O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

STŘÍPKY, ÚTRŽKY, ÚLOMKY

Nová ikonka, aneb proč se slehla zem.

22. května 2013 v 21:45 | adaluter
Dlouho se neozývám, teď už ani nekomentuji, vlastně vás ani nečtu.
A jelikož jsem z toho už sama nervní, nejspíš absťák, vytvořila jsem pro vás aspoň malé "návěstidlo", které jsem umístila do menu tak, aby bylo vidět na první pohled.
Je to něco jako cedulka "Přijdu hned", pověšená na zamčených dveřích krámku, aby jimi zákazníci marně nelomcovali.
Podobně jako ona kartička, nemá ani moje ikonka velkou vypovídací hodnotu, protože časové rozpětí slovíčka "hned" je stejně těžko odhadnutelné, jako trvání mojí "neviditelnosti", přesto si říkám, že aspoň budete vědět, že ač už se to nezdá, přece žiju.

Tak prosím, to je ona:

OBČAS NA VÁS NEVIDÍM, JAKO PRÁVĚ TEĎ.


NEMŮŽU PSÁT, ANI SI U VÁS ČÍST,
ALE JEN CO SE TO ZLEPŠÍ, DOŽENU TO.
TAKŽE ŽÁDNÉ STRACHY, JSEM V POŘÁDKU.

Dodatečně ji vkládám i do článku, neboť až zase "prokouknu", stáhnu ji z menu a schovám na příště.




Přeji vám krásné jaro, odkládám lupu a odcházím tápat do reálného světa.






Veselé..........aprílové Velikonoce.

1. dubna 2013 v 17:03 | adaluter
.....Malou koláží z letošních aprílových svátků jara vám všem přeji na poslední chvíli (jinak by totiž nebyly fotky na koláž) Veselé.... , ale ono je to tam vlastně napsané.

Malá technická.

4. února 2013 v 11:42 | adaluter
.....Tedy poznámka, malá technická. Při včerejším vkládání fotek, které jsem se KONEČNĚ na radu několika z vás naučila zeštíhlet z megabajtů na pouhé kilobajty, mě trochu vytočilo, že ač jsem se piplala s jejich rozměry, při náhledu na stránku byly všecny stejně velké, vlastně spíš stejně malé.
Vím z jiných blogů, že fotky můžou být velké velikánské, tak proč sakra ty moje pořád vypadají jako návrhy na poštovní známky.
K čemu pak byla ta bajtová dieta říkám si a začala jsem pátrat na Googlu, jaká velikost fotek se vlastně doporučuje na web a úplnou náhodou jsem se dostala na stránku "Jak na blog" a pak ...... pak se to stalo, jako pronikavě bystré děvče jsem po dvou letech na blogu pojala podezření, že snad ten nudlovitý tvar mé stránky není zákonem daný a že ho snad dokonce já sama můžu povolit ve švech , když je mi, tedy mým fotkám, těsný. Tomu říkám průlom.
Tryskem jsem se vrátila na svůj blog, najela na nastavení, stránku ...a jo, jsou tam nějaký čísla, 760 pixelů. Začalo mi svítat, fotky měly něco přes osm set, stránka jen sedm set šedesát, že byyyy?

760 jsem jedním pohybem smázla z povrchu blogového (nejdřív jsem si to číslo ale radši zapsala, co kdyby) a přitvrdila na celých 900. V náhledu se sice "cosi" změnilo, ale fotky ješte nic moc a tak jsem zariskovala a zaokrouhlila rovnou na 1500. No fotky dobrý, ale kus stránky už byl mimo monitor a tak jsem nakonec zakotvila na 1100 pixelech. Vycentrovala jsem záhlaví a zápatí a začala si zvykat no snad to půjde.

Tak se chci jen zeptat, jestli vám někomu ten nový rozměr taky neutíká z monitoru, neznám nic otravnějšího, než si neustále posunovat stránku zleva do prava, abych mohla dočíst větu, že bych kdyžtak ty švy o pár pixelů zase zabrala.

5. února

Dodatečně, po té, co se Malkiel a Iva ozvali, že jsem jim poněkud "překynula" přes obrazovku, jsem ubrala ještě 100 pixelů, jsem tedy na rovné tisícovce. Pevně doufám, že už jsem všude celá, ale stále vás vyzývám - ozvěte se, jak to vypadá nyní. Díky za spolupráci.

