O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

TÉMA TÝDNE

Setina mých strachů

23. února 2015 v 1:48 | adaluter
Bojím se ztrát
a bojím se i zisků,
co život,
peníz po penízku,
sype do otevřených ran.


Bojím se jít
a bojím se i zůstat
otálím
ač znamená to ustlat,
spát na prahu a s dveřmi dokořán.


Děsím se samoty
a děsím se i něhy
počítám,
když roztají sněhy,
naději lehce spálí holomráz.


Děsím se jasu
a děsím se i tmy
obchází,
slídí jak mé dny
strhla by na svou stranu snáz.


Úzkosti, děsy ze všech stran
táhnou sem jako mračna vran
přesto
já dýchám dál.

Čekatelé na neštovice a jiné nedočkavosti.

14. dubna 2013 v 19:38 | adaluter
.....O nedočkavosti byl vlastně tak trochu už minulý článek.
Nedočkavostí v pravém slova smyslu, tou zapálenou a hořící, u nás vyniká právě Juli, ale i my ostatní jsme občas schopni vzplanout.

.....Tak třeba Rézka, ta to má prosté, ta sotva dorazí domů, už se nemůže dočkat, až si doma "odkroutí", pomyslně povinný počet dní (hodin), než zase bude moct vypadnout.
A vzhledem k (ne)náladě, která panuje, když je doma, je nás nedočkavých víc.

.....Matiásek je klasické batole, nedočkavostí v podstatě žije. Nedočkavě vstává, nedočkavě se vrhá do všeho, co se mu postaví do cesty a já nedočkavě čekám, až konečně usne.
A pak se zas nemůžu dočkat, až mě ráno chytí kolem krku a bude mi povídat, jak venku "ede brma" (jede auto), "ítí šu" (svítí sluníčko) a "pípí ňamy" (ptáčkové zobou) a on má "bo a cáty cáty my" (má bobek a chce mydlinky na koupání). A u toho všeho se neuvěřitelně krásně směje.

.....Pravda, u mě jde většinou o nedočkavosti zcela praktického rázu, tak nějak "nejrozechvělejší" bývám, když se blíží jisté datum, kdy můj bankovní účet na okamžik vstává z mrtvých, i když bohužel ne z červených čísel.
V té samé době bývají velmi nedočkaví i moji poskytovatelé služeb (někteří si se mnou dokonce samou nedočkavostí dopisují), protože už si zvykli, že až tehdy bývají uspokojeny jejich požadavky z předchozích období.
A neméně nedočkavou se jeví i naše lednička, která tou dobou dodává už, více méně, pouze chlazený vzduch, no možná nějakou mrkev nebo zelí.
Na jedno datum, a hlavně na ten srandovní obnos, je těch nedočkavců až dost.
Přesto se stejná situace opakuje měsíc co měsíc a nikdy se nám ještě neomrzela.

.....Letošní veřejnou a všeobecnou nedočkavostí číslo jedna byla zaručeně ta, která provázela odchod zimy a příchod jara. Samozřejmě, že jsem se účastnila i já, účastnila jsem se jako o život.
Letošní jaro vůbec, bylo velmi zdrženlivé a dráždilo hambatě naši představivost dlouho předlouho, až na hranici únosnosti. Ale bylo v tom i něco málo pozitivního.
Především prudce stoupla jeho cena, jako u každého, kdo dělá trošku fóry.
Dalo mnoho příležitostí lidem nesmělým až zakřiknutým, protože počasí bývá často jediné, o čem jsou schopni navázat hovor a letos se to navazovalo takřka samo a téma bylo téměř nevyčerpatelné a stále aktuální.
Příroda se letos opravdu vyspala do růžova a jako taková, by se k nám mohla po zbytek roku chovat velmi přívětivě (soudím tak aspoň z vlastní zkušenosti).
A nám ta trocha nedočkavosti taky prospěla , učit se trpělivosti není nikdy na škodu.

.....Další současnou nedočkavostí, kterou doma sdílíme všichni, je ono čekatelství na neštovice, které jsem už zmínila v názvu.
To je tak. Julinka má kamarádku, se kterou se střídají v návštěvách, v pondělí je vyzvednu ze školy já a jde se k nám, v úterý si prozměnu Julku užívají u nich.

Takže v pondělí byla Janinka u nás, a jelikož je to takový střízlík, nedojídá, nedopíjí, k velké radosti naší Juli, která se nikdy neopomene zeptat, zda je nakousaný toustík a nedopité kafíčko už volné a s chutí vše dorazí (radši ani nezjištuju, jak se ke zbytkům staví u nich).
No a po napsání úkolů si hrajou a blbnou a válejí se po sobě a prskají, jak se smějou, tancujou a špitají si tajemství do oušek, no zkrátka holčičky, jako každé jiné.

Potom si pro Janinku přijede maminka, holky jsou ještě chvíli k neroztržení, protože by si nejradši hrály do rána a nakonec, za vydatného objímání, loučení a mávání, Janinka odjíždí.
A Julka se už nemůže dočkat, až to samé budou zítra provádět u Janinky (a já taky ne).

