O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

MÉ PEKLO

"A to ty pořád ještě takhle. . .

20. listopadu 2011 v 2:16 | adaluter
.....pravidelně brečíš?" zeptala se dnes do telefonu Zuzka.
Jo, já ještě takhle brečím, snad jen ne pravidelně, ale jo, brečím. Když jsem sama. Což kromě nocí, není moc často, Juli, Rézka, mrňous, skoro pořád se tu někdo "motá". Zuzka byla, ač se to snažila nedat znát, překvapená. Asi to bude i tím, že se nevídáme tak často jako dřív, poté, co se odstěhovala do Berouna a její denní program je hektičtější než býval. Bude to taky tím, že když už se vidíme, je to i s Juli a na veřejnosti, takže volba témat hovoru je tomu uzpůsobena. A po pravdě, já, když už se s ní konečně vidím, mám z toho takovou radost, že nemám potřebu rozebírat svoje noční stesky. To ale neznamená, že neexistují.

.....Ono je to vlastně jako tehdy s Pandorkou, když přestalo být nejhůř a já náhle nikomu nic neříkala, nabyli velice záhy dojmu, že jsem už v pohodě a nic mě netrápí. A pak se nestačili divit, když jsem ve slabší chvíli propukla v pláč, nebo prozměnu pár dní bývala nezvykle zamlklá.
Situace se opakuje, jediný, kdo se nechápavě neptá proč brečím, je Juli. Když se náhodou stane, že mě přistihne se slzami v očích, obejme mě a řekne "zase se ti stýská po tátovi, viď?" a začne mě utěšovat tím, že je přece pořád s námi.

.....Chápu, život jde dál a život těch druhých rychleji než můj. Když o tom tak přemýšlím, já dál nejdu, ano posunula jsem se v čase, ale nejdu dál. Stojím na místě a čekám, sama nevím na co.
Nechce se mi pokračovat v cestě samotné. A mám li být upřímná, já vlastně většinu času žiju opravdu jako žena námořníka, jako by byl jen na daleké cestě, na ty jsem byla zvyklá. Hned čtrnáct dní po svatbě odjel na půl roku domů na Kubu, dva až čtyři měsíce tam byl hned několikrát. Není na tom pro mě nic neznámého a tak jsem asi po počátečním zoufalství prostě přepnula do osvědčeného programu "čekání" a právě jen ve chvílích, kdy zůstanu sama, třeba i jen na chvíli, se tenhle program sekne a mně natvrdo dochází že......, že čekám marně.

.....Tenhle týden mám navíc k návratu do reality hned dva důvody.
Sedmnáctého listopadu, statní svátek, někdo slaví, někdo proklíná sametovou revoluci, ale já po ní ani nevzdychla. Vzpomínala jsem jen na to, jak jsem se naposledy dívala do jeho očí a jak, aniž bych jen tušila, co se za čtyři měsíce stane, už tehdy mi připadaly neskonale smutné. Přemýšlím, jestli jsem mohla udělat nebo říct něco, co by změnilo jeho rozhodnutí a asi mohla, jen dodnes netuším co. Bylo to naposledy, co jsem ho viděla. Už rok. Celý rok.
A přesně za týden po sedmnáctém, čtyřiadvacátého má narozeniny. Vlastně už nemá. To jen já mám další přležitost uvědomit si, že čekání, je jen hra na "není proč brečet".
Já vím, čas, ta veličina, co všechno zmákne, všechno zahladí, vygumuje a pracuje pro nás. Jenže čas je relativní, běží, běží a přitom se necítím být o moc dál, dny jsou listopadové, ale noci stále březnové.
Ale to Zuzka neví, to nikdo neví, jen Juli to cítí, ale mluvit o tom nechce.

.....Už vím, proč o svých pocitech stesku a ztráty píšu raději v básních, tam nic není tak, jak se na první pohled zdá, tam je mlha doma, a nic se nedá pevně uchopit, stejně jako to, co cítím.
Nemusím dávat myšlenky do latě, aby jim druzí rozuměli, je to o vcítění, o vůni a o představivosti.
Tohle jsem ale napsat musela i když to snad nemá hlavu ani patu, a já tím řekla právě jen to, co jsem cítila v těch minutách, co jsem to psala.
Ale ten překvapeně nevěřící tón, který jsem dnes slyšela v telefonu, mě donutil říct naplno: Ne, nezapomněla jsem na svého manžela, ano, i když o tom nemluvím, stále nejsem smířená s tím, že je pryč, stále to bolí, sakra dost to bolí a ano
JÁ POŘÁD JEŠTĚ TAKHLE BREČÍM !!!!!!!!!