O2 - odpojení služby

7. prosince 2012 v 17:18 | adaluter
.....Lámu si svoji "rozkošnou hlavinku" nad tím, jak začít, jak pokračovat a jak skončit, lámu si jí tak dlouho, že jí mám dočista polámanou a nenapadá mě naprosto nic. I kdybych za to měla dostat zaplaceno, nemohlo by to být horší, jako by o něco šlo, jako by na tom záviselo něco víc, než jen můj vlastní pocit méněcennosti a neschopnosti.

.....V létě na chatě chytáme dešťovou vodu do sudů, nějakou dobu trvá, než se naplní a pak je zavřu víkem, aby zůstala alespoň zdánlivě "čistá". A když je, často až po několika týdnech, otevřu, v ústrety mi vyrazí pár vyhládlých pohublých komárů a další stovky, plovoucí po hladině, už to mají za sebou.
No a přesně tak to funguje s mými nápady, vylíhnou se, pojdou, než je stačím vypustit a těch pár, horko těžko přeživších, frnkne při první příležitosti a ještě mi "pijou krev", když se sem tam s tím protivným vysokým pisklavým tónem mihnou kolem mojí hlavy, polapitelné stejně jako komár v tmách nočního pokoje.



.....Mohla bych se vymluvit na takzvané "omezení služeb", které, coby spravedlivý trest za platební neschopnost, postihlo náš modem jako zákeřná choroba, při které se víc než měsíc potácel na rozhraní života a smrti, ale když se podívám na výčet článků za tento rok oproti minulému, je mi jasné, že i kdyby kypěl zdravím a mé platební schopnosti byly vysoce nadprůměrné, namísto téměř nulových, výsledek by se nejspíš příliš nezměnil.
Jak se smířit se stavem věcí? Mám snad období mlčenlivosti, které přichází po tom sdílném, stejně jako období sucha po deštích, nebo jako fáze klidu po výbuchu sopky? Nebo už jsem řekla, co jsem chtěla, potřebovala, mohla, případně zvládla?
Celkově vzato, založením jsem vždycky byla spíš posluchač, než vypravěč, tak proč se pořád tak divím, že mi mlčení nedělá problémy?
A proč pokaždé, když se konečně "rozepíšu", cítím potřebu to svoje mlčení zdůvodňovat a rozebírat a zabít tím žvaněním každou další myšlenku, která by snad mohla proletět kolem? A víc, proč tím věčným sebezpytem nudím vás, co sem po takové době třeba i přijdete s nadějí, že se něco dozvíte a je tu jen další variace na téma "Mně vám to psaní nějak ne a ne a nejde."

.....(Smích)( v závorce - jak se používá v rozhovorech s herci a zpěváky v časopisech, aby čtenář ale opravdu pochopil, že idol je kopa veselá a žádný suchar) tak já slibuju, už to teda příště opravdu neudělám, fakt už nebudu psát o tom, že psát nemůžu, že mě nic nenapadá, že se múzy toulají a nápady hynou, jako komáři zavření v sudu.
Nejsem sice ani zdaleka kopa veselá, ale přesto bych nerada tohle místo přejmenovávala na "Depresivní doupě", "Pesimistův koutek", "Ztroskotancův ostrov" či podle klasika "Umřelé hvězdy svit", ačkoliv, to není zas tak špatné, navíc to plynule navazuje na původní název, možná si to schovám do zálohy. (nakyslý smích). Takový název by si to tu totiž zasloužilo, kdybych měla psát o tom jak se cítím, jak se mám, co se kolem mě děje.
A tak radši mlčím a zvažuji název jako "Kde nic, tu nic", "Chlup na dlani", či "Kde nic není ani smrt nebere".(hořký smích)

.....Nedávno jsme se po docela dlouhé (bohužel) době viděly se Zuzkou a po té, co jsme se navzájem podělily o "novinky" z našeho života, upřeně se na mě zahleděla a pak se zeptala: "Myslíš, že je v týhle republice ještě někdo, kdo se s takovou nadějí upíná k jednadvacátýmu prosinci jako my dvě?" Obě jsme se sice zasmály, ale.........


Na pravou míru

29. září 2012 v 5:19 | adaluter


.....Článeček veskrze informativní, múzami netčený, zato fakty prosycený, vašimi komentáři podnícený.
Předem poděkuji za všechna přání pod minulým článkem, jejichž vyplnění by měla vést k mému uzdravení, ano, kéž by.
Z mnoha komentářů jsem však vyrozuměla, že se obáváte, či předpokládáte, že navštěvuji se svými problémy pouze obyčejného očního lékaře na poliklinice, či snad dokonce, že jsem zatím lékaře ani nevyhledala.
Nebaví mě psát o nemoci jako o nemoci, když už je nejhůř a píšu o problémech snažím se psát aspoň s nepatrným nadhledem a dodat tak sama sobě trochu odvahy , které se mi jinak často nedostává, a že je mi jí sakra zapotřebí.
Tentokrát udělám výjimku a budu se držet strohé reality a pokusím se vše uvést na pravou míru.