No a v úterý v jedenáct volá Janinky maminka, že jí právě volali ze školy, aby si přijela pro Janinku, že je celá osypaná a že to budou nejspíš neštovice a tak tedy bohužel nemůže Julinku vyzvednout.
Jak jí tak s pochopením říkám, že je to samozřejmé a že to ani trochu nevadí, letí mi hlavou, jak se Juli cpe Janinčiným okousaným a jistojistě nakažlivým toustíkem a jak jsem i Máťovi brala její hrneček s kafíčkem a jak se k sobě vůbec všichni pěkně měli,...... no, tak dobrá, nakonec u neštovic se říká, že čím dřív si je děti prodělají, tím líp.
I když představa dvou, urputným svěděním postižených, nevrlých, nudících se příšerek mi zas tak lákavá nepřipadá, a to nedejbože, kdyby jim u toho ještě bylo zle, vzpomínám na svoje neštovice a nic moc.
A tak teď nedočkavě čekáme, jestli a kdy a u koho to propukne.



.....A jak to tak ukončit? Bývala jsem plná nedočkavých očekávání, dneska jsem spíš v situaci, kdy platí "žádné zprávy, dobré zprávy a žádné události, dobré události".

Ale kdo ví, třeba bude líp a na to si teda fakt nedočkavě počkám.

Mezi vodami

6. ledna 2013 v 22:10 | adaluter
Vezmu si s sebou vítr
pod křídla rackům
přiletí-li.
Vezmu si s sebou příboj,
co za úplňku
vždycky sílí.


Vezmu si s sebou plamen
jenž v srdci plaše
hoří.
Vezmu si s sebou dlaně,
do dlaní soli
ze všech moří.


Vezmu si s sebou sen,
ten sen, co líbá
tvými ústy

-a jestli tohle smím si vzít-
můj pustý ostrov
nebude už pustý.

Vana plná mravenců.

13. července 2012 v 21:52 | adaluter
--------Stalo se z neděle na pondělí (aby v tom ještě někdo neměl zmatek :-))---------

....."Dobré pondělní ráno, Praho", říkám v jedenáct dopoledne, když konečně otevřu oči.
Vrátili jsme se se včera večer z chaty, tašky vybaleny, špinavé prádlo roztříděno, špinavé děti očištěny, hladové nakrmeny, unavené uloženy, počítač zapnut, káva vroucí a vonící, ááách to je úleva.

.....Zbývá splnit si jen jeden sen, sen o horké vaně, jen tak kliknu sem, kliknu tam a hned půjdu na to. Tak si tak klikám a najednou je půl třetí v noci. No, nic hrozného, to se dá ještě stihnout, přeci jen, po týdnu přírodního života, jakkoliv osvěžujícího duševně, je vana lákadlem i nutností.
Vana plná vody až po okraj, vody tekoucí, teplé, průzračné, žádné komáří larvy, žádná březová semínka, co nejdou za nic vyčesat z vlasů.
Sprcha pod širým nebem, kterou jsem si užívala v současných hojných nočních průtržích a bouřkách, byla sice úžasná, elektrizující, prudká, ledově povzbuzující, ale i troškuku děsivá a tak jí prozměnu ráda vyměním za decentní soukromí luxusní vany (tedy luxusní ve srovnání s okapem).

.....Už jsem se viděla s knížkou v teplé vodě a nevylezu dokud se nerozpustím, spadne ze mě únava i špína, bude mi lehko, milo na těle i na duši.
Čert vem, že je hluboká noc, spát se mi po kafi stejně nechce a aspoň mě nikdo nebude rušit, ono stejně stokrát "mamí !?!" za dveřmi, během jedné hodiny ve vaně, člověka zrovna nezrelaxuje.
Tak ujednáno, jde se na to, knížku, studenou vodu s citrónem, rádio a šupky do koupelny.

.....Ovšem člověk míní, hlas přírody mění, v koupelně se právě dnes v noci rozhodli pořádat své svatební lety mravenci. Jsou všude, zem se černá pobíhajícími tvorečky, vzduchem vlají lehoulinká mravenčí křidélka a sem tam buchne o zeď opravdu obří, vypasená budoucí mravenčí královna. Moje nohy okamžitě zabraly jako součást svého území, naštěstí nelezli výš než ke kotníkům, polétavci do mě naráželi, zmateni mou náhlou přítomností v místech, kde byl ještě před chvílí volný letový prostor, a omráčeni padali k zemi.
Vyhlásila jsem ústup.


Tahle partička si dala rande u pasty na zuby


.....V kuchyni jsem si sedla, abych si ujasnila situaci.
Tihle mravenci s námi bydlí už léta, vlastně netuším kde, celý rok o nich nevíme, o mravenečka člověk nezakopne, ale pak, zkraje léta, příroda náhle hvízdne na prsty, že je nejvyšší čas a oni se naráz vyhrnou z jakési mezery mezi zdí a podlahou jako černý proud bez konce a počnou se vášnivě rojiti v naší koupelně.
To pak trvá různě dlouho, několik dnů, ale i dva týdny, přes den vyspávají, sem tam si to některý šněruje bezcílně po dlaždicích, ale v noci, v noci to je mejdan roku.
Černé chuchvalce mravenčích těl se svíjejí na nejrůznějších místech, kde se právě ukryla některá ze sličných mravenčích princezen, a usilují o to, učinit z ní královnu.
Její vůně musí být neobyčejně lákavá, takže jsou ochotni nechat se ušlapa,t aniž většina z nich svoji vyvoněnou vyvolenou vůbec spatří.
Dělnice mezitím běhají, jak utržené ze řetezu a mapují koupelnu křížem kráž, užívají si života na čerstvém vzduchu, než se zase budou muset vrátit ke své práci, zpátky do temných útrob domu, kamsi mezi přízemí a první patro, kde nejspíš chuděry tráví zbytek roku.
Co jim ovšem musím přiznat je, že se nikdy ani v nejmenším nepokusili použít proti nám, jakožto vetřelcům v jejich teritoriu, ani náznak násilí, což dost ovlivnilo mé rozhodování.

