O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

ČASOBRANÍ - POZDNÍ SBĚR

O mrtvých jen dobře

21. září 2015 v 13:41 | adaluter
...říká se. Ale že léto ještě slabě dodýchává (a já tudíž nekopu do ostatků), můžu snad taktně zmínit některé drobné připomínky, které k jeho letošnímu průběhu mám.

Všichni jsme tu byli, takže je mi jasné, že pro vás nebude překvapením, když na prvním místě poukážu na to, že bylo vážně velmi horké.
Minimálně o deset stupňů Celsia teplejší, případně o deset stupňů severní šířky jižnější, než je ta nejhornější hranice mé ideální představy.

A vážně velmi suché bylo, všimli jste si? Sušší o mnoho sudů dešťové vody pod naším okapem a pod tím vaším ostatně nejspíš také.

Bylo to vážně velmi ctižádostivé léto a podařilo se mu prodrat se do čela všelikých meteorologických tabulek, spisovaných již od dob, kdy sedláci u Chlumce dali vzniknout známému úsloví.
A jako sedláci u Chlumce, jsem se po většinu léta cítila i já, zaválčila jsem si hned v několika "bitvách", na velmi odlišných bitevních polích.

Bitva první: snaha o (částečné) osamostatnění Julky

neboli akce letní tábor. O táboře už jsem psala na počátku prázdnin a nebudu to zbytečně protahovat, celkový závěr zněl: už nikdy.
Nu dobrá, jako zkušenost taky užitečné. A kdo ví, Juli má ještě pár let na to, aby dozrála k pochopení moudra "nikdy neříkej nikdy", tak tomu dáme čas.

Jen mě trošku (víc) zarazilo, když něco podobného pronesla i po dovolené v Bulharsku, kde byla s babičkou a dědou. Moře jí opravdu okouzlilo, pokud měla možnost, nehnula se z něj, ale... ale s babičkou to nějak (víc) skřípalo a to ji naprosto odradilo. Navíc to dost možná bude oboustranné, takže to zatím vypadá, že další léto strávíme opět celé společně a šťastně na chatě.

Bitva druhá: byrokratická - marná

Vynesení rozsudku 5.5.2015, obě zúčastněné strany se na doporučení soudu vzdaly odvolání za účelem maximálního urychlení nabytí právní moci, na kterém závisí všechno následné vyřizování existenčně nezbytných záležitostí. Maximální urychlení trvá přesně čtvrt roku, čtvrt roku ztraceného času, čtvrt roku nervů, čtvrt roku pouze do potvrzení o pravomocnosti rozsudku a teď další měsíce, než všechny potřebné žádosti projedou úřední mašinerií a v "ideálním" případě dojdou kladného rozhodnutí. A to musím podotknout, že všichni ti úředníci byli milí, vstřícní a plni pochopení, to "jen" ten systém tak nějak váznul a oni proti němu byli tak nějak bezbranní. Trošku to připomíná pohádku O slepičce a kohoutkovi, neboť stále pobíhám od jednoho k druhému a "kohoutek" je takřka v posledním tažení.

Bitva třetí: boj ve vysoké trávě

Poprvé v historii, té mé osobní, jsem tenhle boj musela vzdát a zahrada zůstala z poloviny neposekaná. A když říkám neposekaná, nemyslím tím, že na ní není anglický trávníček, ale jen česká, pampeliško-jetelová směs. Neposekaná, tím myslím letos neposekaná, netknutá, vzrostlá do výše průměrné ženy, na mnoha místech již bohužel průměrné ženy naležato. Důvodů, proč jsem byla nucena hodit ručník do ringu, bylo víc, nedokonalá technika, nedokonalé smysly, nedokonalá pravá dolní končetina a "dokonalé" letní počasí.

Slunné a hřejivé počasí přeměnilo trávu v seno doslova zaživa, sekačka byla schopná "trávu" v tomto stavu pouze neškodně ožužlávat a zadusit se každým druhým soustem, seno se kosou seká podstatně hůř než tráva, zvláště leží-li a když pak zradí ještě i zrak, je kosu do rukou bráti životu(ům) nebezpečné.
Takže když po prvním týdnu, kdy jsem zvládla horko těžko (hlavně tedy horko) posekat půlku zahrady, oči vypověděly službu, myslela jsem si naivně, že je času dost, zbývalo šest týdnů, to posekám ještě třikrát. Omyl, oči se odmítly na letošní léto koukat a tak, jestli nelehla, stojí tam tráva dodnes.