Spirála smutku

8. května 2011 v 1:01 | adaluter
.....Jsem setrvale smutná, není to zoufalství, ale tíží to, jako by nic nemělo smysl. Vždycky, když si pomyslím, že je trošku líp, všechno se vrátí a já zase znovu na několik dní bloumám v beznaději. Je to jako spirála, ač jsem čím dál víc vzdálená středu, procházím stále stejnými stavy, jen posunutými na další úroveň. Prach si sedá, vzduch se čistí, život jde dál, pro všechny kolem, je věc prostě uzavřená, ale pro mě ne. Já jsem se vlastně neposunula nikam, jen v čase, ale v myšlenkách, v srdci, stále stojím nad tou hromadou střepů. Čas v tuhle chvíli neléčí, aspoň ne zatím. Zatím mi prokazuje spíš medvědí službu. Dává mi prostor, abych si uvědomila, co všechno jsem ztratila, co všechno mi to přinese a hlavně, co všechno jsem mohla, nebo měla udělat, aby to tak nedopadlo, co všechno jsem udělala špatně, co jsem prozměnu neudělala vůbec a co už bohužel neudělám nikdy.

..... Nejednou, si až po chvíli uvědomím, že přemýšlím, jako by všechno bylo jako dřív, pak mi prozření uštědří políček a já se už po tisící, znovu a zas snažím najít půdu pod nohama. Cítím lítost, obrovskou lítost nad tím vším. Nad ním, nad Juli, Rézkou, nad sebou, nad tím, že to tak být nemuselo, kdyby...... A znovu pocity viny, zlosti, zoufalství, ztráty, bezmoci, propadání se, rezignace, samoty. A pak nic, ve své podstatě, jen procházím dny, nastavená na autopilota s omezenými funkcemi, ale já tu vlastně vůbec nejsem, nevím, kde se toulám, někde s ním, někde mimo tento svět, mimo realitu, protože každý její dotek bolí jak bodnutí nožem. Zjišťuji jak hořkou pachuť má rčení, že až se ztrátou zjistíme, co jsme měli. Člověk naráz vidí všechno jinak, jde z extrému do extrému a najednou už ani neví, co je, nebo byla, vlastně pravda, fakt je ten, že to, že přežil z něj dělá zajatce vlastního svědomí. Naprosto marně se snaží těm málo lidem, kteří jsou ochotni ho poslouchat, vysvětlit, že sice VÍ, že pocity viny jsou přehnané, ale přesto si nemůže pomoci, protože je CÍTÍ. Ač vím, že jsem nemohla nic dělat, cítím vinu, že jsem něco neudělala. Je to na hlavu? Možná, ale myšlenky se neptají, zda mají smysl, nebo jsou zcestné, myšlenky prostě jsou a já jim neuteču.

..... Mám pocit zmaru, zvlášť, když se Juli uprostřed hry najednou zastaví, chvíli kouká do prázdna a pak ke mně přiběhne s pláčem na krajíčku a chce tátu, pořád se snaží usmlouvat tu definitivnost, ostatně jako já. Nebo se bojí, že bude tátova dušíčka smutná, protože neposlouchá písničky, které jí přivezl z domova, jenže ona, na rozdíl ode mně, odmítá plakat. Kdykoliv by k tomu mělo dojít, nechce dál mluvit, proto ani nechce poslouchat ty písničky, protože by plakala, nechce, ale má z toho pocit viny a já pak, po večerech, brečím i za ní. A mívám vztek, protože nejen já jsem mohla a měla dělat spoustu věcí jinak. Svoje trápení ještě jakž takž zvládám, ale to její dětské, které se skrývá za tou usměvavou tvářičkou, připravené kdykoliv vyrazit na povrch a před kterým je tak bezbranná, to je na mě moc, pak proklínám osud, sebe, jeho, jako bych tím mohla něco změnit.
Na den maminek připravili ve školce besídku a Juli přišla s pláčem, že až bude den tatínků, ona bude jediná, která tam tatínka mít nebude. "Táta musí přijít!" řekla mi a měla pocit, že tím je to vyřízené. Co jsem na to měla říct? Zavrtěla jsem jen hlavou a než jsem něco řekla, skoro na mě zakřičela "neříkej to, nemluv o tom, já už nechci brečet". Nechce brečet, protože brečet, znamená cítit bolest a ona nechce cítit bolest, ona chce zpátky tátu. Věří, že by to šlo a mě strašně bolí znovu a znovu jí brát naději.