.....Hodnotila jsem své možnosti.
Biolit došel už loni při podobné příležitosti, navíc, koupel v koupelně provoněné biolitem bylo to po slední o čem jsem snila.
Mravenci do rána své obsazené pozice neopustí a já, i kdybych oželela vanu, aspoň sprchu si musím dát tak jako tak.
Zkrátka a dobře, kašlu na mravence, žádné náhradní plány, já si prostě dneska v noci napustím vanu, budu si číst, popíjet citronádu a poslouchat rádio i kdyby se všichni čerti...., vlastně mravenci ženili.

.....Když už jsem se rozhodla, nečekala jsem na nic, rychle jsem vběhla do koupelny, nastavila vodu a nechala napouštět vanu a znovu zdrhla do kuchyně. Když bylo vody dost, vytáhla jsem všechny mravence, kteří se mezi tím rozhodli dát si koupel se mnou, a oklepávajíc dělnice průzkumnice z kotníků, zapadla jsem do vody.
Odháněla jsem myšlenky na to, jak mi z okrajů vany mravenci lezou po vlasech na hlavu, což samozřejmě dělali, zarputile hleděla do knihy a opravdu ze všech sil jsem si to velmi intenzivně užívala.
Když jsem měla společné koupele užito do zásoby, založila jsem knížku na čtvrté stránce, kam jsem tuším stihla dočíst, spláchla ze sebe bleskově pozůstatky utopenců a hrdě, leč spěšně odkráčela středem z okupovaného území.


Kdo najde princeznu, vyhrává


.....Uléhala jsem s dobrým pocitem, že jsem se nenechala nepříznivými okolnostmi odradit od uskutečnění snu, který jsem snila posledních pár dní a pak taky s pocitem, že po mně pořád něco leze.
Zlatý komáří larvy.

Už dávno nejde o věneček.

21. ledna 2012 v 13:09 | adaluter
.....Jen pro ty nejmladší, ztráta nevinnosti u dívky byla dříve poměrně poeticky nazývána ztrátou věnečku. Nechci tu ale rozebírat dědičný hřích, v dnešních souvislostech mi připadá přehnané nazývat něco takového vinou.

.....Za nejtragičtější vinu dnešní civilizace považuji zarputilou snahu mít se líp a líp, až se budu mít nejlíp na celém světě a ruku v ruce s tím, mít moc, větší a větší až ..... a to naprosto bez ohledu na ostatní, nebo dokonce na jejich úkor.
Není to jen o jednotlivcích, ti sami o sobě zase tak velký vliv nemají, spíš o skupinách, společenstvích, u kterých ani není jasné, kdo vlastně stojí v pozadí.
Konají ve jménu lidstva, lidstvo potřebuje!.... nové zdroje, nová území, nové obzory.
Všechno se to děje s jakousi anonymní setrvačností a ač je spousta lidí, kteří se snaží proti tomu bojovat, vítězství jsou nepatrná, ojedinělá a leckdy nemají dlouhého trvání, "pokrok" je pomalu, ale jistě převálcuje.
Lidstvo zkrátka POTŘEBUJE.

.....V běžném životě moc neuvažujeme o tom, že náš životní styl s námi nesdílí valná většina lidstva. Člověk si rád své vlastní obzory zaměňuje za horizont existence. Co se děje za nimi, je tak trochu z jiného světa. Svým způsobem je to možná pozůstatek prostého mechanismu přežití, starat se o své a nezaplétat se do problémů, které mohou přinést potíže, jenže my jsme snad už o kousek dál, máme rozum, svědomí, soucit.

.....Existují stále skupinky lidí, kteří vůbec netuší, že lidstvo potřebuje víc, asi by to ani nepochopili, neboť oni, v optice našeho pohledu, nepotřebují téměř nic. Jen prales. Mimochodem, ten samý prales, který lidstvo nutně potřebuje jako zdroj dřeva, nové zemědělské půdy, nerostných zdrojů a hlavně a především peněz.

.....Dodnes na této planetě žijí kmeny, které doposud nebyly v kontaktu s civilizací, netouží po moci, jejich hlavní starostí není mít se líp a líp, těžko říct, kterému období odpovídá jejich způsob života, avšak zjevně funguje.
Bohužel jen do doby, než dojde ke střetu s těmi, kteří se snaží planetu tak trochu "vybydlet".

.....Pokud k tomuto střetu "vinných" a "nevinných" dojde, skončí téměř dřív než začne. Nevinní v tomto případě nemají jedinou šanci důstojně přežít, jestli vůbec přežijí.
Nejen, že zničíme prostředí, na kterém závisí jejich život, ale stačí i obyčejná chřipka, nebo jiná "banální" nemoc a jejich populace navždy zmizí z mapy lidstva.

