O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

FAKT BABIČKA ???

Kudy prosím na svět?

3. srpna 2011 v 0:36 | adaluter
21.6.2011 9:35
.....Sedím tu a usínám, kolem se občas rozhlaholí ruch nemocnice a pak je zase ticho, které mi přivírá víčka. Rézku neslyším, jen smích a hlasitý hovor sester, nevím co teď, jsem tu sama, snad o mně ani nikdo neví. Rézka. Nevím jestli chtěla, abych šla s ní, přijali ji a hned odvedli někam pryč, myslela jsem, že se ještě vrátí, ale ne, tak tu sedím, čekám a nevím. Měla bych být rozrušená, nervózní, vyburcovaná, ale je to právě naopak. Přišlo to o tři týdny dřív a já nějak nevím, jak to pobrat a urovnat si to v hlavě, zvyknout si, připravit se na to. Doma není nic hotovo a těžko to já sama stihnu, pokud Rézku pustí domů v normálním termínu a to zas doufám, že pustí, tři týdy dřív snad není zas tak moc, zvlášť, když neměli úplně jasno s datem porodu. Ani s penězi to není v dobré konstelaci, je mi líto jestli mě tam chtěla, že jsme se líp nedohodly, doufám, že se nebude cítit opuštěná.
Jsem unavená, nespaly jsme celou noc. Juli ráno nevypadala moc dobře, asi na ní něco leze, zůstala doma s mámou a táta nás hodil do porodnice, Rézka pořád nechtěla, ale já trvala na svém, musí ji aspoň vidět a pak se můžem vrátit domů. Ha ha, domů, pěkně šupajdila rovnou na porodní sál. Ani to oblečení nemám připravené, ještě, že je to vyprané, něco zvládnu vyžehlit, koberec musím vyčistit, nábytek vystěhovat a nastěhovat, z půdy postýlku a kočárek, koupelnu vymalovat, nové lino do chodby. Parádní program. Nevím proč jsem přesvědčená, že to bude kluk, Rézka měla vážně špičaté bříško.

.....Já tu doopravdy usnu, to bude ostuda, pokud si mě tedy vůbec někdo všimne, protože za tu hodinu, co tu jsem, si nevšiml. Byl by to Matias, to jsem ještě slyšela jak říká Rézka sestře, ale holčičku nevím, pro co se nakonec rozhodla, jestli Emma, nebo Sofie, nebo oboje. Jsem tak netečná, že snad musím být v šoku nebo co. Doufám, že to kočička vydrží, aspoň trošku v pohodě, že jí mimísek rozzáří, až jí ho dají do náruče. Porodní sál je odtud asi dost daleko, tak si říkám, jak se vlastně něco dozvím, když o mně nikdo neví. Vzali ji bez problémů, i když nebyla registrovaná, zkrátka akutní porod, nikdo to neřešil. I jinak to tu působí prázdně, žádné návaly rodiček, jedinou maminku, co tu byla, když jsme přišly, poslali po půlhodině ještě domů, ať počká a přijde později odpoledne nebo večer, že to má čas. A pak nikdo, mrtvo, jen já sedím v čekárničce, tři krát tři metry, odříznuté od zbytku světa a abych se nezcvokla nebo neusnula, píšu si tu tyhle .......
Právě tu byla sestra, zeptat se, jestli chci k porodu, že Rézka taky neví, chvíli jo, chvíli ne, celá Rézka, než si v cukrárně vybrala zmrzlinu, chtěli zavírat. Doufám, že se chuděrka nebojí jen kvůli penězům, stojí to sedmset korun, ale to já klidně dám, pokud bude chtít, možná neví, jestli je mám sebou, sakra měly jsme se líp dohodnout, ale šlo to tak rychle. Nakonec, bylo by to fajn, vidět mrňouska hned po narození, no aspoň vím, že o mně sestra teď ví, tak snad se ke mně něco donese. Rézka blbě snáší bolest, netuším jak to bude prožívat a těžko říct, jestli kdybych tam byla, nebylo by to vlastně pro ni horší, ach jo. Ale jsem tady, tak je to na ní.

.....Nevím, jestli je to klimatizace, či co, ale zní to jako déšť na plechové střeše. Docela příjemný, ale strašně uspávající zvuk. Za chvíli začnu budit sama sebe kručením v břiše. Ještě, že jsem ráno stihla aspoň to kafe, jnak bych tu už praštila hlavou o stůl, jak v narkóze.
Rézka nemohla večer usnout, bylo jí nějak "blbě", já seděla u počítače a hledala rozdíly mezi stahy a poslíčky, jelikož jsem poslíčky ani u jedné neměla, nemohla jsem srovnávat s vlastní zkušeností. Jenže ani Rézka nebyla schopná přesně definovat, co vlastně cítí a tak jsme tím spíš zabíjely čas, než abychom na něco přišly. Ráno jsem byla rozhodnutá jet do porodnice, ať už to je cokoliv, intervaly byly krátké a bolest se stupňovala, já už měla celkem jasno, ale připustit jsme si to nechtěly ani jedna. V porodnici měli jasno taky, stahy po dvou minutách tak šup na porodní sál.
Courají tu instalatéři a řeší záhadu mizející teplé vody, Ve tři v noci je a ve čtyři najednou není. Hůůůů, Bermudský trojúhelník je proti tomu legrácka. Okukují trubky, oťukávají kohouty a pokřikují na sebe, jako by ani nebyli v porodnici, ale ve fabrice "Jendóóó, máš tóóó?!" Jen tiše doufám, že některý z těch kohoutů nemají přímo na porodním sále. "Nééé, to bude ten druhéééj!" A je to tu. "Ten v chodběéééé". Tak to se mi ulevilo.
Kluk, nebo holka? Sakra, brzy se to dozvím, neuvěřitelné.

