O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

MÁMA NA BATERKY

Kdybys byla můj manžel aneb jak se rozvést s vlastní dcerou???

8. prosince 2012 v 18:40 | adaluter
.....Jsou tak malé, bezbranné, kouzelné, sladké, dojemné, roztomilé, šikovné, úžasné, zvídavé, láskyplné i láskyhodné ty naše děti.
Pár let se nad nimi rozplýváme, usmíváme, dmeme pýchou, sem tam i nějakou tu slzu zatlačíme, dojetím přemoženi, až najednou přichvátá pramáti příroda se svým danajským darem - pytlem, vakem, sakem, či v čem to vláčí, plným hormonů a naše zlatíčka se takřka přes noc promění na věčně nespokojené, nasupené, nespolehlivé, labilní, negativní, drzé, nezodpovědné, depresivně (s vámi) maniakální (s přáteli), uhrovité bytosti bez vlastního příjmu, zato s vlastními, zcela jasnými názory na své potřeby, práva, módu, hudbu, životní styl, psychotropní látky, školní docházku a především na vás.

Jako "moudří" rodiče jste na něco takového ovšem připraveni a víte (po pár letech alespoň doufáte), že kdesi v nedohlednu, pokud vás mezitím nezradí oběhový systém, se se svým dítětem znovu šťastně shledáte jako rovnocení zodpovědní dospělí partneři.

.....Jsem ve fázi čekání, nedohledno za mnou, nedohledno přede mnou, a pomalu ztrácím trpělivost.
Loni už to vypadalo tak slibně, měla jsem dvě děti, předškolačku a dospělou dceru a jako bonus vnoučka, jenže rok se překulil a já mám najednou děti tři - batole, prvňáčka a "znovupuberťačku" se všemi poznávacími znaky, snad krom té uhrovitosti, které jsem uvedla o pár řádek výš a ještě nějakými navíc, ty jsou dány především jejím o něco vyšším věkem a tudíž její naprostou "nezávislostí" a nepochybným právem žít si po svém, padni komu padni, které beze zbytku využívá.

Asi dělám něco špatně, možná dělám špatně všechno, ale momentálně se cítím dost bezradná a taky velmi unavená a taky pořádně naštvaná.

Jak říkám, být to můj manžel, rozvod je na spadnutí, nebo alespoň odluka, sice ne od lože, ale od stolu určitě a taky od ledničky, pračky, televize a mojí peněženky.
Ačkoliv, mohlo by se zdát, že se spravedlivě dělíme, já mám na starosti sporák, pračku a dřez, ona televizi, počítač a ledničku, tu ovšem pouze ve spojitosti s luxováním, přičemž luxování spojené s vysavačem je prozměnu moje výsada. Zkrátka, skoro půl na půl, přesto ve mně hlodá červík podezření, že to není úplně to, co jsem od soužití s dospělou dcerou očekávala.

.....A že mám děti tři? Tak to je už jen důsledek toho všeho, puberťačky mívají zpravidla jiné zájmy než plínky, kašičky a paci pacičky.
Z role mámy se Rézka tak nějak nenápadně posunula do role sice velmi milující, ale ne příliš pečující "sestry".
A můj titul mladá babička se pomalu, ale jistě svým obsahem přetavil do významu postarší "maminka".

Řešení? Neznám.

Situace se mění týden od týdne a já naprosto netuším, kde až to skončí, kam až dojdeme v téhle hře na škatulata hejbejte se. Jako by opravdu Rézka zařadila zpátečku a postupně se vracela proti proudu času až do doby před tím, než jsem se o svém, tehdy potenciálním, vnoučkovi dozvěděla, do doby, kdy v jejím chování neexistovaly hranice a v mých očekáváních už neexistoval optimismus.

Je strašně těžké uvědomit si, že na své dítě nemáte sebemenší vliv, ale současně ho nemůžete odstřihnout a dělat jako by nebylo.

Je ještě těžší zjistit, že ke svému dítěti můžete cítit i úplně jiné city než je láska, city z opačného pólu spektra.
Že si nemůžete pomoct, nepotlačíte je, ale zároveň si je vyčítáte, trápíte se, brečíte po nocích, vztekáte se přes den, ale není ve vaší moci s tím cokoliv udělat.

