O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

FOTOBRANÍ - FOTOHRANÍ

Tak už konečně můžu.

20. června 2013 v 19:38 | adaluter

A navíc to možná někomu i přijde vhod.


.....Ještě donedávna jsem netušila, že existuje diagnóza patologické shromažďování. Věděla jsem, že se občas, obzvlášť u starých lidí stává, že odmítají vyhodit i pytlík od mouky, pět let staré noviny, tkaničku do boty, nebo dokonce i odpadky, ale že je to oficiální choroba a ne zas až tak vzácná, to mě trošku vyděsilo, zase další černý puntík do mé anamnézy.

.....Vždycky jsem měla k věcem vztah, co jsem si opravdu oblíbila, to byste tu někde pravděpodobně i našli, přinejmenším na půdě. Nemyslím ale, že bych byla někdy sklouzla pod tu pomyslnou hranici "normálního" křečka a stala se křečkem "patologickým".
Až poslední dva roky se moje potenciální "choroba" začala nebezpečně rozjíždět.
Začalo to ve chvíli, kdy jsem k vánocům dostala foťák. Vlastně hned dva, a hleďme první příznak - oba jsem si je nechala.
Dlouhou dobu před tím jsem "strádala" , trpěla krutými abstinenčními příznaky a tak není divu, že už jen stačilo dokoupit paměťovou kartu a moje šílenství se mohlo rozvinout v celé své děsuplnosti.
Že majitel digitálku nacvaká nespočtukrát víc fotek, než když fotil na kinofilm je logické a podle mě naprosto pochopitelné, zádrhel nastává až tehdy, když mu zůstane uvažování typu "fotky se nevyhazují",když si je probere, vymaže jen a pouze ty, které jsou opravdu mizerné a ty ostatní narve do počítače, a znovu a znovu a pak jich tam má najednou jedenáct tisíc a zjistí, že je shromažďovač.

.....Je jich tam spousta takových, které jsou si podobné jak vejce vejci a mohly by docela dobře fungovat jako hádanky typu "najdi deset (spíš jen pět) rozdílů", je tam taky spousta takových, které nedokážu vymazat jen proto, že na nich jsou moje děti (vnouček), je tam spousta takových, které nikdy nebudou hodny toho, aby je spatřilo jiné oko, než to moje, zkrátka je tam spousta pytlíků od mouky, starých novin i tkaniček od dávno prošlapaných bot a jak já to vidím, zůstanou tam a ještě k nim přibydou plechovky od olejovek (snad vymyté), hromada květináčů po zesnulých kytkách, pár rozbitých deštníků, několik krabic zlámaných pastelek a vypsaných propisek, igelitky plné tvrdého chleba a....... asi jste už pochopili, že?
Nezbývá než doufat, že tohle moje smyslů zbavené konání nepřebují jednoho krásného dne z počítače a nezakoření i v mém reálném světě, neboť se obávám, že i k tomu mám patrně nepatrně našlápnuto.

.....Zvláštní menšinu tvoří ty, které bych ráda ukázala světu, "světíčku", lépe "světitíčku", ještě lépe zlomečku "světičícka", který zavítá až sem.
Jenže, ačkoliv s psaním si zas tak velkou hlavu nedělám, u fotek mám stálé pochybnosti, jsou dost dobré (tedy kvalitní), jsou dost dobré (tedy zajímavé), jsou dost dobré (tedy naservírované v pravý čas) ????
Není to zrada na čtenáři, zveřejnit jen fotky téměř bez textu, který očekává?
Co k nim psát, když zrovna nejsou "dokumentární"?
A budou se někomu opravdu líbit, nebo budou komentátoři jen milí a laskaví?
Jak říkám s textem takové věci neřeším, dokonce ani u básniček, kde už mám pocit, že nesu kůži na trh, ale ty fotky, ty fotky.
Není na nich nic "zásvětního" a kouzelného jako u Čerfa, nejsou ucelenou kronikou krásy den po dni jako u VendyW, nenesou stopy romantické fantazie jako u Vendy, nejsou důkazem mého tvořivého génia jako u Janinky, ani se nestanou rodinným albem jako u Ježurky, postrádají exotické kouzlo fotek Nessie, ani nekopírují cesty mých toulavých bot jako u Shariony.
Jsou to zkrátka jen fotky, stejně náhodné, jako náhodně náš zrak padne na to, co ho zaujme, udiví, potěší, překvapí nebo dojme.
Jen obrázky bez zvláštních ambicí, dělané pro uspokojení mých patologických sklonů.