..... Dnes, jak řekla ona sama, "neměla svůj den", od rána od pěti zvracela, cítila se mizerně, jen tiše ležela, což je u ní, i při nemoci, jev nevídaný a někde kolem poledne se mě ptala stísněným hlasem jestli umře. Proč má, sakra, pětiletá holčička mít strach ze smrti? Proč o ní má vůbec přemýšlet a proč se s ní má smiřovat ? Proč ? Proč se stokrát každý den ptám proč ? A proč si nedokážu ani jednou odpovědět ?

.....Nechtěla jsem ani psát, nevím, co bych psala, když se cítím takhle, ale pak převážila potřeba někomu to říct, protože toho každý den přibývá a já už nějak nemůžu. Většinu dní pro mě jako introverta platí "Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal". Ale občas už přetvářku, nebo spíš masku nezvládám a dopadá to takhle. A tak vám, kteří jste došli až sem, děkuju, že jste mě vyslechli i když třeba nepochopili.

Název mě prostě nenapadá.

15. března 2011 v 11:36 | adaluter
.....Jsem unavená. Jsem vyčerpaná. Kdybych mohla, ležela bych celý den, stočená na boku pod dekou a nedělala nic, prostě nic, jen sem tam, bych otevřela oči, snad abych se přesvědčila, že svět ještě existuje a dál už nic. Opustily mě emoce, cítím se bez nich okradená a nepatřičně, potřebuju cítit žal, smutek, zoufalství, ale cítím jen únavu, potřebuju slzy, pláč, ten byl mým přítelem, pomáhal mi, ale jako by vyschl pramen. Nepomáhá ani jindy spolehlivá hudba, nebo závan vůně, nic, jen sedím a myslím na to, jak bych ráda ležela. Jediné, co jakž takž zvládám, je uvařit a to rozhodně ne kvůli mně, chleba by mi stačil, když už dostanu hlad, ale starost o Juli, je jediná nadřazená touze po nebytí. Ostatní jde stranou, nepořádek přehlížím, v pračce už pátý den máchám a peru to samé prádlo, protože ho vždycky zapomenu vyndat, pak mi přijde, že zasmrádlo, tak peru znova. Nádobí umývám způsobem, co došlo to opláchnu, zbytek počká, všechno počká.

.....Bohužel, zařehtal i úřední šiml a vyřizování něčeho tak prostého, jako je úmrtní list se zkomplikovalo na mezinárodní úrovni. Vzpomněla jsem si při té příležitosti, na všechny ty dokumenty, úředně ověřené překlady, superlegalizace, to vše na několikrát posílané přes oceán tam a zpět, když jsme vyřizovali svatbu. Jenže tehdy mě hnalo nadšení a sil a chuti jsem měla na rozdávání. Teď jsem z naší matriky, kde jsem doufala, že vyřídím tuto záležitost, odešla poučena, že když byl manžel cizinec, tak ani úmrtní list nepotřebuji a když už z jakéhokoliv důvodu na něčem takovém trvám, musím se obrátit na úřady té země, kde zemřel. Vím, že to budu muset dotáhnout do konce a to co nejdřív, protože, ač byl můj manžel cizinec, dvanáct let žil v této zemi a pochybuji, že všechny instituce a úřady, na kterých budu muset jeho úmrtí nahlásit, se spokojí pouze s mým konstatováním, že zemřel a nebudou požadovat i úřední potvrzení tohoto faktu. Jen mě překvapuje, že když už tedy jsme součástí něčeho, jako je Evropské společenství, nemohou tyto úřady mezi sebou komunikovat, zvlášť v době faxů, mailů a ostatních vymožeností. No, možná mě to ani tak nepřekvapuje, jako spíš sssstrašně štve. Zvlášť teď, když můj maximální výkon je nastaven na uvaření polévky k večeři.

.....Naštěstí se Juli vyhrabala ze svého zatím posledního kašle, takže od pondělí je zase ve školce, má tam kamarády, báječně se baví, dostane nabaštit a já můžu bez výčitek svědomí tupě zírat. Jen ta cesta mě, nevím proč, vyčerpává, normálně je to ostřejší chůzí necelá půlhodinka, ale dneska jsem se vlekla domů skoro hodinu. Prostě můj výkon se pohybuje někde na hranici udržitelnosti, kdybych aspoň prožívala smutek a zoufalství, mohla se do toho ponořit a vybrečet se, cítit, cítit, cítit, ale jsem jak kus kamene a čas zároveň stojí a zároveň letí. Na všechna vyřizování, už včera bylo pozdě, a můj osobní život ustrnul.

