jedné její části.
Začínám totiž silně pochybovat, že mými předky byly opice. Ne, že bych se chtěla nějak vyvyšovat, nic proti opicím , ale sledujíc můj životní rytmus, už dlouhých, dlouhých hodně let, přikláním se k názoru, že mí předci mají původ jinde.
V útulných doupatech hnědých medvědů.

.....Jak jinak si vysvětlit ten nezvladatelný útlum, přicházející koncem podzimu a sdílející se mnou veškerý čas, až do příchodu opravdového, nefalšovaného jara.
Vím, že jsme prošli dlouhým vývojem a tak jsme přeci jen maličko odolnější, proti tomuto přírodnímu imperativu, na druhou stranu, zkuste medvědovi rozmluvit zimní spánek. Můžu vás ujistit, že káva nezabírá (tedy na medvědy, já, to s ní pořád ještě zkouším).
Nejtěžší zkouškou celé této "spánkové etapy" je ale předjaří. Zima s jarem začínají hrát na kukanou, chvíli kuká jaro, potom zase zima, znovu jaro.
Jednoho to nabudí (probudí), aby ho to vzápětí hned uspalo a znovu probudilo.
Jeden (ať už člověk nebo medvěd) je z toho zmatený a notně znavený a taky trochu rozzuřený (takto napůl probuzenému medvědovi, není radno vstupovat do cesty, co myslíte, jak je to se mnou?....... správně).

.....Všechno najednou vypadá jinak, krásně temné doupě zalévá záře, která káže jednat. Zimně-jarní sluníčko je neuvěřitelně zákeřné. Jeho pátravý pohled, z nízké nebeské dráhy, ostře dopadá skrz umatlaná okna (medvíďata a jejich čmárání na orosené tabulky), všude tam, kam několik měsíců, zimní milosrdné šero pohled neumožnilo.
A už ukazuje, hle pavučiny, hle prach, který neví, co je to prachovka a hleďme, copak je tohle... no fuj.
Svým světelným prstíkem, šátrá do každé skulinky a se zvráceným zadostiučiněním ukazuje, jak je medvědí doupě po zimním spánku zanedbané.
Problém je v tom, že zároveň nemá ještě dost síly, aby do napůl spící medvědice (tedy mě), vlilo dostatek energie, by, s písní (bručivou) na rtech obskotačila doupátko a vyblýskala ho do oslniva.

.....A tak se tu plouhám, podle toho, kam mi zrovinka posvítí a spíš šudlám, než cídím a zívám a sním o době, kdy slunce spalo ve sněhutvorných peřinách.
A nebo aspoň o době, kdy mě svou jásavou, hřejivou a už opravdu jarní silou, nabije na plný výkon a já budu pobíhat a všechny pavoučky, pěkně po jednom, přesvědčovat, že už začalo jaro a tudíž je nejvyšší čas, odstěhovat se zpátky k matce přírodě.

.....Zatím je ovšem venku počasí, že by ani pavouka nevyhnal a nezbývá tedy, než se doplouhat zimou k životadárnému jaru. A doufat, že i letos bude jeho kouzlo stačit, na nastartování mých medvědích genů na nejvyšší obrátky. Mávám, zívám a vzývám jaro: "Prosím, přijď už".
PS: Sorry Darwine

Náš " venkov".

15. února 2011 v 23:41 | adaluter


.....Při dnešním brouzdání, po blogových luzích a hájích, jsem narazila na článek, který napsala Kerria, která se chystá spolu s manželem založit chov králíků.
Při jeho čtení, se mi vybavila spousta vzpomínek na naše vlastní "hospodaření".
Naši sousedi mívali, v chlívku na dvorku, každý rok dvě prasátka, na zahradě stádečko šesti ovcí, druhý soused má zálibu v dravých ptácích, takže sousedíme s orlem, sovou sněžnou, výrem, několika sokoly, jestřáby a poštolkami.
Za naší zahradou bydlí liška, z oken po ránu pozorujeme bažanty nebo zajíce a cestou k autobusu, občas, hlavně večer potkávám srnku.
Proč to píšu, co na tom, to je běžný obrázek našeho venkova. Ano to jistě, ale já bydlím v Praze, a tady, už to zase tak běžné nebývá.

