O holčičce, která si chtěla hrát s hvězdami.

TEMNÉ JSOU NOCI

Smutné výročí

3. března 2015 v 23:20 | adaluter
Jak motýl křídla k nebi zdvih
a zítra náhle bylo včera
i vítr v listí nějak ztich
osud mi do náruče dých
teď prázdná zůstane a šerá.


Jak jenom půjdou roky dál,
když ruka nicotu jen svírá
a zmizí někdy v srdci žal,
padne, jak na bojišti král
a nahradí ho znovu víra?


Ta válka možná něco změní
vždyť trvá celkem čtvrtý rok
řešením není zapomnění,
jen srdce láme marné snění,
smíření bude správný krok.


Však bitev stále mnoho čeká,
smíření není snadný cíl,
a moc je toho na člověka,
když samota ho ještě leká
po nocích šeptá "Kéž bys žil".





Co dodat? Dnes jsou to čtyři roky....







Jen pár slov.

22. května 2012 v 23:38 | adaluter
.....Na víc to moc nevidím, už jen proto, že se nechci příliš opakovat (spirála). Na druhou stranu, už jsem tu opravdu dlouho nebyla a trochu mě to trápí, možná i víc, než trochu.
On je to totiž pro mě samotnou ukazatel toho, jak mi je a to mě vůbec netěší, společně s nepsaním zároveň ani nekomentuju, téměř nečtu a vlastně nedělám nic, co se běžně považuje za příjemné trávení času.
Z povinností pak jen vykonávám ty naprosto nezbytné a neodkladné.
Automaticky a bezmyšlenkovitě. Jako bych jela na autopilota, ale ve skutečnosti byla strašně daleko.

.....Umím se dobře přetvařovat, i sama před sebou. Pak taky před doktorem, odtamtud vždycky co nejrychleji vypadnu, odkývu všechna ta jeho: "spíte? nebudíte se nad ránem? můžete číst? cítíte se dobře? dcery v pořádku? vycházíte s financemi?" a podobně formulované otázky, testující můj aktuální stav a potencionální problémy, koukám se, jak si všechna ta "ano" a "dobře" odškrtává v kartě a doufám, že mi maska vydrží, než vstane a vytáhne ze skříně tři krabičky léků na další měsíc.
Jasně, je to nejspíš hloupé, ale takhle to "funguje", s nějakou tou pauzou, už skoro dvacet let.
Nakonec, když je mi nejhůř, stejně to neutajím, ne před ním.
Stejně jako naposledy, v čekárně ještě dobré, soustředěně jsem očekávala svých "pár minut" a trénovala přesvědčivé "ano" i "dobře".
Sedíme tam obvykle dva nebo tři, tišší, kamenní, obrácení sami do sebe, občas se pokradmu okukujíc, přemýšlíme, jak bychom to do těch druhých neřekli, ačkoliv, v té čekárně musí mít depresi i ta ubohá palma, co tam stojí a skomírá ani nevím kolik už let.


.....Tentokrát však bylo všechno jinak, děvče, které tam chvílemi sedělo, chvílemi takřka pobíhalo od okna ke dveřím, hlasitě telefonovalo se svojí maminkou, rozčíleným a hned nato plačtivým hlasem, naprosto vybočovalo z "běžné" klientely, kterou jsem tu vždy potkávala.
Po pěti minutách jsem se zvedla a šla čekat na chodbu, nemohla jsem vydržet v nervozitě, která se přímo vznášela a houstla v čekárně, vyzařujíc z každičkého pohybu i slova té dívky, byla jako reproduktor vytočený na maximum, ani ne tak hlasem, jako emocemi.
Tak drobná, ale energie v ní bylo jak v reaktoru, bohužel, té záporné, alespoň mě naprosto převálcovala. Proti ní jsem si připadala jako mrtvá zaživa.

