O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

PANDOŘINA SKŘÍŇKA

Pandořina skříňka dějství patnácté

20. ledna 2012 v 15:59 | adaluter
.....Předchozí část Pandorky naleznete ZDE.

.....Je to možná zvláštní, ale mojí nejoblíbenější terapií byla ta pracovní. V tomto ročním období spočívala v hrabání a úklidu listí v parku kolem léčebny. Byla to po dlouhé době první vycházka ven, bylo neskutečně úlevné dýchat ten tlením prosycený chladný vzduch, brodit se po kolena v hromadách kaštanového listí, už promáčeného listopadovými dešti.
Holé stromy, zatažené nebe, déšť, zima, jeden by řekl depresivní počasí, ale cítila jsem na sobě, jak mi to souznění nálad mých a přírody prospívá. Žádná přetvářka, žádné jásavé slunce, pestré barvy, úsměvy. Nic, všechno přesně v duchu deprese, temné, chladné, šedé, vlhké, tlející a tím kupodivu osvobozující.

.....Jako bývalá zahradnice jsem hrábě ovládala "brilantně", nakonec touhle činností jsem v ZOO trávila několik let celé podzimy, až do prvního sněhu, a předjaří k tomu. Bylo to jako návrat k něčemu důvěrně známému a blízkému. Hledala jsem sama sebe po střípkách, radovala se z každého povědomého pocitu, který pocházel z dob "předtím".
Ostatní se nikdy nemohli dočkat, až neoblíbená terapie skončí, až se vrátí do tepla a sucha, já se od hrábí nemohla odtrhnout, neradši bych zůstala do setmění a pak si je vzala sebou na pokoj, opřela je do rohu a pohledem na ně si připomínala, kdo jsem byla.

.....Kdo jsem byla, mi sem tam připomněli i přátelé, kteří za mnou zašli, protože tady už návštěvy nebyly nijak omezené a v práci se moje situace rozkřikla. Pár jich tedy sebralo odvahu, zakoupili povinné síťky s pomeranči či jablky a přišli se podívat, jak se mi daří.
Chodili po dvou, zřejmě si navzájem dodávali odvahu, ale byly to okamžiky, kdy jsem nacházela most, přes který se dalo na chvilku přeběhnout do bezstarostné minulosti.
Už jen fakt, že jsem připustila její existenci, byl neuvěřitelně léčivý. Najednou se mi lépe dýchalo, srdce tlouklo v jiném rytmu, oči viděly jiné barvy, čich náhle cítil i vůně, ne jen pachy a mozek na pár okamžiků přehodil výhybku a uvolnil sevření úzkosti. Úleva, byla to ohromná úleva i když trvala jen krátce, ale existovala.

.....Společně s neomezenými návštěvami samozřejmě došlo i na to, co se stát muselo, dorazili naši, tentokrát všichni, kromě mámy a táty s Rézkou, přijel i děda.
Těžko říct, zda to svojí přítomností zachraňoval on, nebo už se můj stav přeci jen zlepšil, nejspíš oboje, každopádně, návštěvu jsem přežila.
Na oddělení Rézku pustit nechtěli, ale mě pustili s nimi do parku s upozorněním, že jakmile budu mít pocit, že něco nezvládám, ať se okamžitě vrátím. Poté, co lékařka dala podobné instrukce našim, vypustili mě ven, napospas mé rodině, mé dceři a mým děsům. Přepadla mě panika, polévalo mě horko a hned zas chlad, nevěděla jsem, co teď , co se ode mě čeká a co já sama vlastně zvládnu.
Teprve asi po deseti minutách nervózního přecházení parkem, jsem se odvážila nakouknout do kočárku. Rézka se změnila k nepoznání. Z fusaku a pletené čepičky na mě koukaly dvě velké, vážné oči, tváře už měla plné, červené od mrazu a protože jí můj obličej nic neříkal, nesmála se, ale ani nebrečela.

.....Při té první návštěvě jsem se jí nedotkla, ani kočárku, jen jsem šla vedle, dívala se na ní a hledala v ní to miminko, které jsem zanechala doma před dvěma a půl měsíci. Bylo nenávratně pryč. Zůstalo jen na fotce, která byla úplně na dně šuplíku mého nočního stolku, obrázkem otočená dolů a kterou jsem ten večer vzala do ruky poprvé od té doby, co jsem v léčebně byla.

.....Odchodila jsem návštěvu celou, neutekla jsem dřív, naši byli nečekaně klidní a tišší, žádné hlasité výčitky, žádné přesvědčování, do ničeho mě nenutili. Jen ty pohledy, ty jsem cítila jako by žhnuly, pohledy na mě, když jsem se dívala na Rézku zpovzdálí a bez úsměvu, pohledy mezi sebou, když mysleli, že je nevidím. Pohledy ze kterých se mi dělalo špatně, protože byly tak nedůvěřivé a plné pochyb, nepochopení a náznaků zavržení. Byli tišší a klidní, ale hluboce zklamaní, čekali mnohem, mnohem víc.
Největší podporou pro mě byla přítomnost dědečka, z něj jsem cítila bezpečí, jako když jsem byla malá a trávila s ním většinu času. I on měl ale v očích zvláštní výraz, bolest, strach, já jsem ty pocity chápala, úplně chápala, ale přesto mě strašně oslabovaly, braly naději i mně. Vidět je v očích mého nejbližšího člověka, který mi vždycky věřil a já jemu, bylo jak věštba, jako předurčení, bylo to dusivé.

.....Z procházky jsem se vrátila spíš zamyšlená, než rozrušená, jak čekaly sestry. Večer jsem ležela a dlouho nemohla usnout, v hlavě se mi honily tisíce myšlenek, útržky vzpomínek na dobu těsně před tím, než jsem skončila tady a spousty otázek, jestli je možné aby se něco změnilo, když si nevěřím já, ale ani nikdo jiný.
A přepadl mě náhle i strach, aby si na mě Rézka vůbec zvykla, aby se naučila mít mě ráda, když jsem tak dlouho pryč. Tehdy mi to ještě nedocházelo, ale aspoň ve zlomcích okamžiků se ve mě probouzela máma.

Pandořina skříňka dějství čtrnácté

16. listopadu 2011 v 17:24 | adaluter
.....Teď na podzim mi psaní Pandorky jde možná snáz než v létě, protože se dostávám do období, kdy jsem to všechno prožívala a paměť se snáze otevírá, ale taky o to hůř, protože každým rokem v tomhle čase jsem mnohem citlivější na nálady a staré jizvy se přeci jen občas ozývají. Předchozí část najdete TADY.

.....Byla jsem tehdy konfrontována s tolika věcmi, o kterých jsem do té doby neměla ani tušení, že mi z toho šla hlava kolem. Sama v sobě jsem se nevyznala a okolo viděla všechny ty různé typy a projevy deprese, na sezeních se dozvídala, co všechno v nás může depresi spustit a naopak, co všechno může spustit deprese v nás, bylo to docela drsné probuzení do světa zodpovědné dospělosti.

.....Hanka, moje třetí spolubydlící, nespadala úplně do spektra depresivních na našem pokoji. Svým způsobem její problémy souvisely i se zaměřením oddělení, ona však neměla poruchu příjmu potravin, ale tekutin. Jestli trpěla i depresí, pak jen nepatrnou, nebo už byla z nejhoršího venku, byla celkem v pohodě, chodila na víkendy domů, ale návraty znatelně prožívala hůř než odchody, zřejmě to doma stále ještě skřípalo a věci se nedařily tak, jak by si představovala. Trpěla nutkáním stále pít (ne alkohol), kromě toho mívala i jiné nutkavé pocity. Nebyla schopná chodit nikam včas, protože se nesčetněkrát vracela zpátky do bytu, zkontrolovat zda vypnula vařič, žehličku, zavřela okna, zamkla, když zjistila, že je vše v pořádku, pořádně se napila, znovu odešla a všchno se opakovalo. Žila sama, bylo jí tak třicet, možná víc, v léčebně už svoje nutkání pít docela zvládala, doma selhávala, vracela se zklamaná, vzteklá, podrážděná, nejmíň do úterý večer s ní nebyla řeč. Potom pomalu začala plánovat další víkend s tím, že tentokrát už to stoprocentně vyjde. Tehdy jsem ještě tyhle víkendové propady nedokázala do důsledků pochopit, zatím.

.....Aby bylo naše složení úplné, musím zmínit, že na otevřeném oddělení byli již pacienti smíšení a bylo tu tím pádem pár mužů i když byli v naprosté menšině. Jeden pokoj, čtyři chlapi a jak jinak - deprese. Prožívali ji ale úplně jiným způsobem. Nevím dodnes čím, ale lišili se od nás žen stejně, jako se jeden druhému podobali. Snad má v mužské populaci sklon k této chorobě přednostně určitý typ mužů, těžko soudit z tak malého množství. Ale faktem je, že už na uzavřeném oddělení, stejně jako tady, byly ženy nejrůznějšího věku, postavení i rodinného zázemí. Oni však byli jako přes kopírák, věk tipuji někde před padesátkou, tři byli staří mládenci, jeden dlouho vdovec, dva bydleli sami, dva u maminky. Jejich deprese se jevila jako zasmušilost, odtažitost, nedostatek emocí a chlad, narozdíl od beznaděje, zoufalství a mnohých slz u nás ženských. A přesto mi připadali tak nějak ještě zranitelnější a bezradnější, jako by se za svůj stav styděli, jako by tyhle "slabosti" nebyly pro chlapy.

.....Měla bych asi psát víc o sobě, ale já ty dny po té, co mi dovolili vstát z postele, doslova zabíjela své vlastní strachy a pocity pozorováním ostatních a řešením jejich osudů a snahou pochopit, co je sem dostalo. To jsem uměla, to jsem dřív bývala, pozorovatel, ten v pozadí.
Na původním oddělení jsem vlastně neprocházela žádnou terapií, ale paradoxně jsem tam byla otevřenější než tady. Tam jsme byli všichni obnažení, obrazně i doslova, jeden před druhým až na dřeň, neexistovalo soukromí a tím bylo umožněno i naše propojení. Naše symbióza, společné prožitky, společná činnost, nebo snad nečinnost, společné sprchy, společná bolest, společné všechno z nás dělalo takřka jeden živý organismus.