.....Tak tedy, vždycky jsem viděla jako rys, jak se říká, dokonce i v noci jsem za ruku vodila Zuzku lesem, z našich tajných výletů, protože ona viděla prdlajs, zatím co já cestu a na ní každou větev i kámen. Žádné brýle a tím ani žádný osobní oční lékař.
To se ovšem ukázalo být nepraktickým před třemi lety, kdy se mi nejdřív začaly dělat v očích jakési černé tečky (tedy viděla jsem je jen já, při pohledu ven), které se neúnavně pohybovaly ve směru pohledu a měly životnost několik dnů, až týdnů, podle velikosti. Zpočátku jsem měla pocit, že mi kolem očí stále létají mušky, pak jsem si zvykla.
Zlom nastal pět měsíců poté, kdy jsem najednou pravým okem viděla jen hustou šedou mlhu a jinak ten samý prdlajs, co tehdy Zuzka v lese.
Mlha se týden ani nezvedala ani neklesala a v téhle chvíli jsem uznala, že oční lékař bude ta správná volba a vydala se, kam jinam, než na místní polikliniku.
V čekárně se mě sestra zeptala co mi je, což jsem jí barvitě, ve všech odstínech šedé vylíčila, a ona (byl začátek října) mě objednala na polovinu ledna. Úžasu na mé tváři si nemohla nevšimnout a tak mi poradila ať to zkusím jinde, ale že pokud ona ví, jsou na tom všude stejně. Pak, snad aby mě ještě uklidnila, mi oznámila svoji diagnózu, že jsou to stejně jen zákalky ve sklivci a s tím se nic nedělá. Jedině snad, že by tam bylo krvácení, to by se pak řešit muselo a s tím odkráčela zpátky do ordinace.
V téhle chvíli se projevila moje bezradnost, co se týká sebeprosazení a pro mnohé nepochopitelná bázeň před autoritami, mezi nimiž je pro mě lékař na jedné z předních příček. Oční byl dostupný tak za čtvrt roku, takže jaká je jiná možnost. Pohotovost? Ne, ta je přece jen pro urgentní a vážné případy. Podotýkám, že dnes bych se tam vydala bez zaváhání, inu člověk se stále učí.

.....Trvalo dalších čtrnáct dní, než tomu učinila přítrž dětská doktorka u které jsem byla s Juli. Když jsem se mezi řečí o rýmě a kašlíku zmínila, že nevidím na jedno oko a vysypala ze sebe své zkušenosti a pár slz navíc (to už jsem byla docela na nervy), zvedla telefon, zavolala své známé očařce a za hodinu už jsem seděla v její ordinaci.
A co byste řekli, bylo tam krvácení. Paní doktorka shleda stav velice urgentním a také zvedla telefon a po krátké domluvě mi oznámila, že mě v jednu hodinu čekají na Oční klinice JL v Butovicích, že se mám hlásit u pana profesora Karla, pak předestřela možné diagnózy, o operaci mluvila jako o téměř jisté záležitosti a já to všechno nějak nemohla pobrat.
Pan profesor (mimochodem tentýž, o kterém se rozepisuji zde) zkoumal moje oči důkladně, dlouze a soustředěně, poté si přivolal ještě kolegyni a zaujatě debatovali nad tím, co viděli v oku, které nevidělo.
Celou dobu jsem si říkala, že ta očařka určitě přeháněla, ale jak přibývalo v místnosti latinských názvů, moje naděje pomalu uhasínaly až vyhasly docela, když jsem dostala termín operace na další týden. Pan profesor určil diagnózu a protože vzhledem k věku už neoperuje, předal mě do péče kolegyně.

.....Ealesova choroba zněl verdikt. Trochu mi to vysvětlili, ale já ráda věcem rozumím, takže jsem hledala a hledala a googlila až jsem se něco málo dozvěděla, spíš na cizích, než na českých stránkách.
Nebudu vás unavovat, nakonec googl máme všichni, jen zkonstatuji, že všechno, co se mi s očima děje, je příznačné pro tuhle nemoc a je to vlastně "v plánu" vývoje.
Dá se to částečně korigovat, dají se napravovat některé škody a jiným lze dočasně předcházet a dá se i doufat v pozastavení nemoci (což usilovně činím), ale vyléčit to nelze. Prognózy jsou nejisté a čím víc komplikací se objeví tím jsou samozřejmě horší.
Nicméně mám svou lékařku a svého profesora na dobré klinice a důvěra v doktora je pro mě dost důležitá, oni ji zatím nezklamali, vím, že dělají co můžou. A abych uklidnila všechny, kdo se obávají, že snad nemám dostatečnou lékařskou péči, udělám tady mým pánům doktorům malou reklamu:

