O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

NA KAŽDÝ PÁD

Pryč.........s kým, čím a bez koho, čeho.

9. července 2015 v 23:45 | adaluter
Tak tedy snad mizím, nevím sice dne ani hodiny, ale tipuji to na max. osmačtyřicet hodin a po roce zase "v ráji", tedy na chatě.
Prozatím jen s Máťou a zvířenou, neboť Juli se nechala neprozřetelně kamarádkou "nadchnout" pro myšlenku, že trhnout se na čtrnáct dní od rodiny a vyhodit si z kopýtka na letním táboře, bude nejlepší počin letošního roku.
Tak nějak to vyznělo, když: "maminko, maminečko prooosíím, já bych tam strašně chtěla jet, bude tam i diskotéka a pánská volenka, musíme mít nějaký hezký šaty, černý asi, mamííí na chatě stejně nikdo nebude, já se tam budu nudit, prosíím, já tam moc moc chci".
Mimochodem to vypadalo, že diskotéka je jediná aktivita, kterou od tábora očekává, nic jiného neřešila.
Já osobně bych byla ráda, kdyby jela, ale protože jí dobře znám, neopomněla jsem se mnohokrát ujistit, jestli je opravdu rozhodnutá tam jet, že po zaplacení bude pozdě si to rozmyslet.

Samozřejmě, že byla pevně rozhodnutá a její touhu tam jet nemohlo nic umenšit, takže mě vůbec nepřekvapilo, že ve chvíli, kdy jsem poslala složenku se zálohou, její jistota znatelně zakolísala a začala smlouvat, že si to možná, tak trochu, rozmyslela (je to její první tábor) a ve chvíli, kdy bylo doplaceno, už to věděla jistě - nikam nechce: "mami prooosíím, já se strašně bojím, tam se mnou nikdo nebude chtít kamarádit a víš to, jo, že Adélka tam bude mít i spolužačku (chodí o rok výš než Juli) a určitě si bude všímat jen jí a já tam budu sama, na chatě budou určitě všichni, tam bych si aspoň měla s kým hrát, maminečko prosím, ať tam nemusím, stejně pro mě nikdo tancovat nepřijde, já chci s váma na chatu".

Bylo mi jí líto, ale to bylo tak asi vše, co jsem s tím mohla a hodlala dělat. Takže jsem jí aspoň v praxi mohla předvést význam pořekadla: "pozdě bycha honiti".

Mnohokrát to ještě zkoušela, mnohokrát slzela, mnohokrát se urazila a "nemluvila" se mnou, mezi tím, ale stihla přinést seznam NUTNÝCH věcí.
Na rozdíl od oficiálního seznamu, plného spodního prádla, hygienických nezbytností, teplých ponožek, oblečení všelikého, použitelného od tropů, až po polární kraje, zástupu bot, které bychom snad nedali dohromady ani jako rodina a nezbytné pláštěnky a šátku, jehož přitomnost na všech akcích, od školky v přírodě, až po chmelovou brigádu, je naprosto nepostradatelná ( a pro mě neméně záhadná), tedy narozdíl od těchto zbytečností, krom šátku ovšem, obsahoval její seznam zásadní a klíčové předměty, nutné k přežití v jakékoliv divočině, Střední Čechy nevyjímaje, a to: řasenku, oční stíny, rtěnku, tužku na oči, lak(y) na nehty (odlakovač samosebou) a voňavku.
No, bude ta pánská volenka, že. Juli je devět. Je jí fakt devět. Jo je. Jako matka to vím jistě. Myslím.