.....Tady jsem se zase oddělila, jako jedinečná entita jsem se začala znovu uzavírat před ostatními. Ta největší psychická bolest, která ze mně udělala otevřenou knihu, donutila mě odkrýt i ty nejtemnější kouty mé bytosti, pominula a já se vracela ke své introvertní, uzavřené osobnosti, kterou jsem. Nepamatuji se, že bych na sezeních někdy podrobněji líčila co cítím, čeho se bojím a vlastně mě k tomu ani nikdo nevyzval, stačila jim diagnóza a jedna, dvě věty navíc a měla jsem pokoj. O to víc jsem si všímala ostatních, vracela se mi analytická pozorovací schopnost, logické uvažování, odstup a ve chvílích, kdy jsem se cítila relativně líp, jsem vlastně studovala lidi kolem sebe.
Přestali jsme být tím jedním organismem, žili každý za sebe, ustupovalo čiré utrpení, které nás spojovalo v našem "lazaretu" a nastupovaly jednotlivé starosti jednotlivých lidí, které nás na skupinách dokázaly naopak rozdělovat, už se tu polemizovalo, dohadovalo, někdy i hádalo, někteří se chovali neurvale, podrážděně, či povýšeně, jiní dětinsky a ublíženě, další intrikovali a rozehrávali manipulativní hry. Přesto, nebo právě proto, tu docela často tekly slzy. Otevíraly se tu rány a hojily se solí.

.....Ani tak ale nemůžu říct, že mně osobně terapie s mým stavem pomohla, na to byla zaměřená příliš obecně, mnoho lidí s úplně odlišnými problémy, všechno mi připadalo neadresné, na povrchu, či do ztracena, neviděla jsem v tom jasný smysl. Navíc se pacienti neustále obměňovali, ne každý tu byl dostatečně dlouho, aby terapie mluvením mohla nést své ovoce. Nemůžu se zbavit pocitu, že naše skupina tam byla spíš do počtu, aby bylo oddělení bezezbytku využité, ale hlavní úsilí bylo zaměřeno na holky s anorexií. Tam byla psychoterapie podstatnou součástí celé léčby, u nás jen chabý doplněk k antidepresivům.

.....Přesto jsem si z psychoterapeutických "čajů o páté" odnesla cenné poznatky, byla jsem doslova zahlcena různorodostí lidských povah a osudů a to v době, kdy jsem sama byla extrémně citlivá a připravená pochopit cokoliv.
Viděla jsem tolik životů v troskách, lidí, kteří z nich hledali cestu ven a nevěřili, měli strach, ztráceli naději, trpěli, bez důvodu, bez zavinění.
Myslím si, že mě to naučilo toleranci, naučilo mě to přemýšlet nejen o tom, jak se lidé chovají, ale i o tom, jaké to může mít příčiny, co je k tomu dovedlo. Přestala jsem velice záhy vidět svět černobíle, jak ho mnozí ve věku po dvacítce vídáme, nastoupilo období nesčetných odstínů šedi.
Má to své nevýhody: příliš mnoho možností, příliš mnoho pochybností, ztráta pocitu, že můžu dokázat cokoliv, nerozhodnost, obava udělat si o někom pevný úsudek, abych mu nekřivdila; ale i výhody: méně očekávání, tím méně zklamání, schopnost dávat druhé šance, i třetí a čtvrté, ale to už je možná zase nevýhoda, neumět říct dost.
Zkrátka, otevřely se mi oči o mnoho dřív, než by se mi to mohlo povést v běžném, všedním životě, pokud by se mi to vůbec povedlo. Celá ta zkušenost mě nejspíš dost změnila, ale už je těžké zjistit, kdo bych byla, nepoznat to, nezažít "blázinec" na vlastní kůži.

.....Tohle všechno mi ale samozřejmě nebylo jasné hned, neseděla jsem tam a nemnula si ruce v uspokojení, jaké výživné lekce do života dostávám. Něco mi vlastně dochází až dnes, zpětně. Tehdy jsem byla vyplašená, ochotná uvěřit čemukoliv, co by mi pomohlo, ať to byla skupinová sezení, arteterapie, relaxační cvičení, pracovní terapie nebo i ta pitomá ranní rozcvička, kterou jsem z hloubi duše nenáviděla. A tak jsem se poslušně účastnila a spolupracovala.
Na arteterapii jsme měli poměrně širokou škálu možností, jak se "umělecky" vyjádřit a promluvit pomocí vlastní tvorby.
Malba, osobně mi připadá nejlepší pro vyjádření emocí, hlavně těch nesdělitelných slovy, ale moje zastuzené malůvky srovnatelné s výtvory žáčka první třídy, mi tehdy nedovolily se uvolnit a vrhnout se do víru barev.
Keramika byla na úrovni hry s modelínou, na pletení, háčkování, nebo dokonce vyšívání jsem neměla trpělivost, různé jiné neidentifikovatelné rukodělné činnosti mě taky nelákaly, co se vyjadřování sebe sama týká, vždycky jsem dávala přednost psanému slovu a navlékání korálků, tvorba jehelníčků, vystřihování vloček z papíru, či drhání mi zkrátka nic neříkaly.
Nakonec jsem zvolila šití a to jen proto, že cílem byla plyšová hračka a to mi připadalo aspoň smysluplné, měla jsem přece někoho, na koho jsem se sice zatím snažila nemyslet, ale komu jsem jí, v případě šťastného konce, mohla věnovat. Ušila jsem tedy hnědého plyšového jezevčíka s jednou zadní nožkou stále zvednutou, hlavičkou trochu nakřivo a černýma knoflíčkovýma očima a musím přiznat, že jsem k tomu hafíkovi hned pocítila zvláštní náklonnost. Od té doby spal se mnou v nemocniční posteli, zaháněl samotu a snad mi i trošku nahrazoval mého živého psího terapeuta, který zůstal doma. Jak dojemné, kterak dokáže člověk v úzkých přilnout ke kousku plyše.

.....Relaxační cvičení bylo docela fajn, dokud nedošlo na cviky ve dvojcích. Uvolňování, až usínání za zvuku meditační hudby, napodobování vody vsakující se do písku nebo vosku tajícího pod plamenem svíčky, to všechno opravdu aspoň chvílemi fungovalo. Dokázala jsem se cítit takřka příjemně, to ale okamžitě pominulo, jak došlo na kontakt s kýmkoliv jiným. Ať už masáže, cviky ve dvou, nebo trénink důvěry, pomocí pádu do náruče někoho cizího, mě vrátili z uvolnění zpátky do stavu, kdy moje svaly ztuhly, napjaly se v očekávání nepříjemných reakcí, které následovaly. Nebyla jsem schopná snést cizí dotek. Provázelo ho nepříjemné brnění, mrazení střídavě s horkem a nával paniky, netušila jsem proč a co se děje. S doktorkou jsme došly k tomu, že nesnesitelné pocity, které jsem mívala při kojení, se rozšířily na nesnášenlivost dotyku vůbec. Nebyla bych schopná Rézku ani pochovat, došlo mi. Bylo to tak silné, že ještě dnes mám občas k nevyžádaným, nebo nečekaným dotekům nechuť, jako by mé tělo přepnulo na ochranný režim. Každopádně trvalo dlouho, než jsem přeprala své vlastní obránce a nereagovala ucuknutím na každý pokus se mě dotknout.

Pandořina skříňka dějství třinácté.

8. září 2011 v 15:30 | adaluter
Tak zase po hodně dlouhé době přidám novou Pandorku a protože i já jsem si pro osvěžení děje před psaním musela přečíst předchozí díl, uvedu na něj odkaz, kdyby snad vaše paměť byla v podobném stavu jako ta moje. Takže Pandorka dvanáctá je tedy ZDE.

.....Byla jsem pro ostatní pacientky na pokoji úkaz, se kterým nevěděly, co si počít. Zpočátku se snažily tišit můj pláč, ale v té době jsem nebyla moc společensky naladěná a tak jsem otočená obličejem do zdi, všechny pokusy o zapředení hovoru odrážela. Prvních pár dní ani netušily, co mi je, proč tam jsem, jen věděly, že nesmím vstávat a tak o mě tak trošku pečovaly.

.....Chtěla jsem být sama, vlastně jsem nechtěla být vůbec, je možné, že se to už nikdy nezmění? Vždycky, když jsem měla pocit, že už jsem konečně udělala nějaký pokrok, že jsem se po žebříku vyšplhala o kousíček výš z té studny beznaděje, "prásk", něco se zlomilo a já sjela snad ještě hlouběji, než jsem byla dřív.
Nejkritičtější byl ten první týden na novém oddělení, odmítala jsem lézt dál, odmítala jsem se na žebřík, byť jen podívat, vybrečela jsem slzy na několik měsíců dopředu.
Potom přišel nový týden, směla a zároveň musela jsem vstát, což mě sice v tu chvíli vůbec nenadchlo, nejraděj bych ležela až do smrti, ale ukázalo se to být dobrým způsobem, jak mě vytrhnout z letargie.

.....Oproti uzavřenému oddělení, jsou moje vzpomínky na téměř dvouměsíční pobyt na oddělení otevřeném neurovnané, roztříštěné, chaotické a chronologicky nejasné. Vystupují do popředí buď jednotlivé charaktery, nebo události, ale rytmus jednotlivých dní, už tu nebyl zdaleka tolik fádní a pravidelný, aby se mi nesmazatelně zaryl pod kůži. Naopak, bylo to období plné změn, i když chápu, že pro vnějšího pozorovatele musí být směšné považovat za změnu i to, že jeden den probíhá arteterapie, druhý den rehabilitační cvičení, další den pracovní terapie na ústavní zahradě a mezi tím skupinová sezení. Nicméně, proti programu snídaně, léky, oběd, léky, večeře, léky, noc, to bylo pestré jako tropický motýl.

