O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

MÉ NEBE

Psí počasí

3. května 2011 v 16:57 | adaluter
.....Představte si, že máte psa, no, někteří si ani nemusí moc představovat, ostatní to prosím zkuste. Tak tedy, máte psa, ten pes je zvyklý (to vy jste ho navykli ), každý den kolem půl deváté vyrazit do Hvězdy (pro mimopražské Obora Hvězda - úžasný kus přírody a lesa přímo v přelidněné Praze). Zapomeňte na chvíli na to, že touhle dobou normálně skučíte v práci, nebo, když to bez ní nemůžete vydržet, řekněte si, že je pět odpoledne. Že ještě pořád trčíte v práci? Dobrá, je generální stávka, spokojeni? Zpátky, je půl deváté a váš pes už nervózně popochází u dveří, jako manžel, když se někam chystáte a vy ne a ne opustit koupelnu. Vstanete tedy od ranní kávy a naposledy se ho snažíte ukecat (psa, ne manžela), jestli by to dneska vážně nešlo zrušit, venku totiž leje, ale jako z konve. Pes se tváří, že nerozumí, nebo vážně nerozumí a dál se "chystá" vyrazit. Rezignovaně na sebe navléknete tepláky, přes ně šusťáky, teplou mikinu, bundu s kapucou, u které doufáte, že je nepromokavá, kolem krku ještě šátek, nejen, že leje, ale je i pořádná zima, hodíte psí oči na psa, ten se ale koukne stranou a vaše škemrání naprosto ignoruje. "Však já ti to u večeře oplatím", bleskne vám škodolibě hlavou, při představě, jak prozměnu vy, budete ignorovat jeho škemrání. Teď vám ale není pomoci, ještě pořádné boty, zvažujete i deštník, jenže s tím větrem, co je venku, je deštník akorát pro zlost. Tak obojek, vodítko a jde se, teda, no. "Jéžiš", vám to ale trvá, co byste dělali, kdybyste měli jít s tím psem doopravdy, tak šup, šup. A jsme venku, fakt je zima, fakt leje, hůů, to zas bude procházka. Zamíříte ke Hvězdě, naštěstí to máte kousek a v duchu už uvažujete, jestli se vám to podaří aspoň uhrát na kratší okruh. Hledě na čokla, to moc nevypadá, lítá jako cvok a vy si připadáte podobně, protože krom vás, tu snad není ani živáčka. Nejdete hlavní cestou, zahnete na jednu z vedlejších pěšin, abyste toho po chvíli litovali, zaprvé jak známo, v lese prší dvakrát, a navíc pěšina se po stu metrech ztrácí pod vodou, sakra. To už nejsou louže, to je jezírko, dlouhé, široké přesně jako cestička po níž jste navykla, sakra, svého miláčka pobíhat. A tak jdete po břehu toho vodního úkazu a co chvíli vás ošlehnou promáčené větve mladých doubků a "boučků", které se teď pod tíhou kapek hluboce sklánějí nad hladinu "cestičky". Pes, ten je kdesi, poznáte to jen podle praskání větví a i to špatně, protože déšť v lese je poměrně hlasitá záležitost. A jak se tak plouháte, venčíc neviditelného psa, zahlédnete v dálce před sebou postavu, zaradujete se zlomyslně, že nejste jediný magor, v lese nasáklém nechutným deštěm, že i jiní mají nemožné psy, kteří vyžadují svých šedesát minut za každého počasí.