.....My jsme ti "civilizovaní", my jsme ti, co by měli být zodpovědní za své činy, ale když my tak strašně moc POTŘEBUJEME.

Nahá duše bolí.

16. září 2011 v 16:42 | adaluter
Když podvečer na moře padá
a v tichu sílí jeho hlas,
tesknota se zadem vkrádá,
spolu s mlhou, která ráda
vynoří se v tenhle čas.

Já lampu mezi okna vkládám
pro lodě, které zbloudily
a v noci často nahá spávám,
na známé místo klíč tvůj dávám
kdyby ses vrátil, na chvíli.

Jak v hodinách mé srdce tiká
měsíce běží o překot,
jsem jako žena námořníka,
pokorně čeká, nenaříká,
jen v bouřích ztrácí pevný bod.

A zkrátka věří, že se vrátí,
ač o té lodi není zpráv,
dny se koncem léta krátí
a její úsměv jiskru ztratí,
však doufá, že je živ a zdráv.

Své slzy, jdouc přístavem, skrývá,
snad pochybností zaskočená
a pevně před sebe se dívá,
na účast vzdorně odpovídá:
"jsem přece námořníka žena".

Dny její plynou, stále stejné,
na stesk a lítost není čas
večer z ní požehnání sejme
ví, že jí nikdo neobejme,
bezbřehá bolest je tu zas.

Vždycky se vrátil, tentokráte mešká
a polštář její, už bělavý je solí,
to noc je zrádná a neskonale těžká,
vplíží se znovu pochybnosti dneška,
odkládá šaty a nahá duše bolí.

Neznám "už nikdy", na to neuvěřím
a třeba s posměchem přistižena,
vždycky dám lampu k oknu a klíč k dveřím,
čekám tě, čekám, když se šeří,
to já, jsem námořníka žena.








V útesu z korálů, kam slunce nezasvítí,
až na dně písečném, jakési tělo spí,
na lůžku spleteném snad z rybářských sítí,
jen mořský proud a Severka to ví.

Tak je to tedy na mně.

29. srpna 2011 v 0:59 | adaluter
.....Tak vám tak celý týden uvažuji o tématu týdne, ne snad, že bych neměla co napsat, naopak, mám jen obavy, abych nepůsobila dojmem, že se holedbám, chlubím, či dokonce vyvyšuji nad obec blogerskou. Víte, já totiž tohle slovo nemusela hledat po všech čertech, já ho mám ve své slovní zásobě už hodně, hodně dlouho. Je mi jasné, že se najdou tací, kteří mé vyprávění budou považovat za mystification, ale co si budeme povídat, pochybovači se najdou vždycky.

.....Znám to slůvko už od poměrně ranného věku čtyř, pěti let. Bylo to naše oblíbené rozpočítávadlo, když jsme hrávali na schovku, na babu, čáp ztratil čepičku, nebo cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum a později na šerify a bandity, indiány a bělochy, nebo sever proti jihu, zkrátka , kdykoli bylo nutné se rozdělit a ostatní děcka žvatlala něco jako "pla-ve mý-dlo po Vl-ta-vě" , či "en-ten-týky dva špa-lí-ky", my světácky rozpočítávali "flo-cci-nau-ci-ni-hi-li-pi-li-fi-ca-tion, teď od sto-lu jdi pryč, ne-zby-lo na te-be nic". Teď je mi jasné, že tápete, ale vězte, že celé rozpočítávadlo má naprosto logické opodstatnění.

.....Byla jsem to já, kdo tohle slůvko mezi děti přinesl, doma mě totiž vždycky strašně rozesmálo a věřte slýchala jsem ho často, téměř každou neděli, když moje máma vařila floccinaucinihilipilification k večeři.

.....Na blogu jsem celý týden čekala, jestli někdo náhodou nezveřejní skutečnou verzi vzniku této slovní hříčky, ale protože k tomu nedošlo, nezbývá, než abych to udělala já.

.....Moje pra pra pra......babička se v osmnáctém století provdala do Anglie, za správce Eatonských kolejí. Byla to vynikající kuchařka a tak snadno sehnala službu v kuchyni na Eatonu. Z domova si přivezla mnoho receptů, kterými často zpestřovala studentům tehdejší ne příliš vábnou anglickou kuchyni. Jeden z nejoblíbenějších byly fleky s uzeným. Studentíci tuhle pochoutku přímo milovali, mnozí se zastavili i v kuchyni pochválit jídlo a při té příležitost došlo jednoho dne na přetřes i jméno této "božské many". Prapra....bábina se ho snažila vysvětlit, ale angličtina jí ještě nešla tak dobře, tak jen opakovala floky na uzenym hala bala a rukama máchala, jako že se jídlo musí řádně promíchat. Jak název pochytili bystří hoši z Eatonu už asi tušíte

FLOCCI - floky
NA - na
UCINI - uzeném (tehdy se slovo uzené ještě vyslovovalo uziny)
HILI - hala
PILI - bala
FICATION - byla koncovka, ktrou přifrkli tehdy téměř všemu,
jen aby to vypadalo učeně.