.....Srovnávala jsem se těžko s novým režimem, novými lidmi a hlavně novými lékaři. Ne že by si mě nějak moc všímali, ale i těch pár pokusů o rozhovor jsem bojkotovala mlčením a pláčem.
A pak se za mnou začátkem druhého týdne zastavila moje doktorka z uzavřeného oddělení, poptat se, jak se mám a přinesla mi lékařské studie několika případů laktační psychózy, aby mi dokázala, že moje situace není ani beznadějná, ani bezvýchodná a i když tomu nevěřím, zlepšení už musí být na dosah. Četla jsem si těch pár stránek lékařských pojednání stále dokola a čerpala z nich sílu uvěřit, že bude líp. Tohle nebylo plané utěšování, to byly důkazy, černé na bílém, vědecky zpracované a pro mě důvěryhodné, žádné oblbování, trochu strohé, bez emocí, ale s jednoznačně pozitivním závěrem. Co mi pomohlo snad ještě víc, byl sám fakt, že za mnou přišla, že o mě měla starost a zájem. Chodila za mnou zhruba jednou týdně, i když už nebyla moje ošetřující lékařka a její návštěvy mi opravdu hodně pomohly.

.....Pomalu jsem se oťukávala s novým prostředím, ještě asi týden mě nikdo do ničho nenutil, až poté mě naplno zapojili do všech aktivit, které na oddělení probíhaly.
Ten týdení odklad jsem využila k prozkoumání svého nového "domova" a pozorování lidí v něm.
Příjemná změna, byly dveře u záchodů a hlavně samostatná koupelna, samozřejmě bez klíče, ale zato z kouzelnou cedulkou "obsazeno", kterou, světe div se, všichni respektovali, včetně personálu. A vana, sice jste se museli dovolit, ale byla tu ta možnost.
Další věc, která mě zaujala, bylo veliké akvárium na chodbě, sedávala jsem u něj ve volných chvílích a utápěla se v tom vodním světě ticha a zárověň tak pouštěla do své mysli realitu, protože podobné akvárium jsem měla i doma a tahle vzpmínka na domov mě najednou už tolik neděsila.
Do třetice to byly květiny, co ve mě vzbuzovalo pocit vzdáleně, ale přece, podobný pocitu pohody. Obyčejné pokojovky na parapetech na chodbě, hlavně ty nenáročné na péči, jako tchyniny jazyky, africké fialky, zelenec, klívie, evokovaly ve mě školní léta a školní parapety, zkrátka tady představovaly malé, ale ty milé, připomínky života tam venku.
Vypadá to skoro idylicky , když pominu fakt, že jsem byla v psychiatrické léčebně, připadala jsem si jako na táboře, plnili jsme úkoly, vstávali na ranní rozcvičku, hromadně se stravovali, navštěvovali "zábavné kroužky", měli přísnou večerku. Problém je jen v tom, že cosi jako tábor, či internát mi bylo vždy z duše protivné a navíc tady se většina z nás plouhala, více či méně bez zájmu a s otráveným, nikoli radostným výrazem v tváři.


.....Ano, nebyla jsem tu sama, jak se mi mohlo první týden, strávený v izolaci pokoje, zdát.
Předně tu byly pacientky s poruchou příjmu potravy, anorektičky a bulimičky, pro které bylo toto oddělení přednostně určeno a také speciálně vybaveno.
V dnešní době asi jen málokdo neví, co se za těmi názvy skrývá Já se ovšem s něčím takovým před dvaceti lety setkala poprvé a byla náležitě vyjevená a nechápavá. S údivem jsem při své první snídani ve společné jídelně pozorovala, jak si jedna dívenka nenápadně ukrývá půlku párku do rukávu. Než mi došlo co vůbec dělá, už si jí všimla sestra, která seděla se šesti děvčaty u stolu a tak musela párek dojíst. Později mi došlo, že přítomnost sestry je pravidlem a nutností, protože donutit holky, aby snědly své porce celé, byl takřka nadlidský výkon, vždycky se našel někdo, kdo se snažil aspoň část ukrýt do ubrousku, do kapsy, do kapuce sousedky u stolu, za gumou u kalhot, v ponožkách nebo botách. Po jídle musely pravidelně odejít na pokoj, byly zamčeny a pokoj byl sledován průmyslovou kamerou, aby nemohly zvracet.
K dalšímu podvádění docházelo při pravidelném vážení, aby jejich váha byla co nejvyšší, snažily se vypít co nejvíc vody, nebo propašovat cokoli, co mohlo zvýšit jejich váhu aspoň o pár deka, v oblečení. Byly to zoufalé a marné pokusy, protože personál a lékaři už dávno všechny triky znali, bylo to až nedůstojné, ale to z vás tahle nemoc udělá. Navíc to byly vesměs hodně mladé holčiny, některé ani nebyly plnoleté a tím pádem tu byly i tak trochu proti své vůli a podle toho i jejich chování vypadalo, ony nechtěly pomoc a nejen to, bránily se pomoci, byly odmítavé, labilní i depresivní. Byly z celé republiky i ze Slovenska, mnoho z nich tu trávilo i měsíce beze styku s rodinou, blízkými, kamarády, a ještě stále měly sílu odporovat lékařům, využít každé možnosti k podvodu s jídlem, či váhou. Bylo to neskonale smutné, dívat se, jak si samy ubližují, jak jsou tak hubené, že vypadají jako děti, ne jako mladé ženy, i leginy, které štíhlým dívkám přiléhají, jim beznadějně plandaly kolem vyzáblých nohou, na kterých vystupovaly jen v poměru k lýtkům "obrovské" kolení klouby. Byly chronicky unavené, padaly jim vlasy, kazily se zuby, ale ve svých očích byly stále tlusté, byly tak obézní, že by raději umřely hlady, než přibraly jediné deko. Byl to boj, který tu sváděly samy se sebou, s lékaři, se životem, jeden den to šlo a druhý byl zase propadák. Některé tu nebyly poprvé, jiné tu nebyly naposled, cesta odtud vedla buď domů, nebo do nemocnice, pro ty nejbeznadějnější případy, které tam dostávaly umělou výživu. Cesta domů z nemocnice ovšem vedla znovu přes psychiatrii.
Bulimičky, kterých bylo podstatně míň, nevypadaly na první pohled jinak, než holky které potkáte na ulici, jejich problém na nich nebyl sice vidět, ale nebyl proto míň vážný.

.....I když byla specializací oddělení porucha příjmu potravy, byli tu ještě další pacienti, především s diagnózou deprese.
Byli jsme v menšině a tak trochu mimo hlavní proud dění, protože holčiny vyžadovaly mnohem víc pozornosti a času, a většina našich aktivit probíhala odděleně od nich. Oproti nim jsme byli dost nesourodý kolektiv, s odlišnými životními zkušenostmi a mimo pokoje jsme se ani moc nepoznali, neboť deprese každého z nás uzavírala do určité izolace. Jen na společných pokojích se za ty dva měsíce přeci jen naše osudy navzájem poodhalily.
Boženka byla ve věku mé babičky a stejně starostlivě se ke mně i chovala. Měla velkou rodinu, manžela, tři děti, několik vnoučat, myslím, že to byla bezva rodina, protože na návštěvy za ní chodili obden a bylo vidět, že jí mají moc rádi.
Ona však jednoho dne dostala panický strach, že pro svou rodinu není dost dobrá, že o ně nezvládá pečovat jako dřív, že je neschopná, nepotřebná, že je pro své drahé už jen přítěží. Soudě podle jejích blízkých, byly to jen utkvělé představy, pramenící z deprese, ale dostaly ji až do léčebny.
Marie, o něco mladší, než Boženka, většinu volného času seděla na židli vedle postele a mlčela. Její deprese byla hlubší, ne tolik plačtivá a sdílná. V těch krátkých chvílích, kdy o sobě něco řekla, jsem se dozvěděla, že žije sama, má jen jezevčíka, který byl zároveň jedinou motivací proč se držet, proč se snažit. Její deprese byla velmi zvláštní a záhadná, rozhodně pro mě. Byla v léčebně už poosmnácté a jednoho dne prostě otevřela oči, usmála se, vytáhla ze skříně vlnu a jehlice a začala plést. Sestra, která obcházela pokoje, když jí uviděla povídá " Á paní Maruška už půjde domů, že ano?" Maruška se vesele usmála a řekla, že už se nemůže dočkat. Do té doby bych si myslela, že se ani usmát neumí, protože její obličej byl vymodelovaný do obrazu naprosté strnulosti a beznaděje.
Naráz, přes noc, všechny mimické svaly povolily, roztály do úsměvu, deprese se rozplynula jako pára nad hrncem a z ní byl jiný člověk.
A co bylo nejkurióznější, že stejným způsobem to probíhalo vždycky, při všech předchozích pobytech. A nejen to, Marie už teď věděla, kdy nastoupí do nemocnice znovu. Její deprese byly tak pravidelné, že si podle nich plánovala život, věděla kdy bude v nemocnici, kdy bude naopak v pořádku doma a přes to všechno, ani vědomí, že a kdy to všechno skončí, jí nebylo v těžkých chvílích k ničemu, nepřinášelo úlevu ani povzbuzení. Druhý den po zázračné proměně, byla propuštěna, podle slov pana doktora, nebyl důvod jí zkracovat dobré období pobytem v nemocnici.

Pandořina skříňka dějství dvanácté

23. června 2011 v 11:18 | adaluter
.....Nejsem, nestíhám, omluvy na všechny strany, umíte někdo zařídit, aby měl den čtyřicet osm hodin? Pokud ano, učiňte tak do konce tohoto týdne, aspoň. Prosííím! Rozcestí přišlo zcela nečekaně a převrátilo všechno naruby, potřebovala bych existovat aspoň ve třech provedeních a čtvrté bych pak možná mohla posadit sem a nechat ho lelkovat u blogu(ů). Takhle nemám jinou možnost, než zavřít "krám", než se bouře přežene (snad se přežene).
V tuhle chvíli vítám s otevřenou náručí tu proklínanou okurkovou sezónu a nabádám vás, jděte ven, odpočívejte, koupejte se v rybnících nebo bazénech, choďte na houby, jezděte na kole, na koni nebo třeba na koloběžce, co já vím. Hlavně neseďte u toho počítače a neládujte ho jedním článkem za druhým, protože jak já k tomu přijdu, že až "krám" zase otevřu, zavalí mě vaše úžasné dílo až do vánoc, protože si z něj nebudu schopná nic odepřít. Prostě, hezky zvolna.
Abych se necítila úplně provinile, že vkládám jen tenhle zoufalý výkřik, přidám vám ještě porci Pandorky, nicméne se omlouvám, že na vaše jistě milé komentáře odpovím řádově o pár století později.
A pro Punerank - tohle je poslední, co jsem měla v zásobě a mám z toho trošku depku, protože jsem zásadně přidávala novou, až když byla další aspoň na papíře, ještě líp v rozepsaných, dělá mi starosti, jak se mi bude navazovat a hlavně KDY.
Loučím se s vámi a letím se roz-dvojit-trojit případně rozčtvrtit, ale to za mě možná udělá někdo jiný, jestli nezvládnu to, co zvládnout musím. Prosím, držte mi aspoň palečky.