Sice jiné roční období, ale takhle nějak to vypadá, když posekáno je



A letos, ještě, že jsem to měla naživo silně "mázlé", jinak bych se užírala podstatně víc (jo, kdyby jste to náhodou čirou nepoznali, je to ten samý pohled jen pod malinko jiným úhlem a víc zdálky)




Tuhle fotku jsem fotila s tím (i když ne proto), jak blbě mám posekáno, cha cha.



A znovu, úhel téměř tentýž, jen blíž.



Bitva čtvrtá: neznámý nepřítel

To zas bylo tak: někdy v srpnu, byl to ten den, kdy po měsíci a půl poprvé zapršelo, mě přepadla zimnice, to bude reakce na ochlazení, říkám si a dál pobíhám v dešti a přenáším vodu ze sudu, do kterého teče hodně, do sudu kam teče málo, to mám po dědovi, vždycky jsme takhle spolu přenášeli vodu v dešti sem a tam, aby ani kapka nepřišla nazmar.
Když bylo vody všude plno, šla jsem domů a tu mě prozměnu přepadla horkost, málem ze mě stoupala pára, jak jsem byla ještě mokrá.
Ty změny počasí se mnou dělají divy, říkám si, ale když se to celé opakuje asi počtvrté, zahlodá ve mě červík pochybností, jestli fakt můžu svádět na počasí úplně všechno a pro jistotu si vezmu teploměr.
A heleme se, neheleme se, nevidíme na čísílka. Máťa se naštěstí už dávno naučil číslice na jednom z těch plastových dětských tabletů, sice je umí jen španělsky (to ten tablet taky) a čte je pozpátku, ale i tak je tu nejvyšší teplota letošního léta 39,8 ve stínu, éé v podpaží (Juli večer jeho verdikt potvrdila, ač česky).

Do té chvíle dobrý, ale jak jsem to slyšela: "očo,neve,tes", najednou se mi rozklepaly nohy, udělalo se mi slabo, podlaha se zhoupla a já si musela lehnout, zkrátka, typická hypochondrická reakce - co je to za zákeřnou chorobu, když mi vlastně (jinak) nic není.
Zbytek dne jsem polehávala a zkoušela polykat, jestli mě jako nebolí v krku (letní angíny, to je moje), zkoušela odkašlávat, ačkoliv kašel mívám spíš v zimě, přemýšlela, jak často navštěvuji naši kouzelnou budku kadibudku (v tomto případě spíš "čuribudku") a oťukávala si záda, jestli snad ledviny (i to už tu kdysi bylo a byl to pěknej mazec).

Nic, nic, nic.

Že mě pobolívá kotník, jsem naprosto ignorovala, neboť kotník a horečka, to je přece blbost, no ne?
No - ne, kotník bolel čím dál víc a tak jsem se Julky, když večer dorazila z toulek, zeptala, jestli náhodou na tom kotníku není něco divného. Já měla oči mimo běžný provoz, takže při pohledu na kotník jsem viděla prostě jen rozmazaný "konec nohy" a kdo ví jestli vůbec mojí, ale prsty jsem cítila jakýsi nepatrný otok.
"Jo, máš tam takovou čárku, nafouklou s něčim bílým, jako puchejř" zněla Julčina odborná diagnóza. A tak to bude asi nějaká prkotina, někde jsem se škrábla, nebo mě něco štíplo a já si to nevědomky rozdrbala a něco se tam dostalo.
Upokojena prostým rozuzlením problému jsem spolkla růžovou pilulku na horečku (a vůbec na všechno) a považovala věc za vyřízenou.

Horečka opravdu klesla a usadila se někde kousek nad zvýšenou teplotou, ale kotník utěšeně otékal a bolel čím dál víc, vlastně mi otekla celá noha od kotníku dolů a kousek i nad ním. Jitrocel ani hypermangan na tom nic nezměnil, zato změny ve vzhledu kotníku, které mi pravidelně hlásila Juli nezněly zrovna povzbudivě:
"Máš ho celej takovej modrej a hnědej taky."
"Neuraž se mami, ale je to hnusný"
a konečně i "Jé, fuj, já tam vidim maso".