..... Včera mi Rézka vyprávěla jak si představuje babičku. Samozřejmě šátek, široké, nabírané sukně, hůl a sype z ošatky zrní slepicím. Pak ty slípky shodí z lavičky na zápraží a sedne si na sluníčko. Peče buchty, vaří kulajdu a škubánky s mákem, sbírá smetanu z domácího mléka a zavařuje i borový šišky. Nevím, proč jsem jí dovolila dívat se na Babičku, mělo by to být s hvězdičkou, nebo varováním, že všechny osoby jsou naprosto smyšlené a veškerá podobnost je čistě náhodná. Tohle je snad ještě větší idealismus, než čekat na prince na bílém koni. Takhle dnes nevypadají ani prababičky, natož babičky čtyřicátnice. Čím to, že svět tak poskočil, byly ty bábinky v šátcích opravdu tak staré, nebo tak vypadaly už v pětačtyřiceti? Na vsi, tam jsou ještě i dnes ošátkované babušky občas k vidění, ale já budu asi pro vnoučátko hořkým zklamáním. I když, představa jak na chatě sypu slepicím a sekám trávu králíkům, peču, smažím vařím a vysedávám na slunci, je dost lákavá.
Zvláštní, jak je ten čas relativní, mně s zdá to čekání docela dlouhé, ale jak nekonečné musí teprve připadat Rézce, hlavně, ať jsou prosím oba, nebo obě v pořádku, zbytek už nějak zvládnem. Už zase usínám, chtělo by to dalších pár kafí. Rézka musí být strašně unavená, snad jí hormony povzbudí. Mě nemá co nabudit, je tu ticho, klídek, teplo, žádná okna, mrtvo, spavo. Bojím se odejít, na záchod, nebo pro kafe, abych se sem pak dostala, nechci zvonit a taky, co kdyby mě přeci jen chtěla a já byla zrovna pryč. Páni, půl dvanácté, když jsem se dívala naposled, bylo deset, teď jsem měla pocit, že není ani jedenáct. Tak nevím, jestli chvílemi spím, nebo to tak zabíjím tím psaním. Pořád jsem tu sama. Nejspíš je přes den míň porodů. Stejně je to zvláštní, Rézka i Juli se narodily skoro ve stejnou hodinu, někdy kolem druhé po půlnoci, já taky tak nějak a najednou tu máme deňátko, aspoň doufám, že nebude čekat do noci. Už i proto mám čím dál větší pocit, že to bude kluk. I to jméno, Emma a David, byly původní návrhy už nejmíň dva měsíce a najednou v noci změnila Rézka Davida, že jí nějak nesedne, že jí to nezní a vybrala si Matiase, o kterém dřív nepadlo ani slovo. Jako by si mimčo samo řeklo o jméno. Když si představím, jak dlouho může trvat takový porod, těžko uvěřit, že bych tu nakonec opravdu neusnula. U mě taky u porodu nikdo nebyl, ale já bych tam mámu ani nechtěla a ona se taky neptala, ani u Juli se taťka necítil a já ho nenutila, ale u Rézky mám pocit, že bych s ní chtěla být, chránit jí, přijde mi zranitelnější a ještě nezkušenější, než jsem byla já, je jí jen devatenáct. Někdo jde, snad se konečně něco dozvím....................

