O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

STŘÍPKY, ÚTRŽKY, ÚLOMKY

Kdo mi to tu loupe perníček?

18. června 2011 v 1:21 | adaluter
.....Krize, stávka, okurková sezóna, pojmy, které nejen stále slyším kolem, ale nějak se mě v poslední době až příliš dotýkají. V hlavě vymeteno, múzy se rozprchly na předčasnou dovolenou, nenechaly ani vzkaz, kdy se ráčí vrátit a zda vůbec.
"Pomóóóc", mám chuť křičet, mám strašnou potřebu a chuť psát, ale nevím co. Minule jsem se navnadila tím, že jsem napsala článek přímo do kláves a teď tu nad nimi den co den vysedávám a myšlenky jsou jak hejno kuřat, na které se snese jestřáb, jsou fuč.
Probírám a převaluji v hlavě události míjejících dní a nenacházím nic, co by ve mě vzbudilo byť záblesk inspirace. Chybí mi ten správný náboj, abych banalitám dodala šmrnc a věci šmrncovní, samy o sobě, mě míjejí velkým obloukem. A pak sama sebe dorážím procházením vašich blogů, kde se pořád něco děje. Vím, že je to iluzorní, nikdo (téměř) nepíše každý den, ale ve výsledku je tu stále co číst, i když všimla jsem si, že i vaše aktivita zřejmě díky ročnímu období, nepatrně upadá.

.....Vím, že jde o přechodné období, není to o tom, co se děje nebo neděje kolem, je to o schopnosti smysluplně vyždímat sebenepatrnější nápad a tu, ke své veliké nelibosti, právě postrádám, pokud ji někdo náhodou zahlédl, nechte mi prosím vzkaz v komentářích.

.....Můj život se blíží k jistému rozcestí, ze kterého, jak už to tak u rozcestí bývá, vedou nejméně dvě cesty. Mohla by to být cesta do předpeklí, ale mohla by to taky, být cesta vzhůru. Konečně trochu vzhůru. Mluvit o tom zatím nemohu, nechci a nebudu, ale až to dopadne nebojte, nevydržím to, bobřík mlčení se taky nedrží věčně. Možná i to nervózní očekávání má prsty v tom, že se nedokážu soustředit, věčné přemítání nad budoucností, obavy a zárověň naděje, ta naděje, kterou jsem tak dlouho necítila, je to koktejl pro náročné. A tím vším, jsem se vás tu rozhodla oblažit, neboť potřebuji psát a lepšího momentálně nic nemám.

.....A proč vlastně ta potrhlá otázka v názvu? Přemýšlela jsem o tom, kdo to sem ke mně vlastně chodí. Vás, se kterými si pod články ráda pokecám, samozřejmě znám, ale podle počítadla sem chodí dalších dvacet, třicet, někdy i víc, o kterých nevím zhola nic. Kdo jste, vy, co tu loupete perníček? A ať vás ani nenapadne říkat, že to jen větříček. Firma, co mi montovala perníkové tašky mě ujistila, že takový vítr, aby mi perníčky odnesl, Čechy ještě nezažily. Tak s barvou ven, jste-li někdo, kdo chodí častěji, ale komentáře nepíše, zkuste pro jednou udělat výjimku a nechte tu slovo, dvě ať vás poznám. Pokud si ovšem zakládáte na své anonymitě, věnujte svoji pozornost alespoň anketě, vytvořené speciálně pro tuto příležitost, vlk (moje zvědavost) se nažere a koza (vaše utajení) zůstane celá. A budete li někdo ve výjimečně sdílné náladě, můžete klidně připsat, která cestička, či světýlko v hlubokém lese, vás sem vlastně přivedlo.

PODĚKOVÁNÍ

19. března 2011 v 0:54 | adaluter
Toto poděkování, patří Vám všem, kteří jste si našli čas a napsali mi slova útěchy, podpory a povzbuzení. Díky za Vaše vcítění, za vaše myšlenky i rady. Moc si toho vážím a cítím, že nejsem sama, vím, že se mám kam obrátit, a už vím, že je tu pár lidí, kteří nejsou lhostejní k problémům druhých a to je při všem tom trápení, krásné zjištění. Omlouvám se, že jsem neodpovídala na každý komentář zvlášť, i když byste si to zasloužili. Doufám, že se tento dík dostane všude tam, kam náleží a nikdo z Vás, kteří jste na mě byli tak hodní, o něj nepřijde.

Komentářový zmatek, aneb diskutuji s vámi, nebo si tu plácám sama pro sebe?