Zádrhelík nepatrný byl v tom, že ten seznámek přinesla poměrně pozdě, zhruba ve chvíli, kdy už každá koruna přesně věděla, co bude až do příští výplaty dělat.
Moje šminky byly už dávno znárodněny Rézou, jelikož je nepoužívám (dostatečně často na to, abych na ně měla nárok) a hrozilo, že jejich lhůta trvanlivosti překročí kritickou mez a dojde ke strašlivé zkáze.
Réza zase z požadovaného mohla postrádat pouze poloprázdnou řasenku a lak na nehty, rtěnku nakonec měla Juli svojí, co dostala od babičky na hraní (velmi vkusná, osudová rudá) a voňavku dostala od Zuzky k devátým narozeninám (pozdě, ale přece).
Zbytek jsem rezolutně odmítla koupit. Tam, kde bych na to i měla, jsem nechtěla riskovat zdraví své "devítky" a jinde zdraví své duševní, při pohledu na ceny.

Poslední den před odjezdem byla Juli jak tělo bez duše, zkřížené s nervním ratlíkem, nicméně smířená s osudem (rozuměj - s tím, že její krkavčí matka, jí do toho lágru fakt pošle).
Večer si přišla lehnout ke mně a špitla, že se strašně bojí, - pak byla dlouhá pauza- ale i těší, v duchu se mi ulevilo, ani já jsem z toho neměla nejlepší pocit, posílat jí tam proti její, byť rozkolísané, vůli.

Den D byl tak hektický a vroucí (cca 38 ve stínu), že první, co nás všechny zaměstnávalo, bylo samotné přežití, vnucení dětí pořadatelům za každou cenu i s povinnými papíry a vybalení kufrů v rozpálené chatce pro čtyři, obsazené v té chvíli pěti dětmi a pěti dospělými.
Čerstvě natřené (případně dlouho(ne)schnoucí) zábradlí verandičky, kam jedině se dalo uhnout, na sytě žlutou, nám téměř všem, dříve či později, dodalo pravou sluníčkovou náladu, někomu na triko, někomu na kalhoty, někomu na ruce, bylo dost pro všechny.

Ať už se slzy díky atmosférickým podmínkám dříve odpařily, než skanuly, či vůbec nekanuly, žádných jsem se nedočkala. Nikdo neběžel za autem a dodnes ani nikdo nevolal na mnou zanechané telefonní číslo pro případ nouze, tudíž tše doufám, že tahle akce po okraj naplní Julčina prvotní nadšená očekávání a že při pánské volence
"nebude Baby sedět v koutě".

A protože jsem Juli samozřejmě slíbila balíček (odjížděla v neděli) a protože jsem jí zapomněla zabalit žabky a o tři nátělníky víc, než bylo v seznamu (kdo by v létě čekal teplo, že jo) a opalovací krém a tu voňavku (šátek má) a protože sedmého je státní svátek pro můj účet, neváhala jsem a hned se vydala splnit slib, ještě dokoupit něco sladkostí, nečokoládových ovšem, aby z balíčku cestou neodtekly a hurá na poštu. A k poště se jde kolem
drogerie "kde jsem člověkem", tak jsem nakoukla, až úúúplně dozadu, kde mají kosmetiku a zjistila, že tužka a stíny se dají pořídit za něco málo přes stovku a tak, rozechvělá představou, jak bude Juli nadšená, jsem ještě přbrala barevný pudr na vlasy, svítivě růžový, aby jí na vlasech dobře vynikl a taky,
aby se "dobře hodil" k té "feme fatal" rtěnce ( kéž by jí ta vedra rozpustila).
To budete čubrnět pánové při volence, nevyzvání k tanci budu považovat za urážku na cti.
Balík poslán, teď jen, aby došel, včas došel, vůbec došel.

No a já tedy, bez šminek a bez šátku, vyrážím do divočiny, neboť každý, kdo vlastní kus půdy, si jistě dokáže představit, jak asi vypadá zahrada, jíž se letos kosa ani sekačka ještě netkla.


Předpokládám, že ten čas do Julčina návratu strávím tím, že se budu snažit uvést zahradu do použitelného stavu a neztratit při tom Matesa navždy ve vysoké trávě, případně neudělat si z irského teriéra pomocí kosy hrubosrstého jezevčíka. A nebo naopak.
Bude to tedy také takový tábor, jen pracovní a rozhodně bez pánské volenky.