.....Tady zápis končí, přišla sama paní doktorka, zeptat se jestli bych přeci jen nechtěla jít na sál, že to Rézka nějak špatně snáší a mateřská ruka.... Nedopověděla, ale působilo to na mě dojmem, že doufají, že jí budu spíš krotit a umravňovat, než podporovat a povzbuzovat. Prý to vidí tak ještě na deset hodin, tak kdybych tedy chtěla a v očích měla napsáno "chtějte", byla to mladá holka, ač je zvláštní říkat to o lékařce, ale byla to prostě holka a nejspíš opravdu doufala, že tam budu nápomocná. Ať si jen prý skočím dolů do pokladny zaplatit poplatek a vrátím se a zazvoním, sestra mě odvede za Rézkou na sál. I když jsem měla deset hodin, letěla jsem jak splašená dolů, v pokladně si málem okousala nehty při čekání, až na mě přijde řada, ale ani ne za patnáct minut už jsem zvonila u sálu. Sestřička mi otvírá, ale tváří se divně, hrklo ve mně. "Víte, paní ...." Hlavou mi běží, to nejsou špatné zprávy, to jsou rozpaky "víte, ony se nás rodičky na kurzu často ptají, jak dlouho to bude trvat, ale", no já už měla jasno, bleskly mi hlavou vzpomínky na mé dva porody, byla jsem klidná a čekala, jak se s tím sestra popere "ono se to někdy špatně odhaduje, víte, ten čas, ono se to přesně" "Ano, já vím" usmála jsem se. Sebrala odvahu a vyhrkla "no víte, ona, ona už zatím vaše dcera porodila, ale víte, my, my už vám ty peníze nemůžeme vrátit". Dívala se na mě s výrazem, jako by čekala, že vybouchnu. Když se nedočkala, pokračovala "ale jestli chcete, můžete tam s dcerou a miminkem počkat ty dvě hodiny, než je odvezou na šestinedělí" "Jistě, moc ráda." Byl to pech, ale vlastně lepší tak, než aby se chudinka trápila ještě dalších deset hodin, jak jí "předepsala" paní doktorka. Vlastně mě to nepřekvapilo, stejným způsobem přišly na svět Rézka i Juli, nejdřív žádný spěch, lékaři to viděli na x hodin a pak je nestačily asistentky málem ani zavolat. Julinku dokonce držela, aby se nenarodila dřív, než dorazí lékařka, kterou měla na telefonu v druhé ruce.

.....Sestřička mě odvedla do převlékárny, ať prý se přeoději do jejich modravých sálových oblečků, reprezentovaných halenou přes hlavu a plátěných kalhot. Ale ouha, kalhoty, patery, byly všechny jedné velikosti, nikoliv té mé, vlastně se té mé ani nepřiblížily, čekaly tu na štíhlé, vysoké otce (dlouhé byly až, až), nikoli na babičku při těle. Prostě jsem je neoblékla a tak tedy v haleně a vlastních kalhotách jsem se vydala za sestrou, ta ještě cela nervózní z "pokaženého" porodu, se mi snažila pomoci tím, že mi půjčila jednorázový plášť, z poloprůsvitné zelené "hmoty", neboť látka to nebyla, který se zavazoval za krkem a vzadu v pase. Jak mi roztřesenýma rukama uvazovala v pase tkaničku, utrhla se jí, no nic, už mě vedla na sál, ale pořád byla tak nervózní.... Měla jsem brzy pochopit proč. Těsně před sálem vyšla z jedněch dveří přísně se tvářící sestra a hromovým hlasem spustila na tu ubožačku "takhle jí vedete na sál?" "No to snad nemyslíte vážně!" Chuděra sestřička začala blekotat něco o tom, že na převlékárně jsou jen malé kalhoty a že tedy myslela... Vrchní se na mě ani nepodívala a směrem k podřízené štěkla "Tak kalhoty dolů" a zmizela v jiných dveřích. Ještěže už měla Rézka všechno za sebou, neboť jsem přeci jen chvíli bojovala s hrdostí, ale pak jsem na ní dupla a zahnala ji do kouta, stáhla gatě a v haleně do pasu a pláštíkem po kolena, zavázaným navíc jen za krkem a tudíž v partii prodloužených zad již notně pootevřeným, jsem se, modlíce se, aby mě potkalo co nejmíň lidí, plížila konečně k porodnímu sálu. To vše za pouhých sedm stovek, no neberte to, kam se hrabou agentury na zážitky.
Něco tak nedůstojného jsem nezažila snad nikdy, ale co bych pro vnoučka neudělala.
Paní doktorka na mě sice koukala divně, ale komentářů se zdržela, s cukajícím koutkem přehodnotila svůj názor, na to, že to Rézka těžko snášela, neboť deset minut (nikoli hodin) před porodem měla prý nárok, nakonec dostala i pochvalu, jak jí to šlo pěkně rychle. A u příštího porodu, ať je prý upozorní, že rodila překotně. Sestra mě uklidila za plentu, podala mi židli a tak jsem byla ušetřena dalších tázavě pobavených pohledů a mohla se konečně podívat na to škvrně, kvůli kterému mi stálo za to běhat po porodnici s téměř holým zadkem. A stálo to za to, věřte, že stálo. Rézka si ještě chvilku "užívala" šití, ale pak už nás nechali o samotě, abychom mohly obdivovat Matiase, neboť má intuice byla správná. Ve dne rodíme kluky.




.....První část, až do příchodu lékařky, byla psaná přímo v porodnici, tak, jak se mi myšlenky valily hlavou, mezi čekáním na mimčo a mikrospánky. Proto je tak zmatená a nesouvislá, zato naprosto autentická.
Druhou část jsem už dopisovala doma, nicméně je to přesný popis událostí. Ještěže jsme nerodily v neděli, to prý měli přes den dvacet pět porodů a moje důstojnost by jistě mezi nějakými patnácti, dvaceti tatíky a hromadou personálu dostála mnohem větší úhony, než v to poklidné, prvněletní úterý.
 
 

Reklama