Pak naštěstí přijel děda s tím, že nás na otočku vezme do Prahy, jen tak, na návštěvu. A jelikož na vojně dělal "lapiducha", obracím se na něj s důvěrou s každou zdravotní záhadou, jako na poslední instanci před návštěvou doktora.
A tak jsem mu dala k posouzení i ten záhadný kotník: "No, máš tam zánět jako prase." (a to takhle běžně nemluví) "to chce na chirurgii".
"A to mi daj asi nějakou antibiotickou mast ne, nebo myslíš rovnou prášky" říkám naivně.
"Né, to ti vyškrábne chirurgickou lžičkou..." Dál už jsem neposlouchala a i tak mi z té představy, jak mi pan chirurg dlabe lžičkou kotník, který mě bolí jako ..... i když se na něj jen kouknu (a to ho vlastně ani nevidím), naskočily do večera dva opary.

V lékárně jsem koupila černou mast, doma vyštrachala pětidenní dávku antibiotik, které mi zbyly po nějaké té letní angíně (vím, že se to nedělá a nikomu to nedoporučuji, jděte k lékaři a nechte se odborně ošetřit chirurgickou lžičkou), zeptala se táty, jak by to vypadalo, kdyby šlo vážně do tuhého a nechala se (nezodpovědně, naprosto) odvézt zpátky na chatu.

Jestli čekáte, že mi nakonec amputovali nohu v koleni, musím vás zklamat, moje naprosto nezodpovědná samoléčba zabrala a i když to trvalo a bolelo a nechtělo splasknout ještě dost dlouho, nemyslím, že lžička, byť chirurgická, by to nějak výrazně urychlila. Bitva to byla "krutá", ale alespoň tahle byla vítězná.



Po pravdě, výtek by bylo i víc, ale zase ne všechny můžu hodit na hlavu létu, jako takovému.
Možná bych měla říct, že i tak bylo léto fajn, ne sice úplně svým průběhem, ale svojí podstatou ano.
Jen bych celkově byla radši, kdyby to příští léto bylo poněkud průměrnější i za cenu toho, že se o něm nebude psát v meteorologických traktátech a všichni na něj (co se počasí týká) naprosto nevděčně zapomeneme nejpozději do vánoc.

A teď už nezbývá, než doufat ve vlídný podzim.

Léto, léto mý....je fuč.

27. září 2012 v 0:00 | adaluter
.....Jo, jistě, já vím, že v září léto ještě není tak docela astronomicky fuč, leč nevím jak vy, ale já už od školních dob považuju září za podzimní měsíc, pěkný, ale podzimní, maximálně snad baboletní.
Začíná škola, sklizeň brambor, podzimní deprese z úbytku světla, hlavní televizní sezóna, období burčáku, na horách sněžit, po údolích se povalují lenivé mlhy a v superhyperkrámech naženou do regálů anděly a čerty a ve skladu oprašují vánoční výzdobu.

.....Můj vztah k podzimu (září nevyjímaje) je velmi velice rozporuplný a barevný, jako ostatně podzim sám.
Ale o tom někdy jindy, já bych teď ráda zavřela oči, vlastně bude stačit jedno, neboť s tím levým je to zase na levačku a stejně skoro nic nevidí, a vrátila se k létu, k měsícům, které ač jsou z nejdelších v roce, nejrychleji utíkají.
A ještě k tomu kalendáři, aby to létu nebylo líto, že jsem ho okradla o září, musím se přiznat, že moje představa ročních období je celkově o měsíc posunutá, takže červen je pro mě létem, zima mi končí v únoru a prosinec rozhodně nepovažuji za podzimní měsíc (no napadlo vás někdy, že Mikuláš chodí na podzim, nebo že Vánoce začínají pouhé tři dny po jeho konci?) už jen jeho jméno ve mně budí mrazivou představu sněhových vloček vířících v krátkých dnech a nekonečných nocích a křupání sněhu pod nohama a rampouchy a .............a dost, zpátky k létu.