Perou se ve mně pocity viny se zklamáním, snaha o porozumění s neschopností tolerovat činy, které jsou už daleko přes čáru, touha po klidném soužití s potřebou nebýt už za vola.
Není lehké o tom psát, ale není o nic lehčí s tím být sama.

Je to balvan ležící v cestě mojí sdílnosti. Ta věčně vštěpovaná snaha sníst doma to, co se tam uvařilo mě ničí, protože to znamená se neustále přetvařovat, předstírat, jak je všechno báječné, bezproblémové a všeobecně růžové. A to pak radši neříkám nic, protože je to snažší, než se křivě usmívat a slyšet vlastní slova skřípat falší.

.....Takže dost, takhle to u nás prostě je a já už jsem se natrápila dost na to, abych se ještě užírala tím, že o tom nemám komu říct a že bych se ještě měla stydět, že něco takového musím řešit.
Je mi líto, že to nemůžu probírat s rodiči, ale minimálně někteří to jistě pochopíte, vztahy jsou zkrátka nastaveny v můj neprospěch a ač jim vděčím za mnohé, nemůžu říct, že by mi ten pocit byl moc příjemný. Mnohem raději bych byla jejich "věřitelem" než "dlužníkem", bez jakýchkoliv nároků samozřejmě, jen pro pocit, že nejsem bezvýchodně závislá bez možnosti vracet.

.....Mám ve svém věku vlastně docela štěstí, že je pro mě péče o mimčo jen lehce oprášenou záležitostí, taky bych mohla být ve stavu, kdy jsem poslední exemplář držela v náručí před dvaceti lety, kdy si sotva vzpomenu jak a na co to vlastně funguje a kdy mě každý miminčí problém naprosto vykolejí.

S Juli mám praxi stále ještě v malíčku, jsou tu jen některá nepatrná specifika, jako například pan Pinďa Houdini. Toho jsem u holek fakt řešit nemusela. Ať obleču mrňouskovi na spaní cokoliv od pyžamka, přes body až po kombinézku, pan Piňda ráno kouká z plenky, ať už horem nebo bokem, a postel vypadá jak po zásahu hasičů.
Jako správný eskamotér nevyzradí jak to dělá, kombinézu se zipem na zádech má oblečenou, plenu nasazenou a přesto kropí jak o závod.
Tímto prosím maminky chlapečků o radu, existuje li nějaký tajný postup, který mně, jako matce devčátek, zůstal utajen, sem s ním, než zavařím pračku věčným vyvářením mokrých prostěradel, povlaků, dek i polštářů.

To, že se v naší, jinak nehorázně rozežrané rodině, zčistajasna zjevil jedinec, který po první, a pokud se ještě vůbec vrátí, i po každé další lžičce doslova zdrhá od stolu, to už beru jen jako rozvernou hříčku přírody a neřeším případnou smrtelnou podvýživu, fatální avitaminózu, či totální nedostatek stopových prvků v slepé víře, že každý živý organismus má zakódovaný pud sebezáchovy a dobrovolně hlady nezemře. Co mi taky jiného zbývá, vždycky jsem talíře před dětmi musela spíš hlídat, tak se na svá kolena ve středním věku nebudu učit krmit našeho malého atleta násilím.

Jeden z mála záběrů, kde Máťa a lžička vypadají jako kamarádi


Vlastně jsem nevěděla do které rubriky tenhle článek zařadit, jestli "Máma na baterky", nebo "Fakt babička?", ale ono je to nakonec fuk, stejně teď funguju jako dva v jednom.
To se nám ty ledy mlčení lámou, co? Snad to ještě chvíli vydrží.

Stalo se včera.