.....Jdete pomaličku, ono není kam spěchat a přijde vám trochu divné, že ta postava stojí stále na stejném místě, no mohla byste se i trochu bát, ale je to ženská, tak snad... Z nedostatku jiné zábavy ji pozorujete, je divná, nemá deštník, nemá kapucu, jen lehký kabátek, rozepnutý! a pod ním tričko?!, stojí, kouká někam nahoru a přihlouple se usmívá. Dost divná, pátráte v podrostu, co to vlastně venčí, ale asi má stejného poděsa jako vy, který teď pobíhá někde na druhém konci parku. Ani nemá vodítko. Opatrně jí obejdete, trochu větším obloukem, než obvykle, protože se vám nějak nezdá. Je promočená, z vlasů jí teče, zjevně tu už stojí dost dlouho. Zavrtíte nepatrně hlavou a jdete dál, jen vám to nedá a ještě párkrát se otočíte, žádná změna. Najednou vyběhne z křoví to vaše čuně, mokré, urousané, až po břicho od bláta, no to je na vanu, pomyslíte si s nevolí a odháníte ho protože si chce hrát. Dojde mu, že s vámi žádná sranda nebude a zmizí v lese. Zavrtáte se hlouběji do bundy, bradu zaboříte do šátku a trochu zrychlíte tempo, jednak je vám trochu zima, jednak se cestička aspoň částečně vynořila z vody a nemusíte se už prodírat křovím. Zase se vrátíte k té ženské, je to zvláštní, jak tam tak stála, jako by ani nevnímala, že prší, ale vypadala spokojeně, což bylo vzhledem k okolnostem zvláštní, byla vám zima jen z pohledu na ní. Ale už je na dohled letohrádek, je třeba se rozhodnout kudy zpátky, normálně byste udělali okruh, ale nějak vám to nedá a tak se u letohrádku otočíte a jdete zpátky stejnou cestou. Psovi je to stejně fuk, za celou dobu jste ho viděla jen třikrát. Zapískáte, aby pochopil, že a kudy se jde domů a v duchu se dohadujete sama se sebou, jestli tam ta ženská ještě bude stát. Nestojí, už po chvíli zahlédnete v dálce její světlý kabát, jde pomaličku podél vodní hladiny a pro změnu upřeně zírá na ní. Každou chvíli se zastaví, ale na tu dálku nepoznáte, co to dělá. Když se přiblížíte na dohled dojde vám to, nohou odstraňuje naplavené klacíky a listí, aby voda mohla téct. Dělá si potůčky, hraje si jak malá, je jí tak pětačtyřicet, boty má úplně mokré, celá je promáčená a dělá si potůčky, systematicky odstraňuje všechny překážky a voda vážně teče proudem, za ní, se stal z jezírek zurčící proud. Chvíli se rozhlíží, pak sbírá ze země klacek a něco štourá ve vodě, vytahuje žížalu, brrr, opatrně jí pokládá do listí, no pecka magor. A její pes nikde, nejspíš ani žádného nemá, je tu jen tak. V duchu si poklepete na čelo, minete ji, při dalším pokusu zplavnit lesní bystřinku a těšíte se na horký čaj. S očima zapíchnutýma do země, abyste si nezmáčela boty víc, než je nezbytně nutné, prcháte z tohohle deštěm prosyceného místa, do tepla domova a přemýšlíte, kdo půjde do vany první, jestli promrzlá vy, nebo zmáčený pes. Když u brány vaše zvíře konečně vyjde na světlo, je vám jasné, že budete až druhá, neboť to dobračisko si nese na chlupech domů polovinu veškerého bláta které ve Hvězdě je. Jsou dny, kdy proklínáte svou lásku k velkým psům, neboť takového maltézáčka by stačilo vynést před dům a byl by zpátky rychleji než vy. Ach jo. Doma pak, po všech procedůrách, když psisko už spokojeně vychrupkává v pelechu, vám se konečně podařilo si zahřát nohy a upíjíte svůj vysněný horký čaj (s kapičkou rumu), si ještě jednou vzpomenete na tu pomatenou ženskou a říkáte si jestli ještě bloudí lesem, nebo má aspoň zbytky rozumu a šla domů dřív, než si užene zápal plic.

.....Tak, doufám, že vaše představivost, byla dostatečně živá a přidám druhou půlku příběhu.

.....Ráno otevřete oči, ale ještě než je otevřete, víte, že dnešní den bude zlý. Má to co dočinění s jeho datem a věděli jste to už včera, ale zároveň víte, že s tím nic nenaděláte, tomu dni se nelze vyhnout, nelze ho nevnímat, nelze ho než prožít, jako ostatně každý z předchozích a každý z následujících. Osmá hodina vás zastihne venku, kráčíte deštěm, pomalu, nikam nespěcháte, není totiž kam. Jdete kolem hlavní brány Hvězdy, nejdřív jen nakouknete, ta zeleň vás ale vtáhne dovnitř. Když máte trávit zlý den , plný smutných myšlenek, je tak trochu jedno, kde při tom budete, tak proč ne zrovna tady. Leje jako z konve, kráčíte, co noha nohu mine a zastavíte se u památného stromu, hned na kraji obory, je to buk, obrovitánský nádherný strom se silnými kořeny vystouplými na povrch. Po jeho kůře stéká voda a zachytává se v jezírku tvořeném jeho kořeny, je celé zpěněné, bublinky přetékají ven. Stojíte dlouho, jen koukáte, dá se na to koukat donekonečna, déšť šumí v listoví, nikde nikdo, jen spousta ptáků se dohaduje o hranicích svých území. Žádné lidské dohadování nezní tak překrásně, jako to jejich. Vydáte se boční pěšinkou, mezi stromy, aby vám byly co nejblíž. Za krk, a do obličeje i vlasů vám padají obrovské kapky, které se nejdřív usadily v korunách a teprve když listy neunesly jejich spojenou tíhu, daly se v let, přímo na vaše čelo, plesk, plesk, v lese holt prší dvakrát. Koukáte vzhůru a obličej nastavujete jejich pleskání, všechno kolem je prosáklé vláhou a přímo ožívá před očima.