.....Nikdy by mě nenapadlo, kolik různých nikdy mi bude vířit hlavou, kolikrát za den, za hodinu si uvědomím, že už nikdy ....to, nebo tohle, ani tamto. Ještě před pár dny, mi tohle slovo spolehlivě vehnalo slzy do očí, kdekoli, kdykoli. Dnes jen cítím, jako by dopadl další kámen na mohylu, která je vystavěna nad mými pohřbenými sny a nadějemi, další balvan, který už nikdy nikdo neodvalí, cítím, jako bych pod nimi byla i já. To je ta tíha, která na mně leží, to je ta únava, kterou nemohu setřást, ta ospalost, kterou nezažene ani třetí káva. Dřív jsem chodila spát v jednu, ve dvě v noci a teď se nutím v devět udržet oči otevřené. Spala bych nejspíš i přes den, což je pro mě jinak naprosto nemyslitelné, zívám i teď, když se tu snažím udržet si lidský kontakt s vámi, protože nezapírám, že jestli je mi někdo útěchou, pak jste to vy. Vím, že ztráta blízkého člověka mívá své zákonitosti, nevím jestli tam patří i apatie, protože cítím, že smíření to rozhodně ještě není, ale pláč, by mi byl neskonale milejší.

Co dál?

11. března 2011 v 18:44 | adaluter
Může být ještě někdo víc mrtvý, než když tisknete jeho urnu v náručí a zoufale se snažíte nevěřit, že to je vše, vše, co zůstalo, z člověka, kterého jste milovali, se kterým jste plánovali zestárnout, i když jste měli v poslední době víc, než dost problémů? Přesto byl On, můj jediný plán do budoucna, v srdci ano. A tak to nikomu neříkáte a doufáte, že to bude o to míň pravda, ale nepomáhá to. Musíte se usmívat, přetvařovat hodinu za hodinou, protože Juli poletuje jako motýlek a nic netuší, nemám sílu, nebo chcete-li odvahu, říct jí to bez porady s psychologem. Rodiče.... jo rodiče, měli by být dětem oporou v nějtěžších chvílích, ale už víte, že já tuhle zkušenost nemám, naopak. Nejdřív jsem nic neřekla, protože táta byl pryč a já nechtěla, aby na to máma byla sama, protože netuším, jak bude reagovat a podpořit ji nemám sílu, ale i teď se zdráhám, říct jim tu strašnou zprávu, protože se bojím, co bude následovat, víc už neunesu, víc už prostě nezvládnu. Jestli ještě jednou uslyším něco, jako "já ti to říkala", místo soucitného objetí, nevím, jestli se dokážu ovládnout. Neměli ho rádi, hlavně máma. Sedmnáctého listopadu odjel do Španělska, protože tady neměl práci, doufal, že jí najde tam, ale bylo to jen další zklamání, něco se zlomilo, neozýval se, neodpovídal na emaily, telefon měl vypnutý, nikdo, ani jeho bratr, který tu také žije, nevěděl kde je a co s ním je. Jedinou zprávu poslal na Štědrý večer, aspoň jsem věděla, že je v pořádku. Ale pak se odmlčel až do poloviny února. Celou tu dobu jsme "žily" jen z mého částečného invalidního důchodu a milosti rodičů. Všichni v mém okolí už mě rozváděli a já pořád váhala a pořád doufala, i když ostatní s tím byli hotovi raz dva. Pak napsal email Juli k narozeninám a napsal, že se stydí, že neví, jestli vůbec může žádat, abych mu dala další (ano, nebyla druhá) šanci. A já ? Já byla šťastná, protože v nic jiného jsem nedoufala, než že budu mít zpátky manžela a hlavně Juli tátu, protože ona tím odloučením opravdu trpěla. Neříkám, že nebyly i pochybnosti, nebo obavy, ale já chtěla zpátky to, co mě kdysi dělalo neskonale šťastnou. Řekla jsem ať se vrátí, i když jsem měla jisté podmínky, hlavně s ohledem na rodiče, kteří vlastně převzali část jeho odpovědnosti. Minulý týden, mi zavolal jeho bratr a řekl mi , že můj manžel právě zemřel, v nemocnici ve Valencii, na infarkt. Včera se měl vrátit, ale přivezli mi ho už předevčírem, bratr a dva jeho kamarádi, přivezli studenou plechovou věc, ve které jsou pohřbeny všechny mé sny, iluze, naděje a moje láska. Jsem ztracená, necítila jsem už dlouhá léta takovou černo-černou beznaděj jako teď. Tak moc mi schází, mluvit o tom nemám s kým, moje nejlepší a vlastně ve své podstatě i jediná přítelkyně, se