O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

CO BYLO BYLO, ALE NĚKDY TÍM ŽIJU

Pátek kolikátého?

13. ledna 2012 v 22:02 | adaluter
.....Když mi dneska ráno s trochou hrůzy v očích Rézka oznámila, že je pátek třináctého, vzpmněla jsem si na jeden takový pátek , který, ač se zdál být zpočátku smolným, vrátil mi nakonec po dlouhých pěti letech schopnost být šťastná.

.....Psal se rok 1995, Rézce byly čtyři roky a žila jsem více méně jen pro ní. V mém osobním životě bylo pusto prázdno a já ani neměla chuť na tom něco měnit. Jiný názor ovšem měla Zuzka, která v té době už byla vdaná za svého vyvoleného, původem cizince a očekávala radostnou událost. Její pocity všudypřítomného a všeobjímajícího dokonalého rodinného štěstí, podpořené notně "hnízdícími" hormony, jsem nejspíš kazila jen já, její nejlepší kamararádka, která nejevila ani ten nejmenší zájem o to, učinit svůj život dokonale rodinným.
Dokázala být vždy velmi přesvědčivá, když jí o něco šlo, ale teď, s hormonální bouří v zádech, byla potencionálně nebezpečná a nebylo radno jí v čemkoli odporovat. Nepříliš nadšená jsem tedy svolila, že v pátek vyrazím s nimi na latinoamerickou diskotéku, která se pravidelně konala v areálu vysokoškolských kolejí.

.....Začátky nebyly nikterak slavné, ke každé melodii patřil zcela konkrétní tanec, a pouze pár "ignorantů" z řad domorodců se odvážilo tento fakt na parketu přehlížet. Neuměla jsem ani jediný z těch tanců a melodie jsem od sebe nebyla schopná vůbec rozeznat. Na parket jsem odcházela jako na zkoušení před tabulí, otáčela jsem se na všechny strany a "nenápadně" se ptala:"co to hrajou?", z parketu jsem odcházela s pošlapanými špičkami, okopaným partnerem a sebevědomím někde pod úrovní pražského metra.
Byly to příšerné chvíle, byla bych raději, kdyby si mě nikdo nebyl všímal, ale jako na potvoru se tanečníků našlo poměrně dost. Zuzka se na mě povzbudivě usmívala z náručí svého manžela, tančila neúnavně většinu večera a narozdíl ode mě, věděla co.
Ještě tak dobré bylo tančit s někým, kdo si taky nebyl úplně jist, lépe řečeno nepocházel zrovna z oblasti, kde byl ten který rytmus doma. A vzhledem k tomu, že to byla diskotéka latinoamerická, těmi nejistými byli většinou Afričané, nebyli ani úplně mimo, ale ani se netvářili příliš kriticky. A jeden takový tanečník se ke mně začal vracet častěji, zjevně mu moje nedokonalost dala zapomenout na tu jeho, až k ránu skončil u našeho stolu. Před naším odchodem neopomněl zdůraznit, že tady bude i příští pátek a kdybych snad...

.....Žádné snad, měla jsem jasno, nikdy víc, zlatý taneční, tam nám aspoň řekli, co se chystají hrát.
Já míním, Zuzka mění. Příští pátek mě "nutně" potřebovala jako doprovod, protože manžel musel dorazit později a ona nechtěla jít sama, další pátek slavila narozeniny, to jsem nesměla chybět a pak už jsem šla dobrovolně, protože mě to vlastně začalo docela bavit. Už jsem jakž takž věděla co hrají, i co s nohama a "můj" tanečník, si na mě pomalu, ale jistě začal dělat nárok, takže sezení v koutě nehrozilo.

.....Moje telefoní číslo nicméně stále nezískal a já nijak nespěchala s tím mu ho dát. Možná jsem to ani neměla v úmyslu, nechtěla jsem k sobě nikoho pouštět moc blízko, samota mi připadala mnohem bezpečnější. Jeho vytrvalost mi sice lichotila, ale občas ve mně budila i paniku, po dlouhých pěti letech bez vztahu jsem byla uzavřená, opatrná a odmítavá.
A tak příští pátek, byl vždy jediný příslib, který jsem byla schopná dát. Ale protože moje mlžení a vymlouvání ohledně telefonu a schůzky a kafe a večeře, čím dál častěji naráželo na pádné argumenty druhé strany, proti kterým mi pomalu docházela munice, byla jsem z každého dalšího setkání víc a víc nervózní a začala jsem uvažovat o tom, že příště prostě nepřijdu.

.....A pak se to zničeho nic vyřešilo samo. Příroda pilně konala svou práci a dělala to tak dobře, že byla hotová trochu dřív, než Zuzka čekala. Jednoho krásného dne se na svět přihrnul její syn a máminy plány s nezadanou tetou ho vůbec nezajímaly, i když.....
Mrňousek si pořídil žloutenku a mamce zkřížil i další plán a to vypadnout z nenáviděné nemocnice co nejdřív. Vystresovaná máma nutně potřebovala psychickou podporu a moje návštěvy byly to nejmenší, co jsem mohla udělat.
Pátky padly, samozřejmě, tak přesvědčivá, aby mě donutila jít samotnou, nebyla Zuzka ani v plné síle, natož teď, když veškerou energii spotřebovala na zatínání zubů, při každém dalším odkladu návratu domů. A já se přiznám, že se mi tak trochu ulevilo, vlastně se mi ulevilo docela dost.