.....Po návštěvě Zuzky jsem cítila uspokojení z dobře vykonané "práce". Byla jsem si jistá, že jsem rozptýlila veškeré její případné obavy, o můj zdravotní stav. A zárověň předvedla lékařům chování, které se rozhodně neslučuje s nutností aplikovat ty jejich středověké metody. Myslím však, že moje, pro mě téměř uspokojivé rozpoložení, lékaři viděli jinak. Jednak jsem se očividně upnula ke své lékařce, jako ke spasitelce, jednak faktická deprese přetrvávala, jen jsem prostě oddělila, pečlivě odpreparovala ze svých myšlenek příčinu, nebo spíš vyvolavatele problémů a nechala si jen přítomnost svého bezpečného azylu.

.....Přesto, hlavně ve chvílích klidu, před spaním, nebo brzy ráno, když jsem si naplno uvědomila skutečnou realitu, úzkost a bolest strachu mě zahltily a já naplno viděla bezvýchodnost své situace. Navzdory dlouhé době, strávené zde, jsem vlastně nikam nepokročila, nic se nevyřešilo. To, že mi je "líp", byl vlastně jen důsledek panické hrůzy z elektrošoků, někde uvnitř jsem to věděla a jen doufala, že to nevědí i oni. Nenáviděla jsem tyhle chvíle "prozření" a snažila se z nich vyprostit dřív, než se v mých vzpomínkách vynoří živoucí výčitka, která mě plnila jednak děsem, jednak hlubokým opovržením a nenávistí k sobě samé. Nebylo to snadné a většinou to skončilo neúlevným, zoufalým pláčem pod nemocniční dekou.

.....Je až neuvěřitelné, kolik různých pocitů jsem byla schopná vystřídat během jediného dne, bylo to, jako by někdo v zákulisí mačkal tlačítka a já na scéně poslušně reagovala. Přepínala jsem náhle, bez varování, stačilo, aby mi chvilku bylo líp, což se stávalo, stále ve shodě s denní dobou, kolem sedmé večer a už jsem byla takřka nakopnuta eufórií, že je všemu konec, že se vše obrací k lepšímu. Jako by mi nefungovala paměť, jako by se totéž neopakovalo téměř každý den, mé nadšení vždy znovu a znovu neznalo mezí, častokrát jsem se běžela i svěřit sestrám. A pokaždé jsem tomu hluboce uvěřila, musela jsem být politováníhodná. Se stejnou důsledností se však opakovaly i propady, těch však za den přícházívalo víc, stále jsem nechápala, jak je možné, že změna nastane tak rychle, jako by vypnul žárovku. V jedné chvíli jsem se usmívala a v druhé, ještě se zbytky toho úsměvu na tváři, už jsem byla zevnitř rvaná na kusy návalem nepředstavitelné hrůzy. Někdy stačil tón písně, jindy padající list za oknem, který jsem zahlédla koutkem oka, nebo jen trochu hlubší nádech a můj organismus to vyhodnotil jako příkaz ke změně, objal mě strach spolu s panikou a konec. A ač jsem se snažila udržet zdání, že "z mý strany dobrý", ze strany doktorů bylo jasné, že je to neudržitelný stav, nemohla jsem tu zůstat navěky, situace se musela řešit. Zatím to, ale vypadalo, že vlastně nevědí jak, když nepočítám připojení k elektrickému obvodu.

.....A pak náhle dostaly události rychlý spád, nikoli z mé strany, nebo ze strany lékařů, ale přímo shora. To, že jsem už pár dní znovu pokašlávala, vyřešili návštěvou internisty, který konstatoval recidivu zápalu plic. Znovu jsem ulehla a i když průběh nebyl nijak dramatický, zkomplikovala ho naprosto nečekaná záležitost. Ze dne na den, bylo uzavřené oddělení uzavřeno. Prý pro nedostatek personálu. Nebylo to plánované a tak nastal poměrně velký zmatek, kam vlastně s námi. Vnímala jsem to jako v mlze, nesměla jsem vstávat a tak jsem tam ležela a pozorovala to pobíhání a žaludek se mi svíral v předtuše něčeho zlého. Pacienti, se kterými jsem za měsíc a půl takřka srostla, postupně mizeli, sál se vyprazdňoval a já se ve své posteli měnila v rozklepaný uzlíček nervů. Rozházeli nás po různých odděleních, kde bylo zrovna místo, některé odvezli jinam, to byli ti, co nutně potřebovali neustálý dozor a zamčený zámek. U mě sice váhali, ale nakonec jsem dostala novou postel na otevřeném oddělení, určeném především pro pacienty s poruchou příjmu potravy.

.....Znovu, už po tolikáté, se mi zhroutil svět. Kde je moje doktorka (na kterou jsem si nejspíš vypěstovala závislost), kde je moje nově nabytá rodina, moje bezpečí, kde jsou moje dveře bez kliky ?! Byla jsem jak ztracené, nebo hůř, odvržené dítě, zoufalá, bezradná, nedůvěřivá a vše odmítající, chtěla jsem "domů". Brečela jsem, brečela od rána do večera, díky zápalu plic mě nikdo naštěstí nenutil vylézt z postele, i když tady se jinak povalování moc netrpělo. V mých očích to byl pád zpátky na dno. Bylo mi zle, zle, cítila jsem se jako po vyhnání z ráje, zavržená, nedůležitá věc, kterou prostě šoupli tam, kde bylo náhodou volno a nikoho už nezajímá. Je neuvěřitelné, jak jsem se stala závislá na tom, co mě obklopovalo, neboť jen s tím jsem, zcela nelogicky, zato o to pevněji, sepjala své naděje na uzdravení. A teď bylo všechno pryč a moje naděje ? Jaké naděje ?

Pandořina skříňka dějství jedenácté

22. května 2011 v 13:00 | adaluter
.....Protože v sobotu odjíždím mimo dosah spárů internetu, nechám vám tu aspoň malý kousíček sebe, v podobě další části Skříňky, kterou přednastavím. Návrat plánuji na středu večer, tak se neuražte, že vám neodpovím na milé komentáře ihned. Děkujeme za pochopení.


.....Tak přináším další úryvek z jiného světa, zmínila jsem se, že na oknech byly masivní mříže? Zcela logicky, uzavřené oddělení muselo být opravdu uzavřené a to i pro případ útěku i třeba sebevražedného vrhání se z oken.

.....Začala jsem si zvykat na všechny kolem, jako na svou novou rodinu. Vytvářela jsem si svůj nový, uzavřený, nezávislý svět, ve kterém bylo bytí snesitelné, byla jsem odstřižená, nad budoucností jsem odmítla uvažovat a minulost se snažila vytlačit. Pokud jsem dokázala nemyslet na venkovní realitu, zvládala jsem být i trochu společenská. Zapojila jsem se do pomáhání ostatním, pod vedením energíí věčně nabité Helenky. Byla jako sluníčko, zářila od samého rána až do noci, kdy jako poslední z nás uléhala a to až po domluvě sestry. Bylo jí necelých devatenáct let a trpěla mánií, chorobně dobrou náladou. Člověk by si řekl, proč léčit dobrou náladu, ale mánie není jen tak nějaký povznesený pocit, pod jejím vlivem, ač vy se cítíte naprosto skvěle, můžete během několika dnů prodat nebo i rozdat veškerý svůj majetek, dát v práci výpověd, protože "odjíždíte" na cestu kolem světa, nebo se vrháte do pochybných známostí, bez ohledu na jakékoliv nebezpečí. Jste tak zapálení a nadšení pro všechno a zároveň nemáte schopnost odhadnout ani míru, ani následky svých činů.
Brala lithium a netrpělivě čekala na výsledky krevních testů, které měly určit, kdy jí konečně pustí domů. Mezitím však hodiny prozpívala, protančila, pomáhala sestrám, pacientům, bez přestání a rychle mluvila, byla každou chvíli někde jinde, skoro nespala a pořád se smála. Bylo to neskutečné, byla jak svobodný ptáček, uvězněný v kleci. Připadala jsem si proti ní zpomalená, vyšťavená, bezbarvá, v podstatě mrtvá. Její neštěstí bylo, že mánie bohužel málokdy chodí sama, většinou ruku v ruce se zdrcující depresí, která následuje po manické fázi a člověka, který se vznášel v oblacích, srazí do pekel krutěji, než kohokoli jiného. Ten obrovský rozdíl, mezi vrcholem a dnem propasti mnozí neustojí. Helenka věděla, že až jí propustí, nebude to na dlouho, že se vrátí a tentokrát si ovšem prozpěvovat nebude.