MUDr. Jaroslava Doležalová, CSc.
Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze absolvovala v Praze v roce 1972. Po ukončení studia až do roku 2003 pracovala na Oční klinice FNKV v Praze, očních klinikách VFN v Praze, oční klinice FN Plzeň a Oční klinice dětí a dospělých v Praze-Motole. V roce 1977 složila atestaci I. stupně a v roce 1983 atestaci II. stupně z oftalmologie. Kandidátskou disertační práci na téma "Chirurgická léčba inveterovaného odchlípení sítnice" obhájila v roce 1992. V roce 1977 začala pracovat v týmu prof. MUDr. Ivana Karla, DrSc., který se specializoval na sítnicovou a sklivcovou chirurgii a této problematice se intenzivně věnuje doposud. Od roku 2004 pracuje na privátní oční klinice JL. Problematika chorob sítnice a sklivce byla pro ni tématem řady vědeckých publikací a přednášek na odborných kongresech doma i v zahraničí. Jako lektorka se podílí na postgraduálním vzdělávání lékařů. Ve vitreoretinální oblasti byla spoluřešitelkou 2 grantů MZd a 1 grantu GAČR. Je členkou České oftalmologické společnosti, zakládající členkou a členkou výboru České vitreoretinální společnosti a členkou Evropské vitreoretinální společnosti.

Prof. MUDr. Ivan Karel, DrSc.

Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze absolvoval v roce 1950. Vědeckou hodnost kandidáta lékařských věd obhájil v roce 1967, doktora lékařských věd v roce 1974. V roce 1983 byl ustanoven docentem oftalmologie, profesorem oftalmologie pak v roce 1990. V letech 1956 - 1997 pracoval na II. oční klinice VFN 1. Lékařské fakulty. V posledních 20 letech jako vedoucí lékař vitreoretinálního oddělení a zástupce přednosty kliniky. 1. července 1997 odešel do důchodu. V rámci vědeckovýzkumné činnosti publikoval 145 prací, z toho 33 v zahraničí. Přednášel na odborných kongresech doma i v zahraničí. V posledních 25 letech byla středem jeho zájmu diagnostika a chirurgie odchlípené sítnice, sklivcová chirurgie a choroby sítnice, v této problematice dosáhl mimořádných úspěchů a mnohých odborných priorit. V oblasti vitreoretinální byl řešitelem 2 resortních výzkumných úkolů a 3 grantů MZd ČR. Je člen České oftalmologické společnosti, České vitreoretinální společnosti, čestný člen Evropské společnosti pro kataraktovou a refrakční chirurgii. V únoru 2007 byl jmenován rytířem českého lékařského stavu.


Zdrojem jsou stránky Oční kliniky JL, k nahlédnutí zde.

Ještě jednou děkuju za váš milý zájem a věřím, že jsem vás uklidnila, mé oči jsou v dobrých rukách, které ale, stejně jako žádné jiné, nejsou všemocné, takže doufání i nadále zůstává mojí mocnou zbraní.

Od jednoho k druhému.

26. ledna 2012 v 4:49 | adaluter
.....neboli, co mě potěšilo a čím (snad) potěším já. Od blogu k blogu putuje "Pasování na rytíře", nebo snad "Řád oblíbeného blogera", a je mi ctí, že prostřednictvím SignoryA, doputoval až ke mně a tímto jí ještě jednou děkuji.
Ačkoliv normálně zprávy typu "desetkrát to opiš a pošli to dál" ignoruju, tady jde o něco jiného, je to něco jako "děkuji" těm, kteří se stali součástí našich dní, v mém případě i nocí, se kterými se svým způsobem dělíme jak o radosti tak i starosti, kteří nás inspirují, obohacují, ukazují život z jiných stránek, nutí k zamyšlení i k úsměvu.

.....A tak i já posílám toto poděkování dál, hezky zahorka, aby ještě bylo kam ho poslat, neboť je matematicky nevyhnutelné, že pošle li každý oblíbený bloger toto ocenění dalším pěti oblíbeným, nebude za chvíli na blog.cz jediný "neoblíbený" bloger.
Doufám, že toto mé poděkování přijmou:

Punerank ...Která se potuluje po nocích virtuálním i jinými světy stejně jako já, miluje Lunu, létání a Tygra a její bezprostřednost a takřka dětský pohled na svět mě vždycky dostanou. A i když zrovna tvrdí, že má depresivní období, optimismu z ní sálá tolik, že by mohla rozdávat (a rozdává).