..... Něco vám zašplouchá pod nohama, podíváte se dolů a stojíte v jezírku, které tu nahradilo pěšinku, na jeho konci je hráz vytvořená z úlomků dřeva, větviček a listů. No můžete snad udělat něco jiného, než tu hráz otevřít a nechat vodu proudit? Nemůžete. A protože celá cestička je složená z takových jezírek, jdete pomalu od jednoho k druhému a uvolňujete jednu překážku za druhou a máte radost, jako malé dítě, že voda jde s vámi, že teče, zurčí, žije. Najednou se vám přímo nad hlavou ozve ptačí zpěv, kouknete nahoru a po chvilce hledání ho máte, snad kos, snad drozd, ale zpívá nádherně, stojíte jako přikovaní, obličej vám smáčí déšt a vy si užíváte svůj soukromý koncert, zpívá jak o život, neopakuje snad jediný tón, stále improvizuje, z dálky mu odpovídají ostatní, je to jak nekončící rozhovor. Neuletí, dokonce ani když kolem projde nějaká, zmrzle a znechuceně vypadající, venčící panička jakéhosi hafana, skrývajícího se v podrostu. I když se na ni nedíváte, cítíte její podezíravý pohled v zádech, nejspíš si myslí, že jste cvok. Tak ať. Posloucháte dál a nejspíš byste tu zapustili kořeny, jako ty buky okolo, nebýt toho, že umělec náhle dostal hlad a koncert bez váhání ukončil. Pravda, když chcete jít dál, zjistíte, že jste, nejspíš v důsledku zimy, poněkud ztuhlí, ale domů vás to rozhodně nevyžene. Vrátíte se znovu k uvolňování hrází, sem tam se zastavíte a jen koukáte do té neuvěřitelně jasné, svěží, živé zelené barvy všude kolem, na kapky deště, na zvrásněnou kůru statných stromů, na stovky maličkých semenáčků dubů i buků, které se tu živelně derou ke slunci. Čas tak neznatelně stojí, nebo pádí, tady to není znát. Moknete, mrznete, ale jste najednou šťastní, na tváři vám odkudsi přistane úsměv a potůčky vás splaví zpátky do dětství, mokro v botách, mražené ruce, nic nevadí. Nemůžete se nabažit té zemité všudypřítomné vůně lesa, osvěžené vůní deště. Tlející listí, podhoubí, sem tam závan medvědího česneku, kterého tu rostou celé kolonie, občas i jemná vůně ovocných stromů a šeříku, přinesená větrem z přilehlých zahrad, užíváte si každý doušek vzduchu, každou kapku deště, každý zelený lístek. Naproti se zase blíží venčitelka, mohli byste se přestat brodit vodou, ale kašlete na to , dál prorážíte hráze, umetáte vodě cestu, něco se v ní kroutí, chvilku hledáte vhodný klacek a po několika pokusech vylovíte žížalu, chuděru skoro utopenou, opatrně jí položíte do listí a doufáte, že se zahrabe dřív, než si jí nějaký koncertní virtuos dá k obědu. Venčitelka projde kolem a neuhlídá znechucený obličej, asi nemá ráda žížaly. Nejspíš nemá ráda ani déšť a mokré boty a určitě se snažila toho svýho hafana přemluvit, aby zůstali dneska doma. Jenže psisko bylo spíš podle vašeho gusta, zmáčené a zablácené, ale šťastné, určitě se doma poperou o vanu. Pomalu se blížíte ke konci potůčku v místech, kde se rozlévá do lesa.