.....Dny plynuly a já se cítila, i teď jako bych se to bála říct, cítila jsem se líp. Všechno to líp, bylo ovšem pevně provázáno právě s tímto oddělením, s mojí doktorkou, Helenkou, mojí komunitou. Našim další návštěvu nepovolili, zato přišla moje nejlepší kamarádka, Zuzka. Už když vcházela do dveří, bylo vidět jak je nejistá. Později se přiznala, že vlastně vůbec netušila, co má čekat, že když vám kamarádku zamknou na psychiatrii pod zámek, je tam už déle než měsíc a nemáte o ní žádné zprávy, je těžké si představit, co uvidíte, nebo koho vlastně uvidíte. Myslím, že se jí docela ulevilo, nekřičela jsem, nebyla agresivní, ani jsem neměla ten typický apaticko-nevědoucí, tupý pohled se slinou v koutku úst, kterého se tak nějak obáváte u člověka utlumeného hromadou chemie. Naopak působila jsem vyrovnaně, usmívala jsem se, mluvila souvisle i když dost zpomaleně. Téměř pobaveně jsem ji pozorovala, jak se kradmo rozhlíží kolem, po ostatních, jako by si nebyla jistá, jestli na ni někdo odněkud neskočí. Sledovala Klárku, hledající neustále svojí kliku, prozpěvující si Helenku, která co chvíli tanečním krokem proběhla okolo nás i jednu skorobábinku, co stále ještě seděla nad svým dávno studeným obědem, kývala se ze strany na stranu a polohlasně si něco mumlala.
Dostala jsem čokoládu, jablíčka a bylo jasné, že že neví o čem mluvit, bála se vyptávat, mluvit o sobě jí asi přišlo hloupé, o tom, že bych někdy vůbec měla nějaké dítě, samozřejmě nepadlo ani slovo (byla proškolena sestrou) a tak jsem začala mluvit sama, jak to tu chodí, co děláme, jaká je paní doktorka, Helenka, sestry, mluvila jsem a mluvila, usmívala se a měla pocit, že jsem jí určitě uklidnila, že přece jasně musí vidět, že na tom jsem docela dobře. Když jsme se k tomu vracely o několik let poté, přiznala se mi, že to, co jí vyděsilo ze všeho nejvíc, bylo to, jak jsem tam působila téměř šťastně. Měla prý pocit, že jsem se opravdu zbláznila, když se můžu cítit spokojeně na tak příšerném místě. Když odešla, cítila jsem se dobře, že jsem ji upokojila a nepřidělala jí žádné starosti, ona ve skutečnosti byla mým stavem upřímně zděšena a z té návštěvy se prý dlouho nemohla vzpamatovat.

.....Je to zvláštní, jak člověka může změnit duševní utrpení, co jí přišlo jako peklo, já viděla takřka jako ráj. Byla jsem maličká součástka v soukolí, které fungovalo, nenutilo mě ke střetávání s vnějším světem, vlastně mě před ním chránilo, pohltilo mě, dalo mi pevný řád a to, co ti zvenčí viděli jako vězení, já viděla jako osvobození.
Vím, že můj neustále prodlužovaný pobyt, dělal vrásky všem v mém okolí. To, že jsem byla pod zámkem, v podstatě bez možnosti návštěv (ze strany rodiny), je vrhalo do nejistoty, co se mnou vlastně je a bude. I to však v mojí mámě vzbuzovalo společně s nepodařenou návštěvou, ani ne tak obavy, jako spíš vztek a pocity křivdy. Kdyby tehdy mohli za mě podepsat reverz, neváhali by ani minutu, byli přesvědčení, že udělali chybu, když mě tam dovedli a aniž bych o tom věděla, telefonovali několikrát na oddělení a požadovali moje propuštění. Ještě, že jsem o tom nevěděla, protože můj vnitřní klid, který jsem sotva začala nabývat, by se byl v té chvíli roztříštil hrůzou z toho, že se jim to podaří.

Pandořina skříňka dějství desáté.

29. dubna 2011 v 21:34 | adaluter
.....Pár dní jsem se motala v horečkách a naprosté rezignaci, vstávala jsem jen na záchod, jinak mě z postele nikdo nedostal. Byla jsem strašně slabá, vyčerpaná a bezmocná. Duše mě týrala a já nemohla dělat vůbec nic. Nekomunikovala jsem, nespolupracovala, nejedla, léky mi začali dávat zase jako injekce. vzpomínky na okolní svět se stíraly, bylo jen tady a teď, každá hodinu trvající vteřina, byla nekončící sžíravou přítomností. Jen matně jsem vnímala doktorku, zbytek světa pro mě přestal existovat. Nechtěla jsem už nic, hlavně ne bojovat, sebevražda byla mimo mé schopnosti a možnosti a tak jsem se rozhodla "zemřít" silou vůle. Myslela jsem jen na to, jak přichází smrt, jak přestávám dýchat, jak slábnu a srdce přestává bít. Byla jsem mimo.

.... Když konečně začal zápal plic po antibioticích ustupovat a můj psychický stav se nijak neměnil, začali lékaři v mé přítomnosti mluvit o elektrokonvulzivní terapii. Mé otupělosti dost dlouho trvalo, než mi došlo oč jde. Elektrošoky! Snažili se mi vysvětlit (marně), že je to moderní metoda, že u silných, neustupujících depresí, má docela velkou úspěšnost, že to není nebezpečné bla, bla, bla. Poprvé, po dlouhé době, se ve mně slaboulince ozvalo něco, jako pud sebezáchovy. Elektrošoky přeci dostávají šílenci, nezvladatelní, nebezpeční, nenapravitelní šílenci, proboha proč je chtějí dávat mně? Nechci! Nechci, navíc je to barbarská metoda, nic, co bych si představila pod pojmem medicína, v mé depresí zastřené mysli, elektrošoky splývaly s elektrickým křeslem. Ježíši to nechci, to ne. Rvala jsem se s tou myšlenkou, byl to z jejich strany návrh, ani nevím jestli jsem musela souhlasit, nebo jestli jsem jim byla vydaná na milost, protože jak jsem už dřív zjistila, zdvořilé otázky, či návrhy, se vlastně rovnaly oznámení prostého faktu.

.....Byl pátek, den kdy o tom mluvili, byl pátek. Přede mnou byl víkend, mám dva dny na to, aby mi bylo líp. Poprvé od doby, co jsem dostala zápal plic, jsem dobrovolně vstala z postele a začala se plouhavě procházet po sále. Sem tam, od koupelny k jídelně a zase zpátky, celých deset minut, pak jsem padla vyčerpáním zpátky do postele. Ale zase jsem vstala a zas a zas, upnula jsem se k jedinému cíli. Nechci elektrošoky, za žádnou cenu! Nemyslela jsem na Rézku, na naše, na nikoho venku, na svět. Bojovala jsem si svůj boj tady, na pár metrech mezi koupelnou a jídelnou. Byla jsem rozhodnutá zlepšení i předstírat, pokud se nedostaví. cestou tam a zpět, jsem se občas zašklebila na sestry a doufala, že si to vyloží jako úsměv, prohodila jsem pár slov s hyperaktivní, manickou Helenkou, protože ona pak nezavřela pusu a já bez většího úsilí mohla působit dojmem, že mám zájem o sociální kontakt. A v neděli večer, po večeři, jsem triumfovala, když jsem Helence pomáhala mýt nádobí. Přesně do té chvíle, než mě přistihla sestra a s nadávkami, že si koleduju o recidivu zápalu plic, mě nahnala do postele. Ale bodík jsem měla. S hrůzou jsem čekala na pondělní vizitu a mělo se mi ulevit, doktoři zřejmě dostali raport od sester a navíc jsem je "okouzlila" dlouho trénovaným úsměvem, otázka elektrošoků zůstala sice otevřená, ale datum mi prozatím nedali.

.....Léky jsem znovu začala dostávat v tabletkách, až jsem se zděsila kolik jich bylo, protože v době kdy jsem dostávala pigárka, lékaři znovu zvedli dávku. Pamatuju se, že v době, kdy jsem jich brala nejvíc to bylo osmnáct prášků denně. Mělo to samozřejmě i své vedlejší účinky, únavu, věčnou ospalost, netečnost, zpomalenou řeč a nejspíš i myšlení, občas nevolnost. Ale největší překvapení jsem zažila jednoho rána, kdy jsem automaticky zamířila na toaletu, posadila se ....a po chvíli zjistila, že nic, prostě nic, žádné zurčení, ticho, čekala jsem ještě chvíli, zbytečně. No dobrá, přijdu později. Jenže později taky nic a ještě později jsem sotva vymáčkla pár kapek. Přestala jsem čůrat. Legrační. Ráno, co ráno jsem dál navykle chodila na záchod a přiblble tam vysedávala a čekala, než mi moje přechemizovaná pamět secvakla a mě došlo, že nečůrám, a když, tak až odpoledne. Pak s tím něco udělali, nebo si tělo zvyklo, ani nevím, ale ten přihlouplý pocit si pamatuju dodnes.

.....Přišel dalsí víkend a našim povolili první návštěvu. Radost jsem z toho moc neměla, nechtěla jsem mít s vnějším světem nic společného. Nicméně odmítnout, jsem si netroufla, stále se hrála hra na to, že je mi líp. Sobota odpoledne, mrtvo, ony se tu návštěvy zrovna nestřídaly. Většina pacientů polehávala, pospávala. A do toho přišli naši, sestra jim otevřela, stála tam máma, měla jsem pocit, jako by byla z jiného světa. Sestra ji zvala dál, do jídelny, když tu se za dveřmi objevil i táta, s Rézkou v náručí. Já ztuhla, zkameněla uprostřed pohybu, sestra se naopak rozběhla směrem ke dveřím a začala ho postrkovat ven "co sem nosíte to dítě, jak vás tohle napadlo". Volala druhou sestru ať sežene doktorku. Já tam stála, solný sloup a něco ve mně se hroutilo, něco křehkého se sypalo, jako popel k zemi, dívala jsem se na ten výjev, jako by to byl zpomalený film. Máma něco rozčíleně říká, prudce gestikuluje, sestra tlačí tátu s miminem z dohledu a zabuchuje za nimi dveře, kterými vzápětí přibíhá doktorka s druhou sestrou a společně pak odvádějí ven i mámu, která stále nahlas něco opakuje. Jedna sestra se vrací ke mně, bere mě kolem ramen, odlepuje mě z toho místa, ukládá do postele a přináší injekci. A pak usínám.

.....Později mi máma celou událost líčila, stále ještě rozhořčená, jak je vyhodili z nemocnice s malým miminkem, jako by to byla časovaná bomba, vyvedli je prý až ven a lékařčino rozčílení nepochopila myslím dodnes. Teprve ještě později, jsem se dozvěděla, že jim lékařka návštěvu sice povolila, ale výslovně zakázala přinést Rézku , nebo o ní i jen mluvit, pokud se sama nezeptám. Moje máma ale, jako vždy, měla vlastní hlavu. Prý byla přesvědčená, že když jí uvidím, dojde mi, že mám být hlavně máma, uvědomím si, kde je moje místo, uzdravím se a budu moct jít domů, nejlépe hned.

.....Pravda je, že to se mnou zamávalo, bylo to, jako vidět ducha, zhmotnění mých nejčernějších obav, přímo tady, kde mělo být bezpečí. Myslím, že jsem si v té době Rézku téměř zdémonizovala. Už jsem nebyla hrozbou já pro ní, ale ona pro mě. Jenže otázka kolem elektrošoků byla stále aktuální a já jsem se už pod vlivem všech těch chemikálií dokázala trochu ovládat. Je to paradox, předstírala jsem, že je mi líp, abych se vyhnula elektrošokům, ale nesměla jsem to přehnat, aby mě proboha nechtěli propustit, protože já plánovala zůstat, nejlépe napořád.