David Tygr Bachmann... Je z těch, kteří nutí k zamyšlení, je radost s ním diskutovat a i když bude tvrdit, že blog v poslední době trochu zanedbává, rozhodně nezanedbává blogy ostatních a jeho názory v komentářích jsou stejně inspirující, jako jeho články.

Edith Holá ...Za "Kulíšky" si zaslouží víc než metál, ale i její vlastní tvorba je úžasná, plná hledání a nacházení, nejen smyslu věcí a událostí, ale hlavně sebe sama, otevřenost a přímost jsou všudypřítomné.

Malkiel ...Trošku provokuje, ale spolehlivě rozesměje a pobaví, přírodní recept na zlepšení nálady, nevyčerpatelný, netuším kam na ty nápady chodí a že mu tak rychle dorůstají, ale ještě nezklamal. Pod maskou klauna sakra dobré srdce.

No a nakonec, avšak rozhodně ne poslední:

Čerf ...Tady se dá najít vše a já to tu hledám strašně ráda. Styl, který je mi tak blízký, jak jen může styl někoho druhého být, básně, které mi berou dech, laskavá próza, která mi ho vrací, inteligentní humor, se zaujetím psané reportáže z cest, doplněné krásnými fotkami a to vše podtržené nádhernou češtinou a poetickým slovníkem. Sem si chodím pro pohlazení po duši, tady je svět takový, jaký by měl být..


Tak tedy tramtadadááááááááááááááá "Řád oblíbeného blogera" si prosím vyzvedněte právě teď a tady.
.


A najdete li někoho, kdo ho ještě nemá a přitom by si ho zasloužil, neváhejte, opište pětkrát a pošlete to dál.

Technika, ach, ta technika.

5. ledna 2012 v 16:06 | adaluter
.....Aneb, mám toho už dost. Tři celé dny se tady snažím napsat článek, nic důležitého, jen pár slov o úlevě a (a v tom je nejspíš kámen úrazu) pár fotek. Počítač odmítá spolupracovat, nechce fotky načítat, celý se sekne a stojíme (sedíme) tu proti sobě jak dva berani, zakleslí rohy do sebe a ani jeden nechceme ustoupit.
Házím bílý šátek do ringu, vzdávám to, jen si trochu postěžuju, jak mě technika nemá ráda a třeba se i najde někdo, kdo mi vysvětlí proč.

.....Paradoxem je, že ať už byly Vánoce jakékoliv, Ježíšek byl štědrý. Až moc štědrý a taky maličko nesoustředěný, neboť mi jeden dárek nadělil hned dvakrát. Vynechal k mé radosti spoustu těch maličkých zbytečností, získaných v "úžasných slevách nonekupteto však budou brzy Vánoce", které většinou nosil a přinesl foťák a ....ještě jeden foťák. Rézku inspirovalo nejspíš moje věčné hraní si s fotkami, tátu prozměnu to, že jeho vlastní přístroj v poslední době trávil mnohem víc času se mnou, než s ním, prostě se mu zastesklo, možná i trochu žárlil a rozhodl se zabít dvě mouchy jednou ranou. Jistě si však dovedete představit mojí radost a posléze mé zděšení, když jsem oba, typově nejspíš bratrance, vybalila. Který si nechat a jak neurazit ani jednoho z dárců, kteří právem očekávali mé nehasnoucí nadšení?

Pro mě příšerné dilema, Rézka ho pořídila sice v bazaru, ale nejspíš to byl nadbytečný dárek, protože byl originál zabalený a nepoužitý, nemohla jsem jí ublížit tím, že ho odmítnu, měla jsem takovou radost po těch letech, kdy ignorovala Vánoce, narozeniny i svátky všech a teď najednou bylo vidět, jak jí upřímně těší udělat někoho šťastným.
A s tátou? Náš vztah je jak chůze po tenkém ledě, stačí málo a rácháte se po krk v ledové vodě, navíc mi ho bylo líto, protože se opravdu snažil splnit moje přání a to je vzácné a cenné. A ještě se oba nabídli, že ho tedy vrátí a dají mi peníze, ať si koupím něco jiného, oběma při tom znělo v hlase zklamání, bylo mi do breku, nechtěla jsem peníze, chtěla jsem foťák. Padlo rozhodnutí, že fotobratranci zůstanou spolu, jednoho bude používat Rézka, když bude vyrážet sama a druhý už se ode mě nehne ani na minutu.
Paradox tedy spočívá v tom, že ač jsem nyní majitelkou hned dvou fotoaparátů, do článků protlačím tak maximálně fotky z mobilu, každá informace navíc nad jeden a půl megapixelu mi zastaví počítač. Tedy doufám, že jsem správně pojmenovala problém, protože moje znalosti v digitální fotografii jsou na slibném sice, leč přeci jen začátku. Inu, uvidíme.