.....Ptáte se nejspíš, kde se tedy vzal ten, dnes už všem blogerům známý, význam bezcenný, bezvýznamný, zanedbatelný. A tady by vám mohlo napovědět úsloví "hladový jako student", ať totiž prapra.........bába navařila téhle dobroty kolik chtěla, pořád to bylo málo. A tak se pro tento název vžil výraz bezvýznamný, ve smyslu "To jste nám zase upekla bezvýznamné, zanedbatelné množství té vaší dobroty, panno Máňo". A bylo.

.....Prapra.......babi měla osm dětí, z nich dvě dcery se vrátily zpátky do vlasti, jedna zůstala starou pannou, druhá založila rod skvělých kuchařek, které si své recepty předávaly z pokolení na pokolení a to včetně slavného eatonského floccinaucinihilipilification. No a jeden ze sešitů, který se zachoval, máme v kuchyni na čestném místě. Ani ho nemusím otvírat, uvařit floccinaucinihilipilification, je totiž mnohem snažší, než ho rychle vyslovit.

Potvůrka podivná, protivná.

11. srpna 2011 v 11:20 | adaluter
.....Realita je jako chameleon, co chameleon, kam se na ni ten plazivý krasavec hrabe. Chameleon totiž není povahy zákeřné, což se o realitě říct nedá, ani když se jí snažíte polichotit.

.....Kdybych měla začít úplně od začátku, musela bych se vrátit až k samotnému narození. Po devíti (v ideálním případě) měsících vznášení se v bezpečných vodách maminčina přístavu, bez pocitů hladu, žízně, obklopeni ochrannými hradbami, za které realita nemá přístup, se náhle všechno změní. Prásk, velký třesk, světlo, zima, rámus, hlad, realita jako z hororu. Ve většině případů je tu milující maminka, která číhající realitě neúnavně stíná všechny její zubaté hlavy a ještě nějakou dobu nedopustí, aby na nás dýchla svým jedovatým dechem.


.....Jak ale stárneme a maminka umdlévá, realita se začne nepozorovaně vkrádat zadem, z boku, horem i dolem a než se nadějeme, je jí všude plno. Realita máminých "ne nesmíš", realita prvních plácnutí přes plenku, realita odřených kolen, realita strašidel v tmavém pokoji, obávané učitelky ve školce, pihatého nosu, Pythagorovy věty, dvojky z chování, rovnátek, realita poznání, že bude hůř, první nešťastné lásky, první kocoviny, realita za realitou prověřují naší odolnost. A když už se nenajde další škola, na které bychom mohli v závětří snít o báječné budoucnosti a navíc nám mama hotel vypoví své služby, končí bezstarostné dětství, realita vycení zuby a bez varování se nám zakousne v lepším případě do lýtka, v horším do sedýnky a už se nepustí. Vítejte v dospělosti.


.....Od teď, se reality zbavíte jen ve vzácných chvilkách snění, ať už bdíce či spíce, v počátcích zamilovanosti a pokud máte duši dobrodruha, pak i ve chvílích, kdy zanecháte civilizaci za sebou, odjedete daleko do lůna přírody a setrváte přinejmenším do té doby, než začnete zlehka obrůstat mechem, případně houbou a ptáci nebudou váhat založit ve vašich vlasech svá hnízda.
O chemických únicích do antireality se šířit nehodlám, neboť můj vztah k nim je vysoce výbušný a poslední, po čem toužím, je nalézt svůj blog rozmetán po blokrajině plné kráterů.
Jestliže máte to štěstí a podaří se vám občas realitě zamávat, trošku škodolibě, bílým šátkem, musíte počítat s tím, že má paměť jako slon a při návratu vám to vrátí i s úroky. Nebudeme si nic nalhávat, někdy bývá dopad tak tvrdý, že si citlivější z nás pro příště netroufnou realitu vůbec opouštět, aby nemuseli stále zažívat traumatické návraty. Jejich život pak neprobíhá v proměnné sinusoidě extází a zoufalství, ale v ponuré rovině, kdesi kolem nuly lhostejnosti. Ti nejslabší (možná nejsilnější) se naopak do reality odmítnou vrátit jednou provždy a skončí v "laskavé" náruči zdravotního systému. Ale to už jsou extrémy, valná většina z nás má své adaptační programy a recepty, jak přežít čelní srážky s realitou.


.....Mé první střetávání s realitou, hned po ránu, bývá z nejtěžších. Otevření očí, nebo ten okamžik těsně před ním, ne nepodobný okamžiku zrození, kdy mozek pochopí, že ta mořská pláž, byla jen rozpustilá hra několika neuronů, které zrovna neměly co na práci a že madam realita nabízí zcela jiný pohled, než západ slunce ve vlnách, to je ta chvíle, kdy i růžová je černá a moje chuť do života je zavrtaná pár centimetrů pod dnem Mariánského příkopu. Realita si mne ruce: "to máme zase jedno luxusně vyvedené probuzeníčko".