Pandořina skříňka dějství deváté

21. dubna 2011 v 14:22 | adaluter

..... Mnozí z vás, se v komentářích podivují nad tím, jak si tyto události detailně pamatuji. Podivuji se společně s vámi, vysvětluji si to jednak tím, že moje mysl byla tak rozjitřená, že všechny zážitky z té doby, se zarývaly extrémně hluboko a pak také tím, že když se tahle kapitola mého života uzavřela, reálné vzpomínky jsem pohřbila, uzamkla a zahodila klíč, zůstaly tudíž mumifikovány, nenakaženy virem zapomnění, nebyly vytlačeny jinými, pozdějšími opravnými, nebo zástupnými vzpomínkami. S emocemi, pocity viny a selhání, to bohužel tak jednoduché nebylo, ty mě provázely ještě mnoho let. Je potřeba si také uvědomit, že celou tu dobu jsem strávila pod silným vlivem léků, které, ač třeba nezabíraly tak, jak si lékaři představovali, svůj vliv na mě jistě měly. Proto ta apatie v případech, kdy "normálnímu" člověku, by zřejmě běhal mráz po zádech, nebo naopak nepřiměřené reakce, nebo panický strach z věcí, které "normálně" uvažujícímu lze racionálně vysvětlit, ne však někomu, kdo je polomrtvý hrůzou, že prožívá naprostou a trvalou ztrátu zdravého rozumu. Navíc nemůžu ani vyloučit, že i moje paměť a vnímání vůbec, nebyly chemií postiženy. Prostě píšu to, co si z té doby pamatuji, je to někdy zpětně poznamenáno i zkušenostmi mých "blízkých" a jejich pohledem na celou situaci, a určitě i tím, co jsem se později o této diagnóze dozvěděla, takže občas možná předjímám děj. Nakonec, samozřejmě že jsem ovlivněna i tím, že vím jak to celé dopadlo, a proto, tam kde vy vidíte naději, já vím, že mělo být hůř a co naopak považujete za těžko uvěřitelné k unesení, já vím, že to byl pokrok.

.....Rozhovor s lékařem po pondělní ranní vizitě. Absolutně nevím o čem jsme mluvili. Nejspíš jsem odpovídala na jeho všetečné otázky, možná ani nebyly všetečné, jen rutinní, doplňující k tomu zásadnímu, co jsem řekla už při příjmu na ambulanci. Vím ale jistě, o čem jsme nemluvili, nemluvili jsme o ničem, co předcházelo mému porodu. Což se do vzdálené budoucnosti, ukázalo být velkým nedostatkem, za který jsem si mohla i já sama, protože jak je mým zvykem, netázána, jsem se s žádným ze svých těhotenských zážitků nesvěřila. Tím jsem ze své minulosti udělala nevinně se tvářící, bílý list papíru, který pro lékaře nebyl důležitý a všechny problémy byly připsány pouze porodu. Vlastně o mojí osobní situaci, jako takové se nijak nemluvilo, ale já tomu rozhovoru, stejně nepřikládala žádný velký význam, byla jsem přece na správné cestě k uzdravení, na správném místě k uzdravení. Pumpovali do mě léky, jen místo injekcí, přešli znovu k tabletkám, zůstali u stejné medikace, se kterou jsem přišla (amitriptylin a neurol), což mě malinko znervóznilo, protože se mi do teď nijak zvlášť neosvědčila. Ale uchlácholili mě tím, že přidali nortriptylin, prý aby to rychleji zabralo. Měli se spolu nějak chytit za ruku a rychlejší Nortík, měl silnějšího, ale pomalejšího Amíka donutit pořádně makat.

.....Tak jo, brala jsem vše s pokorou a vírou v jejich neomylnost a hlavně bezstarostnost, která z nich sálala v mojí přítomnosti. Mimikou a řečí těla prohlašovali : "takových jsme tu už měli a do tří neděl byly doma u miminka". Fajn, tenhle plán se mi líbil, ležela jsem a čekala. Démonům, co se u mě stavovali stále pravidelně, každou chvíli, jsem říkala, že už se dlouho vídat nebudeme.

.....Život na oddělení měl pevný řád, narušovaný jen nevypočitatelností pacientů, která byla nicméně ve většině případů profesionálně zvládnuta hned v zárodku. A těch několik vyjímek, kdy došlo na křik, řev, ničivý záchvat a následnou fyzickou "likvidaci", pomocí zklidňující injekce a následně pout připevněných dočasně k posteli, mě vystrašilo jen nepatrně, nebyla jsem tehdy ještě poznamenaná žádnými filmy, typu Přelet přes kukaččí hnízdo (naštěstí) a tak jsem v celé situaci nenacházela nic tak děsivého, absurdního, nebo zlověstného, byla jsem v nemocnici s nemocnými lidmi a usměvavými sestrami, "normálka". Byla ale jedna věc, která mi vadila, strašně vadila. Společná sprcha. Směšné ? Společná, otevřená sprcha, zásadně za přímého dohledu sestry, nebo někoho z personálu a z úsporných (časově) důvodů, používaná vždy několika pacientkami naráz, byla pro mě horší, než záchody bez dveří, to jsem ještě vydýchala. Ale když je člověk nahý a nucený se umývat pod dozorem, ztratí poslední zbytky soukromí a taky důstojnosti. A aspoň základní míra soukromí byla pro mě, jako introverta, důležitá, i když jsem ho ve své situaci vyžadovala mnohem méně, než kdykoliv předtím. Nikdy jsem třeba nebyla na pionýrském táboře, zčásti proto, že jsem nemusela, trávila jsem všechny prázdniny s dědečkem, ale hlavně jsem nesnášela hromadné akce a organizovanost. Normálně jsem člověk žijící v ulitě a jen moje zoufalá situace, mě donutila z ní vylézt a vzít za vděk postelí v rohu sálu, plného podobně zoufalých a protrpět se každý den povinnou hygienou.

.....Čas plynul v rytmu budíčku, snídaní, léků, vyšetření, obědů, poledního klidu, léků, večeří, nenáviděné sprchy a spánku. První vrásku, na čele mé doktorky, jsem postřehla zhruba po deseti dnech. Můj subjektivní pocit, že to ujde, protože mi nezbývalo než ležet a nebyla jsem postavena před žádné překážky, ona zjevně hodnotila jinak. To, co já považovala, za úspěch, nepřítomnost nutkání, ona považovala za neuspokojivý vývoj, protože podle jejich parametrů deprese nijak neustupovala, to jen já se adaptovala na prostředí bez stresorů (tím stresorem myslela mé dítě). Padlo rozhodnutí, že je nezbytné zastavit laktaci. Společně s konzumací jakéhosi léku na cosi úplně jiného, který má zástavu laktace, jako svůj vedlejší účinek, jsem byla několikrát denně sestřičkami stahována prostěradlem namočeným do ledové vody tak, že jsem nemohla pomalu ani dýchat. Na venek jsem asi působila klidně, až apaticky, ale uvnitř už se zase roztočil kolotoč obav, vidíš, i doktoři si myslí, že nejsi normální, pořád přidávají prášky a nic se nezlepšuje, není ti pomoci, jsi jiný případ, než ty, co šly brzy domů. Ty, jsi šílená. V mých myšlenkách se znovu objevila Rézka, tentokrát v roli noční můry. Jen pomyšlení, na to bezbranné miminko, za které jsem měla být zodpovědná, ve mně rozpoutávalo bouři odporu a hrůzy.

.....Jak se jim dařilo zastavit laktaci nevím jistě, zato se jim podařilo přivodit mi zápal plic. Vysedávání v ledových obkladech v průvanu u dveří do jídelny, přineslo své ovoce. Teploty mi vyletěly těsně pod čtyřicítku a psychika se sesypala, jako domeček z karet. Byla jsem na tom hůř než na začátku, ztratila jsem totiž víru v doktory, léky i nemocnici. Ztratila jsem víru v cokoliv, co by mi ještě mohlo pomoci.