.....Ještě sem přidám alespoň holé torzo toho nešťastného článku, neb bych se vztekla, kdyby moje úsilí mělo přijít nazmar, fotky si počítači třeba sežer, ale slova ti nedám. Nicméně i jen zkopírovat těch pár slov mě stálo víc než půl hodiny času, než se článek načetl jako rozepsaný a než se zase "odečetl" zpátky k novým článkům. Už se ho bojím i vymazat, aby si náhodou nevzal můj počítač sebou do pekel.

.....VYVĚTRÁNO

.....Všechny ty přepjaté emoce, poděšená očekávání, neblahé předtuchy a tísnivé pocity, mohl konečně, po maratonu Vánoce - Silvestr - Nový rok, úplně obyčejný, všední a ničím výjimečný druhý leden vyvětrat průvanem z domu.

.....Začíná nám nový, skvělý rok, plný báječných příležitostí a čert vem to, že i sám "velký šéf" téhle zemičky projevil obavy, že na našich páscích snad ani není dost dírek na další (kolikáté to vlastně ?) poutažení, neboť zdá se, že přes veškeré snahy, by tento rok "mohl" být, k velkému překvapení nás všech, opět krizovým.
A čert vem i to, že jistí Mayové při tvorbě svých kosmických kalendářů ztratili trpělivost zrovinka u roku 2012, zapíchli to a šli na tequilu, nebo snad mezcal, a ani ho nedotáhli do konce. A protože Mayové mají poměrně dobrou reputaci, co se týká matematiky a pozorování přírodních a vesmírných zákonitostí, jejich přičiněním někteří považují letošní rok za konečnou naší "úžasné" civilizace, za Rok Zkázy.
Druzí jsou přesvědčeni, že nás nečeká zatracení, ale duchovní přerod, Rok Prozření, kdy ti "zlí" pochopí, polepší se a napraví, co pokazili.
No, já nejsem odborník na statistiku, ale mám-li se přiklonit k jedné z variant, musím bohužel přiznat, že mi kupříkladu srážka s meteoritem, či výbuch supervulkánu, přijdou podstatně pravděpodobnější, než napravení hamižníků a osvícení temných. Ale já jsem zkrátka věčný skeptik, co se lidské rasy, jako celku, týká.
Nicméně a bezmála, na tom, v co já jsem, či nejsem schopná uvěřit, stejně nezáleží a navíc, mám takové tušení, že se za rozechvělého očekávání a obrovské pozornosti mnoha lidí 21. 12. 2012 nestane nic, čeho by si všimli. Tedy kromě zimního slunovratu, narozenin mého táty a přesně roku a půl našeho Matesa.
Každopádně nás čeká přinejmenším napínavý rok, který by možná, jen pro jistotu, stálo za to prožít "fakt" naplno.


.....Toť vše, fotky i s komentáři sežrány, tudíž pointa nikde, lituji, snad příště.

Přání "s křížkem" po Silvestru

1. ledna 2012 v 23:14 | adaluter
Není to sice úplně v ten pravý čas, ale o upřímnosti mého přání nepochybujte.

Na prahu nového roku chci Vám všem, kteří zavítáte na tyto stránky,
popřát jen to nejlepší do příštích dvanácti měsíců: pevné zdraví, přízeň štěstí,
stálost lásky, věrnost přátel, vysoké příjmy a nízké výdaje,
inspiraci k tvorbě a radost ze života.

Pokud jsem zapomněla na něco, co je pro Vás důležité, reklamujte
přání v komentářích, chybějící fragment dodám.


Ještě přání obrazem, to pro ty, kterým ještě po včerejší bujaré oslavě
dělá problémy čtení.



Zpátky....a poděkování.

12. listopadu 2011 v 18:11 | adaluter
.....Ani si nepamatuju, kdy naposled jsem se někam tak strašně těšila, jako zpátky mezi Vás. A teď, když jsem konečně tady, najednou nevím, co říct. V reálném životě, by slova nejspíš nahradilo úlevyplné objetí, tady ve virtuálnu budu muset přeci jen vyjádřit své pocity slovně.