.....Kafe, kafíčko, moje berlička, moje spása, moje mantra, léty opakovaná tak vroucně, že jen pomyšlení na ně léčí. Už ta jeho vůně donutí realitu se trošku umravnit a stáhnout ocas, co teprve sevřít šálek v dlaních a doušek po doušku ji topit v hořce sladkém opojení.
Áách, nejhorší mám za sebou, troška optimismu ostýchavě vystrčí vousky z dobře utajeného doupěte a když je realita pořádně vymáchaná a splihlá, troufne si i vylézt na krátkou procházku. Venčí se zhruba do té doby, než podlehnu svému hloupému zvyku, vpustit do svého životního prostoru trochu reality obecné, neboli pár čerstvých, ještě křupavých zpráv za světa i z domova. To už se optimismus zase choulí v úkrytu, a já střídavě propadám smutku, depresi a šíííílenému vzteku, podle toho, co ten den světoví pekaři zrovna upekli. Málo kdy, ale občas se zadaří, podlehnu i úsměvu a zřejmě pro tyhle okamžiky nejsem schopná s touto ranní sebedestrukcí skončit. Stále doufám, že jednou převládnou, inu, snílek.

.....Z kávy zbyla jen tmavá loužička na dně hrnku a po době strávené se světovou realitou, je na čase věnovat se realitě osobní, soukromé.
Pracovní realita mě už pár let míjí, nejdřív mateřská a potom nemoc, mi zajistily omluvenku, ale i tak vím, že právě ona patří k těm nejzuřivějším poddruhům a to ať už práci máte nebo hledáte. Mnozí z nás mají od ní šrámy a trvale zvýšenou hladinu adrenalinu v krvi. V poslední době se mi zdá, že největší problém je nalézt, mezi dlouhou prací a krátkým spánkem, aspoň pár okamžiků, kdy by člověk mohl smysluplně vydat a hlavně si užít těch pár korun, které zbydou po zaplacení všech životních nezbytností (pokud vůbec zbydou). Osmihodinová pracovní doba se rozbujela tak, že být to jednotka času, den by musel trvat alespoň šestatřicet hodin, aby se poměr mezi prací, spánkem a volným časem vyrovnal. Z mé poslední zkušenosti s pracovně právním vztahem, bylo osm hodin přítomných pouze na výplatní pásce, jako konstanta užívaná pro výpočet platu. Ostatní hodiny byly zaměstnavatelem velkoryse přehlíženy a měl pro to dobrý důvod, ústy nadřízeného nám vzkázal, že kdo práci (poštovního doručovatele) stíhá dřív je lempl a komu osm hodin nestačí, je neschopný, s dodatkem, že venku čekají desítky zájemců na naše místo. Není nad kvalitní motivaci.

.....Další realita, která mě trvale přivádí do varu, je realita obchodně - zásobovací. Musím dávat velký pozor, aby mezi jednotlivými návštěvami mých "oblíbených" obchodníků nebyly přílišné odstupy, neboť jedině tak jsem ještě jakž takž schopná čelit faktu, že ceny nám rostou jako z vody a nevidět je delší dobu, už bych je holky ani nepoznala. Každy návrat mezi ně mě stojí spoustu sebezapření, ale utéct není kam.

.....Za poslední roky mám velké zkušenosti i s druhem velmi houževnatým, velmi těžko přemožitelným a tím je realita úřední. Má spousty přisluhovačů, kteří její absurdnost hájí vlastními těly. Musím říct, že ta mi dost nahání hrůzu, nějak v ní neumím chodit, za což může především má důvěra v to, že úředník přece musí vědět, co říká. Bohužel, jsem nenapravitelně naivní. Párkrát jsem sice měla to štěstí, to přiznám, ale už nesčetněkrát jsem zjistila, že úředník nejspíš říká, co mu slina na jazyk přinese, vhodně kombinované s tím, co si klient přeje slyšet, to vše za účelem zbavit se ho na co nejdéle, nejlépe do doby, kdy bude na dovolené. Fascinující jsou také naprosto rozdílné, často přímo protichůdné informace podávané různými zaměstnanci téhož úřadu, jako by jejich hlavní pracovní náplní bylo klienta zmást natolik, aby si příští návštěvu pokud možno rozmyslel úplně. Tato realita má u nás skvělé životní podmínky, živí se různými druhy formulářů, dotazníků, kolků, ale nepohrdne ani složenkami, říká se, že prý žere i obálky (s jakým obsahem, se doposud nepodařilo zjistit). Zkrátka je to druh reality, který se u nás nejspíš nepodaří jen tak vymýtit a tak je pravděpodobné, že se do ní dřív nebo později probudí každý z nás a pak.... budiž mu nebe milostivo.

.....Po dni, k prasknutí nacpanému různými druhy realit, se zmoženi vracíme domů, k realitě rodinné a partnerské. Může to být vysvobození a nebo taky poslední kapka.
Moje rodinná realita je uštěbetaná, ukřičená, upovídaná, lehce explozivní, hlučná, stále v pohybu, neodbytná, přítulná, vzdorovitá, únavná i vzpružující, ale hlavně milující.
Partnerská realita je oproti tomu bolavě prázdná, opuštěná, tesknící, toužící, slaná, a tichá, tak tichá.
V té prázdné posteli zavírám oči a doufám, že až se ráno probudím budu zpátky v realitě, která mě opustila. Ale víte jak to bývá, sny jsou sny a realita.............








PS: nebojte se o mě, odjíždím obrůstat mechem.