.....Po dlouhých třech letech, kdy jsem venku strávila maximálně týden v kuse, se mi konečně poštěstilo být celých šest týdnů na chatě, s malou pauzičkou, ale přece. Už jsem tu párkrát zmiňovala, že k tomu místu mám naprosto nekritický a sentimentální vztah a po všech těch kotrmelcích, které mi život v posledních letech přichystal, je to asi jediné místo, kde se dokážu cítit opravdu šťastná, alespoň chvílemi a v náznacích. Není tedy divu, že teď prožívám nepříjemné vystřízlivění a rozčarování z návratu ke všedním dnům. Připadám si tu jako v kleci a vyhlídka na dalších deset měsíců mě docela děsí. Na druhou stranu mám se celou tu dobu na co těšit, těšit a doufat, že to znovu vyjde aspoň tak báječně, jako letos.

.....Jinak mojí přítomností v lůně přírody a nepřítomností na síti lze vysvětlit i moji absenci tady a u vás, ale mám ještě jeden důvod, proč se tu možná nebudu vyskytovat tak často, jak bych ráda. Jsou jím moje oči. V poslední době dost zlobí, na levé oko s malými přestávkami prakticky nevidím už od června a pravé se bohužel rozhodlo stávkovat taky, občas mi v něm praskne cévka, krev se vyleje do prostoru, který bývá normálně vyplněn sklivcem, po operaci už jen tekutinou, ta se zakalí a podle množství krve nastává různě dlouhá doba temna, zhruba týden, někdy i dva, "vidím" jen světlo a stín, nebo obrysy velkých předmětů, pak se zakalení začne vstřebávat a svět se pomalu začne vynořovat z mlhy, ovšem dalších čtrnáct dní čekám, než se mi podaří znovu rozluštit psané písmo. Někdy to má rychlejší průběh, ale vždycky mě to znovu naplní strachem a beznadějí, nevím ani kdy to přijde, ani jak dlouho to potrvá, někdy praskne nová cévka dřív, než se oko stihne vzpamatovat z té předchozí (na to je expert mé levé oko), jen vím, že mě to vždycky znehybní, nemůžu nic a přesto musím fungovat.

.....Měla jsem "štěstí", že to nejhorší mě potkalo ještě na chatě, tam se zvládnu orientovat i téměř poslepu, nákupy mi stejně vozili sousedi, tak jediný problém byl uvařit, aniž bych přišla o prsty, opařila se, či podpálila dům.
No, vlastně ještě jeden problém, co mám sakra celé dny dělat, nic nepřečtu, psát taky nemůžu, protože nevidím kam píšu, nerozeznám popsaný list od prázdného, na zahradě bych poznala leda tak kopřivu ( po hmatu), jinak je všechno jedna velká nazelenalá plocha, která umí být nečekaně zákeřná, když skrze ni "chvátám", však vy víte kam.
Řezat, nebo nedejbože štípat dříví je pro mě v tomhle stavu ekvivalent nejšílenějších adrenalinových sportů a vzhledem k tomu, že nevidím ani mobil, natož na mobil pro vyslání SOS, i hazard se životem.
"Sledování" televize s vynecháním obrazu ztrácí přinejmenším z poloviny svůj půvab, co z poloviny, je to otrava. A tak sedíte, koukáte ( a nevidíte) do blba a hlavou se vám honí myšlenky, co když to tak jednou bude napořád, sem tam si vrazíte ruku před oči, jestli už uvidíte prsty, ale houby vidíte, jen stín, tmavý flek, nic víc. Dny se zdají být nekonečné v tom nicnedělání a čekání na světlo.
Ale jak říkám, na chatě to vlastně ještě šlo, jako bych měla absolutní dovolenou, Juli stejně celý den lítala venku a domů se přišla jen najíst a vyspat a v jídle je nenáročná, chleba s něčím nebo špagety, to jsem zvládala i ten první, nejhorší týden.