.....Chyběli jste mi, moc jste mi chyběli, nejen jako autoři a čtenáři, ale jako přátelé, lidé mně blízcí. Cítila jsem se náhle tak osamělá, že mě to až vyděsilo. Ztratila jsem možnost mluvit, vyjádřit se, vést dialog, hledat u Vás povzbuzení, moudrost, inspiraci, zábavu i zamyšlení.
Náhle jsem zjistila, že jsem závislá na technice, zrovna já, technický antitalent a zároveň i člověk, co techniku zrovna nemusí. Den co den jsem automaticky s ranní kávou usedala před monitor, abych si až poté uvědomila, že je mrtvý. Trvalo to nejmíň týden, než jsem pochopila. Je to, jako když se opakovaně snažíte rozsvítit světlo i když přece "víte", že nejde proud a když se voda nevaří v rychlovarné konvici, dáte jí na sporák. Elektrický sporák.

.....No, tak když mi to konečně docvaklo, padla na mě tíseň. První myšlenky, totiž vlítnout do nejbližšího obchodu a koupit nový monitor, byly hodně rychle zkroceny pohledem na stav rodinného, tedy mého, konta v poměru k pohledávkám. Další myšlenky, jako nalézt a pořídit si monitor použitý, narazily pro změnu na nemožnost připojení k internetu, no a doufat v zmrtvýchvstání (navíc samovolné) stávajícího, znemožňoval odporný pach spáleniny linoucí se z jeho útrob ještě mnoho dní poté, co naposledy zablikal, zkroutil obraz bolestí a na rozloučenou vyrazil hlavní jistič.
Můj respekt před neviditelnou silou, zvanou elektřina, mi už nedovolil jeho vidlici, vyrvanou ze zásuvky v návalu panické ataky způsobené pravděpodobně atavistickým strachem z ohně, vrátit na místo, pro které byla stvořena.

.....I nastala doba temna.
Můj "báječný" nápad, totiž, že budu své myšlenky zatím předpěstovávat ve "wordovém" inkubátoru, se ukázal být velice záhy (asi po deseti vteřinách) ne nepodobný myšlence s elektrickým sporákem, nicméně dost nalomil moji víru ve vlastní rozumově-myšlenkové pochody, už proto, že mě napadl dokonce opakovaně. Zahanbena a rozčarována narazila jsem postupně ještě na několik oblastí běžného života, které tak či onak závisely na do té doby mnou nejspíš podceňovaném "připojení".

.....Snad, být to jen ztráta těch praktických aspektů, které přináší internet, byla bych schopná nad tím mávnout rukou, jenže já už jsem uvízla mnohem, mnohem pevněji, hlouběji a zjistila jsem, že zpřetrhat vazby, které za ten rok, co jsem na blogu, zesílily z pavučinek na pevná kotevní lana, by bylo velmi těžké a bolestivé a že něco takového nemíním dopustit.
Odžila jsem si tady jeden z nejtěžších roků svého života a vím jistě, že nebýt Vás, byl by ještě horší. Snad to někomu může připadat nadsazené, ale dost možná právě Vy jste vytvořili tu neviditelnou, pomyslnou hranici, za kterou se nalézá už jen bezbřehá prázdnota a zpoza které se tak těžko vrací do života. Vy jste mě za ní nepustili. Ty dva měsíce, kdy jsem byla odstřižena, mě v tom jenom utvrdily. A kdybych snad ještě neměla jasno (jakože mám), rozsvítilo by se mi teď, po návratu, kdy jsem si přečetla Vaše komentáře plné obav a zároveň povzbuzení. Děkuji.
Děkuji a to objetí posílám aspoň po znovu zprovozněných internetových vlnách.

.....Jsem tedy zpět a jen co se doma přestaneme hádat o křeslo před počítačem (nebo až je přeperu) a znovunastolíme jakýsi rozvrh, či řád, vrhnu se, na zřejmě nezvládnutelné, resty, jak v čtení u Vás, tak snad i v psaní.
A kdyby snad někoho zajímalo, kterak že jsme vlastně k monitoru nakonec přišli, tak vězte, že náhodou. Rézka si stýskala před známým, u kterého byl zrovna na návštěvě jeho známý, který má známého ve sběrném dvoře a tady by se hodila věta z Pejska a Kočičky : " a ten vám toho děti našel", (rozumějte pohozených, nechtěných hraček, pro nalezenou panenku).
Měli dokonce hned tři, pohozené a nechtěné, fungující monitory a není to prý nic zvláštního. Tak hurá, příště se možná poohlédneme po ledničce.