Pandořina skříňka dějství osmé

8. dubna 2011 v 17:34 | adaluter
Teoreticky bych celé vyprávění mohla minulým dílem ukončit, ale opravdový konec, je ještě docela daleko a když už jsem se do toho tak pustila, dotáhnu to až do toho skutečného konce. Předchozí část najdete zde. Nakonec, Punerank mi nedávno v komentáři psala o povídku, tehdy jsem odpověděla, že to zrovna není můj žánr, tak nevím jestli se toto, dá nazvat něčím, jako povídkou na pokračování, i když je to reálný příběh. Každopádně, je to asi nejbližší přiblížení k povídce, jaké jsem zatím zvládla. Opravte mě, literární znalci.
.
.....Uzavřené oddělení psychiatrické kliniky, sen každé novopečené matky. No, nejspíš ne každé, ale já byla šťastná, byla-li jsem ovšem vůbec schopna něco, jako pozitivní pocity, vnímat. Přinejmenším, ze mě spadla tíha zodpovědnosti, mileráda jsem ji předala do rukou lékařů, pokud už bych se, třeba i snažila o sebevraždu, bude to s lékařským dozorem a to mi po šesti týdnech strmé cesty směrem dolů, připadalo jako změna k lepšímu. Pocit, že Rozinka je teď hodně daleko, ve mně budil dva různé pocity úlevy, úlevu, že už pro ni neznamenám nebezpečí a úlevu, za kterou jsem se hluboce styděla, přesto jsem ji nemohla popřít, úlevu, že s ní už nemusím být. Jako už tolikrát, jsem však uvěřila, že teď už bude líp.
.
.....Dveře bez kliky vedly do jídelny, nalevo byly velké, dvoukřídlé, prosklené dveře, otevřené do sálu, ve kterém bylo asi třicet postelí, vypadalo to jak vojenský lazaret, jak jsem ho znala z filmů. Na jedné straně sálu, byla obrovská okna, na druhé několikery dveře do samostatných minipokojíčků. Sestra mě odvedla do prvního z nich a ukázala na jednu ze dvou postelí, sedla jsem si, vlastně jsem sebou nic neměla, jen kabelku a z té mi nechali kapesníčky a jelení lůj, ostatní mi vzali. Sestřička odešla pro košili a župan, seděla jsem a zjišťovala, že na mě ten pokojík působí strašlivě tísnivým dojmem, druhá postel byla neobsazená, měla jsem mít privilegium soukromí, jenže, když jsem si představila, jak tu budu trávit dlouhé hodiny o samotě, jen se svými myšlenkami, cítila jsem se, jako vězeň umístěný za trest na samotku. Zase mi začínalo být zle, nakonec, pátá hodina se blížila. Ze sálu přicházela sestra s lékařkou, zaslechla jsem úryvky jejich rozhovoru, který vedly těsně před tím, než vstoupily do dveří: "dáme na sál.... hlídat.... sebevraždu..." Doktorka mě vyzvala, ať jdu s ní, sestra mi dala erární košili a župan a uhladila postel, ze které jsem vstala. "Pojďte, tady to budete mít lepší", řekla taktně doktorka, aby zakryla pravý důvod mého přemístění a ukázala na postel v rohu, u zdi, která oddělovala sál a jídelnu, naproti oknům. I já byla přesvědčená, že tam to bude lepší, byli tam lidé, pobíhali tam lékaři, sestry i někteří pacienti, bylo možné odpoutat myšlenky od sebe samé a soustředit se na dění okolo. Samota, kterou by jiný možná uvítal, pro mě znamenala jen hrozbu. A přesto, když jsem chtěla být svým způsobem sama, brečet, nebo se jen distancovat, stačilo se otočit ke zdi, tato míra soukromí, pro mě byla ideální a naprosto mi stačila.
.
.....Uložila jsem se do postele, zevnitř mnou zmítaly známé běsy, na venek jsem klidně ležela ruce založené a zírala z okna na mraky na nebi. Ironií bylo, že když jsem se podívala ven, šikmo přes sál, viděla jsem budovu porodnice, která stála přes ulici, porodnice, ze které jsem před šesti týdny s Rézinkou vykročla do světa. Ten okamžik se zdál být tak daleko, ani jsem si ho už přesně nedokázala vybavit. Bylo to jak v jiném životě, musel to být někdo jiný. Myšlenky mě pronásledovaly, před očima se mi odehrávalo těch nekonečných šest týdnů, plných strachu. Teď byl konec, určitě konec všemu zlému, pár dní si tu poležím, oni to vyřeší , vyléčí a budu to zase já. Vzpoměla jsem si na Rézku a přepadla mě další bolavá vlna úzkosti, nestýskalo se mi, nejen, že se mi nestýskalo, já byla ráda, že je tak daleko. Ovládl mě strach, jestli to opravdu bude tak jednoduché mi pomoci, jak slibovala doktorka. Co když jsem vadná, vadná někde v základech, co když jsem prostě narušená osobnost, která nejde opravit, mám jim vůbec říkat, co cítím, když se za to tolik stydím, když je to tak opovrženíhodné? Přišla sestra, píchla mi injekci a jestli něco nepotřebuji. Ne. Ne, já nepotřebuju nic, jen aby to všechno, co cítím zmizelo a nikdy se to nevrátilo. Zavrtěla jsem hlavou. Mile se usmála, ten úsměv museli trénovat, protože byl tak účastný a povzbuzující zároveň a uměli ho všichni. Usnula jsem, probudili mě na večeři.
.
.....Jídelna, stoly ve dvou řadách, sražené k sobě a lavice, žádné židle, všechno pevné, možná i připevněné k zemi, rozhodně bezpečné.. Lidé, ne, ženy, jen ženy mladé, staré, některé vypadaly úplně normálně, jiné byly podobně šedavé a bez výrazu, jako já, některé vypadaly , no, jak to říct, zvláštně. Nakonec, byla jsem na psychiatrii, na uzavřeném oddělení, takže asi nebylo nic divného, když se někdo začal zničeho nic nahlas uchechtávat, nebo si pro sebe předříkávat obsah talíře a jiný, vlastně jiná, si za celou večeři nesedla ke stolu a stále dokola chodila od jedněch dveří k druhým a vytrvale, leč marně, sahala po neexistující klice. Byla tam mladinká holčina a ta si zpívala, vypadala nadmíru šťastná, všem pomáhala, myla nádobí, poskakovala sem tam, oblečená byla v civilu a že to není zaměstnanec, mi došlo, až když se večer uložila do postele, proti mojí, pod okno. Bylo tam i pár babiček, byly to takové křehounké, šedé osůbky, které už nevstávaly z postelí, nemluvily, nechtěly jíst, jen občas naříkaly, ne nahlas, jen tak, že byly slyšet k vedlejší posteli. Prostředí, které by nejspíš běžného návštěvníka přinejmenším znepokojilo, možná šokovalo, já ho vzala za své, bez jakýchkoliv pocitů nepatřičnosti, nic mě nepohoršovalo, nic mě nevyvádělo z míry, jednak jsem byla přesvědčená, že tam patřím, že jsem ve správné společnosti a navíc jsem byla už tak umlácená depresemi, únavou a v neposlední řadě už i léky, že by se muselo stát opravdu něco velmi výjimečného, aby to vyburcovalo moji pozornost.
.
.....Chtělo se mi spát. Snědla jsem pár soust, zbytek vrátila. Doktorka mi řekla, že si promluvíme v pondělí, zatím, že budu dostávat injekce a kdybych něco potřebovala, ať řeknu sestře. Potřebovala jsem jen spát. prospala jsem celou noc, neprobudila se ve čtyři a díky amitriptylinu, prospala i skoro celou neděli. Cítila jsem se smrtelně vyčerpaná, ale v bezpečí, konečně v bezpečí, chráněná před vším, co bych mohla provést, pod neustálým dozorem. Už jsem nemusela nic rozhodovat, půda byla daleko, smyčka se nedostala přes zavřené dveře, byla jsem konečně zase ten, kdo jen musí poslouchat, jako malé dítě, kdy jíst, kdy se mýt, kdy spát a já se podvolovala s vděčností, že jsou tak hodní a dají si tu práci s tím, že rozhodují za mě.

Pandořina skříňka dějství sedmé

31. března 2011 v 15:54 | adaluter
.....Nebudu to nijak moc okecávat, napsané to mám víc než měsíc, takže tady to máte, vy co jste ještě neztratili trpělivost. Předchozí část je právě tady.
.
.....Krizové centrum, bála jsem se a zároveň doufala, že třeba udělají nějaký zázrak, i když jsem si nijak nedovedla představit jak. Když jsme vstupovali dovnitř, strach ze mě doslova sálal, slabostí se mi podlamovaly nohy. Co když tady nějak zjistí pravdu, pravdu o tom, co se ze mě stalo, co když to pak všem řeknou, budou mě všichni nenávidět, opovrhovat mnou, budu označená cejchem , seberou mi Rézku a nikdy mi jí nevrátí. Kdybych mohla, utekla bych, kdybych mohla, umřela bych přímo na místě hanbou, studem a opovržením, kdybych mohla....., ale já nemohla, dveře za námi zapadly. Krizové centrum, tady se mnou poprvé někdo opravdu mluvil. Lékařka mě uviděla a myslím, že měla jasno hned, byla jsem naprosto strhaná, šedivá, bez výrazu, nechala jsem se vmanévrovat do ordinace jako loutka. Táta se s Rézkou vrátil do čekárny a máma se samozřejmě posadila vedle mě. Byla jsem rozhodnutá mlčet. Paní doktorka mámu požádala, aby počkala venku. Nelíbilo se jí to, nejspíš to chtěla všechno vysvětlit sama, jak to mám z toho, že nechodím ven a že nic nedělám, ale doktor je autorita, tak uposlechla.
.
.....Zůstaly jsme samy. Doktorka mi dala sklenici vody a chvíli si něco zapisovala, aby mi dala čas se uklidnit. Pak se posadila proti mně a já čekala záplavu otázek, ona mi však položila jen dvě. "Přemýšlela jste o sebevraždě?" Slzy mi vyhrkly do očí a jen jsem kývla. Chvíli se odmlčela a pak se nesmírně opatrně zeptala: "Měla jste někdy myšlenky, že byste ublížila i děťátku?" Stáhlo se mi hrdlo a sklopila jsem hlavu, nedokázala jsem lhát, ale ani to vyslovit nahlas. Vzala mě za ruku a řekla:" Nebojte se, všechno dáme do pořádku, co byste řekla, kdybyste tu u nás na chvíli zůstala?" To jsem nečekala, "ale já nemůžu, kdo by se postaral o...", hlas se mi vytratil. Rozhovor byl u konce, ta zdvořile položená otázka, vlastně nebyla otázkou, ale konstatováním faktu. Zavolala mámu a na rovinu se jí zeptala, jestli jsou schopni se o vnučku postarat, nebo jestli má objednat místo v kojeneckém ústavu, že je naprosto nezbytné, abych okamžitě nastoupila léčbu. To nečekala ani máma, když o tom tak zpětně přemýšlím, nejspíš taky doufala v nějaký zázrak, nějaké mávnutí čarovným proutkem, nebo aspoň kouzelnou injekci, po které by si domů odvezli opět "normální" dceru. V budoucnu, a vlastně až do dnes, mi tisíckrát nadávala, že jsem tam zůstala (jako bych měla volbu) a sobě vyčítala, že mě tam vůbec kdy dovezla. Myslím, že dodnes nechápe, že kdyby to neudělala, mohlo to dopadnout tragicky. Když se jí vrátila řeč, řekla, že si Rézku nechají doma. Ještě se snažila umluvit lékařku, jestli by to přeci jen nějak nešlo udělat, abych se mohla léčit jen ambulantně. V žádném případě, ne, ani nástup v pondělí. Já tam jen seděla a nechávala je, ať o mně rozhodnou, cítila jsem nad sebou vyšší moc a nebránila se jí. Rozhovor pokračoval, návštěvy zatím žádné, ano zavolejte si, podáme vám zprávu, ne nic nebude potřebovat, všechno dostane, na shledanou. Byla jsem jimi objata na rozloučenou, Rézku jsem jen pohladila po tváři a přála si, aby ji už odnesli. Když se za nimi zavřely dveře, rozbrečela jsem se úlevou. "To bude zase dobré", řekla konejšivě sestra a odvedla mě na oddělení. Bylo to týden po konci šestinedělí, když jsem vešla dovnitř a za mnou se zavřely dveře. Dveře, které neměly kliku.