Porno pro gentlemana, Porno pro nesmělého panice

7. srpna 2011 v 22:54 | adaluter
.....Prý, píšete článek k tématu týdne "Porno". No a v tom je kámen úrazu, nepíšu, nepíšu už od úterý, chci, ale "porno" mi jaksi kluzce uniká. Vím, když nemáte co napsat, prostě nepište, on se beztak svět nezboří. Jenže to bych se nesměla "seknout".
Byla v poslední době spousta témat, která jsem vynechala, nebo jsem nedošla dál, než k nedokončenému rukopisu a nic, žádný problém. Netuším proč jsem se umanula napsat právě na tohle, zvlášť, když to ani není něco, v čem bych byla nějaký znalec, nebo alespoň vděčný divák. Znáte ten pocit, že si na něco nemůžete vzpomenout, jméno filmu, herce, melodii písničky a čím víc se snažíte, tím víc vám to uniká. Je to tak blizoučko, hned za příští myšlenkou, na jazyku, ale nedosažitelné. Já v takovém případě nemám klid dokud na to nepřijdu, nebo neusnu. A tak je to i s tím pornem, jednou jsem si usmyslela, že něco bude a tak dnes, v neděli, kdy mám poslední možnost, jsem odložila papír a rozhodla se pro klávesopis. Nevím zda to něco změní, ale úvod by byl.

.....Jako na divákovi, by na mně pornoprůmysl rozhodně nevydělal, běžný pornofilm ( schválně nepíšu normální, protože slovo norma je v oblasti sexu velice ošidné), tedy film, jehož jediným záměrem je ukázat co nejvíc vydařených "milostných vzplanutí", nebo spíš jen "vzplanutí", dotažených k fyzickému aktu, splynutí, spojení ....doplňte co libo, protože chápu, že tyto výrazy nezní zrovna jako z pornoslovníku; provedenému v neroztodivnějších polohách a za co nejhlasitějších zvukových projevů, ve mně probouzí mnohem víc chuť se smát, než si to taky vyzkoušet.
Pokud má takový film delší stopáž, propadám se do stavu jakéhosi odcizeného absurdna, a když zavřu oči vidím míhající se změť těl, bez ladu a skladu a hlavně beze smyslu. Uniká to hlavní, vášeň, cit, souznění, vztah. Nemám nic proti pornu, jen mám raději příběh, a nemusí být sex pod peřinou, naopak, pokud cítím z dvou lidí aspoň náznak opravdového zaujetí jednoho pro druhého, pak je vše o něčem jiném, pak sedím a prožívám, jak cit tak vášeň, pak se můžu nechat inspirovat, rozechvět, na to moje tělo slyší.
A tím nemyslím romantické filmy ála Rosamunde Pilcher, nebo dokonce telenovely, stále se pohybujeme v oblasti porna, no dobře, možná i erotiky.

.....A pak je tu literatura a tady musím říct, že beze zbytku zapadám do výzkumu, který tvrdí, že muži reagují více na obraz a ženy na představy. Porno v psaném projevu má na mě mnohem větší účinek, už proto, že tam alespoň jakýsi příběh bývá přítomen vždy (vynechám samoúčelné povídky kde se kromě slov popisujících jak to kdo komu "udělal" vyskytují už jen vulgarismy). A co je hlavní, vše se přizpůsobí mým představám a rozhodně je intimnější. Ke knížce Fanny Hillová jsem se dostala jako poměrně mladá a ač to může být vlastně četba téměř úsměvná, zvlášť v dnešní době, tehdy to pro mě bylo něco naprosto nového a odlišného od těch několika útržků takzvaného "péčka", které jsem, samozřejmě bez vědomí rodičů, jedním očkem "zahlédla". Nakonec, pro mě vždycky literatura byla prvním a leckdy jediným zdrojem informací o čemkoli, tak proč vynechávat právě sex? Milenec lady Chatterleyové se sice nedá nazvat pornem, ale jisté scény....... No a slavný Markýz de Sade, co dodat?

.....Možná vám není úplně jasné, nad čím jsem to tak dlouze, od úterý do neděle uvažovala, když se zdá, že můj názor na pornografii je nekomplikovaný, ničím výjimečný a obyčejný. Bude to tím, že jsem vlastně vůbec o svém názoru psát nechtěla, to je prostě jen plán B, možná spíš plán W, původně měla být stvořena báseň. Ta první vznikla poměrně brzy, leč neměla bohužel s pornem nic společného, možná tak v devatenáctém, či osmnáctém století a i to se přeceňuji, i v té době byli autoři, kteří dávali věcem pravá jména. Nazvala jsem ji tedy Porno pro gentlemana a i tak je mi toho chudáčka líto, nebot je odkázán hlavně na svou fantazii a to je, jak jsem již uvedla, doménou spíš žen.


..Porno pro gentlemana..


Och, odhalený kotníčku
pod lemem JEJÍCH šatů,
já s chvěním touhy na víčku
vdechuji vůni hřebíčku,
levanduli a mátu.


Kéž do snu mého zavítá,
ať více mohu zříti,
kéž pod spodničkou bělavou,
když tančí, ruce nad hlavou,
se lýtko bílé svítí.


Ty křivky, umně zakryté
víc odhalí, než skryjí,
tak ňadra oblá spatříte
a pro ten pohled zradíte
i něžně mléčnou šíji.


Je obraz vzácný v podvečer,
když západ rudý hasne,
co já se před ním naklečel
neb rozum můj se odmlčel,
pro její tělo krásné.