.....Úplně jiná situace by nastala, kdyby se totéž zopakovalo teď, když už jsme v Praze a Juli chodí do školy. Školu máme docela daleko, cestou dvě nebezpečné křižovatky bez světel, pak autobus a znovu křižovatka, rozhodně nejsem připravená pouštět jí samotnou. Ovšem když nevidím, tak nevidím ani ta auta, ani autobus, natož jeho číslo, nevidím nic, co nemám přímo před nosem a ani pak nepoznám, co to vlastně je. Ve finále by to vypadalo tak, že do školy by Juli vedla mě a ne já ji a cestou zpátky by mě při přecházení rozmáznul náklaďák.
A to nemluvím o tom, jak beznadějné je, když vaše ratolest, která má uvolňovat zápěstí pomocí kroužků kroužků kroužků, dělá sveřepě špičaté šišky šišky šišky a vy jen kývete hlavou, protože vidíte kulový. A když konečně prozřete, najdete u těch šišek červený otazník. "Víte paní učitelko, já na ty domácí úkoly, sem tam, tak tři týdny neuvidím". Nezní to jako dost blbá výmluva, na rodiče?
Ostatně, lidi jsou zvyklí na setrvalý stav, když nevidí - dobrá, vidí špatně - dobrá, ale co to je - někdy vidí normálně, někdy špatně a někdy vůbec, a nevymýšlí si ona tak trochu?
A co si teprve myslí sousedi, obyčejně je zdravím podstatně dřív, než se míjíme, ale pak přijde chvíle, kdy můj mozek nezvládne z toho mála informací, co mu oči pošlou, vyhodnotit nic , co je v pohybu (pokud nevidím ani to, co stojí, už sama ani nevycházím), museli bychom zastavit, já bych se pozorně zadívala, snad rozpoznala známou tvář a potom hezky slušně pozdravila, to se ovšem nestane a tak mě, při míjení se, pozdraví oni, ovšem už lehce pohoršeným tónem, neboť jsou o generaci či dvě starší a já dělám, jako že je nevidím. Vysvětlovat, že je opravdu nevidím, lépe řečeno nepoznávám, je marné, vždyť ještě předevčírem jsem je viděla, tak co? Navíc nenosím ani brýle, které jsou automaticky spojovány se zrakovými obtížemi, takže zkrátka musím vidět dobře a jenom zamlouvám svoji nevychovanost, nebo ještě hůř, svoje podivínství. Ti nejbližší samozřejmě vědí, že mám problémy, ale i oni by nejspíš byli víc v obraze, kdybych na krku nosila velkou ceduli: "OMLOUVÁM SE, DNES NEVIDÍM." ušetřilo by mi to spoustu nedorozumění a trapných momentů.

.....Zatím jsem od začátku školy měla jen dvě menší....jak tomu mám vlastně říkat, epizody, nehody, příhody, nepříjemnosti? Už vím, zatmění, to zní aspoň trošku hezky. Takže dvě menší zatmění, kdy jsem sice nic nepřečetla, ale ven jsem se odvážila, když nebylo zbytí, i teď se na monitor dívám přes zbytky šedočerných cárů a clonu padajících "sazí", ale když si trochu zvětším stránku, písmenka už skrz tu mlhu prorazí.
Tahle moje zatmění budou asi ještě zajímavým zdrojem příhod, pokud se ovšem vždycky znovu vyjasní, abych mohla svoje myšlenky, potmě pěstované, převést do viditelné podoby.
Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré, nevěřím tomu sice bezvýhradně, ale i na tom mém nestandardním (ne)vidění se něco zajímavého našlo - viděla jsem ještě malinko hůř nšž teď a snažila jsem se prohlížet fotky, kterých jsem za prázdniny nacvakala tolik, že se mi z toho bouří počítač. A jak jsem tak nakrucovala hlavu okolo monitoru, abych viděla co nejlíp, dostala jsem se do úhlu, ze kterého jsem najednou viděla fotky trojrozměrně. Netuším, co přesně tu 3D projekci způsobilo, ale zkusím na tom zapracovat a za chvíli můžu koukat ve 3D i na telku, pokud jí zrovna nebudu poslouchat jako rozhlas.

Ale já tu melu o zatměních a léto je zatím vážně fuč. Ale, když už jsem fotila jak šílená a zavařila si dočista disk C, až volal o pomoc, nečekejte, že těm fotkám uniknete, i když ve 3D je teda asi neuvidíte, na to mám patent jen já.

Pro začátek jen taková letní směs, bez zbytečných komentářů.





