na něj zlobila mnohem víc, než já a ač samozřejmě není ráda, že zemřel, mé pocity není schopná pochopit. Nechápe, že trpím, protože zemřel sám, bez rodiny, mezi cizími lidmi, s vědomím, že už neuvidí dceru, že nebude mít možnost nám dokázat, že to myslí vážně. Nechápe, že mě bolí, že jsem neměla možnost se rozloučit ani s živým, ale ani s mrtvým, že ve mě stále hlodá pochybnost (nebo naděje), jestli to byl opravdu on. Že fakt, že vím, že jeho přáním bylo, se po smrti (možná i před ní ) vrátit domů, mi bere i poslední možnost být mu nablízku alespoň po smrti, protože ho na začátku léta jeho bratr odveze na druhý konec světa. Že tomu nemůžu uvěřit, protože fakticky se nic nezměnilo, není tu, stejně, jako už tři a půl měsíce a proto nečekám, že za chvíli vejde do dveří, na druhou stranu, jsem ale přesvědčena, že tam někde je a jednou se vrátí. Nechápe, že bych dala cokoliv, kdybych ho aspoň při tom mohla držet za ruku, aby neodcházel sám. Prý to všechno byla jeho volba, a já si vedle ní přijdu, jako bych byla neskonale hloupá, že trpím a pláču pro někoho, kdo mi svým nezodpovědným chováním způsobil obrovské problémy. Jenže já ho prostě milovala, i když jak moc, vím až teď. Když viděla, nebo spíš slyšela, jak reaguji na její názor, řekla, že mě tedy nebude rozrušovat a ať zavolám, až já budu chtít, ale pro mě bude problém volat, protože vím, že můj žal poroste, zatím co její názor zůstane stejný. A teď to musím říct rodičům, dnes na mě máma skoro křičela, že bych jim taky měla říct, jestli s tím (nejspíš s rozvodem) konečně hodlám něco dělat, protože na to mají právo. Co mě čeká od nich, bojím se pomyslet, když i moje, jinak spřízněná duše a víc než sestra, zachránkyně ve všech jiných katastrofách, najednou nechápe. Poslední pokus o zpověď, snaha o pochopení a potřeba si promluvit, proběhla dnes u mého psychiatra (znáte z Pandořiny skříňky), ke kterému jsem byla "okolnostmi" donucena jít už v listopadu, po dlouhých šesti letech, ale jeho (ne)naslouchací talent zůstal stejný, nicméně přisypal mi prášky, což jsem vzhledem k tomu, že se cítím každým dnem hůř, s tím, jak mi postupně dochází, co se vlastně stalo, uvítala, přeci jen mám Juli a musím fungovat, ne se hroutit. Zase, jako už tolikrát, jsem zůstala jen já, papír a tužka. A tak píšu a píšu a píšu a budu psát, i když vím, že mi to pramálo pomůže, protože síla, se kterou mě to uvědomění si toho, co se stalo, pokaždé přepadne, je stále tak obrovská, jako bych se tu zprávu dozvídala nejmíň stokrát denně a vždy poprvé. Moje mysl to prostě odmítá akceptovat jako realitu. Ani když to po sobě čtu, nejsem chvílemi schopná pochopit, že to není jen tak nějaký článek, že je to pravda.
.
PS: Právě jsem dole na chodbě potkala mámu, šla jsem s Juli, a ona na mě znovu vystartovala "tak řekneš nám konečně, co s nim je " snažila jsem se zachovat konverzační tón, abych neupoutala Julinku, "ne, říkala jsem ti, že přijdu večer". "A proč bys nám to nemohla říct hned, já kvůli tomu nebudu čekat někdy do noci" "Mami, budeš muset" snažila jsem se ukončit to. To už se nesouhlasně ozval i táta, že taky nechápe, nač čekat. Snažila jsem se naznačit, aby nemluvili před ní, ale asi marně, protože máma na mě zakřičela "Tak si to strč za klobouk" a zabouchla dveře. Bojím se vlastních rodičů a to je mi čtyřicet dva let. Proboha, poraďte mi jak s nimi mám jednat. Nevím co dál.

Hoy voy a ver Te de nuevo

9. března 2011 v 22:36 | adaluter
.
.
.
.

Ojalá, podía ver Te de nuevo, no solamente ver Te, pero abrazar fuerte y nunca, nunca más, dejar ir Te de mi. El Amor se quedo entre la tiera y el cielo, se quedo solo, se quedo triste, ni conmigo, ni contigo. Unico, que tengo, estan dos anillos en mi mano, que ya para siempre se quedan juntos, como mi corazon, ya para siempre, se queda contigo.
 
 

Reklama