.....Zároveň, tím, co říkala a jak to říkala, ve mně vzbudila nepříjemný pocit, že takhle nějak si představuju "šílenství", nepříjemný proto, že nerada soudím tak rychle a vůbec nerada soudím, spíš pozoruju, a závěry si nechávám otevřené, téhle myšlenky jsem se však nedokázala zbavit.
Nemluvila úplně z cesty, ale zjevně byla mimo realitu.
"Co já tu vlastně dělám?", ptala jsem se sama sebe, jako bych seděla na chirurgii se zadřenou třískou a právě přiváželi vybouraného motorkáře.
Vlna emocí se pomalu zvedala i ve mně, seděla jsem však dál, jak přikovaná vodopádem slov, která bylo slyšet až sem, nejdřív z čekárny a pak i z ordinace, jak střelba ze samopalu, nemyslím, že by se doktor dostal ke slovu.

.....Když se dveře ordinace konečně otevřely, ptala se zrovna s chorobnou (tedy rozhodně pro mě) bezprostředností, zda si doktor myslí, že by jí mohlo pomoct vymítání nebo aspoň nějaké zaříkání, že jí to poradila kamarádka a nebo jestli by bylo lepší věřit v Boha.
"Hlavně musíte brát svoje léky a pravidelně, jestli je zase někde zapomenete, přijdte si hned pro další, nečekejte." odpověděl doktor a zavolal na mě: "pojďte dál".
Už jsem chvíli seděla na židli, když se konečně "utrhnul" a zavřel dveře.

.....S téměř omluvným úsměvem se mě zeptal: "Tak, a jak se cítíte vy?"
"Já......." v hlavě mi stále zněla ta dívka, co jsem tak mohla říct?
"Vlastně dobře, úplně v pořádku" chtěla jsem mu úsměv oplatit a rozbrečela se, nemohla jsem přestat a tak to na mě "prasklo".
Obvyklé otázky ohledně spaní a čtení tentokrát vynechal, zvedl léky a "kdyby se cokoliv dělo, okamžitě přijďte", přešli jsme na obvyklou rutinu.
Jako vždycky, když to "prasklo", ulevilo se mi, na chvíli, že už s tím nejsem sama.
Přesto jsem , snad zatím, bez vůle, bez chuti k čemukoliv a se stálým pocitem marnosti.
Ale nebolí to, tak to ještě jde, bylo i hůř.

Když jsem si sedala k psaní, nevěděla jsem, co napíšu, jen jsem prostě potřebovala konečně "něco" napsat, abych se přesvědčila, že to vůbec dokážu.
Je mi líto, že to ani tentokrát není zrovna k smíchu, ale budu na tom pracovat, aby to příště aspoň nebylo k pláči.
Chce se mi říct, že jsem strašně moc ráda, že jsem vás viděla, ač je to naprostý nesmysl, ale cítím se, jako by to tak bylo.
Mějte se krásně.

spirála

29. února 2012 v 18:40 | adaluter
.....Rok je pryč, téměř pryč, ŘVE mi tu hudba a já ŘVU s ní, křičím-zpívám, brečím a nenávidím spirálu času, která ať o to stojíte či ne, zavede vás po roce na to samé místo, jen o nějakou tu světelnou vteřinu výš.
Mohli byste mít tudíž trošku nadhled, ale kdeže. Paměť, která jinak dělá fóry i když jdete nakoupit, najednou vykreslí všechno tak ostře, jen se do krve pořezat.

.....Jak mohl uplynout celý rok? Co jsem dělala celý rok?
Zase jsou stejně dlouhé stíny, slunce stojí stejně vysoko, vzduchem se vznáší táž vůně, jen já nejsem ještě (už) v blaženém nevědomí, kdy jsem po dlouhých měsících beznaděje konečně spatřila škvírku mezi dlouho přiraženými dveřmi.

Viděla jsem konec filmu, vím, že nebude žádný happy end, vím, že zazvoní ten telefon a pak už bude navždy všechno jinak.
Zůstanou slzy, bolest, otázky, výčitky, pochybnosti, všechna ta "co kdyby" a nevěřte, že se jim vyhnete.
Celý rok jsem postupně vyhasínala, nenápadně, každý den pár jiskřiček, odešla jsem nevím kam a stala se nevím kým.