.....I my jsme založili takové skromné hospodářstvíčko, žádná prasata, po pravdě, odér linoucí se ze sousedova dvorka (domky jsou řadové, tudíž i dvorky sousedí velmi těsně), nám úplně stačil, další už by se k nám stejně ani nevešel.
Žádné ovečky, ač byly poměrně bezproblémové a novorozená jehňátka jsem považovala za nejrozkošnější stvoření na světě, zato zuřivý beran, tváří v tvář, byl podstatně závažnější hrozba, než troška toho smradu.

.....My jsme se drželi při zemi, někdo by možná řekl při zdi. Opatřili jsme pár kuřat, za účelem získat domácí vajíčka s krásně oranžovými žloutky (maličký protimluv).
Trvalo to poněkud (o dost) déle, než jsme čekali, nicméně nakonec byla mise úspěšně splněna. Jen jsem byla trošičku překvapena, co všechno slípky k vytvoření té žádoucí barvy vlastně potřebují, dodnes jsem přesvědčená, že hlavní součástí, bylo barvivo z krovek všemožných brouků, možná se uplatnily i žížaly z kompostu, kde měla naše hrabavá drůbež letní byt.
Slepičky nám opravdu sloužily jako zdroj obživy, i když nepřímo, bez ohrožení vlastních životů.
Ani ty vynesené, si nežily špatně, z nás jim nikdy nikdo neublížil.
Pravda, párkrát se stalo, že k nám zavítala kuna, či lasička, kdo ví, navštívenku nenechala, bohužel, nenechala ani slepice.
Několikrát jsme chov obnovili, ale musím se přiznat, že v době, kdy byla panika okolo ptačí chřipky na vrcholu a vypadalo to, že jediný možný bezpečný chov drůbeže je pod střechou (a nás shodou okolností znovu navštívila ta zákeřná šelmička), zbaběle jsem to vzdala a pokorně se vrátila k vybledlým žloutkům od slepic, které ani netuší, co to jsou brouci a žížaly.

.....I králíky jsme měli dlouhá léta, ale že by z toho byla nějaká velká obživa, no prostě pražáci, každý králík dostal jméno, děti je krmily pampeliškami a mazlily se s nimi a když byl táta donucen (blížící se zimou), králíkárnu trošku "probrat", týden s ním nemluvila ani klika u dveří, což mu nevadilo, protože mu stejně nejmíň týden nebylo vůbec do řeči.
Nakonec ušáci skončli v mrazáku, nejmíň na půl roku, dokud se nezapomnělo aspoň na to, který byl Ferda a který Čumáček.
Vytahováni byli, více méně, s odporem, po týdnech upozorňování, že v mrazáku je pořád ještě TEN králík.
Na talíři už se jim dostalo milosti a všichni svůj povinný díl snědli , ale měli jsme v té době zvýšenou spotřebu bůčku, který se peče spolu s králíkem a navíc mám pocit, že si po obědě všichni, tak nějak tajně, oddychli, že to mají za sebou.
Nakonec to dopadlo tak, že v každém kotci, žil jeden králík na odpočinku a táta jim šťastně sekal každé ráno trávu, sušil seno na zimu a tajně je drbal za ušima. To ta péče, pro něj byla zásadní potěšení, o maso vlastně nikdy nestál.

.....Když pak postupně odcházeli do ušatého nebe, byli tátou nenápadně nahrazováni mladšími exempláři. Loni na podzim nás ovšem zaskočila katastrofa v podobě myxomatózy. Poté, co pohřbil posledního králíka, táta prohlásil, že další už nikdy a králíkárnu, že spálí. No, králíkárna zatím stojí a blíží se nám jaro plné krásně zelené, šťavnaté travičky.....

PS: Už dlouhá léta, touží táta po koze, teď jde do důchodu, takže kdo ví . Jen tu nikdo, krom táty, OPRAVDU nepije kozí mléko, tak nevím.
 
 

Reklama