.....Páni, tolik písmenek, po té době se mi až hlava zatočila, budu tedy končit, jen ještě jednou poděkuji Vám všem, kteří jste na mě mysleli, lámali si hlavu, co se s tou ukecanou adaluter mohlo stát a zároveň slíbím, že kdyby se snad mělo něco podobného někdy opakovat, najdu způsob, jak Vám dát vědět, že žiju.



.....................................................................Vaše znovupřipojená adaluter...................

Masáž varlat

9. července 2011 v 16:54 | adaluter
.....No, no, no, klid, hezky zvolna dýchat, já to vysvětlím. Na ten nápad mě přivedl v komentářích Malkiel, tedy, ne na ten s masáží, na ten druhý. Když jsem prý pořád tak zvědavá (to slovo mě dost vystihuje), kdo mi baští střechu nad hlavou, mám si prý založit účet u Google Analytics a budu vědět i co měli moji čtenáři k snídani ( no přeci perníček).

.....Nejdřív jsem jen mávla rukou, ale semínko padlo na úrodnou půdu a když jsme zjistily, že je to gratis, řekly jsme si, já a moje zvědavost, nakonec, proč ne? Nebudu (nebo budu?) tady rozebírat, jak jsem se o registraci (naprosto primitivní) pokoušela marně tři dny, vzteky málem lezla po stěně a sežrala myš (taky málem), když se mi v požadovaném okýnku stále znovu a znovu objevoval jedovatě žlutý (ještě teď mi stoupá tlak) trojúhelník s černým vykřičníkem a výstrahou, že sledování nebylo, sakra, pořád ještě zjištěno. A pak, po té, co jsem několikrát zjistila, že já jsem blbec a pak, že i počítač je blbec, jsem konečně uviděla tu vytouženou zelenou fajfku, jakože dobrý, že spojení bylo navázáno a už mám jen chviličku (24 hodin) počkat a už budu moudrá.

No, moudrá to je to poslední, co teď jsem, zřejmě mě čeká dlouhé a náročné studium, co vlastně znamenají ta čísla, o čem vypovídají všechny grafy a ukazatele a jak se z nich dozvím něco, co by mě zajímalo, něco, čemu bych rozuměla. Tak třeba "míra opuštění", výraz který ve mně evokuje jen pocit, že já jsem tedy opuštěná úplně, ale co to znamená na webu netuším.

.....A pak jsou tu klíčová slova. Páni, to kvůli nim vám to tu vlastně všechno píšu. Ten zbytek je jen taková omáčka, aby vám to snáz klouzalo do krku. Já mám jistou představu, co to jsou klíčová slova, teď jí ale asi budu muset přehodnotit. Měla jsem za to, že klíčové slovo je výraz, který se tu u mě někde vyskytuje a někdo, hledající tento výraz ve vyhledavači, sem na to konto zavítá. Možná mi můj omyl někdo z vás vysvětlí, já bych si to sice mohla někde najít, ale není nad přátelské, lidské slovo.
Můj úžas, úsměv a posléze upřímný smích vyvolalo jisté klíčové slovo, u kterého jsem si stoprocentně jistá, že se na mém virtuálním pozemečku rozhodně nevyskytuje, tedy nevyskytovalo, až dodnes. Ano, "masáž varlat" je tím záhadným výrazem, který se objevil v žebříčku klíčových slov na druhém místě, hned za výrazem "jak udržet myšlenku". Všechna tato slůvka na mě vykoukla z obrazovky, v jednom z mnoha pro mě zatím nepřehledných přehledů. První z těch výrazů dobře znám, byl to článek k tématu čeština, jen jsem netušila, že tolik lidí hledá návod na udržení myšlenek, i když chápu, že otázka udržení čehokoliv, může bý v jistých případech dost palčivá.
Další výrazy mi sice nebyly tak známé, ale budiž, možná se tu někde najdou. Když však můj zrak padl na "masáž varlat", měla jsem pocit, že mě šálí. Nebo, že si za mě ten sofistikovaný program dělá šprťouchlata, blázny a srandu zároveň. Nebo..... já nevím, snad to má být nápověda o čem psát, o co je zájem, co zrovna letí, no potěšpéro, tedy, radši no potěš, jen potěš.

.....Já a Google Analytics, to bude asi ještě vděčné téma. Nudíte se? Nechte medvídky mývaly žít a pořiďte si Googlíka.

.....Hej, Malkieli, ozvi se, když už jsi mě naočkoval, poraď, co si s tím teď počít.

A pro vás ostatní mám tip na téma týdne, jak jinak "Masáž varlat", zjevně je to téma o které je zájem, jsem vážně zvědavá jak to uchopíte.
 
 

Reklama