.....Na povrchu to všechno ještě šlo, měla jsem..., mám, děti, vnoučka, kamarádku, vás, sem tam i radost z maličkostí, ale při pohledu dovnitř jsem vídala jen propast, čím dál hlubší a temnější, přestala jsem tam chodit, k sobě. Jsem máma, babička, ne zrovna oblíbená dcera, ale přestala jsem být já.

.....Až tenhle okruh pojedu podruhé, potřetí, popáté, nejspíš, snad, bude něco lehčí, ale jestli ještě někdy potkám tu šťastnou a zamilovanou a úplně normálně veselou mě...., já nevím, vážně nevím, jen doufám.

Stýská se mi, po něm i po mně.

Jedinečná

8. března 2011 v 21:49 | adaluter
Tato skladba pro mě navždy zůstane jedinečná, byla mojí svatební.
.
.
.
.

MAJÁK

6. ledna 2011 v 18:00 | adaluter
.....Někdy toužím po tom, být sama. Nemyslím sama doma, nebo na dovolené, myslím úplně sama, někde v maličkém bytečku, zapomenutá, taková ta neviditelná šedá myška, od které nikdo nic neočekává.
Měla bych psa a nějakou nudnou, leč nenáročnou práci, která by nás, sice jen tak tak, ale uživila a nikde nikdo, kdo by na mě byl závislý, nebo na kom bych závisela já.
Prostá, čirá existence.

.....V poslední době, se mi mé závazky vůči druhým utahují jako smyčka kolem odsouzencova hrdla a naopak oni (jedni z nich) se ze svých závazků vůči mně vyvlékají obratněji, než sám mistr Houdini.
No a pak zase ti druzí z nich, jsou nuceni (nikoli mnou, ale pocitem povinnosti) házet mi záchraná lana, která mě sice na čas zachrání, ale v důsledku jsou z nich jen další smyčky kolem mého krku.

.....Ach, já vím je to asi zmatené, ale já už někdy nevím, co si počít s pocity vděku za pomoc, kterou nemám a nejspíš nikdy nebudu mít čím oplatit (nebo zaplatit).
A konce nevidět, začíná se mi zdát, že jsem jen obrovský balvan, visící na něčím krku.
Vděčnost je sice krásná věc, ale když víte, že ten, kdo vám pomáhá, to dělá, více méně, jen proto, že mu to přikazuje jeho morální přesvědčení, nikoliv náklonnost a ano, třeba i soucit, víte také, že pouhá vaše vděčnost nebude stačit jako zadostiučinění.

.....Kdyby to bylo jen trošičku možné, odmítla bych takovou pomoc, i když si té osoby jinak vážím. Jenže jsem bohužel v situaci, kdy si to nemůžu dovolit právě proto, že nejsem jen sama za sebe.
Jsem jako v pasti a nevím kudy ven a vlastně vím, že to nemá řešení, lépe řečeno, já nemám řešení ve své moci a ten kdo by mohl - není, zmizel.
Nenávidím dluhy, ať už finanční, nebo ty přátelsky-výpomocné, proto finanční nedělám ( bohužel to za mě zvládli jiní) a ty druhé poctivě splácím, pokud možno i s úrokem.
Asi to dneska nebylo moc ke čtení, ale já to musím postupně upouštět, protože už se mi to prostě všechno do hlavy nevejde a nechat si jí navrtávat, abych se zbavila přetlaku, je procedura podstatně bolestivější, než dát se se tu v plén.




Chtěla bych být strážcem majáku,
žít v malém, kulatém pokoji,
chtěla bych být strážcem majáku,
být tím, kdo se nebojí.


Vysoko nad mořem,
daleko od lidí,
vysoko nad hořem,
kam zloba nevidí.


Samotná, jediná při slunce východu,
pomáhat zbloudilým nalézat směr,
samotná, jediná při slunce západu,
čekat tu na posly nebeských sfér.
 
 

Reklama