Ale zrovna dnes mám ještě jeden záměr, už jsem se kdysi zmiňovala, že uprostřed dlouhé, temné a studené zimy nerada zveřejňuju fotky se stejným námětem, že si je nechávám až na dny, kdy všichni padáme vedrem na ústa, mozek se škvaří jako vajíčko rozklepnuté na kameni v Údolí smrti a člověk by vypustil duši za trochu stínu a svěžího vánku, zkrátka, na dny jeko je ten dnešní.
Tak si je prohlédněte rychle, než roztají.
Kéž vás alespoň maličko osvěží.































Doufám, že jste mi tady nestihli nastydnout a vězte, že váš náskok už jsem stáhla na pouhých 98 článků. Dočítám díky Bloglovin všechno, co jste napsali, ale omlouvám se, komentovat úplně všechno vážně nestíhám, tak jen občas a spíš to novější. No, zachvíli začnou prázdniny a jestli se nám podaří odjet na chatu tak, jak bych ráda, tak vás akorát dočtu a začnou se mi tu články hromadit nanovo. Aspoň se v září nebudu nudit.

Trocha tepla.

3. února 2013 v 16:32 | adaluter
.....Moji zlatí,
stříbrní, bronzoví, ba i vy, z masa a kostí (doufám, že jsem nikoho nevynechala). Za okny je sice krásný den, září slunce a obloha je modrá.... ačkoliv, měla bych si uvědomit, že nesedím s kamarádkou u kafíčka, ani netelefonuju se sousedkou z konce ulice, a že za vašimi okny možná prší, nebo dokonce sněží a slunce svítí shora na silnou šedou vrstvu mraků, které k vám propustí jen kalný zlomek denního světla.
Takže, ať už je za okny cokoliv, podstatné je, že je stále zima, která, netuším proč, je vždycky mnohem delší, než jaro i s létem dohromady.
Zřejmě optický klam, způsobený zimní neměnnou fasádou, v lepším případě bílou, v horším špinavě šedou, případně celou "paletou odstínů" mezi tím - brrr.

.....Každopádně, jako milovník černobílé fotografie, bych vlastně zimu měla mít v lásce a fotit od rána do večera, opak je však pravdou, moje složky nazvané leden, únor ......... zejí prázdnotou a i kdybych období od listopadu do března shrnula do jedné jediné, stejně ji květen, nebo srpen s převahou přeperou.

Nepopírám, že zima má spoustu tváří a mnohé z nich fotogenické a krásné, až se dech tají, ale........ale můj dech se nejprve zatají a při výdechu se mi na monitoru udělá takové to zamžené kolečko, jako když dýchnete na zmrzlé okno a po zádech mi bezděky přejede mráz.
Zkrátka chladná krása, jakou si pamatuju z hororové pohádky o Sněhové královně a ubohém Kájovi, kterou mi máma pouštěla na gramofonu před spaním, na střídačku s Dvojčaty, dalším "poklidným" pohádkovým příběhem (že by na dobrou noc?).
Heppy end na mě tehdy moc velký dojem neudělal, možná proto, že jsem většinou usnula dřív, než Gerda vůbec dorazila v chatrných šatečkách ledovou plání do ledového paláce.

Ještě tak zvládnu obdivovat zaváté a zamrzlé fotky ostatních, ale své vlastní, těch pár namrzlých ubožátek, vytahuju neraději v létě, uprostřed vlny tropických veder, kdy mráz běhající po zádech je příjemnou variantou klimatizace.
A v zimě tedy, logicky, nejraděj koukám na hřejivé barvičky fotek pochytaných v letních parnech, ba i v období přechodů studené fronty, protože, když je kolem zeleno, i dvanáct stupňů se mi jeví jako ráj proti náledí a dešti se sněhem.