Pandořina skříňka dějství šesté

10. března 2011 v 17:40 | adaluter
.....Další pokračování, už ani nezařadím k tématu týdne, ač ho píšu v pátek večer a mohla bych. Ale v rámci ochrany vašeho duševního zdraví nemůžu přece uveřejnit šest nebo sedm pokračování ve třech dnech. Možná i osm, byla jsem u lékaře vážně pilná. Škoda jen, že psaní rukou, mi jde stále mnohem a mnohem rychleji, než to dvouprsté datlování. Zkrátka vytvořím novou rubriku, i když ta Mé peklo, by se taky hodila, ale takhle bude rovnou jasné, kde hledat. Co už mě ale vážně začíná trošku unavovat, je to věčné vypisování odkazů na předchozí části, tak ať to mám za sebou, máme to tu, tady, tadyhle a tu a ještě tady. Uf a už vím jak na to, od příště odkaz jen na poslední z dílů, kdo chce prokliká se , kdo ne...ten asi nebude mít sílu, ani na přečtení všech dílů.
.
.....To, že byla Rézi v bezpečí, mi dalo sílu dojet až k doktorovi, předala jsem mu lísteček od sestry, která moudře vypsala z karty to nejdůležitější, pro případ, že bych stále nekomunikovala a čekala na jeho ortel. Četl, podíval se na mě, zeptal se, jak se cítím a pak řekl :"pan doktor tu píše, že se o laktační psychózu nejedná, ale možná nám tu něco začíná". Ten pojem jsem slyšela poprvé v životě, kéž by tehdy existovalo tolik informačních zdrojů, jako dnes, možná by všechno probíhalo jinak. Bohužel se pan doktor spokojil s mým popisem stavu, který zněl, že mám velké úzkosti a měla jsem strach být sama s dcerou doma. Neptal se proč, neptal se na nic a já mu tedy na nic neodpověděla. Píchnul mi injekci amitriptylinu a důrazně přikázal, ať hned zítra jdu ke svému lékaři pro předpis na léky. Jela jsem pro Rozárku, sestřička byla zlatá, někde sehnala mléko, nakrmila ji , přebalila a předala mi ji spící a spokojenou. Vrátila jsem se pomalu domů, injekce začala působit, byla jsem otupělá a unavená, ale nebezpečí bylo pro tentokrát zažehnáno.
.
.....Naši už byli doma, řekla jsem jen, že jsem si byla pro léky a doktor tam už nebyl, tak musím zítra znovu. ani si nevšimli, že jsem byla venku v teplákách na doma. Nechtěla jsem, aby věděli, co se tu dělo, nechtěla jsem aby viděli do mé hlavy, aby mě soudili, protože s tím byli vždycky rychle hotovi. Brala jsem je jako záchrannou brzdu, ale nedůvěřovala jsem jim, nesvěřovala se, protože mnoho z toho, co jsem v minulost řekla, bylo, dříve nebo později, použito proti mně. Jediný dědeček a toho mi odvezli. No, ale konečně dostanu prášky, které budou fungovat a bude po všem. Druhý den, jsem hned ráno stála před ordinací. Pan doktor sice nad zprávou kolegy nesouhlasně vrtěl hlavou, ale léky mi předepsal, znovu mě upozornil, že může trvat až čtrnáct dní, než se jejich účinek projeví a poslal mě domů s tím, že kdyby se "něco" dělo mám zavolat a jinak přijít za dva týdny. Ani on se neptal, jestli už se třeba "něco" neděje. Šla jsem domů plná důvěry, teď už se musí věci změnit k lepšímu, účinky té injekce jsem cítila, tak i prášky jistě zaberou.
.
.....Nezůstávala jsem doma sama, ale jinak bylo vše při starém, ráno peklo, v poledne apatie, kolem páté peklo na druhou, večer chvilková úleva. Nutno říct, že můj stav dělal našim velké starosti, i když to byly starosti jiného druhu, než by bylo na místě. Máma stále rozebírala, jestli by mi vážně nebylo líp s ním, pak taky, že málo chodím ven, že to škodí mně, ale hlavně dítěti, když každý den aspoň tři hodinky neštráduju po parku. Já došla sotva na záchod a z parku bych se už nejspíš nevrátila. Pořád jsem moc nejedla, od příchodu domů jsem zhubla devět kilo (mimo to, co jsem zhubla už po porodu a v porodnici), ale nejlepší rada, které se mi od mámy dostalo, bylo: " měla bys něco dělat, ty pořád jen sedíš a koukáš, nediv se, že nemáš chuť k jídlu". Po šestinedělí to přejde, to bylo další zaklínadlo, které jsem slyšela ze všech stran a tak jsem zase čekala.
.
.....Další nervy mě čekaly na sociálce. Ze zřejmých důvodů, jsem totiž odmítla uvést jméno otce do rodného listu. A z osobních důvodů, jsem tyto zřejmé důvody nechtěla sdělit sociální pracovnici, která byla nicméně o dost zvědavější, než oba páni doktoři dohromady. Můj pláč jí nikterak nezaskočil ani nezabrzdil, na takové hérečky, jsou tam totiž zvyklé. Ne, pro ně nebyla odpověď a zvaly si mě tedy opakovaně, aby mi v mém vlastním zájmu důrazně vysvětlily, že "nebude jméno, nebude dávka". Jinak řečeno varovaly mě, že pokud si to nerozmyslím, mohlo by se taky nakrásně stát, že stát mi nedá nic, ani to, na co bych jako spořádaná žena měla nárok, protože tím, že tajím otce, vlastně okrádám společnost. Z jejich argumentů jsem vyrozuměla, že mají dvě hlavní varianty, jak vysvětlit, proč tak zatvrzele odmítám vyjevit pravdu, buď je můj milenec ženatý a já ho chráním a budu brát peníze od něj bokem a další vymáhat na dávkách, nebo jich bylo víc a já nevím, který z nich je otcem. Nebýt tak zoufalá, snad bych se musela smát, takhle jsem jim jen zvýšenou intenzitou pláče "dala za pravdu". Nakonec tohle byla jedna z mála věcí, ve které mi pomohl psychiatr. Napsal papír, ozdobený štemplem, že s ohledem na můj duševní stav, není vhodné vymáhat na mně jméno otce. Teprve tehdy se úřednice smilovaly a vzdaly se mých plačtivých návštěv, a podle reakce na lékařovu zprávu, bylo zřejmé, že jsem, jen tak mimo záznam, skončila ve škatulce znásilněná. Dokonce i tu sociální dávku mi ze soucitu daly. Nicméně ten původní pohled, který na mě vrhaly, to skryté opovržení a to zjevné vydírání, které na mě uplatňovaly, se jen přičetlo k tomu, jak jsem se na sebe dívala já sama. Byla jsem ve svých očích, nižší životní forma, než červ. Nenáviděla jsem se a prášky stále nezabíraly.
.
.... Byla sobota. rodiče odjeli na trh, děda byl stále na chatě. Zase sama, proboha, kdy to skončí, už nechci, nechci půdu, nechci smyčky, nechci našeptavače. Seděla jsem zase vedle postýlky a, jako v poslední době bez ustání, čekala. Hlasy mlčely, všude bylo ticho, mí společníci, strach, panika a hrůza, byli na svých místech, to znamená mně na dosah, "nikdy už neodejdete, je to tak?" , mlčeli také. Uvažovala jsem, jak dlouho to můžu ještě vydržet, jak dlouho to bude trvat, než se stane něco zlého, opravdu zlého. Teď jsem byla při smyslech, ale už jsem věděla, že je to jen otázka času, kdy se to změní a pak nebudu nic, než hadrová panenka bez vůle, která naslouchá hlasům. "A není to jednodušší, než rozhodovat sama, než se trápit ?" Není, je to jak scény z hororů na vlastní kůži, jak noční můra, ze které není cesty ven, ale,.... ty už jsi zase tady? "Jsem tu pořád, já tě neopustím." Byla to jen otázka času, jen otázka času. Vydržet, než přijedou, můj jediný cíl, neposlouchat, neodpovídat, dýchat , vydržet než přijedou, to musím zvládnout. "Jasně, jsi snaživá holka" To jsem byla vždycky, snaživá, snažila jsem se všem zavděčit, aby mě měli rádi. Protože za co jiného, by mě mohli mít rádi? "Tebe, no, to teda nevím, ale ta půda by byla snažší." Snad je to pravda, ale ..mám strach, ne, neodpovídat, hloupost, stejně mluvím jen sama se sebou, není tu nic, nikdo, koho bych se musela bát. "Jistě, nikdo, jen ty sama" úplně jsem cítila, ten úšklebek v hlase. Pravda, já jsem to, čeho se musím bát, já sama, jsem největší hrozba. Já, musím už něco udělat, nikdo mi nepomohl, prášky na mě nezabírají, je to marné, nedá se to léčit, nedá se to vrátit, bude to jen horší, musím to udělat dokud ještě můžu. A dřív, než se ozve našeptavač. "Našeptavač, tak mu říkáš ?", zase ten úšklebek, "kdo, myslíš, že to je ?" ptá se pohrdlivě. Nevím, kdo to je a je mi to jedno, hlavně ho nesmím poslo . . . "Je těžké neposlouchat sama sebe, že ?" ironicky mi skočil do řeči hlas. Šílí, i ten hlas už šílí, JÁ? Já, že jsem naš e p t a . . . Bouchly dveře od auta, dveře od domu ... jsou tady. V kuchyni jsem se jim prostě sesypala a s pláčem je prosila, ať už mě nikdy, nikdy nenechávají samotnou s tím dítětem. Mámě došla trpělivost. Už dřív, mě probírala s kamarádkou a ta jí poradila, ať zkusí krizové centrum, kam je možné v akutních případech přijít. Donutili mě se obléknout, oblékli Rézku a odvezli mě tam.
.
.
.10.3.2011
.PS: Opravdu, strašně moc děkuji vám všem, kteří mi píšete komentáře a myslíte na mě. Jsem tu jen čtyři měsíce, ale dostává se mi od vás víc podpory, než v mém nejbližším okolí. Velmi si toho vážím. Děkuji.
 
 

Reklama