.....No a teď, když jsem se vymotala z hektických začátků školní docházky, rozčarování nad příchodem podzimu (tady mám ještě značné rezervy) a hlavně šedavých mlh ve svých očích, těším se, že si udělám výlet za hranice všedních dnů, totiž k vám, a učtu se k ....no, k smrti snad zrovna ne, ale do lehkého bezvědomí to risknu.

Fragmenty

3. března 2012 v 0:54 | adaluter
.....Tuhle slátaninu jsem začala psát už v úterý, ale nějak jsem nebyla schopná ji dotáhnout na první pokus, pak se mi do toho ještě vnutila mnohem naléhavější a rezolutnější "spirála" a tak přichází na řadu až dnes. Nebudu "dnešek" měnit na "včerejšek" a na "předvčerejšek", nechám to tak, jako by bylo úterý, jinak se v tom poztrácím.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
.....Dneska jsem si upletla dva copánky. Jen tak, na doma. Nikdy nenosím copánky.
Aniž bych si vybavovala, že jsem tenhle účes mívala jako malá holka, začala jsem se, kdykoli mi proklouzly kolem uší, cítit jako cácorka, jak mi říkávál dědeček v dobách, kdy jsem ještě nebyla uličnice, čertovo kvítko a ještě později občas i "káča pitomá", což byl vrchol dědovy zloby. Jak ráda bych teď občas byla ta káča pitomá.

Fotka je ofocená digitálem, kvalita veškerá žádná, ale ač vypadám jako kluk, tady jsem ještě cácorka.


Sice se nezdám, ale tady už převažovala uličnice. (Pro znalce módních trendů - ta šik šikmá ofinka nebyla hitem tehdejší doby, ale výsledek máminy (nepovedené) "hrncové" úpravy vlasů. Dnes bych zářila po vzoru Vulkánců, Romulanů, nebo Natalie Oreiro, tehdy to bylo k pláči, aspoň mně.)




A tady už jasně prosvítá čertovo kvítko.
Káču pitomou si nechám možná na příště a možná radši jen pro sebe.




.....Zpátky do přítomnosti, ty dva cůpky začaly srdnatě bojovat s únavou a skepsí přesčtyřicátnice, která se právě cítí být ještě o něco starší, než se píše v její občance. Starší a smutnější.
Dětinské? Snad, ale fungovalo to. V posledních dnech hledám cokoliv, co by fungovalo, aspoň na chvíli.

.....Jeden malý prášek navíc pozastavil trošku paniku, která se vkrádala už příliš neomaleně, plíživý strach a úzkost, která mě pomalu znehybňovala.

.....Počasí mě pustilo na zahradu, což možná úplně neprospělo mému stále bolavému krku, zato jsem dokázala tři hodiny myslet jen na suchou trávu, odumřelé větve, zbytky podzimního listí, sem tam rašící vlaštovičník a všude se rozlézající břečťan.

Přestaly se mi klepat ruce a znovu jsem mohla dýchat. Zmrzlá a zablácená jsem se konečně mohla vrátit domů, odkud mě vyhnala tíseň a neklid.
Zlatá únava, žádné nekonečné přemítání před spaním, zhasnout, zavřít oči a bezvědomí.

.....Zrušila jsem zítřejší operaci, krk si se mnou hraje, celý den dobrý, ale večer najednou nemůžu ani polykat. Nejhorší je to v noci, každé polknutí mě probudí. To vždycky plánuju, že hned ráno vyrazím k doktorce.
A ráno nic, jako by se mi to jen zdálo, přece tam nepůjdu, když už mi nic není. A večer nanovo. Je to prkotina, ale oční jasně řekla až budu "zcela zdráva".

No, a prozatím nesmím dělat nic fyzicky namáhavého, pracovat v předklonu a stresovat se, jako ostatně už celé tři roky, a nově ještě nárazově pít a pobývat ve tmě a šeru.
Rady nad zlato, hlavně s tím stresem, abych se ho zbavila, pracuju na zahradě, jak jinak, v předklonu.

Skládat uhlí a následně ho nosit ze sklepa, je zase obrana před stresem z napjatých rodinných vztahů.
Ještě, že Rézka, byť nijak nadšeně, občas najde cestu do sklepa.


Tenhle pohled moc nemusím.


Při pauze na čaj už je to trochu veselejší výhled.