.....Myslím, že už jsem dostatečně okecala fakt, proč nectím časové souvislosti a teď už trochu toho léta.


pro ty, kteří snad už samou zimou zapomněli - seznamte se - beruška




ehmm - kytí ??

nostalgie, aspoň pro mě

kráva, kdyby snad ta kvalita někoho nechala na pochybách, byla nějaká tma nebo co

maličko oškubaný (já to nebyla), ale stále krásný motýl



jen západ slunce, i když to trochu vypadá jako lesní požár




právě zíráte babce pod sukni, že se nestydíte.




.....No, za okny už je dávno zataženo, nebo se dokonce i stmívá, tak snad vám těch pár hřejivých foteček přijde vhod.

Dalších pár fotohrátek.

16. dubna 2012 v 0:03 | adaluter
.....Abych ukázala, co mě teď tak baví, přidám další várku předělaných fotek.
Aby bylo s čím srovnávat, první vždy uveřejňuju neupravený originál.
Tak lépe vynikne, kde všude došlo ke změnám a co vlastně programy všechno umí.

Začnu trochou jara...

první úprava....


další ....


jiná.....


a ještě jedna....


Nenápadné modřence...


základní úprava.....



podsvíceno....



a zmalováno....





Teď jeden rok starý obrázek, ještě z mobilu, loňské čarodějnice a Juli těsně před tím, než skončila na hranici.




a těsně po té....



a ještě pár dalších variací na danné téma......














Asi by to pro dnešek stačilo, vím, že některé úpravy jsou dost divoké, ale já si nemůžu pomoct, musím to vyzkoušet všechno, časem se třeba trošku umírním.
A nebo taky ne.

Nepíšu, hraju si.

14. dubna 2012 v 2:07 | adaluter

.....Slovíčka a myšlénky si se mnou hrají na schovávanou, ale díky Vendy a jejímu přehledu on-line programů na úpravy fotek, se nenudím.

Hraju si s obrázky, nikdy bych neřekla, co času to sežere, a čistím si hlavu nepřemýšlením.

Navštívila jsem všechny stránky, které Vendy uveřejnila, u mnohých našla úpravy, pro které stojí za to si je zapamatovat, ale prozatím jsem zakotvila u programu Pixlr.com/express/, který mě, dá li se to tak napsat o počítačovém programu, okouzlil.
A to jak množstvím a kombinacemi úprav, které jsem jinde nenašla, tak i snadným a přehledným ovládáním.
Pravda, některé efekty, jinde běžné, mu naopak chybí, ale pouze variantě Express, Pixlr.com je nabízí v Editoru.
A pro opravdové hračičky, nabízí i Retro editor, obsahující stejné efekty a úpravy jako Express, jen ve stylovém podání.

No a samozřejmě, když už jsem tím pozabíjela tolik času, z něhož jsem určitě nějaký mohla a měla věnovat psaní, musím (tedy, ne že bych musela, já jenom prostě chci) se s vámi podělit o svoje, jak jen to nazvat .........., řekněme výsledky mé premiérové zkušenosti s úpravami fotek.
Doufám, že vás od návštěvy podobných programů svým výkonem neodradím.


Velikonoce jsou sice za námi, ale začnu malou vzpomínkou na ně.


Která fotka je původní a která upravená, je jistě zřejmé.

A ještě trochu zblízka

Když už jsme u těch vajíček, letos jsme měli úplně novu barvu, která se, na rozdíl od našich známých barev na vejce značky OVO, nanáší přímo rukama, lépe řečeno pomocí přiložených igelitových rukavic.
A jelikož rukavice byly jen jedny (mimochodem na prd) a my si to chtěly vyzkoušet všechny tři, neváhaly jsme zašpinit si ruce. Občas mi připadalo, že na rukách se barva vyjímala líp, než poté na vejcích.




Tlapky šestileté Julči



A jejich variace...









Už jako malá jsem tyhle máminy hrnečky závistivě okukovala, byly jako stvořené pro panenky a barvami trošku připomínaly ta vajíčka, na hraní jsem je ale nikdy nedostala. Kdo ví proč.



Pohrála jsem si s nimi až teď a ani o tom máma neví. Pro jistotu.












A ještě jeden detail navíc..






Fotek je samozřejmě mnohem víc, ale pokračovat budu příště, nechci si vás vyčerpat hned napoprvé.
 
 

Reklama