26. listopadu 2011 v 19:01 | adaluter
.....Tyhle dny, tyhle děsné dny, kdy svítání plynule přechází ve stmívání, ty jsou samy o sobě dost náročné, bez ohledu na data, výročí, vzpomínky a kostlivce ve skříních.
Nemám je ráda, vlastně nesnáším šero, tma mi nevadí, ale šero, to je pro duši jak mor.
Aby toho nebylo málo, Juli dostala svůj první pořádný podzimní kašel, s teplotou, dušností a tomu odpovídající náladou.
A Rézka se rozhodla uvařit čínu. Na tom by samozřejmě nebylo nic znepokojivého, nebýt faktu, že se rozhodla v šest večer a jediné, co by se dalo nazvat čínskou surovinou v naší domácnosti, byla rýže. Při pohledu na její odhodlanou tvář, jsem si promluvy typu :"a nechceš to nechat radši na zítra?" odpustila, protože bylo jasné, že jsou předem odsouzené k neúspěchu, stejně jako onehdá, kdy se rozhodla upéct, ač doma byla za tímto účelem snad jen trouba.
Jako začínající kuchařka, ovšem trvá Rézka na originální receptuře, tedy vyrazila na nákup. Když nesehnala bambus, její nálada se dostala do propadu, majitelé čínských obchůdků prý na ní koukali, jako by slovo bambus slyšeli poprvé v životě, nebo alespoň poprvé od doby, co překročili čínské hranice. Jeden se ho dokonce snažil nalézt mezi kořením.

.....Nažhavila telefon a začala mě bombardovat dotazy, který další recept v naší, mimichodem víc jak třicet let staré, čínské kuchařce, by připadal v úvahu. Nebylo to snadné, buráky nemá ráda, mandle do jídla nechce, červená paprika, brrr, nic jí nebylo dost dobré. To je tak, když se jeden upne k bambusu. Nakonec víc než rozladěně položila telefon, se slovy, že teda něco koupí a pak se uvidí.
Ani příprava samotná se neobešla bez zádrhelů, vylila dva bílky, ve kterých se odmítl rozpustit solamyl (spolkla jsem přednášku o chování škrobu ve vazké tekutině a řekla si, že není nad vlastní zkušenost), maso se jí zdálo nakrájené na moc velké kousky a pak, po snaze o nápravu, prozměnu na moc malé a teď míchá vztekle na pánvi cosi, co prý vypadá jako míchaná vejce s kuřecím masem.
Napětím visícím a vibrujícím ve vzduchu, téměř drnčí okenní tabulky. Znám svou dceru, tudíž mlčím, nevměšuji se, nepřilévám oleje do ohně, tiše a nenápadně připravím rýži a jinak by se dalo říct, že tu vlastně vůbec nejsem.
Receptura nakonec byla více méně originální, když odhlédneme od faktu, že sloučila několik receptů v jeden a došlo i na má, v průběhu přípravy občas konejšivě pronášená, slova, bylo to výborné, i když nebyl bambus (nebo snad právě proto?). Poté, co se asi pětkrát s nedůvěřivým obličejem zeptala, jestli mi to vážně, ale VÁŽNĚ chutná, uklidnila se a večer získal na hřejivosti, neboť venku již panovala hluboká tma, doma naopak vlídně a přitom úsporně zářilo nažloutlé světlo rodinného "krbu" a všechno napětí odnesla vůně linoucí se z talířů.

.....Několik hodin po večeři, se už spící Juli náhle objevila v obývacím pokoji, oči měla zavřené a cosi mumlala, nestalo se to poprvé a tak jsem už rovnou popsala cestu na záchod: "Juli, musíš na chodbu a až dozadu, tam je záchod, chce se ti čůrat, že jo?", ujistila jsem se ještě. Lehce pokývala hlavou, znovu něco zamumlala a vrátila se do kuchyně. Nicméně, místo aby se otevřely dveře na chodbu, bylo slyšet znovu dveře jejího pokoje. Šla jsem raději rychle za ní, aby nedošlo k nějaké "nehodě" a jen jsem vešla do kuchyně vidím, jak se znovu vrací z pokoje, jedním pohybem ze sebe bleskurychle svlékla noční košili a než jsem vůbec stačila něco říct nebo udělat, otevřela koš na odpadky a košili do něj hodila. Pak odešla na záchod, udělala co potřebovala a přes koupelnu se vrátila zpátky do pokoje. Když jsem se vzpamatovala, vytáhla košili z koše (byla suchá) a přestala se smát, Juli už zase tvdě spala. Ráno mi na otázku, proč tu košili vyhodila, řekla bez zaváhání, že byla roztrhaná a tak jí musela vyhodit. Těžko říct, co se jí zdálo, ale vypadá to, že kombinace sirupu proti kašli a čínského koření může mít velmi nečekané následky.