.....Tmu mám ráda a šero při světle svíčky uklidňuje, toho jsem se nicméně vzdala, protože to mi nikdo nevyčítá.


.....Odpoledne si Juli, která prý ve školce od oběda jenom ležela na lehátku, protože jí bolela hlava, přináší domů teplotu třicet devět osm, dostane sirup, ještě jeden kolem dvanácté a druhý den, kde nic tu nic.
Jen je tak protivná, že by se to dalo považovat za příznak, otázkou zbývá čeho. Nic jí nebolí, hlava, břicho, krk nic, rýma a kašel nevybočují z běžného rámce.
Být léto, řeknu, že měla úpal, takhle si počkáme, co z toho vyleze.

.....Dneska, v pátek, je stále jediným příznakem extrémní vzteklost, naprděnost, urážlivost, odmlouvání, podrážděnost, Juli každou chvíli vrčí, tak už jen čekám až začne nadměrně slintat a všechno bude jasné, proti vzteklině kupodivu očkovaná není. Jen nevím kam s ní potom, na pohotovost nebo na veterinu?

Shrábnu na hromadu jako listí

22. listopadu 2011 v 11:15 | adaluter


.....všechny myšlenky uplynulých dvou měsíců, kdy jsem je nemohla svobodně rozvíjet za vašeho laskavého dozoru. Budiž řečeno, že většinu z nich vítr odvál k sousedům, či dál a já je nikde nahánět nebudu. Ty co zůstaly beztak za moc nestojí, což se dá předpokládat i o těch, co jsou fuč.
Ono je možná i přehnané říkat tomu hned myšlenky, vlastně mi tak nějak jde o zaplácnutí oné díry, která tu nedopatřením vznikla. Co kdybyste, nedejbože, byli ochuzeni o něco životně důležitého, co se v mém světě přihodilo mezi dvěma monitory.

.....Mimochodem, do mé útěšně se rozrůstající rodinky rubrik přibyla další (třídění je moje vášeň), taková, jakoby časosběrná. Spousta lidí má své deníčky, nočníčky, týdeníčky atd.,atd., kde se snaží pochytat to nej z daného časového období. Já jsem na takovou pravidelnost příliš lajdavá, nicméně, občas se v nedávné minulosti taky pošťourám a semo tamo z ní i něco vydoluju. Občasník je ale pořád ještě moc zavazující a pravidelná forma, a tak tedy ČASOBRANÍ - POZDNÍ SBĚR, neboť ani v nejmenším neslibuje jakoukoliv pravidelnou frekvenci. Navíc, pozdní sběr má vždycky víc času dobře dozrát.

.....Tak, co bychom tu měli, hmm, hnedle zkraje, ještě v září, jsem znovu, už po jánevímkolikáté, nečekaně zakopla o den svého zrození. Rézka, která ho posledních pár let úspěšně ignorovala se tentokrát vyznamenala, zpunktovala s Julkou velkolepou snídani do postele, celý den byla milá jak jarní kotě a nakonec jsem dostala vázu, do které jsem se zami..., no, zakoukala, už někdy v červnu v jednom zapadlém krámku, kde jsme byly. Udělala mi fakt radost, ale Rézka ještě mnohem větší.

A v noci, jsem dostala ještě jeden dárek. Manžel mi z poslední návštěvy doma přivezl jakousi rostlinku, která tu skoro dva roky postávala a nic moc se nedělo. Na začátku léta jsem jí přesadila a ona náhle začla růst a TEN večer poprvé vykvetla

(fotky jsou opět mobilní, čímž se snažím částečně omluvit jejich kvalitu)
















A voněla, opravdu krásně voněla, vydržela přes noc a dopoledne začla pomalu vadnout.
A byl to dárek, ne že ne.