..... S pocitem dobře vykonané práce se pomalu vracíte podél zurčícího toku a ještě sem tam odstraníte nově naplavenou vrstvu, ale dílo je takřka dokonalé, několik desítek metrů proudící svobodné vody a téměř dvě hodiny "volna" od zlého dne. Déšť pořád skrápí vás, les i zemi a omývá, alespoň v téhle chvíli, bolavé rány a tiší zármutek, když zafouká vítr, vychrstne na vás studený vodopád a čím víc vás smáčí, tím se cítíte líp. Nechce se vám pryč, jste spoutáni krásou té chvíle, samoty uprostřed přírody, která vám v té chvíli připadá jako chrám, majestátní a vznešený, jak by žádný lidský výtvor nemohl být, sloupoví hladkých, stříbřitých buků, uzavřené nádhernou zelenou klenbou. Tady má život smysl, i když venku se vám hroutí pod rukama, tady je nádherný, i když venku je k uzoufání, tady je štavnatě barevný, i když venku z něj zbyl šedý suchopár. Kus toho všeho zavřete do své paměti, do svých smyslů, do svého srdce a odnesete si to sebou, zasadíte nový semenáček radosti do svého života a budete doufat, že se bude taky drát o místo na slunci i dešti, jako tenhle potěr tady, na samém dně lesa, který sveřepě a nezadržitelně míří vzhůru, všemu navzdory. A teď už ale vážně zamíříte domů, protože zima s vámi cloumá, a na vašem oblečení nezůstala nitka suchá. Vzhůru do zlého dne, se semínkem štěstí v srdci.

.....Tak schválně, známe se natolik, že poznáte kdo jsem? Nebo si aspoň tipnete? Napovím vám. Docela jsem v tom lese vymrzla.

Fotila bych, až bych brečela.

24. dubna 2011 v 18:00 | adaluter
.....Máme tady neděli (tedy měli jsme, když jsem to psala - na papír, jak jinak) a my vyrazily mezi lidi. Jo, já a Juli jsme zase na Ladronce, jsem snaživá máma, ochotná trpět pro své potomstvo. Na davy si zvykám, navíc se dnes nikdo nepovaluje po trávě (na piknik je asi ziminka), slunko svítí, ale vítr, co tu docela silně vane, mě přesvědčil, že ve svetru mi bude líp, navíc honí po nebi mraky, takže ani to slunce tu není napořád. Dělám pokroky, nesedím stranou na lavičce, ale sedla jsem si k jednomu ze stolků. Samozřejmě krajnímu a prázdnému, ale i to je změna. Juli už řádí na hřišti a já mám tak tři, čtyři hodinky čas, než jí budu muset začít přesvědčovat, že by to pro dnešek stačilo. Rozhlížím se a chřadnu touhou, tolik věcí, tolik pohledů, tolik momentů, které by stály za zvěčnění. Moc, co moc, příšerně, mi chybí možnost fotit.

.....V zimě to ještě jde, zimní snímky, které jsem vídala u vás na blozích, byly kouzelné, jiskřivě ledové, mrazivě bílé a vlastně stačily uspokojit i moji potřebu po fotkách. Ona zima není zrovna můj favorit a i když se se mnou možná její příznivci budou hádat, je tak trošku pořád stejná. Ne že bych necvakala, mít čím, ale ještě to zvládám. Jaro, to už je jiná, každý den nové, bouřlivé, překotně se měnící, pádící dopředu jak divoký kůň. A já bych ho tak ráda, vždy aspoň v kapce času zastavila, zvěčnila, schovala si ho, abych se jím mohla těšit, až bude pádit v dáli. Kudy chodím, tudy moje oči vidí náměty, zaostřuji, tvořím kompozici, cvakám bleskovky a je mi do breku, že nemám v rukách foťák. Přijde fotogenické léto, podzim, král proměn a kousek zimy, než opadne moje nadšení z prvních jinovatek, vloček, rampouchů a závějí. To většinou stihnu do vánoc a nastává dlouhé, netrpělivé čekání na jaro. Tedy vlastně nastávalo, když jsem ještě byla "fotograf".