10. února 2011 v 14:42 | adaluter
Už delší dobu mi to vrtá v hlavě, ale po včerejším článku a poměrně bohaté reakci na něj, to konečně musím rozseknout.
Chci se vás zeptat, jak to máte s komentáři, tedy přesněji řečeno s odpověďmi autora blogu, na váš komentář u něj zanechaný.
Pokud je to jen stručný názor na kvalitu, či nekvalitu díla, nejspíš se to obejde bez odpovědí, pouze s poděkováním, případně odkazem do patřičných míst.
Co ale když napíšete komentář, na který očekáváte odezvu. Někdo odpoví na váš blog, někdo pod svým článkem a vaším komentářem, někdo třeba vůbec. Jak to vyhovuje vám a jak to vy, řešíte s ostatními?
Já v tom mám už maličko zmatek, snažila jsem se odpovědět na vaše komentáře pod článkem, ale pak mě napadlo, že si tu odpověd možná ani nikdo nepřečte, protože se sem prostě nebude vracet.
A zároveň si může myslet, že jsem "nevychovaná" a nereaguji, protože je zvyklý případné reakce nacházet u sebe na domácí půdě.
Doufám, že jsem vás moc nezmátla a že je jasné o co se tu snažím. Snad mi v anketě dáte najevo svůj názor.
A případným komentářům se samozřejmě meze nekladou, komentujte co klávesnice ráčí.

Poprvé vytočená

9. února 2011 v 19:46 | adaluter
Ano je to tak, po více než třech měsících na blogu, jsem poprvé vytočená něčím článkem, článkem, na který jsem narazila při pročítání TT.
A to tak, že jsem i poprvé napsala komentář, který nebyl pozitivní.

.....Četla jsem ho už ráno, zanesouhlasila jsem si do komentářů a šla si po svém.
Jenže, jenže pak jsem měla dlouhou cestu tramvají přes město a jak mi byla dlouhá chvíle, znovu jsem si na něj vzpoměla.
Původně jsem ani nekoukla na profil, byla jsem na tom blogu poprvé a tak si říkám jestli to nenapsala nějaká dvanácti-třináctiletá dívenka, která snad jen neumí zformulovat, jinak neškodnou, myšlenku. Vrtalo mi to hlavou a celý den se mi to vracelo jak bumerang, přemýšlela jsem, co může mladého člověka přivést k takovému názoru.

.....Když jsem v podvečer konečně dorazila domů, nedalo mi to a vrátila jsem se na místo činu. Můj komentář zůstal bez odezvy a z profilu jsem zjistila, že dívčině bude letos osmnáct, což považuji za věk, kdy takové věci už člověk neříká omylem.
Navíc se podobné názorové zabarvení v článku opakovalo hned třikrát. Nebudu tady článek kopírovat celý, ani nevím jestli se to může, ale jednu ukázku, samozřejmě s uvedením autora, vám sem dám. Na zbytek článku dám odkaz a budu ráda, když si ho přečtete a řeknete mi, jak to vidíte vy, přeháním, jsem přecitlivělá, nebo tu opravdu někdo "přestřelil"?

.....Pro úplnost uvádím i můj komentář na tento výtvor. Vlastně bych ho teď možná napsala jinak, víte, vlastně mám vztek, čím víc o tom přemýšlím, tím větší a protože přemýšlím celý den, jsem už vlastně dost na....vztekaná. Tak tedy zde je ukázka z článku Smysl života z blogu my-own-little-space



To se ale nikdy nestane. Lidstvo se nikdy nezmění, vždycky bude parazitovat na svém domově, nic mu nedávat, jen brát a škodit. Když bylo zemětřesení na Haiti, proč ve zprávách neustále opakovali, jaká je to tragédie? Pochybuju, že všichni ti reportéři tam měli někoho blízkého, koho oplakávali. Nechci říkat, že to bylo úplně dobře, spousta lidí přišla o členy svých rodin a přátele, vyhaslo tam strašně nevinných životů, ale taky se Země zbavila mnoha pro ni a pro mě zbytečných lidí.



Je to jen vaše vina

11. ledna 2011 v 18:00 | adaluter
.....Ano, ano čtete dobře, obviňuji vás.
Vás všechny , kteří neustále líbáni múzami, tvoříte duchaplné články, skládáte nádherné básně, zvěčňujete úchvatné záběry, hravě si poradíte s jakýmkoliv výtvarným nástrojem od tužky až po olej.
Obviňuji vás, protože právě jen kvůli vám, mi nezbývá čas na líbání s mojí vlastní múzičkou.

.....Neustále poletuji od jednoho k druhému se strachem, aby mi něco neuteklo, aby ani jediná originální myšlenka nepřišla na zmar. A pak píšu , ale jen komentáře. Samé komentáře, protože si prostě nedokážu nechat svůj názor pro sebe.
Vždycky jsem byla spíš glosátor, než vypravěč, hlavně v reálném životě, trávím naprostou většinu času nasloucháním, bohužel v poslední době jaksi není komu naslouchat.
Jsem jak v karanténě a tak jsem se vrhla na vás a stejně jako v reálu, zase poslouchám cvrkot a semo tamo utrousím nějaké to "moudro".

.....Ale zpět ku problému, to že většinou jen tiše naslouchám, vás ještě nezbavuje viny za to, že mě prakticky nepustíte ke slovu.
Je vás tolik, to je přeci nečestné a nesportovní, taková přesila.

.....Dobře, ani já nejsem bez viny, je to už závislost a nevěřila bych, že se může rozjet tak rychle. Takže vás budu nejspíš dál obíhat, přikládat ucho na vaši zeď a naslouchat, co se děje za ní a potom na ní čmárat svoje, ve většině případů obdivné a lehkou závistí podbarvené, rozumy. Takže, je to vaše vina, ale budiž vám, za vaše zásluhy, odpuštěno!