.....Dál tu máme...... posvícení. Břevnovské posvícení. Jo, to je ta událost, kterou se vám před dětmi zkrátka nepodaří utajit, podobně jako Vánoce, nebo Mikuláše. Vždycky to někde prosákne. Můžete si držet jazyk za zuby až zčerná, ale vždycky se najde nějaká milá sousedka, která se Julči zeptá: "tak co, jak se těšíš na posvícení, to si zase zařádíš, maminka tě povozí, nakoupí, nakrmí......." a maminka jde do vývrtky.
Nejde o to, že bych Juli chtěla tuhle slávu upřít, ale odpovídat stokrát denně na otázku: "a kdy už to bude?", "a můžu se povozit na......?" doplňte cokoliv, "a koupíš mi .......?" opět doplňte cokoliv, "a opravdu tam půjdeme?", "a kdy už to vlastně bude, já jsem to zapomněla" ; je prostě frustrující, zvlášť, když se to dozví tři týdny před.
Krásné počasí, které panovalo celou dobu, se právě na posvícenský víkend pokazilo, ale to by musel řádit tajfun i s tsunami, aby to (možná) Juli odradilo. Nechtěla jsem riskovat svoji duševní integritu a tak jsme vyrazili hned v sobotu po poledni.
Juli chtěla všechno, co viděla, jak taky jinak, ale dala se úspěšně krotit, Rézka chtěla jen a jen střílet (tedy na růže), já se toužila jen a jen zahřát, což se mi nakonec pomocí punče, grogu a punče částečně povedlo a Máťa chtěl jen spát, což se mu kupodivu dařilo i přes všechen ten řev, co se rozléhal široko daleko.
Bylo tu menší dilema, buď jíst nebo se bavit, jednohlasně jsme odsouhlasily zábavu, Juli si bez protestů zdlábla sváču z domova, statečně odmítla všechny ty sladkosti, co se kolem pohupovaly ve větru, všechny klobásy, langoše, gyrosy, párky v rohlíku, i pečenou kachnu (tedy tu jsme spíš statečně odmítly my s Rézkou) a vrhla se do víru kolotočů, autodromů, skákadel, houpaček, lochnesek a vodních labutí. Zatla jsem své mražené čelisti a vydrželi jsme až skoro do stmívání. Ale stálo to za to.



.....nebe šedé, ale nálada růžová







.....lochneska mi holky odnesla, než jsem zmáčkla spoušť





.....jízda nepovolenou rychlostí




.....splašená labuť





.....tak tohle bychom doma vážně potřebovali, gauč by si zhluboka oddechl (a co teprve já)






.....mami, já bych chtěla taky koníčka





.....minulost a současnost, takřka v objetí





.....Od posvícení už se babí léto trvale vzdalo podzimu, i když ten ještě letos úplně neukázal, co všechno dokáže.
Podzim, to je takové padavé období, nejdřív padá ovoce, kaštany, žaludy, potom mlhy, nakonec i listí a kdo ví, v závěru možná už i sníh. No a sem tam spadne i něco nečekaného.

.....na padající kaštany dole vždycky někdo čeká






.....podle toho, co letos popadalo žaludů, by měla být superkrutá zima






.....listí zdobí,....




.....a potom padá



....."padlá" mlha je k (ne)vidění často





....."padlý" drak, už zas tak často ne





.....ne vždy (do)padne všechno podle našich představ



....a pozor, podzimní padání postihuje opravdu lecos


.....a proto vyhlásily Zoubkové Víly na podzim stávkovou pohotovost.


.....Ještě jedno hromadné padání má podzim na svědomí a to je padání depresí.Schválně, od kolika známých, přátel, kolegů jste v posledních týdnech slyšeli: "padla na mě deprese". Možná padla i na vás, ale není divu. Podzim je jedno velké ukládání k spánku, příroda křičí: "tak vyčůrat a spát" a my, neposlušní, za to zkrátka musíme zaplatit. Jo, jo, mamince se neodmlouvá.


.....já tedy havrany ráda, ale někomu, by se tenhle výhled z okna mohl zdát poněkud depresivní





.....Co mě ještě pobavilo..........jo už vím. Pořád se zdražuje, ale jsou i tací, co zvolili jinou cestu, nezdražují, zmenšují. Já osobně teď nedokážu říct, co je mi milejší, ale mám trochu obavy, že bychom ty housky taky za čas v regálech vůbec nemuseli najít.


.....to nejsou krbové sirky, to je obyčejná krabička normálních zápalek




.....komu dělá problém najít housku, ať si začne zvykat na chleba, ten je zatím vidět





.....Tak přeju krásný zbytek podzimu a kdykoliv můžete, jděte spát, snad se na vás mamka příroda přestane zlobit.
 
 

Reklama