Snad to znáte

24. listopadu 2010 v 5:16 | adaluter
.....Tak tu ve tři v noci sedím, mžourám a hlavně hlídám. Hlídám tu svojí prďolku nešťastnou, která byla ve školce přesně celé dva dny a prásk ho, už v tom zase lítáme.
Už když jsem pro ni dorazila, kňourala, že jí bolí za krkem a hlavička a nožičky. Vydrželo jí to celou cestu domů. A ačkoli by doma normálně nejradši pobíhala nahatá, dneska za mnou přišla, že je jí zima. No tak pod deku, za chvíli horko, takže teploměr, áá 39.1, dítě jak kus hadru, pofňukává, bolí za krkem, bolí hlavička, bolí všechno, je mi strááášně špatně (komu by taky nebylo, s takovou teplotou ).
Ordinuji sirup proti teplotě, bolí hlavička, bolí za krčkem, špááátně.

.....A jak to tak dokola poslouchám, někde vzadu v hlavě mi varovně zacinká, tohle mi něco říká, to znám, sakra, jasně- nechci děsit sama sebe, ale přesto se mi v tu chvíli neudělá nejlépe. Už sedím u počítače a do vyhledávače zadávám meningitida příznaky a už se to na mě hrne - vysoká teplota, bolesti hlavy, bolest a ztuhnutí šíje, nevolnost a už je nevolno i mě.
Zvlášť když se blížím ke konci a čtu něco jako - velmi rychlý průběh, otrava krve, intenzivní péče, závažné onemocnění, neprodleně k lékaři a jako závěr - bohužel bývá i smrtelné.
Po přečtení několika dalších odkazů, jsem své znalosti rozšířila ještě o další informace, o které jsem, ale vůbec nestála.
Pro příklad aspoň - trvalé následky, podrobně rozvedené.

.....Nebylo o čem uvažovat a podle hesla: "Raději pětkrát zbytečně, než něco zanedbat (nebo je to - než přijít pozdě ?) jsem ubohé dítě vytáhla zpod deky a hurá na pohotovost.
Cesta trvala asi dvacet minut, pak nějaké to čekání, to už se moje světluška ptala po popcornu, který mají v automatu v přízemí.
Ozvalo se "tak pojďte dál" a moje princezna vtančila do ordinace, vesele (je velmi společenská) pozdravila a vůbec působila dojmem "vážně nemocného dítěte".
Mé odpovědi, na dotazy paní doktorky, hlasitým šepotem uváděla na pravou míru "za krčkem už mě vůůůbec nebolí mami, ale já už určitě nemám teplotu(neměla)".
Paní doktorka ji nicméně prohlédla, poslechla i prohmatala a učinila závěr, že má lehce zarudlý krk, ale angína to není, ač se nedá vyloučit,že se z toho ještě něco vyvine. Když jsem přesto, prostě pro jistotu, nesměle vydechla něco o meningitidě, shovívavě se usmála a jemně mi naznačila, že to je nesmysl.
Zato sestra se celou dobu, kdy tam mé "chuďátko", pod blahodárným vlivem sirupu proti horečce a bolesti, skotačilo, tvářila, jako by žádné heslo, týkající se zbytečných návštěv na dětské pohotovosti, neznala.

.....Koupila jsem popcorn a byla štastná.
Samozřejmě, že sirup nepůsobí věčně, takže po příchodu domů moje květinka zase postupně uvadla do postýlky a v jednu v noci už měla - ááá 39.
Tak hlídám, co kdyby přece, vždyť víte rychlý průběh, závažné onemocnění, neprodleně k lékaři. Nakonec mám ještě čtyři pokusy. Ale teď dost srandy, držte palce.
 
 

Reklama