.....Za dávných časů, když mi bylo asi tak dvanáct, jsem fotila na mámin starý foťák, tuším, že se jmenoval Viera . V té době měl táta známého, který pracoval ve fotolaboratoři a dával nám fotopapíry, kterým prošla záruční lhůta. Táta mě naučil vyvolávat fotky doma, on zpracoval film a zbytek už jsem zvládala sama. Zvětšit, osvítit, vyvolat, ustálit, spoustu přeexponovat, podexponovat, zkazit, ale byla jsem nadšenec, který si o tom sice ani nic nepřečetl, ale dlouhou praxí se mi povedlo dobrat se dílčích úspěchů, na které jsem dodnes náležitě hrdá. Profesionálové, ale i zkušení amatéři, by se nejspíš chytali za hlavu, lomili rukama a slabší povahy by omdlévaly, ale já byla ve své improvizované temné komoře šťastná, přešťastná. A pamětníci jistě vzpomenou na to napětí, které předcházelo každičkému snímku, to si dnešní "digitálci" nedokážou představit, mají každý obrázek hned k dispozici a kromě toho, že ho můžou ihned vymazat, později mnoha způsoby opravit a upravit, mohou jich hlavně "nasekat", co se jich do paměťové karty vejde. V pravěku tomu bylo úplně jinak. Film měl dvanáct, dvacet čtyři, nebo třicet šest snímků a i když nebýval tak drahý jako dnes, levný taky nebyl, zvlášť když jste o každý museli prosit rodiče. Každá fotka byla tajemstvím, vybrali jste, zamířili, zaostřovali, nastavovali, znovu zamířili a cvak, snímek se skryl v temnotě aparátu, žádná zpětná kontrola, žádná jistota, že se povedl, nebo že je potřeba udělat nový. Čekala jsem poměrně dlouho, než jsem se dozvěděla, jestli jsem byla úspěšná, protože přeci jen temná komora se z koupelny nedala dělat každý den. To tak jednou za měsíc, za dva. Leckdy jsem už i zapomněla, co jsem vlastně fotila. O to větší pak bylo nadšení, když se fotka povedla. Milovala jsem tu načervenalou tmu, růžovo černé obrysy, nořící se z vývojky, napětí, co z nich vyleze, plnou vanu fotek a potom nekonečné leštění na leštičce, kdy byly fotky voňavé horkem a novotou. Byla to vášeň, bylo to dobrodružství, byl to lov, bylo to uspokojení z úlovku.

.....Čas míjel a černobílou fotografii postupně začala vytlačovat barevná, jejíž zpracování bylo složité a tak jsem ho přenechala profesionálům. Dál jsem se ovšem věnovala své černobílé zálibě a na barvu fotila výjimečně. A pak přišla rána, tátův známý změnil místo. Nějakou dobu fotopapíry ještě vydržely a když pak došly, vydala jsem se do fotoprodejny pro nové. Div, že mě otamtud nevezla rychlá. Takový šok, jaký jsem tam utržila při pohledu na skutečný stav věcí, tedy skutečné ceny fotopapírů, mě mohl teoreticky stát i život. Prohlédla jsem do reality a bylo jasné, že mé vášni právě odzvonilo. Já, která byla zvyklá sahnout do hromady krabic a obálek a vytáhnout papír libovolné velikosti a v téměř libovolném množství, náhle zjistila, že nyní by mě jedno takové sáhnutí vyšlo na pět, deset, nebo i víc korun.

.....Od té doby jsem strádala, v laboratoři vám sice možná udělali fotky kvalitnější, ale už to nebylo ono, žádné hraní, žádné experimentování, žádné zvětšování, temná komora zmizela z mého světa i se svým tajemným červenavým přísvitem a s ní i radost z tvoření. Fotila jsem sice dál, ještě chvíli černobíle, ale pak přišel okamžik, kdy černobílé fotky začaly být dražší než barevné a tak jsem byla "donucena" přejít na barvu. A pak přišly chvíle, kdy se moje kapsa prohloubila natolik, že jsem sice koupila film, fotky nafotila, ale na vyvolání už nebylo. Z těch dob, mám doma stále nespočet ruliček nafocených filmů v původním stavu a modlím se k bohu negativů, aby na nich zakleté obrázky uchoval až do dne, kdy je konečně odnesu ke zviditelnění. Musím říct, že doposud mě vždy vyslyšel a tak jsem asi před třemi lety dávala vyvolat ještě černobílý film, z Rézčiných necelých dvou let a fotky byly krásné a já plná dojetí.