Jak Venuši, když stoupá z vln,
kdybych tak směl ji poznat
a vášně, touhy, žáru pln,
do jejích očí, plachých srn
svůj cit jí vroucně doznat.


Jak víno její krásu pít,
jeho chuť před ní bledne
až do rána pak zůstat bdít
nedopřát hříchu chvíli klid
dno slasti změnit na bezedné.


.....No uznejte, že tohle sotva mohu v dnešní době nazvat pornem. Jenže jak napsat báseň o pornu a vyhnou se přitom jistým charakteristickým výrazům, neboť, já se jim toužím vyhnout. Ale je to ještě potom porno? Nejistá si sama sebou i správným pochopením pojmů, tvořím dílko druhé, horko těžko a je to na něm znát, Zveřejním ho vlastně jen proto, abych ukázala, jak jsem se s tím prala a jak jsem bohužel prohrála, je mi líto, porno zkrátka nebude.


..Porno pro nesmělého panice..


Večer do noci přetéká,
po dlouhém dni mám volno,
však nuda mě dnes nečeká,
ta nejvíc děsí člověka,
já půjčil jsem si porno.


V půjčovně moje rudá tvář
slečnu moc pobavila,
asi jsem hodně špatný lhář,
bloumal jsem dlouho křížem kráž,
však ona byla milá.


Konečně tedy uvidím,
o čem tak všichni básní,
jsem sám a tak se nestydím,
do lžnice se uklidím
popustit uzdu vášni.


A pozor už to začíná,
prý za kvalitu ručí,
dívenka zjevně "nevinná"
šatičky lehké rozpíná
a chlápek na ni čučí.


Má tělo pružné, ohebné,
jemu se jistě líbí,
tak praporec svůj pozvedne
na slečnu chvatně dolehne
a hekají jak diví.


Na dveře kdosi zabuší
a hnedle se k nim přidá,
neptá se jestli neruší,
dívenka ani netuší,
že chlápka za ní střídá.


Pak se mi náhle ztrácí děj
a postavy se pletou,
na place zavlád velký rej,
ten první nakonec je gey,
pověst má značně jetou.


Kdo s kým, už ani netuším,
ta nahá těla šílí
zdá se, že snad se nevzruším,
rozkoše závrať nezkusím
zažívám těžkou chvíli.


Za slečnou ráno pospíchám
vrátit tu hovadinu
a ač se velmi ostýchám
na rande zvu ji, nevím kam,
zatím snad na zmrzlinu.


Tak a to je konec pohádky o pornu - nepornu. Přesto se velmi omlouvám, pokud jsem někoho pohoršila, či naopak nedostatečně uspokojila, neboť obojí je možné.

Nový chlap, nový začátek.

22. července 2011 v 14:09 | adaluter
.....Ano, je to tak. V mém životě se objevil nový muž. Přiznám se, že už vám to nějakou, poměrně dlouhou dobu tajím. Poprvé jsem o něm slyšela už (i když vlastně až) v březnu, jen jsem ještě netušila, že je to nový chlap na obzoru. Nechtěla jsem to zakřiknout a taky jsem to i já sama musela přijmout, vstřebat, nějak se s tím v sobě srovnat. A tak mi nezbývalo, než být za tajemnou.

.....Přijato, vstřebáno, srovnáno, zkrátka, už nemám jediný důvod dál něco tajit a téma týdne mi přímo nahrává. Začátek. Nový začátek. Vlastně hned několik nových začátků.

.....Jmenuje se Matias. Můj nový začátek. Začátek nové éry mého života. Přináší naději, úžas, radost, lásku, něhu, přináší nový smysl života. Přináší zmatek, vzrušení, novou náplň dní, spád, shon, novou náplň nocí, nový úsměv na tvář. Je báječný, má neuvěřitelné kouzlo a myslím, že jen málo žen, které ho uvidí, mi nezávidí.

..... Jmenuje se Matias, je mu jeden měsíc, narodil se Rézce a je to tedy můj vnuk. Vy, kdo sem zavítáte častěji, musíte tušit, co pro mě tohle znamená. To je to mé štěstí v neštěstí, které přišlo nejspíš v pravý čas nejen pro mě, ale také pro Rézku. Možná hlavně pro ni, ale o tom jindy. Každopádně stojíme na začátku nové cesty, já na cestě babičky, ona na cestě maminky a obě dvě zároveň snad i na počátku nového vztahu mezi námi dvěma, což je pro mě neméně důležité.

.....Nebude to lehké, ale to nebylo nic z toho, co mě v poslední době potkalo, tohle však, oproti všemu ostatnímu , má v sobě úžasný náboj naděje a radosti, která léčí a všechny překážky se zdají menší, méně hrozivé a každý pád míň bolí. Je to jak malé soukromé sluníčko v předlouhém období dešťů, člověk je mokrý, ale je mu teplo.

.....Všechny ty nadšené řeči o tom, jak je skvělý, nejkrásnější a nejšikovnější (protože vězte, že ač se mamince zdá být její děťátko tím nejúžasnějším miminkem na celém světě, kam se hrabe na babičku, to je hrdost na druhou) si nechám na jindy, stejně tak, jako příběh jeho příchodu k nám a na svět. Pro tentokrát se spokojím s tímto "oznámením" radostné události.
 
 

Reklama