.....Jednoho dne mi Zuzka už ve dveřích hlásila: "Máme tady krásnýho černouška, včera se narodil".
A opravdu, bylo to nádherný mimčo, mělo sympatickou maminku, starostlivého tatínka, který chodil za oběma každý den........ a nevynechal ani v pátek třináctého.
Bavily jsme se zrovna se Zuzkou o současném odstínu "stáležlutého" synátora, o tom, že tu zkysnou další víkend a o tom, že už to prostě nevydrží a podepíše revers, já jí uklidňovala a už dost pracně hledala další a další slova útěchy, když se otevřely dveře a dorazil vzorný exotický taťka, tantokrát ale nebyl sám.

.....Myslím, že Zuzce to docvaklo dřív než mně, protože její do té doby lehce tragický výraz se proměnil na pobaveně potměšilý. Můj mozek si dal na čas, zírala jsem a odmítala připustit si, že to co vidím, by snad mohla být realita. Porodnice byla asi opravdu to poslední místo, kde bych čekala, že mě osud dožene.
Kamarád starostlivého manžela sympatické maminky nádherného miminka nebyl nikdo jiný, než můj vytrvalý taneční ctitel. Utéct nebylo kam, i když se přiznám, že mi něco takového blesklo hlavou a bylo to na mě asi i vidět, protože všichni kromě mě se dobře bavili.
Po necelé půl hodině dosáhl všeho, co se mu nepovedlo za několik týdnů, tedy ne úplně všeho, byli jsme přece v porodnici, ale odcházel nejen s mým slibem, že večer přijdu, ale i s tím proklatým telefonním číslem, které jsem mu v nastálém postraumatickém šoku nejspíš zcela dobrovolně dala.

.....Když jsem se postupně probrala, došlo mi, že už není, co by se ještě dalo pokazit, pátek třináctého si prostě tentokráte vybral svou daň, ačkoliv, ještě mě čekal večer, mohlo být i hůř. Stokrát za to odpoledne jsem si říkala, že nikam nepůjdu a možná bych opravdu nešla, nebýt toho telefonu, bylo mi jasné, že teď už se neschovám.
A tak jsem vyazila .........a všechno bylo fajn. A bylo to fajn celé další tři roky, do doby než se po dokončení vysoké vrátil domů, do Afriky. Mohla jsem odjet, ale neodjela, někdy mě napadne, jak bych...., ale to je už o něčem jiném.

.....Ten pátek třináctého mi ležel v hlavě ještě dlouho, tak dlouho, až se vylíhla tahle básnička.






Venku jen tiše šumí vítr,
vítr a déšť, co přišli po půlnoci
vzpomínky na tebe mi krouží hlavou
jsem tady sama, bez pomoci.

Půl třetí ráno, spánek nepřichází
a tak si zpívám,
africké slunce stále nevychází.

Snad chtěl to osud,
když nastražil tu křižovatku
a já se vracím k tomu pátku
a nevím, zda je něco zlého
na tom, že bylo třináctého.

Ač na pověry nevěřím
a pohladím si černou kočku,
tou rukou potom chytím vločku
a na dlani mi zbyde splín.

Ta krůpěj, drobná jako slza,
která mi steče po tváři,
když vidím, že tvé lásce
vyznat se ve mě nedaří.

Zapomeň prosím všechna slova,
která tě někdy bolela,
vím, lákat kluka na básničky
se ani u nás nedělá.
Jenže já nejsem jednoduchá
a možná ani dospělá.

Jen tak si ve tři ráno
šumění deště poslouchám.

CHCI BÝT malá !!!!

2. ledna 2011 v 15:52 | adaluter
.....Ne, neměřím dva metry, neotloukám si v tramvaji hlavu o tyče, sloužící k držení se za jízdy, neměřím ani metr devadesát, ani metr osmdesát, mám naprosto průměrných stosedmdesátdva. Jenže já bych chtěla tak stodvacetdva nebo stodvacetosm (ne, nejsem cvok - teda jsem, ale trpaslíkem být nechci) a vlastně, ono nejde ani tak o tu výšku,
já chci být prostě zase malá holčička, dítě, duše nevinná, nic zlého netušící,
pro kterou má život sladkou příchuť a voní jako jahody se smetanou, úžasné, báječné, nádherné, skvělé, f a n t a s t i c k é, leč nemožné.

.....Jaká šílená škoda. Kam jinam by měl člověk utéct, když je mu nejhůř, než tam, kde mu bylo nejlíp, k dědovi, který, a o tom jsem naprosto přesvědčená, mě měl nejradši ze všech lidí, kteří kdy prošli a projdou mým životem.
Milovala jsem ho vždycky, ale čím jsem starší, tím víc a víc chápu, co všechno mi vlastně dal.
On byl tím pevným bodem vesmíru, který každý z nás potřebuje, aby se mohl stát sám sebou.
To, co je ve mně dobré a správné, je jeho dílo, jeho zásluha.
On byl tím člověkem, který tu byl kdykoliv, kdy jsem potřebovala, a taky kdykoliv, i když jsem nepotřebovala, jen tak, pro jistotu.

.....Bude to letos v lednu jedenáct let, co mi odešel, a brečím, jo brečím , když to píšu, protože nic by mi teď nepomohlo víc, než vrátit se za ním, do těch let, kdy mě jeho láska obklopovala jako bezpečný přístav a budoucnost se po jeho boku zdála být tím nejbáječnějším dobrodružstvím.
Nebo aspoň podržet ještě na chvíli jeho laskavou, vrásčitou ruku ve své dlani, cítit tu lásku, říct, že se bez něj cítím ztracená, jak moc mi chybí.
Jsou to sny, nesplnitelné, křehké, průzračné sny. A tak zavírám oči a sním.
Děkuju dědečku!
 
 

Reklama