.....Bohužel, období hlubokých kapes nás od jisté doby už neopustilo a tak i na kinofilm jsem téměř fotit přestala, mám třeba jeden ve foťáku rok, máme tam vánoce, narozeniny, pár snímků mimo a tím to končí. A já neskonale trpím. Miluju klasickou fotografii a černobílou zvlášť, ale z té se stal koníček pro zámožné. Velice vděčně bych se spřátelila i s digitální fotogafií, ale tady zase chybí finance na pořízení aspoň trochu kvalitního přístroje. Tak zbývá mobil. I tím jsem vzala zavděk . Problém je s omezenou pamětí mého seniora (víte, já si věci personifikuji a přivlastňuji, lpím na nich a nevyměňuji je, dokud nezahynou). A druhý problém je se mnou, nejsem prostě schopná přebytečná data nacpat do počítače, aby se paměti ulevilo a byla schopná pojmout další hromady pixelů. A já bych tak ráda fotila, uveřejňovala fotky tady na blogu, jenže ty z mobilu, no víte kvalita nic moc, digitál nemám a klasické fotky se prý dají přenést pomocí sceneru (opravte mě), který samozřejmě taky nevlastním.

.....A čas letí a já, dřív takřka denní "dokumentaristka", ho nechávám plynout a po pár letech nebudu mít ani zdání, jak vypadaly západy slunce v roce 2011, jak ten rok kvetly třešně, jak to Juli slušelo v masce na karneval, jak zajímavý byl ten velký kámen porostlý mechem, u nás v lese, jak barevné bylo na podzim listí. A nebudu si pamatovat ani roky před tím, ani roky potom, protože okýnka na mém filmu zůstanou prázdná.

.....A to byla, mí milí, pohádka o tom, proč na mém, už tak, graficky přechudém blogu, nenaleznete ani jediný obrázek, protože používat ilustrační foto, převzaté odjinud, mi přijde nicneříkající a prázdné. Zvlášť, když mám ambice, bohužel ne však možnosti, "fotografa".

Cataro

12. listopadu 2010 v 3:27 | adaluter
.....Je to čtyři dny, co můj cizokrajný manžel dorazil domů a se smrtí v očích mi oznámil, že se o něj pokouší cataro (což není nic menšího, než nachlazení).
Ve mně se ovšem hned probudil pečovatelský pud a už jsem nesla na stůl horkou polévku, postavila vodu na čaj s citronem, prohrabala šuplík s léky a přitom zvažovala, jestli bude lepší paralen nebo snad ibalgin, přikryla ho v křesle dekou, aby ho neofouklo a těsně před odchodem do postele, podala zbraň nejtěžšího kalibru -- medvědí mléko, tedy horké mléko s medem (hodně) a rumem (ještě víc).
Dnes ráno jsem otevřela oči a hned mi bylo jasné, že je něco špatně. V krku jako by mi pracovali permoníci, hlava mi od těch jejich maličkatých zbíječek brněla a nos jsem měla úplně ucpaný, ovšem přesně jen do té chvíle, než jsem vstala z postele, několikrát kýchla a další půl hodiny chodila s kapesníkem u nosu.
Naštěstí, se po té můj stav, více méně, stabilizoval. Teprve k večeru se potíže vrátily, posílené celodenním odpočinkem a ruku v ruce s příšernou únavou. Dovařila jsem segedín, uložila Juli do postýlky a vděčně klesla do křesla.
Můj drahý mě našel na tomtéž místě, když v jedenáct v noci dotančil domů z hospůdky. To už jsem měla teplotu, permoníci dostali příkaz zvýšit těžbu a tak sáhli po pořádných zbíječkách a já jen tak tupě seděla a snažila se moc nehýbat, neboť mi to, z neznámého důvodu, nedělalo dobře.
"Ahoj" pozdravil vesele a odešel se do kuchyně najíst, chvíli poseděl u počítače a přišel mi dát dobrou noc. Asi jsem neodpověděla s takovým nasazením, jaké očekával a tak se na mě podíval pozorněji.
"Co je, ty spíš?"
"Ale ne,je mi blbě"
"Cože?"(když nechce, nerozumí).
"No, teď mám cataro já", vysvětlovala jsem polopatě.
"Jo TOHLE, no tak dobrou noc" popřál mi a odkráčel spát.
Ještě asi hoďku jsem poseděla, pak si uvařila medvědí mlíko a šla se s vámi podělit o zkušenost již tolikrát potvrzenou, že totiž muž, co má rýmu umírá, kdežto žena, co umírá, by si měla utřít nudli a jít něco dělat.
 
 

Reklama