Přesto, že se tu, v Praze, potažmo na internetu objevím ještě na okamžik kolem devatenáctého, přeju vám všem překrásné a pohodové léto, plné výživného odpočinku a vlídného počasí.
A na mě, rebela, nedejte a šátek pěkně s sebou.

O kom o čem - o dobrých lidech a jak jim to vrátit.

23. června 2015 v 1:17 | adaluter
Nová rubrika - postřehy o kom o čem, názory na koho co, zamyšlení nad kým čím, vzkaz komu čemu,
zkrátka - "Na každý pád "




V posledních letech a v posledním roce obzvlášť, zažívám podivný paradox: "čím je hůř, tím je líp".
Zní to nelogicky, ale vysvětlení je zcela prosté, čím horší momenty a časy jsme zažívali, tím víc dobrých lidí se kolem nás objevilo a tím víc pomocných rukou nám bylo podáno.
Od neobyčejně lidských lékařů, milých a ochotných úřednic (ano existují a ne jen v pohádkách), přes vlídné a povzbuzující kamarády, až po neuvěřitelně štědré a nezištné přátele.

Díky nim vám například teď neťukám tužtičkou písmenka do zelené Placky, ale datluju čtyřmi prsty do klávesnice darovaného "noťásku", díky jiným může jet Juli na letní tábor, protože mě v podstatě postavili před hotovou věc - Juli pojede s jejich dcerou a oni jí část pobytu uhradí a ještě celou záležitost postavili tak, že to vlastně dělám já pro ně, protože nechtějí dceru posílat na tábor bez kamarádky.
Nakonec jsem byla schopná pobyt zaplatit sama, ale jen díky tomu, že mě v termínu, kdy bylo potřeba celou částku uhradit, založili a já jim to mohla splatit později.

A dnes mi Juli přinesla lísteček od paní hospodářky, na kterém se píše, že maminka její spolužačky převedla přeplatek obědů za obě svoje dcery na Julinčin "účet" na příští rok, což znamená, že Juli má zaplacené obědy víc, než na půl roku dopředu.
A protože u nás dnes odpoledne byly na návštěvě, měla jsem možnost jí několikrát poděkovat a to ve značných
(spíš příšerných) rozpacích, protože přes všechny své zkušenosti s dobrými lidmi, stále nejsem zvyklá pomoc otevřeně přijímat, a už vůbec ne finanční.
Řekla mi jen: "Nemáš za co, vždyť ty peníze už jsem stejně zaplatila a nepočítala s nimi".
Jak prosté, jak neobyčejné.

Kdysi dávno jsem si myslela, že jsem a zůstanu tím, kdo dává, rád (a pyšně) dává.
Dnes si pokorně přiznávám, že jestli je pravda, že žijeme více životů a každý nás má něco naučit, pak já se mám naučit přijímat.
A kupodivu to vůbec není lehké. Často se ptám, jestli si to zasloužím, trápí mě pochybnosti, stud, výčitky svědomí, touha vrátit nějak "nevratné" a dusivá vděčnost, kterou, zdá se mi, nikdy nedokážu dostatečně vyjádřit.
Ale život se na moje pocity neohlíží a hned mi do cesty "šoupne" dalšího anděla v lidské podobě. A tak si řeknu: "já si to možná nezasloužím, ale děti, ty ano a o ně tady jde především, tak spolkni svoji nabubřelou pýchu a jen tiše doufej, že to všechno budeš moct jednou někomu, komukoliv, vrátit."

Mám tu čest vám říct, že dobrých lidí je dost a najdou si vás, když je potřebujete.

A z celého srdce chci těm dobrým lidem poděkovat, nejen těm "mým", ale všem.

DĚKUJI
 
 

Reklama