ERROR

4. ledna 2011 v 17:26 | adaluter
.....Blog cz. odmítá můj článek na téma týdne, to je tak špatný?
Nebo je chyba na mém přijímači?
Už asi desetkrát jsem to zkopírovala a snažila se to k vám těmi dráty nějak procpat, ale nic, error, error, error.
Co teď? Dost možná mě odstřihli úplně a já nebudu moct poslat ani tohle fňukání.
Ach, ach, ááách. A nejde ani uložit, ani do rozepsaných, tak abych ho snad poslala poštou, ne?

Krize nebo konec ?

27. listopadu 2010 v 22:13 | adaluter
.....Jsou to dnes tři týdny, co jsem poprvé pustila své já do virtuálního světa prostřednictvím tohoto blogu. A teď se nějak nemůžu pohnout z místa.
Ono totiž, (rozumněj mé já) se v něm trošičku ztratilo.
Nebo se toulá. Brouzdá z blogu na blog, pozoruje, srovnává, nasává atmosféru, tu žasne, tu se děsí a začíná pochybovat a zvažovat.
Je tu hodně dobrých autorů, někdy se začtu tak, že mě v té chvíli vlastní psaní ani nezajímá. Jsou skvělí, jsou vtipní, jsou originální a mě přepadá úzkost.
Pak je tu spousta autorů horších, nebo ještě horších a taky veliká skupina lidí, které ani nelze nazvat autory, protože jejich tvorba, vlastně vůbec není "jejich" tvorbou.
A přesto i oni, jsou ve většině případů dál než já, přinejmenším v technické stránce designu ( co na tom, že je blikající a plný obrázků hvězd a hvězdiček, oni je tam zvládli dát, což je rozhodně nad mé technické schopnosti).

.....A zase se dostávám k té úzkosti, má to smysl dávat se všanc, tvořit na pranýři a když už ano, pak riskovat, že vzhled mého blogu případné čtenáře odradí ještě dřív, než přečtou pár slov a oni odklikají jinam? A tak už pár dní k počítači usedám a po několika hodinách zase vstávám, aniž bych tu zanechala stopu.
Chodím okolo toho, jak kolem horké kaše a dost dobře nechápu, proč to všechno. Hlavním důvodem založení této stránky byl přetlak uvnitř a současně prázdnota kolem, nicméně můj přístup to všechno jen zhoršil, protože od doby, co bych mohla a měla psát sem, nejsem schopná svěřit se ani papíru, což býval dosud můj jediný ventil.

.....Takže tlak roste, sílí a já šílím.
Jestli se rychle nerozhoupu, tak to tady snad budu muset zabalit a musím přiznat, že to by mě dost mrzelo, už jen proto, že se nechci vzdát naděje, že i já jednou pod mým článkem, najdu sem tam nějaký komentář, a čísla v toplistu budou ukazovat i jiné návštěvy, než moje vlastní, když se jdu podívat zda ještě žije- tedy můj BLOG.

LISTOpad

7. listopadu 2010 v 16:05 | adaluter
Zrovna dneska musel začít. Mokro, mlha, šero od samého rána. Jako by ta samá atmosféra vládla i v mojí hlavě. Zaplavil mě pocit marnosti, celý den sedím u počítače a sedím a sedím a NIC. Proč jsem si vůbec pořídila virtuální zpovědnici, když jsem tak dokonale prázdná a pustá...--budu muset zjistit jak stvořit otazník, jinak si ani nepokladu řečnických otázek a že jich mám--. Vůbec mě žene touha po dokonalosti, nicméně velmi zprudka naráží na hradbu mých základních neznalostí PS světa. Umím to dokonale s propiskou a papírem, jenže i já chápu, že to je dnes poněkud pasé, protože vyvěšovat pamflety na nárožích bloků sotva člověku přinese žádoucí odezvu. Budu prostě, "chca nechca", muset přijmout svoji budoucnost a vyvěšovat propříště jen na nárožích BLOGU. Podzimu zdar a LISTOpadu zvlášt .

NO PÁNI

6. listopadu 2010 v 23:22 | ADALUTER
No páni, právě jsem dočetla nastavení a už je mi jasné, že jediné,co zvládnu nastavit, je kaše. Což mi zase připomíná, že jsem v rozrušení nad svým blogovým novorozenětem zapomněla na večeři a tak budu doufat v pravdivost přísloví -ráno moudřejší večera- a půjdu skouknout ledničku. Dobrou noc dětátko.

HURÁÁÁ

6. listopadu 2010 v 22:44 | ADALUTER
Jsem génius, ač technický absolutněantitalent, založila jsem si svůj vlastní blog. SAMA. Problém mám jen s nalezením vykřičníku na klávesnici, jakož i všech znaků umístěných jinde než vlevo dole, také rychlost úhozů obou mých ukazováčků je tak nízká, že ani DATEL by mě nepovažoval za konkurenci. Ale mám TO a všechno ostatní se poddá.
 
 

Reklama